Herní výzva 2019 #10 „Barevný svět“

Hra, kterou jsem kdysi hrála se spolužákem ze základky na jeho Mega Drivu nebo nějaké té čínské kopii, fakt netuším. Dlouho jsem jí hledala, protože jsem si nemohla vzpomenout na její název a nyní, když jsem jí a plno dalších her pro SMD mohla přes emulátor spustit na svém PC, jsem znovu tam, kde jsem před několika lety byla. Zažraná s nutností postoupit dál, ať to stojí spoustu nervů a píle.
Jsem neskutečně nadšená z toho, že jsem po tak dlouhé době Golden Axe mohla vyzkoušet. Jsem si jistá, že jsme tenkrát hráli tento třetí díl Sekyrky, i když ruku do ohně bych za to nedala. Na rozdíl od předchozích dílů, trojka působí daleko hezčím prostředím, má více animací, upravený soundtrack a dvě možnosti – cesty, jak dokončit úroveň.
Ovládání je jednou z těch největších výzev a po sérii prvotního umírání se nakonec hráč dostane k tomu, že celým světem projde jako malinou. Je to někdy k vzteku, ale po pár seancích se lze dostatečně vypiplat, aby následně zemřel u bosse po první ráně a celé to jel od znovu, než dokončí celou hru.
Vzpomínám na duely, u kterých jsme pod náporem stisku tlačítek naprosto zničili ovladače, tak jak to zažívají hráči při bojovkách typu Tekken. No, bylo to opravdu krásné dětství.
V porovnání s předchůdci série se tato lépe ovládá a přijde mi o něco jednodušší. Úprava animací rozhodně pomohla (a troufám si říct, že byly i upravení hitboxy a je tak hra více fér). Vylepšené prostředí bylo na svojí dobu pořádný pošušňání, ale pamatuju si na hudbu a zvuky, které mě neskutečně rozčilovali. Tenhle dojem jsem si znovu obnovila a myslím si, že hudba z prvního i druhého dílu je daleko lepší.
Golden Axe III bych nazvala Dark Souls mého dětství, protože ten pocit, když může hráč postoupit do další obrazovky nebo zabije bosse je naprosto totožný jako v té hardcore hře od From Software. Je skvělé, že když jsem tuhle hru zapnula znovu, tak mi dokázala předat přesně, to co předávala, když jsem s ní trávila čas před 20 lety. Vzteky jsem nevěděla kudy kam a jak rychle jsem hru zapnula, tak jsem jí zase vypnula. Ochota dokončovat hry se mi za tu dobu krapet ztenčila. Na druhou stranu ty všechny vzpomínky mě donutili to zkusit znovu. Následovaly chvíle, kdy jsem si mazácky prošla první úrovně hry a říkala jsem si, že je to přeci lehké. Až mě ze sna probudil první boss, který mě totálně vypekl a já musela hrát od znovu. Nakonec se hráč naučí všechny pohyby, fíkle, správné využití magie, útok ze vzduchu nebo jak daleko stačí stát od nepřátel, aby je zasáhl a oni jeho skoro vůbec. To je právě ta zábava. Ne, projít celou hrou na jeden zátah, ale právě to objevování všech slabin svých nepřátel, aby to mohl zužitkovat. A ten pocit, když se to celé dohraje. K nezaplacení!

Herní výzva 2019 #3 „Herní kutil“

Ideální hra pro letošní výzvu, protože v roli hodinového manžela si zde hráč založí firmu, která se specializuje na opravu domů. Je zde možnost také domy koupit a zařídit je přesně podle své fantazie. The Sims se může jít zahrabat, protože tohle je simulátor, jak má být.
V podstatě už od začátku má hráč volnou ruku v tom, co bude chtít dělat a jenom finance ho omezují v tom, aby si hned ze začátku nemohl pořídit ten největší dům. Zprvu je hráč seznámen se svým notebookem v kanceláři, odkud lze přijímat zakázky a nakupovat domy.
Nejdříve si hráč vyzkouší jednoduché výzvy, jako tu nainstalovat radiátor, tu vyměnit záchod až se postupně množství požadovaných úkolů zvýší a bude moci stavět i zdi nebo je malovat.
Ovládání je naprosto jednoduché přes roletku, kterou hráč zvolí pravým tlačítkem myši a přes tablet, v kterém lze nakoupit všechno vybavení. Za jakoukoliv odvedenou činnost hráč získává bodíky zkušeností, které lze investovat k tomu, aby mu práce šla rychleji nebo aby měl vyšší zisky z prodeje.
Na obrázcích hra vypadá dost lákavě, ale po pár hodinách hraní se hráč přejí a už mu nenabídne nic nového. I přesto, že úkolů je mnoho, tak v pozdějších fázi se už opakují. Nějaké to vytržení z nudy nabízí DLC Garden Flipper a Apocalypse Flipper, které do hry přidávají další aktivity a předměty. Těch však není mnoho a přidávají tak hodinku času, která prodlouží zážitek.
Celkově mám ze hry dobrý pocit, protože předělávání domů mě fakt bavilo. Trochu znepříjemní hraní je pár grafických chybek a sekání při mytí oken.

Herní výzva 2019 #1 „Lovec trofejí“

Vybrala jsem si dost špatnou hru pro herní výzvu do tohoto bodu, protože se mi povedla splnit zhruba polovina achievementů. Splnit tento bod na hardcore možnost by mi zabralo asi třikrát více času, než jsem u hry strávila. Trofejí je dohromady 47 a z toho není žádná skrytá, takže rovnou člověk ví, do čeho jde. Splnění některých je jednoduché, ale některé jsou velmi těžké. Měla jsem tohoto Batmana nominovat asi do jiné kategorie do herní výzvy. No a teď k zhodnocení hry samotné.
Batmana mám odmalička velmi, velmi ráda. Všechny filmy, animáky nebo komiksy jsem s jistou pravidelností vždy hltala po hektolitrech, takže jsem byla zvědavá, jak moc mě bude bavit hra. Přeci jen bála jsem se hodně a nechtěla jsem, aby můj oblíbený hrdina dostal nějakou podprůměrnou hru.
Rocksteady si myslím dali dost záležet, aby se tak nestalo a v době, kdy hra vznikla, se mohlo jednat o dost solidní zábavu. Zpětně po deseti letech od vydání tomu je taky tak a musím hodnotit velmi kladně.
Graficky mě hra velmi okouzlila, a i když se nejedná o nějak velikánský open world, Gotham je zde dostatečně dobře vykreslen. Samotný vizuál Batmana a všech padouchů mi lahodil oku i po tak dlouhé době od vydání. Jo, je tomu skutečně tak. Sama tomu moc nechci věřit, že to říkám u tak staré hry(fakt je to 10 let?). Kostým Batmana se mi moc líbil (pláštík, velikost uší, celkový design), ale i ostatní vedlejší postavy měly něco do sebe. Líbilo se mi, že se Batmanův hábit časem poškozuje, ale je škoda, že ho nešlo zase opět opravit.
Co mě překvapilo velmi, že se s Batmanem do některých lokací vracíte. Bála jsem se, že mi to po nějaké době poleze na nervy a že si jednotlivé lokality budu pamatovat, jenže se do nich vracíte někdy až za delší dobu, takže nehrozí nasycenost. Nevadí to tak a neruší to zážitek. Paráda je, že se na některá místa dostanete, až získáte určité technické hračky, které správný Batman má vlastnit. Dostanete se díky nim do míst, kam jste dřív nemohli a máte prostě pocit, že se zdokonalujete a získáváte pocit jistoty v tom, co děláte.
Samotný blázinec na mě působil jako nejlepší herní lokace vůbec. Tvůrci si pohráli s detaily a každá z místností je jiná. Bavilo mě jen tak šmejdit po městě a tyhle detaily zkoumat. Překvapila mě opravdu míra detailu, která je na té největší úrovni, co ve hrách byla.
Souboje. Je jich spousty a jsou takové jaké si je uděláte. Buď pořádné bitky s různými komby nebo stealth parádička přesně po batmanovsku. K tomu všechny ty udělátka, která lze při nich využít. Někdy mi míra nepřátel moc neseděla a správné načasování kliknutí, které vystřelilo Batmanovu pěst, mi dělalo problém. Člověk si na to, ale s herní dobou zvykne a přijde mu spousta věcí naprosto automatických. Radši jsem volila tichý postup hrou, protože při přímé konfrontaci s nepřítelem jsem měla tendenci znásilňovat tlačítko myši, div že se nezavařila. Zkoušela jsem hru i s gamepadem, ale myš a klávesnice mi přišly přirozenější.
Co bylo vítaným zpestřením hry, byly pasáže se Scarecrowem. Ten mi uměl pěkně udělat čáru přes rozpočet, protože jsem je musela vždy několikrát opakovat, zatím co ostatní průběh hrou mi nedělal nějaký větší problém. Na samotné scény s ním nezapomenu, protože prostě byly fakt velmi atmosférické a fakt dost creepy.
Riddler. Co mě neskutečně štvalo, byl Hádankář, který pro vás nachystal několik hádanek a trofejí tzv. otazníčků, které je třeba sbírat k jeho dopadení. Otazníčků je moc a jsou všude. Co je frustrující, že jsou i na místech, kam se hned ze začátku hry nelze dostat. Takže máte nutnost se tam vracet. To jsem ze začátku hry taky dělala, ale postupně jsem zjistila, že jsem spoustu otazníků zapomněla. Zhruba po čtvrtce hry, jsem se úplně na to vykašlala a Riddlera nechala Riddlerem a už neměla žádnou motivaci tímto ztrácet čas. Nejspíš jsem ho, ale ztrácet měla, už jenom kvůli herní výzvě 2019, dalším achievementům nebo výzvám ve hře. Někdy možná v budoucnu se na to mrknu ještě jednou.
Co si zaslouží zmínit je dabing a soundtrack. Hlasy k postavám sedí, přesně jak mají. Tenhle profi dabing bych přirovnala filmovým kvalitám. Filmové přirovnání si zaslouží i hudba. Tu sice znám, ještě z doby než jsem poznala hru, ale právě při hraní člověk zakusí tu správnou atmosféru. Ten moment, kdy vylezete z první budovy a zjeví se vám Gotham City za doprovodu hudby, je něco neuvěřitelného. Řadím ho jako jeden z top herních momentů, na které budu vzpomínat ještě dlouho.
Myslím, že se jedná o dobrý zážitek, ať jste nebo nejste fanoušek Batmana. Sice pro fanoušky je zde ta přidaná hodnota toho, že znáte postavy a víte, co čekat. Člověk, co se v tomto prostředí moc neorientuje o mnoho nepřijde. Takže hru můžu jednoznačně doporučit všem bez rozdílu.
Hře dávám krásných 90%. Na to, abych dala více, tak jí pořád něco chybí. Něco málo, ale nejsem schopná popsat, co to je. Atmosféru to mělo parádní a dlouho po dohrání na ní pořád myslím, ale k totální dokonalosti pořád cítím, že něco chybí.

"It's over Joker"
"Over? Why my dear delusional dark knight......it hasn't even begun!"

Herní výzva 2019 - #6 „Severní vítr“

Na Limbo od studia Playdead jsem si brousila zuby už celkem dlouho. Nakonec až díky herní výzvě na letošní rok jsem se do toho všeho pustila.
Limbo je super jednohubkou, kterou lze za pár hodin dokončit celou, takže nelituji svého času a zároveň děkuji kamarádům za doporučení. Vizuální stránka hry je jednoznačně jednou z mnoha věcí, co lze na hře chválit. Totální minimalismus, hrátky se stíny a světlem, se strachem a zároveň krutostí. Jo, to mám opravdu ráda.
Netušila jsem, že mě bude Limbo tak moc neskutečně bavit a za jeden večer ho prostě budu chtít projít celý. Hra si nebere servítky ze smrti a už od začátku poznáte, že se jí nejde vyhnout. Tedy pokud netušíte, jak místní svět funguje. Některé pasáže totiž pochopíte, až když zemřete a uvidíte, že musíte volit jiný způsob, jak se přes ně dostat. S některými částmi jsem měla problém. No stydím se trochu, ale nakonec jsem úspěšně dohrála celou hru. Nikdy mi nevadili pavouci, ale tady mi udělali pořádnej bordel a místy jsem byla fakt otrávená. Fuj! Nezapomenu na ten moment, kdy mě první pavouk rozšmalchoval jako by nic. Některé části mi udělaly starost je splnit, takže hráč se ke zdárnému vyřešení dostane jenom tím, že vyzkouší více možností. Někdy jsem až myslela, že můj hloupý plán nevyjde, ale nakonec fungoval a úspěšně mě posunul dál.

Nejsem nějaká velká hráčka plošinovek nebo logických her, ale jsem velmi ráda za možnost si hru zahrát a určitě jí někdy zkusím znovu. Tedy až ze mě vyprchají ty frustrující pocity, kdy jsem několikrát za sebou umírala a nevěděla jsem kudy kam. Ještě, že jsou ty internety a člověk si může najít návod. Byl to zážitek, což potvrzuje i dost vysoké hodnocení. Možná na druhé zahrání hodnocení snížím nebo zvýším, kdo ví. Prozatím však 90%.

Věděla jsem, že po dohrání GTA: San Andreas bude složité překonat můj zážitek, ale přesto jsem přesvědčeně čekala, že se to tomuto čtvrtému pokračování povede. Když jsem se totiž dívala na ukázky a trailery ze hry, věděla jsem a byla si stoprocentně jistá, že Rockstar odvede skvělou práci a já si sednu na zadek. Jenže se to nestalo.

Vzpomenu si na první zapnutí hry a prvotní zklamání, které nevymažu z paměti dodnes, proto jsem ho schopná vyjádřit v komentáři. Nezapomenu na ten první WTF pohled na hru, kdy si člověk u pár prvních misí myslí, že se něco zlomí, ale ono nic. Nuda, kterou charakterizuje tenhle díl nelze vyjádřit a musí si jí zažít. Teda hlavně po dohrání San Andreas, Vice City nebo pátého dílu. To je labůžo, panečku. Takovýhle propad čekal asi málokdo.
Něco tak nudného, absolutně bez nějaké špetky sebereflexe nelze snad považovat za pokračování do této série. Ten Srbák Niko nebo co to byl, pro mě jedna z nejhorší a nejotravnějších postav historie, ty úkoly a vedlejší mise naprosto tuctové a příběh, který absolutně neodcejpá. Město šedivé, depresivní, a sice plné aut a lidí a přesto úplně prázdné. Kde jsou všechny ty různorodé aktivity z minulých dílů? Kde jsou ty charakterní postavy, které měly koule za to vzít (viz. Trevor z GTA:V nebo Smoke ze San Andreas).
Co je ještě horší než to, že je to nuda? Že i DLC Episodes from Liberty City měly víc do sebe a já se u nich daleko více bavila.

Odpustila bych hře všechny ty prvotní porodní bolesti. Games for Windows Live, pády FPS, pády samotné hry, náročnost na herní mašinu nebo nutnost nastavení na úplně minimální detaily, aby se člověk vůbec podíval dál než na první honičku v autě. Odpustila bych i různá příběhová klišé, které jsme viděly stokrát jinak.
Neodpustím to, že si nemám chuť už hru nikdy zapnout. Nechci tohle všechno zažívat znovu, nemám prostě zájem. Hra mě nechala bez kvalitního zážitku a je to prostě divné, když si radši znovu zahraju o šest let starší Vice City, které je graficky úplně jinde.

Hře dávám mírně nadprůměrné hodnocení, protože přes všechny ty věci, co mě nebavily, tak bylo pár, na které prostě nezapomenu. Město mělo svou atmosféru a byla zábava ho objevovat. Byla zábava seznamovat se s dalšími postavami, protože všechny byly daleko zábavnější a propracovanější než samotný hlavní hrdina. Bavilo mě hledání easter eggů, kterých je ve hře opravdu spousty. Bavilo mě projíždět se městem a poslouchat u toho rádia, stejně jako tomu bylo u San Andreas, kde ovšem byly daleko lepší písničky. Bavilo mě hledání různých dopravních prostředků a možnost je řídit. Jízdní model byl o něco vylepšený a sedl mi. Nezapomenu na využívání internetu, seznamování se dívkami a tu možnost využít mobil. Bavilo mě využívat telefon a dělat si srandu z okolí, policistů a jiných záchranných složek. Bavily mě některé aktivity, kterých je ovšem o poznání méně, než v San Andreas.
Díky tomu, že hra se už nenese v tak humorném prostředí, tak se mi odcizuje a já prostě nejsem schopná přes všechno to negativní, dát GTA:IV druhou šanci. Člověk, tedy hráč, si najde něco co ho bude bavit (srážení chodců, střílení do lidí, utíkání policistům, hledání easter eggů, používání internetu, telefonování na 911,..), ale netrvá to věčně a po chvilce to prostě omrzí.
Ach jo.

Beyond the Baltic Sea jsem okamžitě po vydání musela mít. Euro Truck Simulator 2 hraji pravidlně už od jeho vzniku a tak rozšíření mapy mi přišlo vhod.

Pobaltí je největší a jednoznačně i nekrásnější DLC, které do hry přibylo. Právě cesta po Finsku, Litvě, Lotyšsku a malinké části Ruska mě neskutečně chytla. SCS Software si dali velikou práci, aby poctivě zobrazili odlišnosti jednotlivých zemí a nedrželi se jedné šablony jako při vzniku jednoho jednotlivého státu.
Nemám sice oproti Itálii a Francii nutkání se do konkrétních států podívat in real life, ale naopak mě dostatečně odradili od toho se tam někdy vůbec podívat.
Jednoznačně nejlepší DLC pro ETS2, protože tolik památníků, soch, mostů a jiných jinak významných míst jinde nenajdete. Pochopitelně přibyly i nové firmy, náklady a jiná vylepšení jako jsou světelné podmínky v noci, kdy slunce zcela nezapadne, jak tomu bývá v severních částech Evropy.
Jsem zvědavá na další vylepšení, protože tenhle vlak SCS dobře rozjeli, snad se brzy nezastaví.

Šedesátá léta, rock’n’roll, hippies, tráva, heroin, LSD, zvonáče, rasismus ve velké míře, úchylné knírky a ještě úchylnější kotlety. Ano, typické prostředí pro Mafii. Ha-ha-ha. No už z úvodních obrázků a trailerů musí být všem jasné, že z té české Mafie od studia Illusion Softworks, která mi změnila vnímání herního světa, tady ve trojce člověk nenajde vůbec nic.
Já jsem si i přesto začátek hry celkem solidně užila a první dvě hodiny jsem si relativně vychutnávala vyprávění příběhu, který odcejpal. Nepatlal se zbytečně v něčem a hnal se za skvělého hudebního doprovodu kupředu. Tu a tam akce, tu a tam povídání. Relativně dost dobrý filmový začátek. Vše se nějak zadrhlo v ten moment, kdy hlavní postava Lincoln řekl nahlas svou myšlenku, že bude vládnout celému městu a on ho bude mít pod kontrolou. Hm, paráda, negře. Vnímej, prosím tě, ještě jednou cos to teď řekl.
To, že to nedává moc smysl a jedná se o stupidní a obyčejnou zápletku jakéhokoliv GTA, je lidem z 2K asi jedno. Jedno by to možná i bylo, kdyby následujících několik hodin ve hře nebylo stereotypně se opakujících. Získávání si města a všech jeho čtvrtí, částí, gangů a jiných mafií se stalo fakt vopruz už po prvních dvaceti minutách. Nejen, že jsem Lincolnovi jeho cíl moc nepřála a bylo mi ukradené, jestli ho dokáže splnit, ale po chvilce dělání jednoho a totéž jsem si musela vyškubat nervně všechny vlasy. Zdá se mi, že mám za sebou možná první třetinu hry, ale nemám nejmenší zájem v ní pokračovat a zjišťovat tak jestli i za dalších pět hodin budu dělat totéž.
Ač je hra graficky super, optimalizovaná bez pádů a sekání, je to prostě škoda. Projíždět město je zábava a opět skvělé jako v Mafii II. Město opět žije, je plné lidí a aut, skvělé atmosféry šedesátých let, vůně trávy a nekonečného rasismu všude, kde vejdete. Po pravdě her z téhle doby není mnoho, a pokud je, tak vás většinou táhnou jen do vietnamské války a málokdy se setkáte s normálním životem civilistů.
Neustále přemýšlím, zda hru doporučuji nebo ne, ale dostat se na konec toho super napsaného příběhu je fakt voser a už mě ani nějak nezajímá, jak dopadne. Budu si z téhle jinak kvalitně udělané hry pamatovat to, že jsem svůj čas zabila u sbírání nekonečného množství sběratelských předmětů, zabíjení bezcharakterních bossů a poslechu jinak parádní hudby. Opravdu škoda.

+grafika
+optimalizace
+60.léta
+menší návaznost na druhý díl
+příběh
+soundtrack

- hlavní postava
-opakující se úkoly
-cena
-náročnost na PC