Herní výzva 2024 - 10. V záři reflektorů - Hardcore: Dohraj hru, ve které se odehraje alespoň jedno pěvecké vystoupení nebo koncert.
Jsem velký fanoušek prvního dílu Life is Stange, ale z nějakého důvodu, jsem všechny ostatní díly odkládal a až teď díky herní výzvě jsem si řekl, že bych mohl prubnout právě True Colors.
Ve hře se vžijeme do dívky Alex, která má superschopnost číst a do jisté míry ovlivňovat emoce ostatních - taková super empatie. Byl jsem k této schopnosti ze začátku trochu skeptický a bál se, jak to v samotné hře bude vypadat, a jaké bude její reálné využití. Naštěstí jsem byl mile překvapen a opravdu mě bavilo schopnost využívat kdekoliv a kdykoliv to bylo možné.
Při první návětěvě Haven Springs jsem byl trochu zaražen, jak přehnaně barevné městečko bylo. Působilo to na mě trochu nereálně. Ale kdo ví, taky to mohlo být tím, že je hra zasazena do období jara a příprav na jarní festival. Po chvíli pobíhání po městě jsem si na to ale rychle zvykl. Naštěstí je to jen maličkost a vyloženě jako minus to nevnímám. Grafika jako taková se mi ale celkově líbila.
Co jsem ocenil byla stará dobrá mechanika mobilního telefonu, kam vám chodí zprávy od ostatních postav a můžete si číst jejich statusy na sociální síti. Kromě telefonu tu byl i deník, kam si Alex zapisovala své zážitky a postřehy, které v průběhu hrou prožívala.
A teď k hudbě. Ta byla ve hře podle mého názoru perfektní. Skrze celou hru hrálo spousta indie rocku, ale i některé známější pecky a to já prostě můžu. Třeba od chvíle, kdy ve hře zazní skladba Creep od skupiny Radiohead, nemůžu tuto píseň dostat z hlavy. Když vám nějaký kousek hry, který vidíte nebo slyšíte, uvízne v hlavě na delší dobu, jsou to přesně ty momenty co na hrách miluju. K mému velkému překvapení se ve hře objevila i skladba Thank You od zpěvačky Dido, což je jedna z mých oblíbených skladeb.
Příběhově je hra trošku vlažnější. Nebylo to vyloženě zlé, ale rozhodně mě to nevystřelilo z bot tak jako první díl Life is Strange. První kapitola sloužila jako parádní rozjezd. Druhá a třetí kapitola byly trošku slabší a nudnější. Ve čtvrté kapitole to naštěstí zase nabralo vzestupnou tendenci a dočkal jsem se zvratu, který už se mnou trošku hnul. Poslední kapitola byla už jen taková tečka a vyvrcholení děje. Nakonec jsem si příběh užil, ale na konci jsem si říkal "Néé, to už je konec?". Přišlo mi to celé prostě moc krátké. Postavu Alex, ale i další postavy jako Steph, Ryan, Riley, Ethan jsem si opravdu zamiloval a mrzelo mě, že s nimi nemohu strávit více herního času. Dokonce mi po dohrání bylo chvíli i smutno, což se mi u podobných her stává často.
Jsem velký fanoušek prvního dílu Life is Stange, ale z nějakého důvodu, jsem všechny ostatní díly odkládal a až teď díky herní výzvě jsem si řekl, že bych mohl prubnout právě True Colors.
Ve hře se vžijeme do dívky Alex, která má superschopnost číst a do jisté míry ovlivňovat emoce ostatních - taková super empatie. Byl jsem k této schopnosti ze začátku trochu skeptický a bál se, jak to v samotné hře bude vypadat, a jaké bude její reálné využití. Naštěstí jsem byl mile překvapen a opravdu mě bavilo schopnost využívat kdekoliv a kdykoliv to bylo možné.
Při první návětěvě Haven Springs jsem byl trochu zaražen, jak přehnaně barevné městečko bylo. Působilo to na mě trochu nereálně. Ale kdo ví, taky to mohlo být tím, že je hra zasazena do období jara a příprav na jarní festival. Po chvíli pobíhání po městě jsem si na to ale rychle zvykl. Naštěstí je to jen maličkost a vyloženě jako minus to nevnímám. Grafika jako taková se mi ale celkově líbila.
Co jsem ocenil byla stará dobrá mechanika mobilního telefonu, kam vám chodí zprávy od ostatních postav a můžete si číst jejich statusy na sociální síti. Kromě telefonu tu byl i deník, kam si Alex zapisovala své zážitky a postřehy, které v průběhu hrou prožívala.
A teď k hudbě. Ta byla ve hře podle mého názoru perfektní. Skrze celou hru hrálo spousta indie rocku, ale i některé známější pecky a to já prostě můžu. Třeba od chvíle, kdy ve hře zazní skladba Creep od skupiny Radiohead, nemůžu tuto píseň dostat z hlavy. Když vám nějaký kousek hry, který vidíte nebo slyšíte, uvízne v hlavě na delší dobu, jsou to přesně ty momenty co na hrách miluju. K mému velkému překvapení se ve hře objevila i skladba Thank You od zpěvačky Dido, což je jedna z mých oblíbených skladeb.
Příběhově je hra trošku vlažnější. Nebylo to vyloženě zlé, ale rozhodně mě to nevystřelilo z bot tak jako první díl Life is Strange. První kapitola sloužila jako parádní rozjezd. Druhá a třetí kapitola byly trošku slabší a nudnější. Ve čtvrté kapitole to naštěstí zase nabralo vzestupnou tendenci a dočkal jsem se zvratu, který už se mnou trošku hnul. Poslední kapitola byla už jen taková tečka a vyvrcholení děje. Nakonec jsem si příběh užil, ale na konci jsem si říkal "Néé, to už je konec?". Přišlo mi to celé prostě moc krátké. Postavu Alex, ale i další postavy jako Steph, Ryan, Riley, Ethan jsem si opravdu zamiloval a mrzelo mě, že s nimi nemohu strávit více herního času. Dokonce mi po dohrání bylo chvíli i smutno, což se mi u podobných her stává často.
Revelations: Persona
Pro: hudba, Alex a její schopnost, vedlejší postavy
Proti: kratší příběh