Nebyl jsem před Infinite Warfare CoD hater, protože jsem se sérii chvíli vyhýbal, ale ani potom haterem nebudu. Prostě se asi musím smířit, že to není hra pro mě, takže nečekejte nějakou velkou objektivitu. Střílení je nezáživná rutina. Za celou kampaň jsem si nedokázal vybrat oblíbenou zbraň, většina z nich je zaměnitelná a zní stejně, do těch silnějších zase nelze v úrovních najít dostatek munice. Ocenil jsem jen doplňky jako facehugger granát, štít nebo bojový dron.

Původně jsem si myslel, že se hra bude snažit navodit atmosféru války, ale přitom působí jen jako drahá pouťová atrakce. Padají letadla, budovy, výbuchy zprava zleva, ale našemu "safe space" koridoru se samozřejmě vyhýbají. Co je to kurva za válku, když se necítím ohrožen a scripty se nepočítaj, protože ty už jsem viděl 100x předtím v jiných hrách. Šipka dopředu, vlna nepřátel, pif paf, o zbytek se postaraj nesmrtelní kámoši, nedejbože aby si mě nepřátelé všimli a začali na mě střílet, se mi pak zamlží obraz a vidím velký hovno. Kdo vymyslel tak blbej koncept, nechápu, raděj mě zabijte, abych se příště víc snažil než tohle. A pak přijde největší revoluce v gameplayi, místo zmáčkni F k postupu, přijde podrž F! Hraji za poručíka/velitele/kapitána, ale když nebojuji tak jsem hlavní otvírač dveří, mačkač červených tlačítek, ....a když zakopnu, vždycky je okolo podřízený, který mi s odhodlaným výrazem pomůže zpět na nohy. Ach jak mě začalo srát opakování stejných animací dokola a dokola, které si pamatuji ještě z dob CoD 2. Herní design po prvních patnácti minutách nemá čím překvapit a když přišlo na řadu vesmírné létání ve stíhačce, byl jsem už natolik otráven, že jsem na jeho jednoduchosti nenašel nic moc zábavného.

Příběh je absurdní, nebo spíš žádný ani pořádně neexistuje. Tamhle jsou ti zlí, tady ti dobří a teď do sebe! Antagonista - zlý John Snow se v průběhu kampaně (která trvá zhruba 5 hodin bez vedlejších misí) objeví párkrát v interkomu s hláškami jako- "Vzdejte se a okamžitě vás popravíme.", "Zemřít není ostuda.", "Náš svět začíná - jejich umírá." Působí jak blbá roztleskávačka. Do toho protagonista, dobrák od kosti, ale špatný voják, který by raději zachránil hrstku svých kamarádů na úkor celé planety. Jsem se občas musel smát tomu, co mu vypadlo z pusy. Dialogy jakoby vypadly z "im 14 and this is deep"...do toho přijde "cool" robot z "cool" hláškami, a - ...mohl bych pokračovat, ale snad chápete.
Hlavní konzumenty tohoto podivného vesmírného pouťového paintballu vidím v teenagerech bez občanky, což nekoresponduje s číslem 18 na krabici, nebo v ožralých vysokoškolácích s Playstationem. Jedná se o hru, která ze všech nejvíc ve mě vyvolala nádech "I'm too old for this shit". No příště snad budu moudřejší.

New Bordeaux 1968

"Býval dobrým vojákem, ale spáchal ten nejhorší hřích, protože věřil italské mafii. Snažili se ho zabít. Místo toho zabili rodinu, kterou miloval. S jizvou na tváři nyní projíždí krajinou. Psanec, který loví psance. Lovec mafiánů. Lincoln Clay."

Nebudu chodit okolo horké kaše. Mafia 3 není dobrá "Mafia" hra, ani dobrý GTA klon, možná se i dokonce jedná o nejhorší městskou akční hru, kterou jsem kdy hrál. Než se dostanu k negativům, tak nejdříve vyzdvihnu to dobré. Příběh. Velice přímočarý; po jedné zlodějské fušce vás podrazí sám šéf italské mafie. Lincoln Clay jako jediný šťastně přežije a zbytek hry jde po krku organizovanému zločinu, přičemž způsobí víc škod, než Carl "CJ" Johnson a Franklin Clinton dohromady. Všechny postavy jsou napsány a zahrány perfektně. Kolikrát mě držela u hry pouze touha, dostat jednoho z těch mafiánských šmejdů a vidět jak trpí. A že je na co se dívat, od oběšení na kolotoči po uhoření na kříži. Lincoln se s nikým nemaže a jde k cíli přes mrtvoly bez špetky soucitu.

Nejlepší ze všeho je však projíždění rychlými dobovými auty krásně vymodelovaný městem s poslechem hudebních hitů druhé poloviny šedesátých let. Creedence Clearwater Revival, Jimi Hendrix, Beach Boys, The Animals, James Brown, Steppenwolf, The Rolling Stones ... snad jen jazz mi chyběl, ale to se dá odpustit. Jízdní model je znatelně stylizovaný, ovšem určitě lepší než v Sleeping/Watch dogs. Zde pozitiva končí.

Abych se dostal k misím na zabití jednoho z bossů či podbossů, které jsou většinou trochu zajímavější, musím si nejdříve zabrat jejich území a to pomocí jedné a té samé šablony. Nebojím se říct, že 90% herní náplně je opakovat stejnou misi dokola. Přijet na místo, a všechny pozabíjet, buď předním vchodem jako Rambo, nebo zadním vchodem pomocí plížení odkrouhnout jednoho po druhém. Dámy a pánové, trpěl jsem a pociťoval agonii. Obsazování území takovýmto způsobem je ubíjející a nejhorší na tom je, že abych se pohnul v ději tak se tomu nevyhnu. V jiných hrách jsou takové bejkoviny alespoň ve formě vedlejších misí, ale zde nad tím snad ani vůbec nepřemýšleli. Hra má samozřejmě spoustu dalších chyb, ale v porovnání s tou hlavní, u mě rychle zapadnou.

Nedávno jsem slyšel v jednom herním pořadu, že od doby, kdy začali v nových recenzích mazat úvodní odstavce, tak se jejich celková kvalita zvýšila, tak to také zkusím aplikovat a vyhnout se mandatorním nostalgickým kecům o (skvělé) jedničce, kterou si beztak už moc nepamatuji, nebo celkovém pozadí hry a jejího vývoje, protože koho to sakra zajímá a rovnou se vrhnu na hru samotnou. Mimochodem, i tak je tento odstavec neinformativní nudný tentononc o ničem, ale nechám ho zde, abyste viděli, jak vypadá :)

Druhý díl nestárnoucí klasiky Mirror's edge není ani sequel ani prequel, ale přímo reboot. Hlavní hrdince Faith zůstal pouze vzhled, jinak přichází s jiným příběhem a jinými postavami, které v něm účinkují. Upřímně na tom až tolik nezáleží, a to, že jsem si uvědomil, že nejde o pokračování původního příběhu až zhruba v polovině hry, jen dokazuje jak málo mě v jedničce samotný příběh oslovil, že si ho ani nepamatuji a přitom nikterak nesnížil pocit zábavy. I zde postačí, že dává solidní strukturu hlavním misím a příliš neotravuje od toho důležitého - parkouru.

Pokud se komukoliv líbil první díl, nemá moc důvodů nemít rád ani ten druhý, protože je to nemlich to samé. Běží se, skáče a leze po střechách mrakodrapů za hektického tempa pomocí výborných atletických schopností hrdinky, které od posledně prošli mírným vyladěním, než nějakou velkou riskantní inovací. Faith je plynulejší, přesnější při výběru správného pohybu, nepadá tak často kvůli nezachycení se okraje a neztrácí zbytečně rychlost, která je tak důležitá pro zajištění těch nejlepších výsledků, protože o ně jde především - dostat se z místa A do místa B výběrem nejrychlejší trasy a pomocí správného načasování pohybů nejrychleji, jak jen to jde. Tentokrát však v otevřeném světě, který má své pro i proti.

Bohužel hlavní mise v něm zasazené postrádají určitou rozmanitost a jsou paradoxně přímočařejší, zvlášť díky ukazateli směru, který nahradil chytrý design úrovní z jedničky, který často směroval hráče i bez svítících ukazatelů. Naopak silná stránka otevřeného prostředí je, že vytváří obrovské herní hřiště a je čistě na hráči, jak se dostane do cíle, pokud ignoruje ukazatel směru, který mimochodem skoro nikdy neoznačuje ideální a nejrychlejší stopu. Na mapě je zasazeno pár vedlejších misí, spousty roznáškových misí, ale i desítek výzev na čas, které dostatečně provětrají hráče, který hledá radost z virtuálního parkouru, který si nejvíce užije bohužel až potom, co si postupem hrou nebo koupením za dobyté zkušenosti v stromu vylepšení otevře všechny dovednosti. Jde to celkem rychle, ale i tak to není nejlepší řešení a nechápu, proč třeba kotoul pro vytlumení dopadu není dostupný už od začátku.

Hru doplňuje i překopaný soubojový systém. Už nelze vzít zbraň do ruky, takže je hráč odkázán jen na boj na blízko a ten opět rámuje celkový přístup hry, a to že v rychlosti je síla. Často lze od útočníků prostě jen utéct, běháním Faith generuje jakoby štít, takže nepřátelé se střelnými zbraněmi prchající hrdinku jen mírně lechtají a když k souboji dojde, vyplatí se útočit v rychlosti pomoci různých akrobatických technik a celkově využívat prostředí. Hlavně ze začátku, pokud je hráč statický a nechá se přečíslit, tak jde o život, což generuje mírný strach a napětí a spíše vybízí k úprku. Každopádně hra k soubojům zas tak často nenutí, takže se mi bohudík nestačili zprotivit.

Co víc říct, hra mě baví. Lítám si po střechách, a přitom se sám nezapotím, nezadýchám a při pádu nezlámu vaz. Možná, když už Faith překopali, měli ji vymodelovat větší prsa a zadek, ale i tak je fajn.

Na základě krátké exkurze do PC verze DS jsem si k ní vytvořil velice zvláštní "love-hate" vztah, který považuji spíše za první dojem, než za objektivně-subjektivní zhodnocení celé hry. Přesto si ho kvůli kontrastu s ostatními komentáři nenechám jen pro sebe :)

Na Dark Souls se nejde dívat jako na moderní RPG s detailním editorem postav, (skutečnými) možnostmi volby a s velikým rozmanitým funkčním světem, kde je vše zaobaleno poutavým, nejlépe originálním příběhem. Zbožňuji takové hry, když se povedou, ale DS mezi ně nepatří, protože je hlavně akční hrou. Schválně si představte, kdyby soubojový systém nahradili tím z AC série. No právě, nic zajímavého už by nejspíše nezbylo. Takže, jelikož jsem Dark Souls vyzval na souboj, který je středobodem mého hodnocení a ignoroval vše ostatní, hra mě dokázala zklamat už na začátku, když jsem nevěděl jak přeskočit úvodní něco jako diablo filmeček a šel si raději na kafe.

Začnu nejprve "hejtem" a ten z velké části pochází právě díky konverzi. Duo K+M funguje jen z poloviny (ovladač mám, ale nepoužívám, trvalo by dlouho, než bych se s ním sžil). Klávesnici si dokážu inteligentněji přenastavit, ale trhaně divný pohyb myši je v soubojích problém. Kamera tomu také příliš nepomáhá. Několikrát se mi stalo, když sem ji zamířil a ta se stokrát během sekundy rozhodovala mezi dvěma nepřáteli. Když jsem takhle ztratil kontrolu nad postavou, nedokázal jsem se účinně bránit a schytal několik ran. No a když se takhle zblázní u bossů...a pak povídejte, co je nefér. Dalším problémem je optimalizace. Částečně viním svoji low end grafiku, částečně právě port. Sakra, ta hra vypadá příšerně, tak proč mám tak malý fps ?!!!!?

Samotná koncepce soubojového systému je skvělá. Bez autohealu si nemůžu dovolit dostat laciné rány mečem, střely lukem nebo bombou po hlavě. Díky atmosféře opatrnosti funguje i ponuré prostředí opuštěné tvrze (hradu?, kobek? hmm, to je jedno) a po nezdaru je studium vzorce chování nepřítele i zapamatování si prostředí celkem příjemnou výzvou. Zamiloval bych si to, kdyby....

Už výše zmiňované problémy dost srážejí dobrý pocit z bojů. Dalším, který mě štval je absence respektu k mému času. Ok, chci si zabít bosse, ale jak na něj. Buď se podívám na YT a ... to je pak o ničem, nebo zapojím vlastní mozek a přijdu na to sám. Nevadí, když budu umírat, ale než k bossovi dojdu, musím po sté projít ten samý úsek, zabít ty samé moby. Žádná výzva, jen pruda a NUDA! Boss...nejdřív zkouším kolem něj tancovat a vyhýbat se s taktikou "hit and run", nefunguje. Zkusím ho z dálky odstřelovat ("kitovat") bombami, skoro to vyjde, ale dokupovat si je při dalším pokusu je taky pruda. Kouknu na YT, kurva ono jde na něj skočit z výšky a nezabít se při tom?! První pokus, je mrtvý, easy.

Zvláště nesnáším, když je hra do sebe zahleděná a pořádně nevysvětlí herní mechaniky, procesy a úkony a celkově interakci s herním světem. I DS je v tomhle ohledu tak trochu ignorant. Fakt mě nebaví vyhledávat si na internetu, co přesně dělá nějaký tool box, nebo humanity (ok, spotřebovávají se pravým tlačítkem myši, ale co pak, to fakt nevím :D). Na druhou stranu absence mapy nebo quest logu je velice pozitivní věc, za to palec nahoru.

Momentálně hru pro mě nevidím jako hratelnou. Teda dokázal bych ji dohrát, ale problémy pramenící z herního designu a zpackaného portu berou ze hry zábavu. No a nutit se do toho nebudu. Hodnotím na stupnici 0-100.

Rád bych upozornil, že se jedná o třetí JRPG, které se mi dostalo pod ruku (předtím FF7(1997) a Chrono Trigger(1995)) a hru jsem hrál jen do poloviny druhého disku. Nejen postupné rozčarování z hraní, ale také nestabilita PC verze mi ulehčila rozhodnutí nepokračovat u, i se všemi neduhy, poměrně dobré hry.

Nerad bych se dostal ke srovnávání s předešlým dílem, protože, tak jako jiné díly FF, ani tento nechce kopírovat věci s předešlých dílů a jde vlastním směrem (universum, battle systém). Přesto se mi tato znalost v hodnocení samozřejmě nepřímo odráží.

Příběh: (7/10)
Hlavní postavou je učeň a brzo i člen žoldácké skupiny SeeD Squall (nebo jakkoliv si svého hrdinu pojmenujete, já si obvykle polovinu postav přejmenuji podle sebe, když mi originál zvukově ani esteticky nesedí). Dává najevo, že jsou mu události okolo víceméně lhostejné (jeho typické..."whatever"), ale postupem času se adaptuje pro vyšší účel a tím je velká "love story" s Rinoou. Další zajímavou a pro mě dokonce zajímavější postavou je voják Laguna, do kterého se Squall vtěluje ve světě snů (jistě to má velice zajímavý důvod :). Kromě téhle silné trojky jsou tu i vedlejší postavy, které však bohužel mají buď velmi slabě podané pozadí (a stávají se nezajímavými) nebo, dle ohlasů jiných hráčů, ve druhé půlce hry absolutně zapadnou a o nějakém přirozeném vývoji tak nemůže být řeč.

Už v úvodním intru můžete vidět hlavní záporné postavy. Squallova rivala Seifera (blonďák s jizvou na čele) a čarodějku. Jediné, co o nich mohu říct je, že jejich motivace páchat zlo se zdá jako malá hrudka másla namazaná na příliš velký krajíc chleba. Velice slabá dvojka v konkurenci Sephirota.

Ač mi značná část příběhu zůstane skryta, tak začátek je veskrze povedený. Začínáte na žoldácké univerzitě, učíte se systém boje, seznamujete se postavami, které vás časem budou doprovázet a po závěrečné zkoušce/misi si vás členka rebelské skupiny (Rinoa) pronajme abyste jim pomohl osvobodit jejich město a zabít prezidenta. Od této části už vás čekají nějaké zvraty a přesuny. Pro mě se zde nic extra zapamatování hodného nenašlo, ale udrží vás to ve střehu a baví. Začátek disku 2 je však takové malé WTF a později se objeví i několik menších "plotholes", které bystrého hráče nepotěší.

Příběh FF8 můžete milovat (spíše hráčky budou :), ale já se musím ztotožnit s Squallovým "whatever". Bylo mi to, co se tam dělo, tak trochu ukradené, ale v tom bych až takový problém neviděl.

Battle systém: (3/10)
Pokud nějaký fanda FF tenhle díl vyloženě nenávidí, tak jako první argument vytáhne právě soubojový systém a já s ním musím souhlasit. Hraní FF hry je běh na delší trať a pokud vás tahle část hry nudí a otravuje, tak se s ní budete potýkat celou hru a výsledný dojem u hry enormně zkazí.

Bohužel pro některé, vám hra na začátku neodhalí celý potenciál, a i když budete souboji proplouvat jak nůž máslem, může nastat situace, kdy před vás hra postaví tužšího bosse a vy nebudete vědět, proč jste najednou tak slabí.

Základem všeho je spojování GF (příšerky, které můžete vyvolat; i ony levelují) s postavami. Bez nich můžou maximálně obyčejný útok bez bonusů. Mimo útoku můžete využívat kouzla, které vysajete z nepřítele a ty se také spotřebovávají. Mnohem užitečnější je však ty nejsilnější kouzla nasosat až do maximálního počtu a propojit je se statistikami vašich postav. Samozřejmě, aby se účinek nezhoršoval, tak ty kouzla nebudete využívat a tím je aspekt kouzlení do jisté míry zabitý. V praxi jsou ze začátku
útoky i kouzla slabé v porovnání s dmgí vyvolaných GF, takže alespoň u mě se všechny souboje smrskli na spam GF, jejichž animace se pořád opakuje a je nesnesitelně dloooooouuuuuuhhhhhááááááá. A nebo budete nesnesitelně dlouho a stereotypně grindit sosáním kouzel.

Limit breaky (ultimátní bojová dovednost postavy) můžete využít až na pokraji smrti a i pak je musíte vyvolat různou kombinací tlačítek. Za těch 15 hodin čistého času jsem je nepoužil ani jednou. To asi není moc dobře, že.

Souboje jsou lehké, a pokud si o nich něco zjistíte víc, tak ještě lehčí...ale celé je to zdlouhavé (vím, už se opakuji) a nezábavné. Nepřátelé levelují s vámi, což někomu sedí, někomu ne (jestli to sedělo i mně?...whatever).

Audiovizuál: (9,5/10)
Hudba je opět velice dobrá, zvláště pak orchestrální. Grafika solidní a 2D i 3D udělané detailně a živě, jak jen to jde, takže na mě hra vizuálně nepůsobila chudě ani po těch x letech. Tady větších výtek nemám.

Když mě k celému rozčarování z toho, že bych měl takto vymyšlené souboje protrpět až do konce, hra spadne 5x na jednom místě a atmosféra nepohltí, tak není nad čím přemýšlet a nechat ji si žít vlastním životem.

(za případné nesrovnalosti se omlouvám a znovu opakuji, že většina mých argumentů vychází z cca první třetiny hry, proto se ani neodvažuji shrnovat nějaké pro, či proti)

Tři-osm-šestka nažhavena, kontrolka svítí. Na barevném (!) monitoru se už připravují všichni závodníci, jmenovitě slon, tygr, panda, skunk, kachna, los, žralok a velbloud. Tygr je můj, tygr je můj!!! Klávesnice na místě, split-screen zobrazen ... a už slyšíme výstřel! Neslyšíme! Nemáme zvukovku, sakra. Jsem poslední, ale určitě je doženu. Přede mnou se objevil los. Jak typické, je to hrozná lama. Můj první ježek minul, druhý také, třetí zas a to samé, kašlu na to, normálně ho předjedu. (po polovině závodu) Kachno, já si tě podám. OLEJ! NEEEEEEEEEEEEE...jsem ve vodě, vytahuji periskop.

Perfektní hra pro děti jakéhokoli věku a posloužila jako skvělý úvod do zábavného světa počítačových her.