S retro kolekcí The Cowabunga Collection má dnes člověk snadný přístup k mnoha old school želvím klasikám. Jednou z nich je i Fall of the Foot Clan aneb první výlet „želváků“ na neméně legendární Game Boy. Věřím, že v roce 1990 to pro fanoušky TMNT byla naprostá kapesní bomba. Díky grafice a hudbě musely mít děti (i dospělí:)) ) dojem, jako kdyby se přenesli přímo do kresleného seriálu a prožívali se želvami vlastní dobrodružství.

Zápletka je jasná jako facka od Heleny Růžičkové – poskoci Trhače a Kranga unesli April, takže ji teď musíte zachránit. Prostý motiv je zde zajímavější díky tomu, že se odehrává jakoby v reálném čase – po zdolání kola následuje krátká animace, kde se dozvíte, jak situace momentálně vypadá, že „fuťáci“ zrovna ujíždějí pryč v autě apod.

FOTFC se skládá z 5 levelů a před startem každého si vybíráte, za koho z čtveřice bratrů budete hrát. Ti se liší jen vizuálně, jejich schopnosti či např. dosah útoků jsou stejné. Začínáte v ulicích New Yorku a jeho kanálech, pokračujete přes továrnu, dopravní konvoj (kde bojujete na korbách jedoucích náklaďáků), řeku a jeskyně, až do finální bitvy v Technodromu! Na konci levelu vždy čeká jeden z ikonických záporáků, a nepřekvapí, že především Trhač vám dá docela zabrat.

Celkově se jedná o klasickou akční skákačku, která nenudí, a dost prověří vaše reflexy. Nepřátelé vás napadají ze všech stran, v každé úrovni se objevují jiní padouši s odlišným chováním i útoky. Když vám uberou všechny životy, je želvák, za něhož zrovna hrajete, zajat, a do akce se vydává další. Game over nastane, až když přijdete o celou sestavu. Což by se ale spíš stát nemělo, hra není nijak brutálně náročná. Ovládání je super, s bojem ani skákáním jsem neměl problém.

Zajímavostí jsou 3 skryté minihry. Dvě z nich jsou fakt parádní – první, kde se snažíte uhodnout číslo, na které myslí mistr Tříska (jakkoliv bizarně to zní:)) ) a třetí, kde trefujete letící cíl à la Duck Hunt. Tady možná tvůrci prováhali příležitost, protože kolekce miniher se želvami ve stylu WarioWare mohla být hitem:))

Suma sumárum: FOTFC je příjemná retro oddychovka, již zvládnete komplet dorazit za necelé 2 hodiny. Hrál jsem na Switchi v handheld módu, super zážitek a asi si to v budoucnu zopakuju:)

Přiznám se dobrovolně – nebýt internetu a návodů, bloudím 8-bitovým královstvím Hyrule až do skonání světa:)) Je zcela nemožné poznat, které ze stovek až tisíců identických křovisek či skal skrývají důležité upgrady i jiná tajemství. Nemáte žádnou nápovědu, museli byste políčko po políčku pokládat bomby nebo zapalovat ohně a čekat, kde se něco stane. To je největší mínus celé hry, vývojáři měli dát hráči alespoň nějakou vizuální nápovědu.

Brzy jsem tedy rezignoval na „poctivé“ hraní a myslím, že jsem dobře udělal. Ono by nemělo sebemenší smysl dlouhé hodiny bloumat tzv. Overworldem, byť je překrásně udělaný a kdysi se v něm jistě dalo nechat unášet vlastní fantazií. Máte tu zelené lesy, pouště, rozlehlé vodní plochy, menší jezírka, hory nebo třeba děsivý hřbitov. Dovedu si představit, že v roce 1986 tu hráči mohli trávit čas se stejným nadšením, jako o mnoho let později např. ve Skyrimu.

Overworld (či prostě povrch) je zabydlen mnoha nepřáteli a boje s nimi mě obrovsky bavily. Chovají se na svou dobu dost chytře, jdou po vás a jsou nebezpeční tak akorát. Dokud má Link, hlavní hrdina, všechny životy, může svůj meč házet do dálky, což je nejlepší a nejúčinnější zbraň. Jakmile vás jednou zasáhnou, tuhle schopnost ztrácí a dá se jen sekat před sebe.

Jádrem celé hry jsou dungeony. Tady se křivka obtížnosti zvedá, zároveň se ale (asi až na poslední level) dají projít i bez nápověd, stačí vždy najít kompas a mapu. Není to tedy až takový labyrint, jak jsem si vždy myslel. Na konci každého dungeonu čeká monstrum. Většinu porazíte klasicky mečem, jiná vyžadují speciálnější útoky. Poté seberete úlomek magické síly Triforce a pokračujete dál, dokud se nestřetnete ve finálním boji s obávaným Ganonem... Tak co, zvládnete zachránit království i princeznu Zeldu?:)

Skvělý retro zážitek!

PS: Všem případným hráčům doporučuji najít si na netu původní manuál k TLoZ. Tam se dozvíte podrobnosti příběhu, dále vám představí nepřátele, předměty, zbraně, další postavy či důležité principy hry, takže nebudete na začátku zcela mimo. A je tam i neúplná mapa Overworldu, která také hodně pomůže.

Creaks je hra, která bohužel velice brzy vyplýtvá všechna překvapení. Přitom začátek je úžasný, kafkovská atmosféra mě hned pohltila. Nevíte nic o postavě, jíž ovládáte, ani o tajemném světě, který objevila, a do něhož se čím dál tím hlouběji propadá. Mezírkami ve zdech a v podlahách pozorujete podivné ptačí humanoidy, často se vztekající a hádající, takže má díky tomu člověk strach, co se asi stane, pokud ho odhalí. Představoval jsem si, jak mě uklovají a rozsápají na kusy:))

To přispívá k neustálému pocitu napětí, stejně jako obří monstrum, které se tuhle skrytou říši snaží zvenčí zničit. Jenže hororový vibe postupně slábne a Creaks prvotní okouzlení už ničím nepřekoná. Je to „one trick pony“, kdy napříč logickými levely, zde scénami, sice dochází k obměnám nepřátel, ale jinak je to pořád jedno a to samé dokola. Zvědavost tudíž průběžně vyprchává a asi ve třech čtvrtinách děje ji nahradí úvahy nad tím, kolik ještě schází do konce. Protože to už bezpečně víte, že vás nic nepřekvapí. Ani v příběhu, ani v herních mechanismech.

Když zmiňuji příběh, je za mě obrovská škoda, jak nevyužité zůstaly obrazy, které v průběhu hry „sbíráte“. Jsou na nich leckdy docela znepokojivé výjevy a přispívají k pocitu, že tu jde o něco zlověstného. Proto je zklamáním, že ve finále vůbec nic neznamenají. Přitom by se právě na jejich plátnech mohlo odehrát vyprávění, díky němuž bychom pochopili, co že se to děje doopravdy.

Pořád jsem čekal, že se odhalí, že je Creaks nějakou alegorií, že přijde velký zvrat. Užíval jsem si to až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že se nic takového nestane. Pak už jsem dohrával jen z povinnosti, postrádal jsem motivaci k namáhání mozkových závitů. Ale dokud jsem byl napjatý, co bude dál, tak mě bavilo hodně.

Erotika na Nintendo Switch? Navíc v grafice jak z 80’s anime, ve scifi prostředí a se soundtrackem ve stylu New Retro Wave? To pro mě byla velice podivná a zároveň lákavá kombinace, které v akci za 25 Kč nešlo odolat!:)) Ale nakolik Nirvana Pilot Yume dostála tomu, co slibovala?

HUDBA a ATMOSFÉRA jsou bezpochyby nejsilnější stránkou celé hry. Byť se jednotlivé tracky docela opakují, vždycky mě bavily. Ať už doprovází závody na trati, nebo noční dialogy s Yume, stále si udržují lehce posmutnělou náladu, která se k celému příběhu perfektně hodí. Dovedete si díky ní dobře představit, jak byste takhle v roce 3080 v nějakém pokoji leželi vy sami a přemítali nad chybami minulosti, ztraceni uprostřed futuristického velkoměsta.

Když jsem sondoval zahraniční recenze, často jsem narážel na zmínku, že hra je sice primárně EROTICKÁ, ale ten celkový romantický PŘÍBĚH prý veškeré lechtivé scény vysoce převyšuje. Bohužel vám musím říct, že ani jedno z těch sdělení není pravdivé. Děj se vypráví skrze statické obrázky, které se často opakují (což nevadí, většinou jste stejně zaujati textem), ale ty tzv. erotické byste spočítali na prstech jedné ruky (což už docela vadí, když jde o jeden z hlavních taháků hry!:)) ). A je to ten nejslabší, nejnudnější soft, jaký si dovedete představit.

S tou vychvalovanou ROMANTIKOU to je vlastně podobné. Ocitáte se v roli zkušeného veterána, v podstatě navigátora, legendy oboru, za nímž přijde mladá dívka Yume, která ho obdivuje a chce se pod jeho dohledem stát pilotkou. Futuristické závody zde fungují díky jakémusi duchovnímu splynutí závodníka a navigátora, takže se připravte na spoustu vzdechů, kde Yume básní o tom, jak je úžasné „vás cítit v sobě“, „hluboko“, a že to je jako „mít v sobě diamantové kopí“ a podobné řeči:))

Na ně můžete občas reagovat a podle vašich rozhodnutí se děj rozvíjí, případně mění. Ale reálně jsem si vyzkoušel, že na těch vašich rozhodnutích zas tak moc nezáleží, protože vás většinou stejně skoro vždy dovedou do stejného bodu. A určitě se tu nekoná žádná romance století, děj i jeho zápletky jsou dost tuctové. Navíc si myslím, že kvůli zamilovaným okamžikům tohle nejspíš stejně nikdo hrát neplánoval...:))

Druhou zásadní složku hry tvoří samotné ZÁVODY. Ty jsou dělané v jednoduché, avšak stylové a povedené „polygonové“ grafice. Připravte se ale na prvotní šok. Já si např. dlouho myslel, že mám něco s ovládáním, nebo že je Nirvana Pilot Yume prostě jen mizerným, technicky odfláklým portem z PC, kde vyšla původně. Nebyl jsem totiž ani náhodou schopen zatáčet a každý závod pro mě končil vyčerpáním synchronizace s Yume, protože jsem chcípal tak dlouho, dokud nám propojení nekleslo na nulu.

Nakonec jsem si uvědomil, že to tady funguje jinak než v běžných závodních hrách. Vy se totiž každou trať musíte v podstatě napřed naučit, zapamatovat si, ve kterém úseku máte letět vpravo, kde vlevo, kde je jaký skok atd. Zprvu se to zdá složité, ale velice rychle zjistíte, jak na to, a půjde to naopak možná až moc snadno. Zcela zásadní je zde brzda, která se stane vaší nejlepší kamarádkou. Bez jejího častého držení jste bez šance.

Nejde tu o výsledný čas, ani s nikým nesoupeříte. Prostě se „jen“ potřebujete dostat z jednoho konce trati na druhý. Doporučuji si proto vždy před závodem v příběhu tu samou trať zahrát opakovaně v Arcade módu, kde odhalíte její nástrahy... a díky lepším výsledkům se vám pak možná odhalí i Yume!:))

Čistý průlet každé trati trvá zhruba minutu, a celkem je jich v příběhu deset. Čímž se dostávám k dalšímu MÍNUSU celé hry. Je to ukázková jednohubka. Já si ji dal opakovaně, protože poprvé to bylo úplné fiasko, po druhé už super, ale ještě mě zajímaly nějaké jiné příběhové možnosti. Tak jsem ji doslova prolétl i potřetí, když už mi to se vším všudy zabralo asi tak 30 minut maximálně.

Dohromady jsem u Nirvana Pilot Yume strávil nějaké 3,5 hodiny. A je pravda, že jsem viděl tři odlišné konce, takže aspoň v tomhle hra nelhala. Nicméně i tak za víc než 25 Kč bohužel určitě nestojí, takže ji doporučuji maximálně jako kuriozitu pro fanoušky scifi, anime a New Retro Wave.

PS: Mé recenze na filmy, komiksy a jiné geekoviny najdete na Instagramu, profil instageek_cz

Legendy nelhaly! Super Mario 64 si svůj kultovní status bezesporu zaslouží a udržuje si fantastickou hratelnost i 25 let od premiéry. A to navzdory lehce smutné skutečnosti, že se Nintendo rozhodlo nepřidělávat si žádnou práci a v limitované kolekci Super Mario 3D All-Stars vydalo na Switch tuhle ikonu bez jakéhokoliv grafického vylepšení.

Údajně tím chtělo pamětníkům dopřát přesně takový zážitek, jaký měli při hraní před čtvrt stoletím, a to samé poskytnout i gamerům, kteří tehdy ještě nebyli na světě... No, dobře, Nintendo, budeme věřit, že šlo skutečně o tuto ušlechtilou cestu zpátky do minulosti... a nikoliv o vědomí, že si to na svých nových televizích budeme chtít všichni zahrát tak jako tak!:)) (Sáhnout po oficiální verzi je zkrátka mnohem pohodlnější, než řešit různé emulátory.)

Já už každopádně na světě byl a dodnes si pamatuju, jak jsem někdy v roce 1998 stál ve frontě mnoha dalších dětí v Datartu v plzeňském Carrefouru (nyní Tesco) a čekal, až na mě přijde řada a budu si moct tu neskutečně krásně vypadající hru na chvilku vyzkoušet (cítíc v zádech tlak pohledů nedočkavců za mnou:)) ).

A protože mám tu scénu navždy vyrytou v paměti, jasně vidím, jak jsem běžel na vrchol nějaké hory či co a proti mně se valily velké černé koule. Tehdy jsem znal jen klasického „placatého“ 2D Maria z „televizních her“, takže jsem fakt zíral, jaká je to nádhera. Dnes už vím, že to byl svět zvaný Bob-omb Battlefield, a díky verzi pro Switch jsem poprvé v životě nejen, že vyběhl až na vrcholek oné hory a porazil Bob-omba, ale také dokončil celou hru!

Pravda, chvílemi se to neobešlo bez skřípění zubů. Těch uplynulých 25 let je znát nejen na grafice, ale i na celkovém technickém zpracování (přesnost ovládání, pohyb kamery). A měl jsem i pár okamžiků, kdy jsem si říkal, že se na to prostě vykašlu, že mi to za ty nervy nestojí. Ale veškeré krize jsem zdárně překonal.

Ono kritizovat v dnešní době Super Maria 64 je ošidné. Je to, jako kdybychom vyčítali Rolling Stones, že už jsou vrásčitější než kdysi, a že máme v současnosti spoustu energičtějších a nabušenějších kapel. No jo, jenže Stouni jsou nesmrtelnou legendou, jejímuž významu a vlivu na hudební průmysl se může rovnat málokdo a máloco. A stejně tak je to ve světě videoher i s Mariem a jeho „šedesátčtyřkovým“ dobrodružstvím.

Osobně s old school gamingem problém nemám. Naopak jsem se až nedávno začal vyloženě nutit, abych přestal neustále pařit všechny ty 15, 20, ale klidně i 30 a více let staré hry... a moc se mi to nedaří!:)) Pokud však někomu vadí hranatá retro grafika, ale chce si i tak užít hraní naplno, doporučuji zkusit se myšlenkami přenést zpět v čase. Představovat si, že je znovu rok 1996 a vy se s Mariem poprvé v životě rozbíháte po překrásném 3D Mushroom Kingdom.

Už ten centrální HUB, jeden z nejlepších, který se ve hrách kdy objevil, je pastvou pro oči. Jasně modrá obloha, zelená tráva, ptáci zpívají, a vy se díváte na hrad princezny Peach, k němuž vede padací most přes vodní příkop. I dnes je radost odhalovat veškerá zdejší tajemství, potkávat duchy v zahradách, bloumat temnými sklepeními, procházet zrcadlový sál, hradní akvária a další prostory.

Při tom všem zjišťujete, že Mario umí plavat, potápět se, předvádět různá salta či jiné akrobatické kousky a frajeřinky, za které by se nestyděli ani parkouristé! Zkrátka ho, stejně jako celou hru, definuje jedno velmi příjemné a vždy vítané slovo – volnost! Hráči konečně mohli na vlastní oči spatřit to, co si ve 2D Mariovi dlouhé roky jen představovali, a jejich fantazii to svou zábavností, nápaditostí a vizuální i herní pestrostí ještě překonalo.

Ať už se potápíte k vraku v zátoce, sjíždíte zasněženou horu, nebo se boříte do písku kolem pyramid, pořád se tu děje něco nového. Každý svět je úplně jiný, má svoje pravidla a nástrahy, takže monotónost určitě nehrozí.

Kapitolou sama pro sebe je hudba. Každý svět má vlastní výrazné melodie, a já k jejich dokreslení musím opět sáhnout po slovíčku „překrásné“. Vždy perfektně pasují. Jízda po obří skluzavce je díky nim správně bláznivá, hlubiny zátoky Jolly Roger Bay magické, a do bitev s Bowserem vás naladí stejně bojovně, jako kdybyste poslouchali Eye of the Tiger!:))

Není tedy náhodou, že se Nintendo do kolekce pro Switch (kde krom „64“ najdete i Sunshine a Galaxy) rozhodlo zvlášť přidat i kompletní soundtrack (což ostatně platí pro celou trojici zde přítomných Mariů). Je to něco, k čemu se dá po čase vracet, abyste si připomněli své herní zážitky... a možná také traumata:))

Obtížnost „64“ totiž osciluje od úrovně „příjemný relax“ po úroveň „prohodím ovladač obrazovkou“:)) S postupem do dalších světů přibývá těch náročnějších, a jak už jsem říkal, kamera i ovládání vám občas hodí pořádnou kládu pod nohy. Ve hře se nachází celkem 120 hvězdiček, k úspěšnému dokončení vám jich stačí posbírat 70. S tím jsem se spokojil i já. Ze dvou důvodů.

Zaprvé jsem nabyl pevného přesvědčení, že získat hvězdy v levelech, kde musím s Mariem létat, prostě nikdy nedokážu:)) A zadruhé jsem se nemohl dočkat, až začnu hrát Super Mario Sunshine!:)) I tak ale budu vždycky moc rád, že jsem bájné Super Mario 64 dotáhl do konce. Byla to výzva, ale zároveň i splněný dětský sen.

A jsem si jistý, že ten malý kluk, který stál před čtvrt stoletím ve frontě v Carrefouru, aby si tuhle novinku mohl aspoň na chvilku vyzkoušet, by z toho měl ohromnou radost. 

PS: Moje další nejen videoherní recenze a články najdete na instagramovém profilu instageek_cz

Hra, která mě v roce 2021 zachránila před zešílením!:)) Tehdy jsem měl zhruba pětiměsíční období, kdy jsem velice často potřeboval být na třech místech naráz. Prostor na relax neexistoval. A byli to staří dobří Simpsonovi, kdo mi dorovnával nízkou hladinu geekovin v krvi!:))

Tapped Out vyšlo už před 10 lety a jedná se zástupce žánru nekonečných mobilních klikaček, kde stavíte budovy, z nich získáváte peníze, postavám přidělujete úkoly, atd. atd. Někdy bývají honosně označovány jako strategie, ale popravdě, nich moc strategického na nich nevidím:)) Budovy můžete naflákat, kam chcete a jak chcete, aniž by to jakkoliv ovlivňovalo samotnou hru, nepočítáme-li mizerný estetický dojem z vašeho městečka. (Viz můj Springfield, kde čekám, až opadne sníh, abych si to tam mohl KONEČNĚ srovnat:)) ).

Podobné hry bez konce mě dříve nelákaly, přišly mi jen jako žrout času, kde se nikdy nedostaví žádný výsledek. Prostě vás to jednoho dne přestane bavit, už se znovu nezalogujete a po těch stovkách hodin nic nezbude. Jenže loni jsem si uvědomil, že tak jako ve spoustě věcech v životě ani tady nejde o výsledek, ale o momentální prožitek.

A mě obrovsky baví získávat nové a nové postavičky i budovy, které znám ze svého oblíbeného seriálu. Hra má krásnou a detailní grafiku, čehož si všimnete hlavně při přiblížení. Neustále dodává nové tematické eventy, takže v průběhu roku můžete snadno dostávat další super věci a postavy, aniž byste museli investovat reálné peníze.

Samozřejmě, můžete tady všechny virtuální předměty nakupovat za své skutečné prachy, ale není to potřeba. Přijde mi, že systém, kterým získáváte prémiovou herní měnu (donuty!:)) ) je nastavený docela snesitelně. Hra je taky dost vtipná, ať už v textech (budete-li mít trpělivost je číst), nebo v animacích i hláškách jednotlivých postav.

Tapped Out se pro mě stalo každodenním hobby. Vždycky najdu chvilku na to, abych si naklikal, co je potřeba. Tenhle simulátor Springfieldu je navíc perfektní náhražkou za „skutečné“ hry, v dobách, kdy na ně není čas ani klid. Takže ho především fanouškům Simpsonových vřele doporučuji. 

PS: Mé další recenze na filmy, knihy, komiksy (např. novinku Simpsonovi: Komiksová estráda) a další geekoviny najdete na Instagramu, profil instageek_cz.

Jaké hodnocení dát hře, která je obrovsky zábavná, ale zároveň se v ní vyskytují příšerné glitche kazící celý zážitek? Můžu odhlédnout od technických chyb a dát maximum bodů za to, jak skvělý má multiplayer, přístupný i pro naprosté začátečníky. Anebo mám ignorovat desítky hodin zábavy a vpálit jí pomyslný „odpad“, protože glitch, který vám znemožní dokončit hru na 100 %, je z mého pohledu neodpustitelným selháním tvůrců?

Začnu tím pozitivním. LEGO Harry Potter je první hrou, kterou jsem od začátku až do konce dohrál se svou přítelkyní!:)) Ta, traumatizovaná zkušenostmi z dětství se starším bratrem, považovala gamery za cholerické psychopaty, proto zpočátku pomalu ani nechtěla být ve stejné místnosti, když jsem si nějakou hru zapnul:)) A už vůbec neměla zájem si něco sama zkusit, zkrátka jí celé „videohraní“ přišlo jako poměrně stupidní činnost, která člověka mění v monstrum.

Proto jsem věděl, že potřebuju nějaký trik, jak jí ke hraní nalákat. A jelikož je Harry Potter srdcovkou celé mojí generace, která spojuje „holky i kluky“, padla volba na něj. Lego hry znám už z dřívějška (na PS3 jsem hrál s o 10 let mladším bráchou Star Wars a Batmana), takže vím, že jde o ideální volbu pro začátečníky. Pobíháte si v hezky udělaných prostředích, ničíte spoustu věcí, stavíte, řešíte přiměřeně snadné/složité hádanky, sbíráte odměny a nic moc vám při tom všem nehrozí. Je to zkrátka relax, žádný stres.

Takže tohle zafungovalo nad očekávání. Úvodní obavy se rychle rozplynuly, přítelkyně pochopila, že nebudu prohazovat ovladač televizí kdykoliv někde spadne nebo něco špatně postaví, a oba jsme si to obrovsky užili. Dokonce natolik, že jsme se rozhodli hru dokončit na 100 %, tzn. odemknout všechny postavy, posbírat všechny zlaté cihly a zkrátka prošmejdit každý kout Bradavic i přilehlých pozemků. Což by mě zpočátku ani náhodou nenapadlo, že se něco takového může stát. Jenže člověk míní...

...a herní vývojáři z Traveller‘s Tales mění!:)) I když se v době vydání na Switch jednalo už o 8 let starou hru, přesto trpí zásadními problémy technického rázu. Dvakrát nebo třikrát se stalo, že prostě spadla, což se mi na jakékoliv konzoli přihodilo naposledy tak dekádu nazpět. Asi dvakrát jsme museli vypínat kvůli zaseknuté postavě, kterou nešlo osvobodit z místa, kde zůstala trčet. Dost problematická je chvílemi také kamera. Několikrát jsme vůbec neviděli, že jsou někde ještě nějaké dveře či průchod, bylo to zcela mimo zorné pole.

To všechno se dá přežít, prostě si zjistíte na netu, v čem je problém, nebo restartujete hru a jedete dál. Ale jeden glitch nevyřešíte ani nijak neobejdete. Je to game breaker a když jste kompletista a máte tu smůlu, že na něj narazíte, musíte začít hrát znovu od nuly. Zabrání vám totiž v získání zlaté cihly, čímž nemáte šanci vše dokončit na 100 %, neodemkne se vám úplně finální bonusový level a nezískáte ani poslední odměny.

Takže pozor, tahle šílená chyba se stane ve druhém ročníku, na Hagridově zahrádce, kde Ron zvrací slimáky. Děláte tam spoustu věcí, díky čemuž získáte tři velké kusy čehosi, z čeho pak sestavíte obrovskou slánku. Jenže!! Pokud hrajete ve dvou, a začnete ty kusy za použití kouzla Wingardium Leviosa zvedat oba současně, ze tří kusů se najednou stanou čtyři... a vy jste v háji.  Toho čtvrtého už se nezbavíte a slánku kvůli němu nedokážete sestavit. Pokud se pletu a tahle situace má nějaké řešení, určitě mi prosím dejte vědět. Ale já ho nikde nenašel.

Můžete naštěstí pokračovat ve hře a zdárně ji dokončit, jedná se jen o vedlejší úkol. Ale pokud jste sběrateli trofejí, máte před sebou neřešitelný problém, a bude pro vás lepší začít znovu od začátku. Protože v této fázi se úplný restart ještě dá přežít. Každopádně za mě nepochopitelná chyba, která mi otrávila celý dojem z hraní. Přitom o ní lidé psali na různých fórech už v roce 2010, přesto s tím pro nové vydání na Switch nebyl schopen ani ochoten nikdo nic udělat. Takže za tohle obrovský palec dolů a vztyčený prostředníček k tomu!

Závěrem dodám, že nevýhodu Lego Harryho Pottera představuje určitá monotónnost prostředí a nevýraznost jednotlivých postav. Samotné Bradavice jsou krásné a je radost je prozkoumávat, ale krom zasněžených Prasinek a návštěvy u Weasleových je každý exteriér stejně šedý a pošmourný. V tom má třeba Lego Star Wars se svou galerií pestrých postav i světů hodně navrch.

No nic, dokončili jsme s přítelkyní hru na 97,8 % a já myslím, že na společnou premiéru to je více než solidní výsledek!:)) Ale vývojářům musím dát za ty prasácké chyby mnohem nižší cifru, navzdory celkové zábavnosti.

PS: Mé další recenze a články nejen o hrách najdete na Instagramu, profil instageek_cz

PPS: Nakonec jsem hodnocení ze 60 % zvedl na 70 %, protože navzdory tomu jednomu fatálnímu glitchi to opravdu je zábava, kterou si ve dvou užijete i s fanouškem Harry Pottera, který nikdy předtím hry nehrál.

Coby nevyléčitelný sběratel jsem si v roce 2018 pořídil mini konzoli PlayStation Classic a díky tomu můžu potvrdit, že Tekken 3 na kráse a síle nic neztrácí ani skoro 25 let od své premiéry!

Vzpomínáte na legendární demo z PlayStation magazínu, které jako kdyby nějakým zázrakem hrál snad každý, kdo v „devadesátkách“ vyrůstal? K dispozici byly jen dvě postavy, culíkatá Ling Xiaoyu a dredatý mistr capoeiry Eddy Gordo, a byla to taková zábava, že jste u něj s kamarády mohli trávit nekonečné hodiny.

Nepřekvapí tedy, že v plné verzi jde o naprostou bombu a 5. nejprodávanější hru pro PSX všech dob! Při zpětném hraní jsem obdivoval, jak plynule se jednotlivé postavy pohybují, na tom by snad ani dnes nebylo co zlepšit. Oceňuji také fakt, že na rozdíl od Mortal Kombatu tady díky snazšímu ovládání může efektní komba a vítězné výkony předvádět i naprostý nováček (kamaráda takhle porazila jeho čtyřletá dcera!:)) ).

Tekken 3 se chlubí parádní soupiskou. Jin Kazama, Heihachi Mishima, Lei (tak trochu Jackie Chan), Law (tak trochu HODNĚ Bruce Lee!), Paul Phoenix, to jsou ultimátní klasici. Potěší i bizarnější hrdinové, jako záhadný samuraj Yoshimitsu, medvěd Kuma nebo roztomilý dinosaurus Gon, jehož některé útoky vás fakt překvapí!:))

Po dokončení Arcade Modu se každé postavě odemkne krátké, plně animované příběhové video (žádné statické obrázky s psaným textem, jako to často bývá jinde), takže budete mít obrovskou motivaci hrát Tekken znovu a znovu.

VS Mode je bezchybný, ale překvapilo mě, že nezastaral ani mód Tekken Force (procházíte kola ve stylu beat ‘em up her, s jednou sadou životů; když klesnete na nulu, začínáte zase od znovu, naštěstí je tu spásné CHICKEN!:)) ), a super zábavný je i Tekken Ball, alias Tekken verze plážového volejbalu!

Závěrem: Pokud máte na „Tekkena“ hezké vzpomínky, nebojte se po něm sáhnout znovu. Bude to jako návrat zpátky v čase, tahle pecka nezestárla ani o den! (A navíc teď budete díky internetu schopni odemknout všechny bonusy a skrytá překvapení!:)) )

PS: Recenze na film Tekken a mangu Gon najdete na mém Instagramu, profil instageek_cz :)

Halloweensky zábavný a sem tam pekelně těžký návrat Sira Daniela Fortesquea z reálného i videoherního záhrobí! Původního MediEvila jsem kdysi znal jen ze stránek časopisů a z dema v Playstation magazínu (i když to byla myslím dvojka). Vždycky mě lákal, takže jsem byl z ohlášení remaku nadšený. Vlastě mě zajímal celý příběh, o co v téhle rubačce jde a jak to, že se ze Sira Daniela stala tak trochu kultovní postava. A teď už vím!

Fortesque měl pech. Odvážně nakročil k tomu stát se na věky oslavovaným hrdinou, jenže o tuhle možnost, stejně jako o oko i spodní čelist, ho připravil jeden blbý letící šíp! Tak málo stačí, aby se na člověka na onom světě dívali kolegové skrz hnilobné prsty. Jo, všichni tam z něj mají srandu. Jenže! Daniel nečekaně dostává druhou šanci. Zlý čaroděj Zarok, jeho dávný nepřítel, si chystá armádu nemrtvých a při jejich oživování omylem probere i Fortesquea. A ačkoliv by Dan byl jen s jedinou čelistí na soutěži v pojídání hot dogů bez šance, na zabíjení zombies, dýňových strašáků, démonických přízraků a jiných monster to je víc než dost!

V průběhu hry se probíjíte skrze království Gallowmere, oháníte se meči, kladivy, sekyrami, palicemi, střílíte z luků, kuší, ale ovládnete třeba i blesky! Také řešíte logické hádanky a postupně odemykáte lepší a lepší zbraně, přičemž největší jatka to jsou s těmi magickými. Ale v případě nouze si můžete klidně utrhnout vlastní ruku a válčit s ní. Morbidní poetika inspirovaná např. filmem Noční můra před Vánoci každému jasně připomene tvorbu Tima Burtona, a skutečně, MediEvil je sice vizuálně jakoby pochmurné, ale jinak obrovsky vtipné a nápadité dobrodružství. Jen je místy také brutálně obtížné! Ale těžko říct, možná jsem jen zhýčkaný většinou novodobých her, které hráčům mnohé odpouští.

Remake MediEvilu vám neodpustí nic, zůstává věrný hratelnosti z časů prvního Playstationu. Umřete, tudíž začínáte celý level komplet od začátku! I pomalé zombie v úvodu vás pošlou zpátky do rakve, pokud si na ně nedáte pozor. Takže to je místy trochu frustrující, ale na druhou stranu i zábavné a nikoliv nepřekonatelné.

Zkrátka to není žádná bezstarostná procházečka, ale o to větší získáte v průběhu skill, a o to víc se budete chtít na konci pomstít Zarokovi, který vám takhle náročnou cestu připravil! For Gallowmere!

PS: Další nejen videoherní recenze najdete na mém instagramovém účtu, profil instageek_cz , díky!:)

PPS: Hra má kompletní českou lokalizaci, včetně dabingu! Z ukázek na mě působil solidně, ale nakonec jsem zůstal u angličtiny, z nostalgických důvodů, abych se i tímto původním nastavením přenesl zpět do časů ZŠ!:))

Pro mě je Blood Stone zapadlým klenotem z éry Daniela Craiga. Originální příběh vás v téhle střílečce z pohledu třetí osoby zavede do řady atraktivních lokací. Začínáte v aténské Akropoli, fanoušky Srdečných pozdravů z Ruska potěší výlet do Istanbulu, a pokocháte se také ohňostrojem no nočním nebi Monaka. Parádní špionskou atmosférou na vás dýchne mise na Sibiři, kde musíte infiltrovat sklad biochemických zbraní, a jako ve skutečném velkofilmu si budete připadat při návštěvě obřího akvária v Bangkoku.

Chybět nemůže ani úvodní titulková scéna a famózní song I’ll Take It All od zpěvačky Joss Stone, která svůj půvab a hlas propůjčila hře i pro ztvárnění bond girl. Jo a hlavního hrdinu si samozřejmě namluvil sám Craig a nechybí ani Judy Dench, čili ve všech směrech byla tomuhle videohernímu projektu věnována špičková péče.

Na internetu ostatně najdete spoustu povzdechnutí ve smyslu, že tohle měl být film. A to je to nejdůležitější – celý příběh je s Craigovou sérií silně propojený, což vám dojde ve chvíli, kdy se doslechnete o jakémsi děsivém muži na pozadí všeho, co se děje... Není jmenován, ale modří už vědí, přitom do jeho oficiálního "představení" v tu dobu zbývalo ještě 5 let! Proto si Blood Stone na časové ose můžete skutečně zařadit mezi Quantum of Solace a Skyfall, a stane se tak dalším (a plnohodnotným) střípkem do celkové mozaiky Craigových bondovek.

Dobové recenze hru do nebes nevynášely, většinou dostávala průměrné hodnocení 5-6 z 10, ale obecně ji fanoušci agenta 007 dodnes považují za vydařené dílo a dokonce v komentářích volají po remaku. Blood Stone měl smůlu, že byl vydán zrovna v časech po rozpačitě přijatém Quantum of Solace. Série prožívala ústup ze slávy, proto i slabé prodeje rozhodly o tom, že zvažované (a snad i původně ohlášené) videoherní pokračování nebude.

Říkám škoda! Protože i když hratelnost není vždy dokonalá, jde o vydatnou porci (kvalitní) bondovské akce a zábavy, kterých mimo filmy zas tak moc nevzniklo.

PS: Další mé recenze nejen na hry najdete na Instagramu, profil instageek_cz , díky!:)

Pokud stejně jako já patříte k lidem, kteří by si v případě neomezených finančních možností nechali vybudovat zmenšenou kopii Springfieldu a v ní žili jen se svými blízkými (a s herci placenými za to, aby hráli jeho seriálové obyvatele), jste s The Simpsons Game na správné adrese!

Ne snad, že by byl zdejší Springfield dokonale živoucím městem, ale má přesně ten správný feeling virtuální simulace, ve které jste se ocitli. Osobně jsem měl nejradši momenty, kdy při pročesávání ulic v honbě za víčky od Duffu či Krustyho kupóny utichla hudba a člověk slyšel jen klidný hluk města, typický pro líná prázdninová odpoledne.

Kromě volného pobíhání po Springfieldu se hra skládá z 16 akcí nabitých levelů, kde budete hordy nepřátel mlátit, kopat, drtit tělovým tukem, trefovat prakem či ohlušovat saxofonem. A když se zrovna s nikým nervete, bude vás bavit humor, protože si v ničem nezadá s těmi nejlepšími díly Simpsonových. Město budete chtít zkoumat nejen kvůli sběratelským předmětům, ale i pro setkávání se starými známými, kteří mají vždycky co říct a reagují podle toho, za koho zrovna hrajete. Jeden příklad za všechny – když jste Bart a zahlédnete tetu Selmu, hned na vás z dálky haleká: „Ále, tady je můj oblíbený synovec! Jako na zavolanou, zrovna když potřebuju masáž nohou!“

Párkrát mě při hraní napadlo, jaká je škoda, že The Simpsons Game nedostala kompletní českou lokalizaci. V dabingu pánů Dejdara, Lábuse, Zavřela a dalších by to byla ještě o level zábavnější jízda. Angličtiny znalí pařani se ale i tak nasmějí až až, protože tahle hra se nezastaví před ničím. Dělá si srandu z nich, sama ze sebe i z celého videoherního průmyslu, který trefně paroduje. A i když za to ve finále schovává řadu vlastních nedostatků, ten koncept zkrátka funguje.

Během příběhu přebíráte postupně kontrolu nad všemi členy rodiny. Každý z 16 levelů procházíte s předem danou dvojicí postav (fajn hra pro lokální multiplayer!), přičemž ty se liší svými superschopnostmi. Homer se umí transformovat do obří tlusté koule, Líza ovládá boží ruku, kterou by jí záviděl i Maradona, Bart je springfieldský Batman a Marge dokáže se svým megafonem manipulovat dav. Navíc má ještě jednu tajnou zbraň – Maggie, za níž s pohledem z první osoby prolézáte různými těsnými prostory, kde bývají schované slevové kupony.

A tím se dostáváme ke sběratelství, protože kolektoři tady budou mít žně. Po celém Springfieldu i ve všech levelech budete narážet na předměty, které se vyplatí sbírat. Bartovi za ně přibývají na stěně pokoje plakáty s Krustym, parodující známé filmové hity, Líze ve skříni panenky Malibu Stacy, Marge v ložnici spreje na úpravu vlasů a Homerovi ve sklepě lahve Duffu. Jelikož město tady není nijak zvlášť obrovské, dá se při správném rozvrhnutí skutečně bez problému komplet pročesat.

Jak jsem už psal, Springfield je krásně udělaný, najdete v něm spoustu ikonických míst, kam můžete zajít i dovnitř (škola, kostel, bar u Vočka, komiksákův obchod, Kwik-E-Mart, ale třeba i kancelář starosty Quimbyho nebo sklepní laboratoř profesora Frinka). Jen škoda, že se nedostalo na továrnu pana Burnse! Můžete ho alespoň potkat na ulici a naložit mu některým ze speciálních útoků. A kdo má dodnes trauma z pekelně obtížných jízdních misí v The Simpsons Hit & Run, ten může být v klidu – tady žádná auta neřídíte.

Samotné levely jsou nabité akcí i humorem, postupně se dostanete od čokoládového světa přes Francii 2. světové války až do pohádkové říše a ještě mnohem dál! Byla by škoda to všechno vyzradit, protože vás budou neustále překvapovat, stejně jako vtipní nepřátelé i nové dovednosti postav. A i když vás občas při hraní trochu potrápí kamera, což vidím jako v podstatě jediné negativum, pořád jde o nutnost pro všechny fanoušky Simpsonových!

PS: Další moje nejen herní recenze najdete na Instagramu, profil instageek_cz !:)