Castlevania: Symphony of the Night představovala veliký bod zlomu v sérii a přesun z lineárního stage dizajnu na velikou otevřenou mapu inspirovanou sérii Metroid, kde hrdina postupně získává nové schopnosti aby se dostal na nové části mapy (podobný design byl i Simon's Quest ale to nepočítám). Na další pokračování v tomhle stylu ale hráči museli čekat 4 roky, Mezitím vyšla naprostá zbytečnost pro GameBoy jménem Legends a dvě rozporuplné hry pro Nintendo 64, které jsou perfektní ukázkou toho, jak mnohé série měli krkolomný přechod na 3D.

Nejdříve je důležité připomenout, že na rozdíl od ostatních dílů v tomhle stylu na tomhle nepracoval Koji Igarashi ani hlavní Konami studio, takže nasledovat tak významnou hru neměli lehké, o vývoji hry taky není na internetu moc dostupných informací.

V CotM taky hlavní postavou není člen Belmont klanu, ale chlap jménem Nathan Graves, příběh je na sérii typický a ne moc zajímavý, někdo se znova snaží oživit Draculu, a tak ho hráč musí znovu zastavit. Je ale podivné, že děj se ani neodehrává v Castlevanii ale na nějakém hradu v Rakousku.

CotM vyšel jako launch titul pro GBA a na to vypadal opravdu působivě, i když ne tak detailně jako SotN. V té době byl problém, že hra byla příliš tmavá a na originálním GBA displeji, který neměl podsvícení bylo těžké hru vidět, co se pak v další hře snažili až moc napravit. Pokud ale hrajete na GBA SP, konzoli, PC nebo emulátoru, tak tohle ale už není problém. Hudba ve hře je taky dobře zpracovaná a několik skladeb patří mezi nejlepší v sérii. Jediné negativum na prezentaci je jen kvalita některých animací.

Hratelnost by se dala popsat jako střed mezi klasickým arkádovým a novým otevřeným stylem. Máme tady veliký hrad, který postupně přezkoumáváme, ale pohyb je více jak ze starých her a hráč opravdu cítí váhu postavy. Co je ale opravdu podivné, je že Nathan neumí hned běhat a musí na to získat schopnost a pak je pro běhání třeba dvakrát stlačit tlačítko na pohyb, co se nevyskytuje v žádné jiné hře. Nechybí tady ani RPG elementy, level up systém a upgrady HP a MP, které jsou v skrytých místnostech. Jako hlavní zbraň Nathan používá bič, ale jen nějaký generický, a ne ikonický "vampire killer" od Belmont klanu. K dispozici má i vedlejší zbraně, ale jen sekera kříž jsou víceméně užitečné.

Tím nejzajímavějším prvkem ale je DSS systém, kde Nathan sbírá speciální karty a ty pak může kombinovat různými způsoby, například mu přidá speciální elementální útok pro bič, chrání ho před určitým typem útoku, vylepší statistiky jako síla, obrana nebo štěstí, nebo mu umožní dělat speciální útoky. Tenhle systém má ale několik problémů, ten první je, že hráč neví, co každá kombinace dělá, dokud ji nepoužije, co není vždy celkem lehké. Ten druhý je, že některé kombinace jsou opravdu zbytečné, když je jich ve hře až 100, například zvýšení inteligence nebo střílení z pistole. Ten největší problém ale je karty vůbec získat, některé jdou velice lehce, ale na jiné musí hráč mít opravdu štěstí a bez toho, aby se podíval na návod by ani nezjistil, které monstrum dropuje které karty a jiné předměty. To mě vede k dalšímu problému, že ve hře naprosto chybí obchod a peníze, takže pokud hráč chce získat lektvary a jiné předměty, tak musí prostě grindovat.

Souboje s bossy jsou dobře zpracované a výrazně těžší než v SotN, nejtěžší je finální souboj proti Draculovi, hlavně jeho druhá fáze, která ví odebrat veliké množství zdraví, pokud se jí nevyhnete. Z Igavania her je tahle celkově nejtěžší, co se některým bude líbit a jiným ne.

Pak tu je ale speciální volitelná oblast jménem battle arena, která je podle mne ale totální bullshit, pokud nemáte velice vysoký level a dost předmětů, tak ji ani nezkoušejte. V aréně jdete postupně přes místnosti, kde je třeba porazit všechny monstra, to nezní tak těžce, ale problém je, že nemůžete vůbec používat magii. Nejhorší je malá místnost, v které je několik minotaurřů, kterým útokům se téměř nedá vyhnout, takže je musíte zabít velmi rychle. A to v téhle aréně jsou i 2 karty, které nejde získat nikde jinde. Pokud se vám ale podaří celou arénu projít, tak dostanete dost silnou odměnu, nejlepší brnění ve hře.

Po přechodu hry taky můžete zkusit nové mody zadáním jiného jména, například magician, kde máte všechny karty a zvýšené magické schopnosti, ale horší bojové vlastnosti, fighter, kde nemáte magii a jste silnější, nebo thief, kde máte vyšší štěstí, tyhle dávají hře trochu znovuhratelnosti, ale já se s nimi neobtěžoval.

Celkově je Circle of the Moon nejslabší s "Igavania" her, pořád je tady známá hratelnost z SoTN, ale místy je frustrující a další hry v sérii formuli vylepšili.

Metroid Zero Mission představuje spolu s Resident Evil který vyšel jen o 2 roky dříve zlatý standard jak udělat herní remake.

První Metroid byl už v době vydání této hry velmi zastaralý, chyběla mapa, prostředí vypadali víceméně stejně, takže bylo lehké se ztratit a ve hře nebylo praktické ukládáni nebo schopnost rychle doplnit energii a náboje. Zero Mission přidává do hry všechny tyhle QoL vylepšení a mechaniky z předchozích her jako power grip nebo speed boost, staré mechaniky jako screw attack byly vylepšeny, Samus může střílet do více směrů a její postava se pohybuje plynuleji i rychleji.

Graficky hra vypadá pochopitelně mnohem lépe a prostředí opravdu více vynikají, když není všude to samé černé pozadí a všechno je barevnější, hudba byla taky vylepšena.

Jako typický představitel "Metroidvania" žánru tady máme otevřenou mapu, kde Samus postupně získává přístup k dalším částem mapy jak dostává nová vylepšení, i když je možné narušovat pořadí získávání upgradů díky trikům jako bomb jumping. Oproti Fusion je tedy hra o dost méně lineární a dialogové texty jsou minimální. Ten pocit pokroku když jde přes staré části mapy rychleji a snadněji je opravdu uspokojující.

Problémem je, že i když do hry byla přidána nová prostředí a bossové a zcela nová část jménem Chozodia, kde je povinný stealth přístup, tak hra je pořád dost krátká a zabere jen kolem 4-5 hodin. Podobně jako v ostatních Metroid hrách tady máme různé konce, ale tady nerozhoduje jen čas, ale i náročnost a kolik najdete ve hře upgradů. Najít 100% všech předmětů zabere dost práce a bez návodu je mnoho z nich opravdu těžké najít. Snažit se hru hrát různými styly a dosáhnout ostatní konce dodává hře dost znovu-hratelnosti, takže kratší doba proto až tak nevadí.

Pokud jste ještě nehráli žádnou Metroid hru, tak Zero Mission je skvělé místo kde začít. Dnes jednoduše není kromě zvědavosti žádný důvod hrát originální Metroid když existuje tenhle remake. A když ho opravdu chcete zkusit, tak byl zahrnutý ve hře jako bonus.

Předtím než se objevili Halo a Medal of Honor a v době kdy konzolové FPS pozůstávali jen z portů PC her jako Doom a Wolfenstein přišla tahle hra která zaznamenala revoluci a s kterou se porovnávají všechny ostatní James Bond hry. Speedrunneři se ji pořád dnes snaží co nejrychleji projít.

Hned ale třeba říct, že na téhle hře se výrazně podepsal zub času a není tak nadčasová jako Doom a Half-Life. Modely postav a veliké prázdné místnosti vypadají směšně, zbraně nemají reload animace, na originálním hardvéru hra často padá na úroveň 20 FPS a ten děsný N64 ovladač s jednou analogovou pákou opravdu není na FPS hry ideální. Proto hru dnes doporučuji hrát jen na emulátoru s moderním ovladačem (nebo i myší, i když ta dělá hru moc jednoduchou) anebo hrát Xbox 360 remaster, který se nedávno dostal na internet. Hudba je ale pořád dobrá napříč své jednoduchosti.

Když zanecháme technickou zastaralost, tak tady ale máme pořád solidní hru která poměrně věrně následuje děj filmu a která se vyznačuje promyšleným designem úrovní, který zaujme i dodnes. Téměř každá mise je něčim zajímavá a úvodní level na vodní přehradě patří mezi ty nejvíc ikonické FPS levely, v jedné si dokonce i zajezdíme na tanku. Na rozdíl od mnoho jiných her, kde obtížnost ovlivňuje jen sílu a odolnost nepřátel, tady vyšší úroveň přidává nové úkoly, které je potřebné splnit. A nejde jen o prosté střílení nepřítel, protože hra se snaží mít i hloubku a někdy je lepší plíživý stealth přístup nebo je třeba ochraňovat společníka. To přidává hře na znovuhratelnosti a po překonání úrovně se dají odemknout dvě extra mise, hratelné postavy nebo i cheaty jako nesmrtelnost, neomezené náboje, zlatá zbraň a veliké hlavy.

Jedním z největších taháků hry, který byl notoricky přidán až na poslední chvíli byl ale split-screen multiplayer mód až pro 4 hráče, který byl schopný narušit dlouholetá přátelství. Ten ale nemůžu nejlépe posoudit, protože jsem hrál jen Source verzi proti botům a pár náhodným lidem.

Celkově tedy jde o důležitý kus herní historie, který dnes pořád stojí za to hrát napříč nesrovnalostem, představoval veliký krok v rozvoji konzolových her a jeho vliv jde vidět dodnes. Jeho tvůrci později vyvinuli i duchovní nástupce ve formě Perfect Dark a Timesplitters.

Pokud jste někdy toužili doma mít svůj vlastní demon waifu harem, tak tohle je hra pro vás.

Tahle krátká hříčka se téměř hned po vydání na Steamu stala na internetu senzací s množstvím fan kreseb a jiné tvorby. Hlavním důvodem je jednoduchý ale unikátní grafický styl, který je částečně inspirován anime, (ale nekopíruje ho) a množství atraktivních démon dívek, které mají svou unikátní osobnost. Hudba, kterou složil Mittsies je taky chytlavá a dobře dotváří atmosféru hry.

Základní herní náplní jsou místnosti ve stylu Soko-Ban, kde je vašim úkolem dostat se ke každé démon dívce pod určitý počet tahů a překonat přitom množství překážek. Úrovně mohou vypadat nejprve jednoduše, ale obtížnost rychle naroste a téměř všechny lze přejít jen jediným způsobem. To poté vede k metodě pokusu a omylu a mírné frustraci. Hlavně když se konečně dostanete k dívce, protože pak musíte vybrat jednu z dvou možností dialogu, a pokud vyberete tou špatnou, tak musíte začít level znovu.

Opravdová frustrace ale přichází v druhé části hry, kde je potřeba posouvat se po mostu a vyhýbat zabijáckým řetězím a na konci řetěze na mostu zničit. Hlavně ten poslední most mi dal dost zabrat a ani nevím jak jsem ho přešel. Naštěstí zde máte aspoň 4 životy, tak to není nemožné. Poté si můžete užít zakončení se všemi zachráněnými dívkami, nebo najít tajný konec.

Bohužel, celé hra se dá i s množstvím úmrtí přejít velmi rychle za méně než hodinu a neponouká žádnou znovu-hratelnost. To ale až tak nevadí, vzhledem k tomu, že je to freeware tvorba jediné osoby. Je to zábavná záležitost na jedno posezení, ale asi se k ní znovu nevrátím.

P.S. Malina best girl

Ke Sven Co-op se těžce píše komentář, protože všechno, co by někdo o hře chtěl vědět se dozví z její popisu. Pokud jste někdy toužili zahrát si s kamarádem hlavní příběh Half-Life a jeho dva datadisky (plus zapomenutý Decay pro PS2), nebo nespočetné množství modifikací jako They Hunger a Afraid of Monsters a vlastních map tak Sven Co-op je hra pro vás.

Procházet mapy s kamarády může být opravdu zábava a přejít do nepředvídatelných situací při kterých jsme se dost nasmáli. Při vyšším počtu hráčů ve hře dochází k pěknému chaosu a vzájemná komunikace je téměř nemožná. Na jednom serveru může být najednou až 32. Od původní hry se liší jen v drobnostech jako AI, fyzika a méně loading obrazovek, grafika a zvuk jsou víceméně stejné. Takže pokud jste z nějakého důvodu ještě nehráli původní Half-Life tak si ho v něm můžete zahrát zadarmo.

Podobně jako sandboxy typu Garry's Mod, Sven Co-op je hra, která je tak zábavná, jak si ji víte sami umíte udělat. Není to pochopitelně tak dotažené jako kampaň k Portal 2 a jiným moderným hrám, ale v tom je její šarm.