Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Elden Ring

  • PC 70
Hru jsem hrál naslepo, bez jakékoli nápovědy a návodů, zkušenost se souls hrami mám celkem minimální, nejsem jejich velkým fanouškem, přesto jsem se ale rozhodl jim dát další šanci, doufaje, že si vezme víc ze soubojového a RPG systému Nioh a zároveň nebude mít tak idiotský příběh, když už na tom spolupracoval  George R. R. Martin (Dark Souls znám spíš ze streamů, dohrané mám jen Nioh).

Bohužel mi nepřijde, že by krom otevřeného světa hra přinesla příliš změn k lepšímu, Absenci deníku a mapy s milionem otazníčků, které by zbavovaly člověka o skutečnou potřebu průzkumu a objevování světa jsem sice kvitoval s povděkem, ale očekával bych, že jednotlivé questy budou podle toho také nadesignovány, bohužel ale po dohrání jsem měl pocit, že bez návodu jsem neměl moc šanci jakýkoli „questline“ splnit, byť jsem prohledával lokace skutečně důsledně.

Stejně tak polovičatě na mě působil RPG systém, kde máme několik statů, které si můžeme libovolně zvyšovat k tomu nějaké vybavení a tím to víceméně končí, za celou hru jsem vystřídal 2 zbraně, jelikož materiál pro jejich upgrade je poměrně vzácný a hra ani nenabízí možnost porovnat statistiky základu vůči plnému upgradeu, takže když najdete novou zbraň ani nedokážete určit zdali a o kolik je lepší než vaše stávající. Čtyři sloty pro zbroj mi přišli také celkem zbytečné, jelikož beztak nacházíte celé sety najednou, které mají jen mizivé rozdíly ve statech (také jsem vystřídal jen 3 sety). Krom toho mě dost iritovalo, že když už jsem se rozhodl být „válečníkem“ zhruba 90 % zajímavých věcí co jsem nacházel byly kouzla, na které jsem neměl staty, zatímco já jsem měl k dispozici celou hru dva sety útoků, blok a jeden speciální útok...

Příběh je stejně kryptický jako u všech předchozích her od Mijazakiho, takže žádného rukopisu George R. R. Martina jsem si ve hře nevšiml. Což mě dost mrzelo, jelikož zejména grafický design světa byl opravdu působivý, takže nějaké výpravnější filmové zpracování ve stylu her od Kodžimi by vůbec nevadilo, ale tak co si budeme povídat, souls hry byly vždy zejména o náročných soubojích s bossy a pocitu vítězství, bohužel i přes jednoduchost RPG prvků je poměrně snadné mnoho bossu tak říkajíc „přelevelovat“, opravdovou výzvu jsem tak pociťoval zejména u prvního a posledního bosse.

Pro: Svět, opravdová nutnost jeho průzkumu

Proti: Jednoduchý RPG systém

+31 +32 −1

Final Fantasy VII Remake

  • PS4 80
Úvodem je asi potřeba říct, že jsem velkým fanouškem originálu a myslím si, že dnes už prakticky není možné stvořit příběhovou hru na podobné úrovni, takže jsem byl vůči remaku poměrně skeptický, ale přesto jsem hltal každou novou informaci, kterou SE vypustilo. K tomu se váže má první kritika, po dohrání hry jsem dost proklínal marketingové oddělení za spoilery, které byly v trailerech, už před rozehráním jsem měl pocit, jako bych díky trailerům viděl „fast forward“ celou hru a po dohrání se má obava potvrdila, prakticky každá scéna a postava byla v trailerech ukázána včetně finálních bossfightů. Spoustu příběhových sekvencí tak na mě nemělo takový dopad.

Bohužel kromě příběhu a skvělého soubojového systému, hra nemá zase tolik co nabídnout, zejména co se průzkumu světa týče, hra je těžce lineární, neviditelné stěny nebo zákazy vstupu, když se byť jen trochu odchýlíte z trati byly dost rušivé, stejně tak interakce s okolím byla velice omezená na hodně jednoduché logické hádanky, některé navíc byly hloupě „vyspoilované“ v tutorialu (viz útěk z domu Aerith), takže ztratily i na momentu překvapení. Stejně tak graficky byl svět dost zklamání vedle graficky povedených modelů postav a výborných filmových sekvencí působily herní lokace a modely NPC postav jak z nějakého Unity assetu, skoro jako by hru dělaly dva zcela jiné týmy (což může být pravda, vývoj hry byl v počátku skutečně outsourcován), v přechodu hry do 3D jsem tak neviděl žádné velké pozitivum. Kromě toho mi také dost kazila prožitek okatá snaha dostat se do „teen“ ratingu, některé scény tak působily bez krve i proti originálu hraně a uměle. Abych ale jen nekritizoval, postavy a jejich charaktery se SE skutečně podařilo oživit, stejně tak remastrovaný soundtrack včetně nových melodií byl výtečný, byť mi trochu vadilo, že v originálu byla tak nějak každá lokace svázána s určitou ikonickou skladbou, v remaku ale skladby hrají hrozně nahodile a střídají se jedna za druhou, jako by hra nechtěla fanoušky ochudit o žádnou skladbu z originálu byť rozsahem je hra zhruba jeho desetinou. Soubojový systém doznal zásadnější změny oproti originálu, tady jsem oproti lokacím modernizaci a přechod k akčnějšímu pojetí kvitoval s povděkem, souboje jsou taktické a vizuálně povedené, také poměrně dobře vybalancované, takže jsem během hry i při plnění všech vedlejších úkolů neměl pocit, že bych přelevelil nepřátele.

Další odstavec budu věnovat tomu nejpodstatnějšímu a to je příběh. Jak jsem psal, všechny postavy působily věrně originálu, což mi trošku vadilo jen u záporáků, Shinra sebranka tam totiž byla poměrně dost karikaturována, a myslím, že by jim trochu méně zlodušského smíchu prospělo. Největším překvapením pro mě byly postavy Biggse Wedge a Jessie a jejich přidané scény mi přišly dost povedené, dokonce mi možná přirostli k srdci víc než skuteční členové party, jinak je příběh poměrně věrný originálu, nicméně přidání „příběhových duchů“ kteří chránili osud hrdinů a jsou tak jakýmsi ztělesněním FF VII puritánů v herním světě, dle mého byla velká chyba, neviděl jsem v nich žádný přínos jak pro fanoušky originálu, tak pro nové hráče. Opravdu bych byl raději, kdyby Barret skutečně zemřel, než byl zachráněn takto hloupou deus ex-machina a mám skutečně velkou obavu, že to do značné míry zničí i jednu z nejlepších mindfuck scén v herní historii.
+18 +19 −1

NieR: Automata

  • PC 80
Předpokládám, že někdo bude číst tento komentář před rozehráním, začnu tedy jednou zásadní věcí, kterou bych před rozehráním býval rád věděl. Vždy jsem nešťastný, když mi hra dává na začátku volbu obtížnosti, jelikož člověk nemůže dopředu vědět, jaká obtížnost je pro něj optimální. U Nier je ale navíc problém umocněn „nekonvenčním“ prologem, který dává možnost uložení hry až po cca 1. hodině. Pokud hrajete na vyšší než normální obtížnost, budete umírat, což je sice fajn, ale ne když to znamená opakovat znovu hodinovou pasáž. Osobně jsem tedy rozehrál na normální obtížnost, za kterou je ovšem bohužel zase hra směšně lehká i po celý její zbytek. Pokud tedy chcete, aby vám hra dala nějakou výzvu, přepněte obtížnost po prologu na hard...

Po dohrání mám tak ze hry rozporuplné pocity, vzhledem k tomu, že souboje jsou podstatnou částí hry a byť jsou velice efektní a bossové vpravdě epičtí, žádného adrenalinu jsem se ve hře nedočkal, naštěstí je ale Yoko Taro sympaticky zvláštní člověk a tak jsem se přesto u hry nenudil. Nechci prozrazovat všechny podivnosti, kterých je hra plná... takže fakt, že se mi hra líbila, byť jsem z ní byl po prvním konci zklamaný, vám musí stačit.
Svět je zajímavý, byť jeho otevřenost je zde spíš jenom tak navíc a opravdu doporučuji plnit vedlejší úkoly, až se vám otevřou „teleporty“. K vedlejším úkolům bych ještě jen poznamenal, že byť se hra snaží být v mnoha ohledech nekonvenční, úkolů typu najdi a přines x kusů toho a toho je zde přespříliš, naneštěstí nečekejte žádné hardcore RPG questy, celkem rychle odsípají a alespoň jejich zápletky jsou občas zajímavě bizarní (spoiler příklad za všechny, robokluk se zamkne v chýši, vy hackováním musíte zámek otevřít, od matky zjistíte, že kluk je asociál, co se bojí komunikovat, tato minihra se několikrát opakuje vždy s příslibem, že se napraví, konečné ponaučení však je. že se kluk vzdá marné snahy socializovat se, ale najde smysl života ve výrobě těch nejsložitějších zámků). Krom soubojů a vedlejších questů je zde ještě jakási hackovací minihra, což je variace na shoot 'em up jejíž smysl mi celkem unikal, respektive si myslím, že jí ve hře bylo vzhledem k její technické jednoduchosti přespříliš. Co ale bylo skvělé, byl soundtrack a především práce s ním, každá lokace má svou výraznou melodii, která se časem vyvíjí, zpěv a chorály téměř ve všech „backgroundových“ skladbách je něco, co se hned tak neslyší.
Pokud jste již viděli nějaké to anime příběhově vás hra asi zase tak moc neohromí, zejména typické japonské „přehrávání“ postav mi hodně vadilo, ale několika dějových zvratů, kdy jsem musel zavzpomínat na klasiky jako MGS či Xenogears jsem se také dočkal. Bohužel mi ústřední pár nepřirostl k srdci tak, jak jsem doufal a zejména 9S mi časem lezl dost na nervy a trošku mě mrzelo, že A2 poznáte poměrně pozdě (A2>2B).

Pro: Příběh, svět, soundtrack

Proti: Nevyvážená obtížnost

+20 +21 −1

Tomb Raider

  • PC 60
Po delší době jsem opět zkusil nějakou tu AAA hru a opět jsem byl vcelku zaskočen, jaké hry dnes dosahují průměrného hodnocení kolem 90 %. Co je ale důležité zmínit, že mám zkušenost s předchozími díly Tomb Raidera (2-4). Neubráním se tedy srovnávání.

Hned prozradím, že s předchozími díly toho bohužel nemá mnoho společného, ze všeho nejvíc mi hra připomínala Resident Evil 4, který se také ubral jiným směrem než předchůdci v jeho případě jsem to však považoval za změnu k lepšímu. Asi hlavní problém s novým Tomb Raiderem mám v tom, že v předchozích dílech mě bavilo prozkoumávat lokace a řešit enviromentální hlavolamy. Naproti tomu u nového Tomb Raidera jsem měl pocit, jakoby se hra hrála sama, nová superschopnost Lary, která odhaluje interaktivní předměty sice zmírňuje frustraci, ale fakt, že odhaluje i „skryté“ poklady spolehlivě ničí jakoukoli radost z jejich objevování. Nehledě na to, že lokace jsou podstatně menší a na většinu narazíte, aniž byste se museli příliš snažit. Další problém jsem měl s jednoduchostí a to nejenom co se soubojů týče (hrál jsem na hard) tak i co se akčních sekvencí týče. Většinu nepřátel vyřídíte na dvě tři rány a munice je všude mraky (opět jsem musel zavzpomínat jakou jsem měl radost z každého nalezeného zásobníku do brokovnice v předchozích dílech), takže i upgradeovaní předmětů je zde celkem zbytečné, jelikož z nich žádný velký benefit beztak nemáte. Bossové jsou také zoufale nenápadití. Mdlému dojmu ze soubojů přispívá i nízká variace nepřátel, kde jste v předchozích dílech museli bojovat s nejrůznějšími divokými zvířaty a džungle tak působila skutečně živě, zde si musíte vystačit s vlky a žoldáky, toť vše. Stejně tak můžete zapomenout na záludné pasti, prakticky jediný způsob jak v novém dílu umřete je, že spadnete z vysoké výšky (ani utopit se nebudete moct, Lara se ještě nenaučila potápět :( ). Ani mozkové závity příliš namáhat nebudete muset. Jediné hlavolamy najdete v nepovinných hrobkách, které ale nejsou příliš rozlehlé a hádanky spíše než na logiku sázejí na správné časování (ano není zde ani žádný pořádný inventář).

Nemám nic proti hrám, které hratelnost dávají na druhou kolej ve prospěch „filmovosti“, ale pokud má hra tak banální příběh plný klišé a nezajímavých postav, je to problém a jsou zde mnohem lepší alternativy ve formě např. her od Tell Tale. Pokud to měla být akční adventura, pak nesahá hrám jako Okami či Psychonauts ani po kolena.

Pro: Grafika

Proti: Linearita, jednoduchost, příběh

+30

Planescape: Torment

  • PC 85
Na úvod raději hned napíšu, že jsem hru dohrál v poněkud pokročilejším věku, po zkušenosti s mnoha jinými RPG hrami, takže můj pohled na věc bude logicky trochu kritičtější. Již několikrát jsem hru rozehrával, a většinou jsem přestal hrát jakmile jsem se dostal z márnice, což bylo zapříčiněno zejména tím, že už jsem měl dohráno většinu RPG v infinite enginu a tak nějak jsem byl již těchto RPG přehrán (navíc mi po hratelnostní stránce nepřišla zase tak zábavná, nikdy jsem si nezvykl na implementování pravidel deskové hry, přišlo mi to krkolomné a zbytečně komplikované).

Nicméně po pár letech jsem ji opět zkusil díky tomu, že jsem si zlomil ruku a tak jsem měl dost volného času, abych ji mohl dohrát bez delších přestávek. Za tu dobu jsem si z nejrůznějších komentářů a doporučení přátel dokázal udělat o hře celkem jasnou představu, po dohrání ovšem musím říct, že ta představa nebyla moc naplněna. Vzhledem k tomu, že se nejvíce vyzdvihuje příběh, mé zklamání pramenilo zejména z něj. Jistě setting není nezajímavý a po všech těch barevných cool jRPG s infantilně naivními postavami, které jsem posledních pár let měl tu smůlu hrát, byl tenhle rezavý ponurý svět rozhodně příjemná změna. Ale od příběhu jsem rozhodně čekal víc, než 4 úkoly typu (následují spoilery) najdi sběrače co se chtěl vykoupit z hříchů a tak tě využil, protože ví o tvé minulosti jen proto, abych se od něj nakonec dozvěděl, že o mé minulosti vlastně ví čarodějnice co mě udělala nesmrtelným, která mi pro změnu řekne, že o mé minulosti vlastně ví archanděl, který mi pro změnu řekne, že o mé minulosti ví sloup lebek, od kterého se pro změnu dozvím, že má minulost je schovaná ve skryté sféře, kde jsem se sláva KONEČNĚ DOZVĚDĚL... jak sjednotit svá já a setkal jsem se svou smrtelností, je to jistě zajímavá motivace místo zachraňování světů, pronásledujete svou smrtelnost, která jediné co chce je, abyste ji nechali na pokoji, ale tak nějak mě spíš zajímalo vysvětlení, proč jsem se vlastně stal nesmrtelným, což mi přišlo ale dost odbyté, natolik, že po konci hry jsem si říkal, proč jsem svou smrtelnost vlastně hledal. Toť vše... Tohle je tedy ten nejúžasnější, nejdospělejší, nejfylozofičtější příběh, který kdy videohra měla... (konec spoileru)

Jistě, tohle není celý příběh, ve hře je spousta vedlejší úkolů, z kdejakého vidláka se můžete dozvědět spoustu o mýtech a historii světa. Nicméně tím, že většina těchto úkolů a historek, je poněkud odtržena od hlavního příběhu, bylo pro mě docela těžké udržet u nich pozornost, ale snažil jsem se, hru jsem hrál s pomocí gamefaqs, aby mi žádná podstatná informace neutekla, splnil jsem tedy všechny questy, s tím se váže také překvapivé zjištění, že bez neoficiálního patche byla hra dost zabugovaná a každý druhý quest, měl v sobě nějaký háček. Tu jednoduchost příběhu však spíše přičítám jako daň za svobodu a možnost dostat se k cíli různými způsoby, proto to ani nějak moc nezohledňuji v hodnocení, nicméně jistě je hezké mít ve hře svobodu, ale po čase mě docela iritovalo, že většina questů se řeší stylem, že každé NPC ve hře se můžete zeptat na tu stejnou sadu otázek, a když máte štěstí, tak vám některé prozradí stopu, jak se k hledané osobě dostat, ale pročítat ty tuny podobných odpovědí na stejné otázky byla dost nuda (opravdu jsem nezáviděl překladatelům).

Co se týče mých společníků, nějak výrazněji mi utkvěl v paměti jen Morte, a jeho odhalení před koncem hry pro mě byla jedna z mála zajímavých scén. Jinak většina postav měla pár dialogů při seznámení, pak jednu dvě další dialogové možnosti pokud jste ve hře něco udělali, do příběhu jinak příliš nezasahovali a tak jsem si k nim ani nevypěstoval nějaké silnější pouto.
+15 +19 −4

The Longest Journey

  • PC 50
Pro mě jednoznačné zklamání, těžko říct jestli je to tím, že jsem hru nehrál ve správný čas, ale vzhledem k tomu, že vyšla dva roky po Final Fantasy VII, asi bych na ní ani tenkrát nenechal nit suchou.

Sice musím uznat, že začátek nebyl úplně nezajímavý, přeci jen zase tolik her, kde bych se mohl převtělit do relativně obyčejného života studentky umělecké školy, která utekla od rodičů a neví co se životem není... skutečně ta část, kdy poznávám hlavní hrdinku a její přátele a vypořádávám se s všedními problémy (nechtěné rande), mě docela bavila.

Ovšem s příchodem prvních „logických“ hádanek přichází čím dál tím větší frustrace. Už jedna z prvních, kde jsem musel zkombinovat několik předmětů, abych se dostal k nějakému předmětu v kolejišti mi zabrala několik odpolední jen proto, že ten titěrný bílý hadřík na obrazovce prostě není vidět (bohužel se ve hře vyskytují mnohem zákeřnější hádanky, jelikož pokud k dokončení logické hádanky je zapotřebí předmět, který už byl použit na řešení jiného puzzlu a postava ho tam nechala ležet nebo přivolání pomocné bytosti jde jen na jedné obrazovce ze tří aniž by k tomu byl nějaký rozumný důvod, je to dost podpásovka a ne nerad používám návody obvzláště u adventur).

Poté se do hry také dostavuje schématičnost, kdy člověk půl dne řeší nějaký puzzle, po kterém následuje půlhodinový „statický“ dialog osvětlující děj, dobrou polovinu hry se skutečně vlastně nic neděje, jelikož veškerá hratelnost s hlavním příběhem vlastně mnoho nesouvisí. Později se sice několik zajímavějších akčnějších událostí odehraje (plavba na moří, perníková chaloupka) ale je jich žalostně málo. Samotná postava April mi zprvu moc nevadila a bohužel mi přišla taková nijaká po celou dobu hry, je sice hezké, že vše bere s humorem a nadhledem, ale pak hra také ztrácí na napínavosti a uvěřitelnosti nehledě na vedlejší postavy, které jsou povětšinou jen karikatury na několik dialogů a nějaký vztah jsem si k žádné vypěstovat nestihl.

K technické stránce bych zmínil hudbu, která jako by nebyla, ano v jukeboxu je pár zdařilých skladeb, ale hudba dle mého soudu dokáže i z průměrné scény nebo nudné statické obrazovky udělat něco epického, proto mě velice mrzelo, že při hře hudba skoro nehrála maximálně několikavteřinové „jingly“ (obvzláště u tak dobře hodnocené adventury bych takové opomenutí hudby nečekal).

Co se příběhu týče, jak jsem psal po relativně zajímavém začátku se začíná nabalovat jedno klišé na druhé a posunovat hlavní hrdinku po šachovnici na základě artefaktů, které se musejí skládat dohromady, je to největší zlo, které v herních příbězích je.

Pro: Začátek

Proti: Na adventuru vcelku nudný děj, nelogičnosti v hádankách

+21 +28 −7

Vessel

  • PC 85
Tuhle hru jsem sledoval již od prvopočátků jejího vývoje. Jelikož mi přišla myšlenka tvůrců o nevyužitosti fyziky ve hrách dost sympatická, obzvlášť s kapalinami mi přišlo, že by se dalo užít docela srandy. Jak vývoj pokračoval, přišel mi celý koncept čím dál tím zajímavější, zejména po představení „živých“ bytostí z vody, které bude řídit umělá inteligence. A jelikož v trailerech hrála hudba od mého oblíbence Jona Hopkinse, po zprávě, že jeho hudba bude použita i ve hře, jsem byl poměrně dost natěšený.

Hra naštěstí naplnila má očekávání, nejvíce jsem se obával, že hrátky s fyzikou a umělými stvořeními budou působit naskriptovaně a tudíž veškerá zábava bude končit u řešení logických puzzlů, které u 2D plošinovek nejsou ničím překvapivým. S postupem času a získávání dalších druhů tekutin, Flurosů (tak se nazývají ona stvoření z vody) a stříkaček (které se dají vylepšovat, je zde tedy i určitý RPG prvek), hraje ve hře i poměrně důležitou roli náhoda a hra vám dává poměrně volnost, takže nikdy nevíte jestli Fluros, kterého jste vytvořili, dojde ke svému cíli nebo se mu po cestě stane nějaká nepředvídatelná nehoda (se kterou třeba ani tvůrci nepočítali), takže hra působí skutečně „živě“. Krom logických puzzlů se budete muset vypořádat i s několika bossy, kteří mi přišly dost nápadití. Tvůrci navíc do hry začlenili i (jednoduchý) příběh, který je podáván formou sympaticky kresleného deníku vědce, takže je rázem o motivaci k dohrání více.

Pro mě rozhodně jedna z nejzajímavějších a nejzábavnějších plošinovek, co jsem kdy hrál.

Pro: Grafický styl, hudba, fyzika tu není jen na efekt

Proti: Při hře jsem narazil na pár bugů, které mi znemožnili pokračovat ve hře

+17