Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Právě jsem si v trafice koupil nové číslo časopisu SCORE s zajímavě vyhlížejícím obalem příbalové hry GORKY 17, který mě svou velkou rudou hvězdou zlákal k okamžité instalaci. Působivé intro i úvodní dialogy ve mě vyvolaly zájem o příběh, ale nezvládal jsem příliš dobře souboje a přestože se mi hra zdála vcelku zajímavá, odložil jsem ji. Ke GORKY 17 jsem se vrátil o mnoho měsíců později, spíše z nouze, v době herního sucha a věnoval ji tentokrát více času a... objevil tak skutečný herní klenot, na který od té doby nedám dopustit. Malý polský tým z Metropolis Software House dokázal vytvořil ikonickou tahovou strategii s jemnými prvky RPG. Hru definuje až hororová atmosféra, poutavý příběh s několika dějovými veletoči, dobře dávkovaný přísun nových typů nepřátel i zbraní a hlavně skvělý soundtrack Adama Skorupy.

Tahové souboje v GORKY 17 připomínají šachy okořeněné klasikou "kámen, nůžky, papír", kdy na každého z mnoha druhů nepřátel, kteří jsou dobře rozpoznatelní a tedy i zapamatovatelní, platí jiná taktika i zbraň. Chvíli trvá, než si člověk soubojový systém osvojí, ale poté je to čirá radost. Za ručičku vás tady nikdo nepovede a prakticky všechny silnější zbraně jsou poschovávané na místech, které řada hráčů snadno mine.

Hra by mohla být delší. Některé ze silnějších zbraní si člověk pořádně ani neužije, protože s k nim dostane až v závěru hry, kdy jsou nepřátelé imunní vůči většině typů poškození. Některé dialogy a puzzly jsou slabší, naivní, až nelogické, ale jako celek vše drží pohromadě skvěle a tak se to dá odpustit.

Každému hráči, který má rád tahové souboje ve hrách jako Fallout, Incubation: Battle Isle Phase Four nebo Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest vřele doporučuji GORKY 17 vyzkoušet. Stojí za to!

Na závěr bych chtěl poděkovat porisovi za jeho giveaway Steam verze mé maličkosti. Při té příležitosti jsem hru dohrál potřetí a opět jsem se skvěle bavil.

Mimpi je příjemná indie plošinovka z našich luhů a hájů. Její hlavní protagonista je malý bílý pejsek stejného jména, který trpí určitým zdravotním problémem a musí se jím doslova proskákat. Ovládání je přesné (hrál jsem na klávesnici) a Mimpi se udrží tlapkama i ne po uplně přesvědčivém skoku. Hra tedy není nějak přehnaně náročná na načasování skoků. Checkpointy jsou časté a na těch správných místech.

Jediné, co mi není uplně jasné, je cílová skupina. Grafika je roztomilá a tedy líbivá hlavně pro děti, ale ty nemají šanci dostat se přes některé puzzly (např. Anubis, plachetnice a obecně ty s navazováním lana na kladku) a pro starší hráče je Mimpi možná trošku až moc dětský.

Za samostatnou zmíňku stojí, hlavně pro svou originalitu, finální boss.

Praha, březen 1999. Na své nové PC s 3Dfx Voodoo2 instaluji z cover CD časopisu GameStar jednu z mnoha demoverzí, kterých mám tehdy v počítači násobně více, než plných her, jakýsi... Half-Life: Uplink. Po zhlédnutí úvodního dialogu mezi vědcem a securiťákem jsem naprosto pohlcen atmosférou výzkumného zařízení Black Mesa. Po dobu několika dní nehraji nic jiného. V následujících měsících dokola prozkoumávám Uplink po desítky hodin stále znovu a znovu. Někdy několikrát denně, někdy celý den. Zkouším se proplížit kolem vojáků, abych si je mohl prohlédnout hezky zblízka a odposlechnout si jejich rozhovor. Zkouším Barnyho dotlačit do výtahu, aby mi pomohl v následující mapě. Zkouším Barnyho ochraňovat a zároveň ho sleduji v akci, jak beze strachu, s glockem v ruce, pronásleduje vojáky vybavené samopaly. Quickloaduji. Zkouším se dostat na místa, kam bych se dostat neměl. Zkouším všechno. Až o mnoho dní později jsem Uplink nezapnul... Bylo to v den, kdy jsem si domů poprvé přinesl CD nadepsané "Half-Life" a objevování toho úžasněho světa mohlo začít nanovo.

Half-Life: Uplink je reklamou na videoherní umění na kterém se má vyučovat herní design. Je to mistrovská ukázka vývojářsko-vydavatelké disciplíny "demoverzí", která je dnes před vymřením. Uplink v každém hráči vyvolá chtíč ponořit se do světa prvního Half-Life a pro mě osobně navždy zůstane jedním z mých nejlepších videoherních zážitků.

Má nejoblíbenější Contra hra, ikdyž to vlastně Contra tak úplně není, viz. zajímavosti. Jednoho slunného podzimního dne mi k narozeninám koupili rodiče, v takovém proskleném stánku uprostřed Holešovické tržnice, kazetu 4in1 za tehdy těžko uvěřitelných 1980 korun. Můj výběr proběhl na svou dobu zcela standardně, tedy podle atraktivity nálepky na kartridži, na kterém jsem rozpoznal hned několik klíčových slov včetně "Contra", kterou jsem měl tehdá již odehranou a patřila k mím oblíbeným titulům.

Contra Force je side (1., 3. a 5. level) a horizontal (2. a 4. level) scroller, ve kterém tentokrát nebojujete proti vetřelcům, ale teroristické organizaci vedené BOSSy, kteří zřejmě snídají růstový hormon a večeří anabolické steroidy. Jinak si jejich velikost vysvětlit nedokážu. Děj se odehrává v současnosti, tedy v roce 1992, ve fiktivním městě Neocity. Člověk by si myslel, že tak primitivní příběh, točící se okolo únosu šěfa tajné služby, nelze poplést, no KONAMI se to podařilo. Chyby zřejmě vznikly při překladu z japonštiny, což není u NES her nic vyjímečného. Contra Force se od jiných Contra her své doby liší nejen počtem hratelných postav, ale hlavně jejich rozdílnými vlastnostmi. Každý ze 4 agentů má vlastní zbraňovou specializaci, rychlost pohybu i výšku výskoku. Mezi BURNSem, SMITHem, IRONem a BEANSem lze kdykoliv přepínat přes "select" menu. Hra vyniká slušnou atmosférou alá akční filmy 80. let a skvělým soundtrackem. Contra Force ždímá NES hardware na maximum, což se bohužel často projevuje celkovým zpomalením. Hra je sice kratší, ale nenudí ani na okamžik.