Herní výzva 2024 - 5. Nikdy se nevzdávej! - Hardcore: Dohraj hru, ve které hraješ za postavu s fyzickou indispozicí. 

Na začátek si povíme něco o příběhu. V této hře si zahrajete za slepého rytíře jménem Edward Blake, který je doprovázen svou dcerou Louise, která slouží jako jeho oči v tom smyslu, že mu pomáhá s orientací v prostoru. Společně se vydáte na cestu za záchranou své ženy, která byla unesena králem. To je v kostce v podstatě celý příběh. Hra se odehrává v nejmenovanném fantasy království. Příběh je opravdu minimalistický, ale podle mého názoru je tahle hra trošku o něčem jiném, takže to vlastně ani nevnímám jako nedostatek.

Ve hře totiž už od spuštění kromě log tvůrců, která se ukážou na začátku a pak zase zmizí, vidíte jen černo-šedou mlhu a veškerý text v menu je vám předčítán text-to-speech automatem. Ano, menu hry nevidíte a musíte se tedy nechat navigovat výše zmíněným hlasem. Jakmile se mi povedlo dostat z menu a přejít do samotné hry, čekalo na mě celkem 27 kapitol odehrávajících se v různých lokalitách. Vzhledem k tomu, že nic nevidíte, musíte se spoléhat hlavně na sluch. Při pohybu z místa na místo vám pomůže vaše dcera Louise, která vám radí na jakou stranu se máte otočit, kdy se máte zastavit, kdy skočit apod. V boji zase musíte ze zvuků, které vaši soupeři vydávají poznat z jaké strany na vás zaútočí a poté ve správný moment v tomto směru vést sek mečem. Načasování je klíčové. Pokud totiž seknete v nesprávný moment, váš soupeř toho využije, uhne, a naopak zraní vás. Hra mi ukázala, že opravdu nejsem mistr načasování a bylo pro mě často dost obtížné čistě z poslechu odhadnout, kdy je správný moment vést útok na nepřítele. Také proto doporučuji u hraní hry mít kvalitnější sluchátka nebo mít audio pořešené tak, abyste mohli vnímat prostorový zvuk. I přes to, že taková sluchátka vlastním, bylo pro mě občas dost obtížně poznat odkud daný zvuk vycházel, ale to je spíš problém ve mně, než v technice.

Hra neobsahuje žádnou hudbu, která by v téhle hře stejně působila akorát rušivě. Místo hudby tu tedy najdeme "jen" různé ambientní zvuky prostředí, ve kterých se Edward zrovna nachází. Ať už švitoření ptáků, šustění listí stromů ve větru, hromobití při bouřce nebo rachot rušného města. Hlasitost některých zvuků dokáže přehlušit ostatní zvuky, což v některých herních situacích může vést k problémům, do kterých jsem se také záhy dostal.

Pro mě asi nejhorší část hry se odehrávala uprostřed rušného města, kde mluví jeden člověk přes druhého a je tam takový "rachot", že díky tomu pořádně neslyšíte povely, které vám vaše dcera dává. Přesně tohle mě stálo několik herních životů a následných restartů úrovně.

Na závěr chci uvést, že se jedná o celkem příjemnou, ale místy i trochu frustrující herní jednohubku, kterou se mi podařilo dohrát za něco málo přes 3 hodiny herního času, což není moc, ale podle mého názoru, ani málo. Ve finále mě to bavilo.

Původní God of War jsem hrál jako malej kluk na základce na svém stařičkém PS2. Po tolika letech jsem se rozhodl,že bych si tento kousek své herní minulosti mohl připomenout.

Mám rád řeckou mytologii, takže příběh hry mi dost sednul a užíval jsem si ho od začátku do konce. Hlavní postavu Krata a jeho věčnou nerudnost jsem si také dost zamiloval a nějak mi ten mrzout přirostl k srdci.

Ve hře byla celá řada starých známých mytologických bytostí a různých dalších potvor, které jsem třeba ani neznal. Podle mého názoru bylo druhů nepřátel tak akorát a já s nimi bohatě vystačil.

Combat systém bych taky hodnotil jako velice dobrý. Blades of Chaos jsou skvělá zbraň, se kterou můžete bojovat na krátkou až střední vzdálenost, jsou rychlé a pokud si je dostatečně vylepšíte, tak udělují i obstojné poškození. Pokud by vás čirou náhodou omrzely, tak budete mít k dispozici ještě Blade of Artemis, který by měl být silnější, ale pomalejší a s menším dosahem. Zkoušel jsem s ním chvíli hrát, ale přišlo mi, že obtížnost každého souboje poté neuvěřitelně vzrostla. Systém magie jsem si také užíval. Často, když mi už teklo do bot, mě jedno rychlé kouzlo za poslední zbytky many zachránilo od jistého opakování celého souboje.

Co se mi naopak nelíbilo byla obtížnost hry. Chtěl jsem hrou projít rychle a nezaseknout se u hry na příliš dlouho. Zvolil jsem tedy střední obtížnost. Ze začátku obtížnost odpovídala a hrou jsem procházel jako nůž máslem. Čím víc jsem se blížil ke konci, tím víc obtížnost vzrůstala, až do momentu, kdy byl skoro každý souboj dost frustrující záležitost. Mimo souboje jsem dost nesnášel obtížnost herní pasáže odehrávající se v podsvětí, především šplhání po točitých válcích s čepelemi. U této části jsem si nejednou zanadával. Frustraci naštěstí vždy po překonání těchto překážek vystřídal pocit úlevy spojený se slovy: "konečně je to za mnou".

Další věc co mě moc nebavila byl systém vylepšování vašich schopností. Ze začátku to tolik nepocítíte. Ale když na konci hry chcete vylepšit kouzlo za 10.000 červených orbů, tak se připravte na zdlouhavé čekání, než se vám orby do schopnosti "nasypou" a schopnost se vám vylepší.

Hudební doprovod hry bych ohodnotil jako povedený. Často jsem při spuštění hry zůstal jen tak viset v hlavním menu a poslouchal tamní soundtrack. Ale nejen hudba v hlavním menu byla dobrá. Třeba zrovna soundtrack v mnou nesnášeném podsvětí byl opravdu super a byla to takové to jedinné pomyslné lanko, které mě drželo od toho, abych hru vypnul a vrátil se k ní, až se uklidním.

Abych to shrnul, hru jsem hrál podruhé, ale první run jsem hrál přibližně před 16 lety, takže jsem si ze hry pamatoval už jen útržky. Bavilo mě to a rád jsem zavzpomínal na hru, u které jsem jako školák proseděl několik odpolední.

Herní výzva 2024 - 10. V záři reflektorů - Hardcore: Dohraj hru, ve které se odehraje alespoň jedno pěvecké vystoupení nebo koncert.   
 
Jsem velký fanoušek prvního dílu Life is Stange, ale z nějakého důvodu, jsem všechny ostatní díly odkládal a až teď díky herní výzvě jsem si řekl, že bych mohl prubnout právě True Colors.

Ve hře se vžijeme do dívky Alex, která má superschopnost číst a do jisté míry ovlivňovat emoce ostatních - taková super empatie. Byl jsem k této schopnosti ze začátku trochu skeptický a bál se, jak to v samotné hře bude vypadat, a jaké bude její reálné využití. Naštěstí jsem byl mile překvapen a opravdu mě bavilo schopnost využívat kdekoliv a kdykoliv to bylo možné.

Při první návětěvě Haven Springs jsem byl trochu zaražen, jak přehnaně barevné městečko bylo. Působilo to na mě trochu nereálně. Ale kdo ví, taky to mohlo být tím, že je hra zasazena do období jara a příprav na jarní festival. Po chvíli pobíhání po městě jsem si na to ale rychle zvykl. Naštěstí je to jen maličkost a vyloženě jako minus to nevnímám. Grafika jako taková se mi ale celkově líbila.

Co jsem ocenil byla stará dobrá mechanika mobilního telefonu, kam vám chodí zprávy od ostatních postav a můžete si číst jejich statusy na sociální síti. Kromě telefonu tu byl i deník, kam si Alex zapisovala své zážitky a postřehy, které v průběhu hrou prožívala.

A teď k hudbě. Ta byla ve hře podle mého názoru perfektní. Skrze celou hru hrálo spousta indie rocku, ale i některé známější pecky a to já prostě můžu. Třeba od chvíle, kdy ve hře zazní skladba Creep od skupiny Radiohead, nemůžu tuto píseň dostat z hlavy. Když vám nějaký kousek hry, který vidíte nebo slyšíte, uvízne v hlavě na delší dobu, jsou to přesně ty momenty co na hrách miluju. K mému velkému překvapení se ve hře objevila i skladba Thank You od zpěvačky Dido, což je jedna z mých oblíbených skladeb.

Příběhově je hra trošku vlažnější. Nebylo to vyloženě zlé, ale rozhodně mě to nevystřelilo z bot tak jako první díl Life is Strange. První kapitola sloužila jako parádní rozjezd. Druhá a třetí kapitola byly trošku slabší a nudnější. Ve čtvrté kapitole to naštěstí zase nabralo vzestupnou tendenci a dočkal jsem se zvratu, který už se mnou trošku hnul. Poslední kapitola byla už jen taková tečka a vyvrcholení děje. Nakonec jsem si příběh užil, ale na konci jsem si říkal "Néé, to už je konec?". Přišlo mi to celé prostě moc krátké. Postavu Alex, ale i další postavy jako Steph, Ryan, Riley, Ethan jsem si opravdu zamiloval a mrzelo mě, že s nimi nemohu strávit více herního času. Dokonce mi po dohrání bylo chvíli i smutno, což se mi u podobných her stává často.

Herní výzva 2024 - 7. Ve stínu pixelů - Hardcore: Dohraj hru s černobílou stylizací.  

Když jsem si vybíral, že budu hrát LIMBO, šel jsem do toho s očekáváním, že si zahraju něco kratšího, co bych mohl zfouknout za jedno odpoledne. A přesně to jsem dostal. LIMBO je taková videoherní jednohubka, kterou zhltnete tak rychle, že jste nakonec překvapení, že už je konec. To ještě ale neznamená, že jsem si hru neužil. Právě naopak.

Po zapnutí hry mě jako první věc hodně překvapilo ovládání. Jsem zvyklý, že pro ovládání u drtivé většiny her používám WASD, a když se moje postavička ani po minutě zběsilého mačkání všech kombinací WASD nechtěla pohybovat, zjistil jsem z nastavení, že se hra ovládá pomocí šipek a levého CTRL. Vlastně mi to ani nevadilo, protože ke hře nepotřebujete myš a můžete tedy mít obě ruce na klávesnici.

Hra vás na začátku neuvítá žádným úvodem, textem, tutoriálem, ani vysvětlením nebo nastíněním o co ve hře půjde. V podstatě nulový příběh. Prostě jste kluk, jste v lese a musíte jít pořád dopředu a ideálně u toho neumřít. Naštěstí na konci hry odhalíme motivaci hlavního hrdiny a proč se vlastně tím světem trmácel. Takže alespoň něco nám hra prozradila.

Jak jsem již nastínil, tak vás ve hře nikdo za ručičku vodit nebude. To se podle mého názoru odráží i na obtížnosti, která je ze záčátku triviální, ale v průběhu hry postupně přituhuje a na konci už jsem měl párkrát problém zjistit, co mám vlastně udělat. Naštěstí jsem metodou pokus-omyl vždycky našel cestu dál.

Audiovizuální stránka je taky fajn. Celý svět ve svém černobílém provedení působí dost depresivně a ztísněně, čemuž napomáhá i zvolený hudební podkres ve formě například statického šumu, skřehotání ptáků, zlověstné hudby apod. Tato kombinace ve mě během průchodu hrou vyvolala celou řadu emocí od strachu až po úzkost.

Abych to shrnul, tak hra má výbornou atmosféru, skvělou hudbu, ale je poměrně krátká. Vůbec bych se nezlobil kdyby byla o nějakou tu hodinku delší.

Jo a ještě jsem zapomněl zmínit, že bych hru rozhodně nedoporučil arachnofobům. Ve hře je pavouk o velikosti většího automobilu a je v dost špatném rozpoložení. :-)

Herní výzva 2024 - 8. Cesta do pravěku -  Hardcore: Dohraj hru, ve které se vyskytuje mamut, srstnatý nosorožec nebo šavlozubý tygr.  

Když jsem hru instaloval, tak jsem vůbec netušil do čeho jdu. Vlastně jedinné co jsem věděl bylo, že půjdu do pravěku. Celá série Far Cry mě minula a tento díl obzvlášť. Teď po letech se to snažím postupně dohánět a protože se mi tento díl hodil do herní výzvy, šel jsem do toho.

Musím říct, že příběh byl na začátku nastíněn dle mého názoru docela dobře. Se skupinou svých soukmenovců vyrazíte na lov mamuta, ale klasicky to nedopadne moc dobře a hlavní hrdina padá na dno, odkud se musí postupně odrazit a vše si znovu od píky vybudovat. Prostě klasika a mám tenhle styl "from zero to hero" rád. Potom zjistí, že jeho kmen je rozprášen po celém regionu a do toho je loví nepřátelský kmen lidojedů a kmen pyromanů. Po odehrání úvodu už to s příběhem tak zajímavě nepokračovalo. Hlavní dějová linka je krátká a popravdě ani není nijak zvlášť zajímavá. Pořád jsem si v průchodu hrou říkal "a kdy teda přijde nějaký kulervoucí zvrat, co mě posadí na zadek?" a namlouval jsem si, že přece musí přijít jinak by to byla strašná škoda. No a světe div se, nic nepřišlo. Vedlejší úkoly taky nic moc. Přišlo mi, že u vedlejších úkolů jde jen o "posbírej, ulov, zabij a přines" a nic víc. Úkoly rozeseté po mapě a náhodné události jsem plnil v podstatě jen, když za odměnu byl přírustek do populace vesnice. Při dosažení určitě populace totiž dostáváte různé bonusy a pravidelný přísun náhodných surovin.

Co se mi na hře hodně líbilo bylo grafické zpracování. Hra je krásně barevná a svět bují životem, hlavně zvířecím. To je vlastně další věc, která mě potěšila, a sice velký počet různých druhů zvěře, kterou můžete lovit, ochočovat nebo před ní utíkat, aby jste si zachránili holý život. Asi nikdy nezapomenu na moment, když jsem ve hře poprvé narazil na jezevce, který k mému překvapení byl poměrně tuhý soupeř. Jednak toho hodně vydržel, byl dost rychlý a ještě dával tunu poškození. Dokonce i můj šavlozubý tygr, kterého jsem tou dobou měl jako ochočeného společníka s ním měl problém.

Farmení surovin a lov zvěře pro maso a kožešiny mě ze začátku bavilo, ale na konci hry už jsem to vnímal jen jako nutné zlo, protože to bylo pořád stejné od začátku do konce.

To samé by se dalo říct o bojích s lidmi, které jsou omezené v podstatě jen na bojůvky v rámci úkolu, vybíjení nepřátelských sídel nebo setkání s náhodnou nepřátelskou hlídkou uprostřed divočiny. Dobíjení táborů a vesnic bylo ze začátku zajímavé, ale opět po čase mi to přišlo pořád stejné. Alespoň boss bitvy byly unikátní a pro mě poměrně obtížné, což mi vyhovovalo a pocítil jsem ve hře nějakou tu výzvu.

Co se zbraní týče, tak bych klidně celou hru odehrál jen s lukem a nebo oštěpem. Tyhle zbraně mě tak bavili, že jsem na chudáka palici, vrhací úlomky, bomby a prak úplně zapomněl. Luk i oštěp byly prostě super v tom, že slabší nepřátele stačílo trefit do hlavy a bylo hotovo. Jakmile se ale objevil odolnější nepřítel nebo boss, jeho hlava po chvíli vypadala jako jehelníček, což působilo komicky.

Abych to shrnul, tak mě to celkem bavilo. Slabší příběh alespoň ze začátku vyvážil lov a některé vedlejší aktivity. Graficky se mi to taky líbilo a i přes popsané neduhy jsem neměl problém hru dohrát.