Halo je původem konzolový titul a na jeho konverzi je to bohužel hodně znát. Hra běží maximálně na 30 FPS, FOV je nastaven tak nízko, že vás po chvilce hraní začne bolet hlava a interface je zbytečně velký.

Prostředí je podivně prázdné a sterilní a navíc se neustále opakují stejné chodby a místnosti se stejnými texturami. A aby toho stereotypu nebylo málo, tak vás tvůrci nutí některé úrovně procházet dvakrát. Podobně nudný je i příběh, který vás staví do role kyberneticky upraveného supervojáka Master Chiefa. V jeho kůži musíte, samozřejmě po několika naprosto šokujících zvratech, zničit mocnou zbraň Halo a zachránit tím celou galaxii...

Přes výše zmíněné však musím uznat, že jsem se u hry nakonec celkem bavil. To hlavní, tedy samotnou akci, mají autoři zmáklou na vysoké úrovni. Zbraně jsou dobře vyvážené a každá se hodí do jiné situace. Kromě klasických kousků, jako jsou pistole, brokovnice či sniperka, se dostanete i k několika zajímavým zbraním mimozemšťanů. Zamrzí však možnost nést pouze dvě najednou. Jako vítané zpestření jsou zde navíc bojová vozidla. Dobře navržení jsou i nepřátelé, kdy každý typ představuje novou výzvu a nutí vás měnit taktiku.

Vyzdvihnout ještě musím hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co jsem mezi akčními tituly slyšel. Soundtrack obsahuje celou řadu chytlavých skladeb, které dokážou vystihnout náladu během epické bitvy i klidnějších pasáží.

Atmosféra, styl a především level design. To jsou hlavní přednosti, kterými si mě Dishonored získal.

Dishonored je poměrně lineární akční hra, kdy procházíte spíše menšími úrovněmi a jen občas dostanete nějaký vedlejší úkol. Přesto nabízí hráči více svobody v jeho konáni, než drtivá většina konkurence z posledních let. Spousta současných her se snaží hráči učarovat obrovským herním světem, ve kterém se může volně pohybovat a dělat si co se mu zlíbí. Tyto tzv. sandboxové hry typu Far Cry 3 nebo Saints Row sice nabízí hráči velké pískoviště, na kterém si může hrát, ale už jaksi zapomínají dodat taky hračky, se kterými začíná opravdová zábava.

To Dishonored ve svých skromnějších levelech nabízí mnohem vice. Váš hrdina, Corvo Attano, disponuje celkem standardním zbrojním arzenálem – kuše s různými druhy šipek, granáty, pistoli, nástražné miny a dýka. Vybavení si můžete vylepšovat, takže jsou vaše zbraně přesnější a účinnější. Největším lákadlem jsou však speciální schopnosti hlavní postavy, pomocí kterých vidí skrze zdi, teleportuje se na krátkou vzdálenost a nebo zpomalí či dokonce zcela zastaví čas. A aby toho nebylo málo, získáváte ještě drobná vylepšení sbíráním kostěných amuletů. Ty vám pak umožní rychlejší pohyb když nesete tělo, větší výdrž pod vodou atp. To vše v kombinaci s geniálním designem misí, kdy každá nabízí úplně jiný zážitek, dává dohromady neskutečně zábavný mix zabalený ve stylové grafice.

Ability hrdiny jsou možná až moc silné a navíc i na nejtěžší obtížnost stojí příliš málo many, takže je můžete používat dle libosti. Výsledkem je nízká obtížnost, takže pokud od hry očekáváte výzvu, můžete být zklamáni. Pokud si však především rádi hrajete, budete se ve světě Dishonored spokojeně rochnit a hrát ho znovu a znovu. Budete hledat nové cesty ke splnění úkolu. Budete zkoušet dohrát hru bez jediného zabití nebo dokonce bez jediného omráčení stráží a pomocí teleportu, zastavení času a krátkodobého převtělení tiše proplouvat úrovněmi. Nebo zvolíte stejně zábavnou cestu naprostého chaosu a naučíte se přivolávat hejno krys, stráže budete odhazovat poryvem větru a hromadně likvidovat adrenalinovým kombem.

Hře nemám moc co vytknout. Snad jen příběh, byť dobře napsaný, je značně klišovitý a předvídatelný.

Dlouhodobě vysokorozpočtovým titulům dominují zavedené značky a nové hry od nepříliš známých vývojářů to nemají jednoduché. O to víc francouzskému studiu Arkane zasloužený komerční úspěch přeju. Pro mě osobně nejlepší hra minulého roku.

Jako bývalý fanoušek série Call of Duty, který v multiplayeru prvních dílů strávil stovky hodin, jsem si původně chtěl nové COD zahrát, jen abych si mohl zanadávat, jak jde celá značka kvalitativně do sraček (byť na prodejních číslech se to zatím neprojevilo.) Nakonec ale musím hře přiznat určité (malé) zlepšení oproti posledním dílům.

Akce je svižná a často i zábavná, vyběr zbraní bohatý a prostředí zajímavé a pestré. Příběh je samozřejmě jako vždy hodně přestřelený a nedává moc smysl, ale aspoň není vyprávěn tak blbě jako v prvním Black Ops. Postavy jsou tuctové s vyjímkou charismatického hlavního antagonisty Menendeze. Příjemně mě překvapila možnost částečně ovlivnit příběh vašimi činy v průběhu kampaňe.

Activision se pochopitelně nebojí do své stěžejní značky sypat nemalé peníze. To se projevuje mimo jiné na kvalitním dabingu a ani graficky hra nezklame, na rozdil od předchozích dílů, které spáchal Treyarch.

Kampaň trpí tradičními neduhy série - přehnaným množstvím skriptů, často chaotickými přestřelkami a nebo stokrát viděnými rádoby WOW momenty, kdy kolem vás padají vrtulníky a vybuchuje půlka města. Treyarch se hru snažil zpestřit několika nápady, jejich zpracováni je však většinou k smíchu (jízda na koni, nové Strike Force mise, ..)

Abych to shrnul, Black Ops 2 není úplně špatná hra a rozhodně jsem se u ní bavil víc než u konkurenčního Medal of Honor: Warfighter. Pokud jste však dosud nad touto sérií ohrnovali nos, tento díl na tom nic nezmění.

Do nejnovějšího počinu zakladatelů a bývalých králů FPS her jsem vkládal hodně nadějí. Zdálo se, že se studio kolem Johna Carmacka po mnoha oldschoolových střílečkách odhodlalo založením nové značky vydat novým směrem a pokusí se osvěžit žánr akčních her novými nápady.

Nemohl jsem se ale více mýlit. Rage je v podstatě moderněji udělaná doomovka, okořeněná o možnost řídit buginu. Devízou hry je tedy rychlá akce, ve které si procvičíte reflexy, zatímco mozek necháte odpočinout. Akční složka je velmi dobře zpracovaná a je vidět, že mají tvůrci s tímto žánrem již hromadu zkušeností. Přestřelky jsou zábavné. Střídavě bojujete proti mutantům a lidským nepřátelům - banditům a vojákům Authority. Umělá inteligence není nijak úchvatná, ale pro adrenalinovou akci tohoto typu je dostačující. Zbraně mají pěkný design a "feel" a jsou dobře ozvučeny. Arsenal zbraní je docela pestrý. Vedle klasických kousků (brokovnice, samopal, raketomet,..) dostanete do ruky i několik netradičních, včetně dálkově ovládaného výbušného autíčka a mého oblíbeného bumerangu.

Čas mezi jednotlivými misemi budete trávit na čtyřech kolech v postnukleární pustině. Při projížďkách světem se o zábavu postarají boje s bandity v buginách nebo sbírání padajících meteoritů. Krajina mohla být navržena mnohem lépe. Pustinu v podstatě tvoří jen hromada cest, spojujících jednotlivé lokace. Pochválit naopak musím design několika městeček, která během svého putování navštívíte. Všechna jsou detailně vymodelovaná a živá a pomohou hráči nasát trochu té postapokalyptické atmosféry. Městečka fungují jako oázy klidu, ve kterých si hráč odpočine od akce, nabere nové úkoly a nakoupí vybavení.

Bohužel má hra několik nedostatků, kterými trpěl i poslední Doom. Příběh není zajímavý ani originální a o nějakém dramatickém vyústění nemůže být ani řeč. Nejvíc mi však vadil nedostatek kreativity tvůrců při tvorbě levelů. Nejčastěji bojujete v nudných, opakujících se interiérech. V hlavě mi utkvěl jediný povedený level (Jackal Canyon.), ostatní mi tak nějak splívají.

Hru jsem dohrál za necelých devět hodin, což je na poměry současných akčních her lehký nadprůměr. Snaha tvůrců o natažení herní doby přišla tak trochu vniveč. Vedlejších úkolů není mnoho a nejčastěji spočívají v procházení lokací navštívených už v rámci hlavní kampaně. Minihry, kterými se můžete zabavit ve městech, jsou nudné a udrží vaši pozornost jen pár minut a závody bugin také za mnoho nestojí.

Rage tedy není revoluční hrou, která by mohla konkurovat nejpopulárnějším střílečkám současnosti, ale pouze špičkově zpracovanou akcí v pěkné grafice a se spoustou zbytečné omáčky k tomu.

Gothic je vlastně takový opak série The Elder Scrolls. Neklade velký důraz na statistiky hlavního hrdiny a rozlehlost herního světa a ani zdaleka nemá takové množství vedlejších úkolů.

Zatímco však TES nabízí obrovské území bez nápadu a desítky až stovky stále stejných dungeonů, Gothic se odehrává na mnohem menším, ale o to detailněji zpracovaném prostoru. Všechna místa jsou ručně dělaná, žádný copy/paste design se nekoná a téměř na každém metru máte co zkoumat. A přitom je herní svět velmi živý a uvěřitelný a skvěle funguje. Sympatické je, že se po kolonii od začátku můžete potulovat jak se vám zlíbí, a jediné, co vám brání v přístupu do některých míst jsou příliš silní nepřátelé, kteří vás rozmáznou jednou ranou. Hráče to tak motivuje k dalšímu postupu hrou a zlepšování postavy. Zatímco na začátku pro bezejmenného hrdinu představuje i obyčejný vlk nepřekonatelnou překážku, v pozdějších fázích je smečka deseti takových vlků jen příjemnou ranní rozcvičkou.

Silnou stránkou hry je také tíživá atmosféra trestanecké těžební kolonie, kterou ještě umocňuje dobrá hudba a také zvuky. Hlavní dějová linie je lineární. Na začátku se sice můžete přidat k jednomu ze tří táborů, ale bez ohledu na to, který si zvolíte, jsou z drtivé většiny další úkoly stejné. Příběh je poměrně zajímavý a drží hráče v napětí až dokonce. Navíc se na rozdíl od mnoha jiných RPGéček drží při zemi. Vaším cílem není záchrana celého světa, snažíte se jen odstranit magickou bariéru a osvobodit tak sebe a ostatní členy kolonie.

Dojem ze hry vám můžou zkazit bugy. Kvůli jednomu mi například zmizel quest a nemohl jsem se tak přidat k jednomu z táborů. Také UI spolubojovníků není perfektní. Parťáci se občas zaseknou o nějakou překážku, nebo nejsou schopni přejít most. Naštěstí většinu úkolů plníte sami. Defaultní ovládáni není zrovna ideální a musel jsem si klávesy přenastavit.

Přes několik chyb je však Gothic výbornou a nebezpečně návykovou hrou, na jejímž základě pak vznikl ještě lepší druhý díl.