Nedávno jsem slyšel v jednom herním pořadu, že od doby, kdy začali v nových recenzích mazat úvodní odstavce, tak se jejich celková kvalita zvýšila, tak to také zkusím aplikovat a vyhnout se mandatorním nostalgickým kecům o (skvělé) jedničce, kterou si beztak už moc nepamatuji, nebo celkovém pozadí hry a jejího vývoje, protože koho to sakra zajímá a rovnou se vrhnu na hru samotnou. Mimochodem, i tak je tento odstavec neinformativní nudný tentononc o ničem, ale nechám ho zde, abyste viděli, jak vypadá :)
Druhý díl nestárnoucí klasiky Mirror's edge není ani sequel ani prequel, ale přímo reboot. Hlavní hrdince Faith zůstal pouze vzhled, jinak přichází s jiným příběhem a jinými postavami, které v něm účinkují. Upřímně na tom až tolik nezáleží, a to, že jsem si uvědomil, že nejde o pokračování původního příběhu až zhruba v polovině hry, jen dokazuje jak málo mě v jedničce samotný příběh oslovil, že si ho ani nepamatuji a přitom nikterak nesnížil pocit zábavy. I zde postačí, že dává solidní strukturu hlavním misím a příliš neotravuje od toho důležitého - parkouru.
Pokud se komukoliv líbil první díl, nemá moc důvodů nemít rád ani ten druhý, protože je to nemlich to samé. Běží se, skáče a leze po střechách mrakodrapů za hektického tempa pomocí výborných atletických schopností hrdinky, které od posledně prošli mírným vyladěním, než nějakou velkou riskantní inovací. Faith je plynulejší, přesnější při výběru správného pohybu, nepadá tak často kvůli nezachycení se okraje a neztrácí zbytečně rychlost, která je tak důležitá pro zajištění těch nejlepších výsledků, protože o ně jde především - dostat se z místa A do místa B výběrem nejrychlejší trasy a pomocí správného načasování pohybů nejrychleji, jak jen to jde. Tentokrát však v otevřeném světě, který má své pro i proti.
Bohužel hlavní mise v něm zasazené postrádají určitou rozmanitost a jsou paradoxně přímočařejší, zvlášť díky ukazateli směru, který nahradil chytrý design úrovní z jedničky, který často směroval hráče i bez svítících ukazatelů. Naopak silná stránka otevřeného prostředí je, že vytváří obrovské herní hřiště a je čistě na hráči, jak se dostane do cíle, pokud ignoruje ukazatel směru, který mimochodem skoro nikdy neoznačuje ideální a nejrychlejší stopu. Na mapě je zasazeno pár vedlejších misí, spousty roznáškových misí, ale i desítek výzev na čas, které dostatečně provětrají hráče, který hledá radost z virtuálního parkouru, který si nejvíce užije bohužel až potom, co si postupem hrou nebo koupením za dobyté zkušenosti v stromu vylepšení otevře všechny dovednosti. Jde to celkem rychle, ale i tak to není nejlepší řešení a nechápu, proč třeba kotoul pro vytlumení dopadu není dostupný už od začátku.
Hru doplňuje i překopaný soubojový systém. Už nelze vzít zbraň do ruky, takže je hráč odkázán jen na boj na blízko a ten opět rámuje celkový přístup hry, a to že v rychlosti je síla. Často lze od útočníků prostě jen utéct, běháním Faith generuje jakoby štít, takže nepřátelé se střelnými zbraněmi prchající hrdinku jen mírně lechtají a když k souboji dojde, vyplatí se útočit v rychlosti pomoci různých akrobatických technik a celkově využívat prostředí. Hlavně ze začátku, pokud je hráč statický a nechá se přečíslit, tak jde o život, což generuje mírný strach a napětí a spíše vybízí k úprku. Každopádně hra k soubojům zas tak často nenutí, takže se mi bohudík nestačili zprotivit.
Co víc říct, hra mě baví. Lítám si po střechách, a přitom se sám nezapotím, nezadýchám a při pádu nezlámu vaz. Možná, když už Faith překopali, měli ji vymodelovat větší prsa a zadek, ale i tak je fajn.
Druhý díl nestárnoucí klasiky Mirror's edge není ani sequel ani prequel, ale přímo reboot. Hlavní hrdince Faith zůstal pouze vzhled, jinak přichází s jiným příběhem a jinými postavami, které v něm účinkují. Upřímně na tom až tolik nezáleží, a to, že jsem si uvědomil, že nejde o pokračování původního příběhu až zhruba v polovině hry, jen dokazuje jak málo mě v jedničce samotný příběh oslovil, že si ho ani nepamatuji a přitom nikterak nesnížil pocit zábavy. I zde postačí, že dává solidní strukturu hlavním misím a příliš neotravuje od toho důležitého - parkouru.
Pokud se komukoliv líbil první díl, nemá moc důvodů nemít rád ani ten druhý, protože je to nemlich to samé. Běží se, skáče a leze po střechách mrakodrapů za hektického tempa pomocí výborných atletických schopností hrdinky, které od posledně prošli mírným vyladěním, než nějakou velkou riskantní inovací. Faith je plynulejší, přesnější při výběru správného pohybu, nepadá tak často kvůli nezachycení se okraje a neztrácí zbytečně rychlost, která je tak důležitá pro zajištění těch nejlepších výsledků, protože o ně jde především - dostat se z místa A do místa B výběrem nejrychlejší trasy a pomocí správného načasování pohybů nejrychleji, jak jen to jde. Tentokrát však v otevřeném světě, který má své pro i proti.
Bohužel hlavní mise v něm zasazené postrádají určitou rozmanitost a jsou paradoxně přímočařejší, zvlášť díky ukazateli směru, který nahradil chytrý design úrovní z jedničky, který často směroval hráče i bez svítících ukazatelů. Naopak silná stránka otevřeného prostředí je, že vytváří obrovské herní hřiště a je čistě na hráči, jak se dostane do cíle, pokud ignoruje ukazatel směru, který mimochodem skoro nikdy neoznačuje ideální a nejrychlejší stopu. Na mapě je zasazeno pár vedlejších misí, spousty roznáškových misí, ale i desítek výzev na čas, které dostatečně provětrají hráče, který hledá radost z virtuálního parkouru, který si nejvíce užije bohužel až potom, co si postupem hrou nebo koupením za dobyté zkušenosti v stromu vylepšení otevře všechny dovednosti. Jde to celkem rychle, ale i tak to není nejlepší řešení a nechápu, proč třeba kotoul pro vytlumení dopadu není dostupný už od začátku.
Hru doplňuje i překopaný soubojový systém. Už nelze vzít zbraň do ruky, takže je hráč odkázán jen na boj na blízko a ten opět rámuje celkový přístup hry, a to že v rychlosti je síla. Často lze od útočníků prostě jen utéct, běháním Faith generuje jakoby štít, takže nepřátelé se střelnými zbraněmi prchající hrdinku jen mírně lechtají a když k souboji dojde, vyplatí se útočit v rychlosti pomoci různých akrobatických technik a celkově využívat prostředí. Hlavně ze začátku, pokud je hráč statický a nechá se přečíslit, tak jde o život, což generuje mírný strach a napětí a spíše vybízí k úprku. Každopádně hra k soubojům zas tak často nenutí, takže se mi bohudík nestačili zprotivit.
Co víc říct, hra mě baví. Lítám si po střechách, a přitom se sám nezapotím, nezadýchám a při pádu nezlámu vaz. Možná, když už Faith překopali, měli ji vymodelovat větší prsa a zadek, ale i tak je fajn.
Astro's Playroom