Stalker je velmi osobitá série v herním průmyslu. Člověk jí buď miluje, nebo nenávidí. Fanouškovská základna není největší, ale je dosti věrná. Stalkera jsem vždycky miloval, několikrát rozehrál, ale nikdy nedohrál do konce. Až donedávna.

A stejně jako má hra svůj osobitý přístup k žánru FPS, tak stejně tak jsem se rozhodl dnes nezasvěcené lidi trošku seznámit a dovolit jim trošičku ochutnat tento herní "klenot" netradičním stylem. A to sice formou krátké povídky.

Nad Zónou se zablesklo a Nikita se leknutím probral. Protáhl se, zhluboka zívl a rychlým pohledem zkontroloval krajinu kolem sebe. Do Zóny se dostal před dvěma měsíci, ale pocit stísněné atmosféry v této radioaktivní pustině se ho stále drží.
Přemýšlel nad úkolem, co mu zadal Sidorovič. Stalker, jménem Populov se minulý týden vydal do staré fabriky 2km západně a už nevrátil se. Sidorovič si je jistý, že tam zařval. Ne že by mu to vadilo. Toho sobeckého hajzla neměl nikdo rád. A právě sobecká nátura mu přinesla spousty peněz, skvělého vybavení a vzácných artefaktů. Jak je možné že si Sidorovič byl jistý jeho smrtí, to Nikita nevěděl. Sidorovič ale není žádný amatér a je to jeho práce… obchod a informace. Nikitova práce byla zaplnit kručící žaludek. Našel v batohu turisťák a suchou housku. Při jídle přemýšlel o zlých snech, které ho provázejí od doby co do Zóny vkročil. Díky nim trpěl depresemi a deprese vedou ke smrti. To věděl moc dobře. Navíc když má před sebou dlouhou cestu, tak je to to poslední, co teď potřebuje.
Chtěl změnit myšlenky, a tak si zkontroloval vybavení a vydal se na cestu směrem na západ. O továrně slyšel různé zvěsti. Někteří mluvili o podivných postavách, ti druzí zase tvrdili, že tam čas plyne pomaleji. Zóna je prapodivné místo a žije si svým životem.
Sebrat vybavení a co nejrychleji vypadnout, jednoduchý úkol. I přes jeho snahu, se mu však nedařilo se soustředit. Jeden z mnoha faktorů, byl neustálý štěkot psů, ozývající se z dálky a druhý bylo všudy přítomné krákání vran, kterým zmutovaly hlasivky, které dovádělo člověka k šílenství.
Cestou potkal podivnou, světélkující kouli. Byla velká asi jako kopačák a hořela. Chvíli ji sledoval a všiml si, že se cíleně vyhýbá loužím. Nesnažil se to pochopit, Zóna je…nepochopitelná. Lhostejně zakýval hlavou a raději anomálii obešel.
Po pár hodinách ho potkal další problém. Tenhle však očekával. Byli to banditi bránící průchod pod mostem. Nebyli to však hlupáci, co střílejí na první dobrou. Kohokoli, kdo se přiblížil moc blízko, toho obrali o poslední peníz. Tahle skupina měla dobrou strategickou pozici a dobře to věděli. Byla to jediná "bezpečná" cesta na druhou stranu. Nikita si však od veteránů zaplatil informaci, kudy je obejít. "Stejnak vás jednou dostanu." Zamumlal pod nosem, opatrně se vzdálil, a pokračoval vstříc svému cíli.
Obrys továrny se objevil, když se začalo pomalu, ale jistě smrákat. Nebe prořízl blesk a Nikita (nyní již instinktem) sebou škubl. Začalo pršet. Nikita se pomalu blížil ke vchodu a hlavou mu běžely myšlenky, jestli ho tam nečeká stejně bídná smrt jako Populova. Jestli to za ten detektor, co má dostat za odměnu vůbec stojí. Nechtěl nic riskovat, a tak si místo vodky, vzal tablety proti radiaci. Na tohle chce mít čistou hlavu.
Vzal do rukou brokovnici a zkontroloval nabité patrony. Na továrnu se snesla tma a jediným světlem mu byla stará čelovka a občasný záblesk bouřky. Venku burácel vítr a déšť bubnoval na plechovou střechu.
Nikita pomalu kráčel po schodech a vylezl na první patro. Rozprostřela se před ním obrovská tovární hala, která byla vybavena různými stroji, o kterých nevěděl, k čemu slouží.
Pár metrů před ním si všiml Populova těla…Sidorovič měl pravdu...jen jeho oblek by dal nejmíň za 15 000 rublů. I přes nutkání co nejrychleji vypadnout si zachoval klid. Nechtěl nic uspěchat a chvíli vyčkával. Všiml si, že Populovo tělo nemá žádné známky boje. Nikde nebyla krev, nikde díry po kulkách.
Udeřil blesk a zdálo se, jako by na konci haly zahlédl obrys postavy. Nikita zmrzl. Co však bylo horší...tělo zmizelo. Ticho prořízlo hluboké sténání, které nemohly vydat lidské hlasivky. Nasrat na oblek a nasrat na všechnu výbavu. Vzal nohy na ramena a běžel k východu, brajíc schody po dvou. K východu už nedoběhl…
Není jisté, co Nikitu a Populova v továrně zabilo. Jisté je jen to, že Nikitův řev probudil Stalkera z nočních můr, někde nedaleko na východě.


Tak...asi jste pochopili, že devízou Stalkera bude jeho herní svět a jeho atmosféra. Co se týče mne, tak asi neznám hru s lepší atmoškou. Vanillu dnes již asi nemá cenu hrát a já osobně jej vždy hrál s Datastor modpackem. Pokud chcete HC zážitek, kde padnete na jednu kulku (nepřátelé taky) a jste schopní překousnout nějaké ty bugy (modifikace hru dost opravují), tak dejte této osobité FPS akci s prvky RPG aspoň šanci. A co vy víte. Možná zapadnete do klubu fanoušků, kteří budou tuto sérii milovat tak moc a i tak stejně jí v určitých chvílích nenávidět. Prostě láska na celý život.

Po zklamání z prvního dílu, je toto příjemné překvapení. Zlepšení prakticky ve všem.

Po dvou letech vychází Grand Theft Auto 2 a má, za mě stále dobře vypadající, kreslenou grafiku, která chytře spolupracuje s jednoduchou 3D grafikou budov a některých dalších objektů. Policajti jsou stále na prd, ale nyní je jich aspoň více druhů a řízení doznalo také velké zlepšení.

Narozdíl od prvního dílu, kde hrajete ve třech různých městech, zde měníte 3 různé čtvrti.
Každá čtvrť má opět svůj osobitý vzhled a nyní i 3 frakce, pro které můžete plnit úkoly. Ve hře je jednoduchý systém reputace pro každou z nich. Každá frakce ovládá část města a její příslušníci se pak procházejí po jejich území. Následným plněním úkolů pro frakci dle výběru, vám pak reputace roste, nebo klesá. Na ulici to poznáte tím, že na vás členové gangu u kterých máte špatnou reputaci začnou střílet. Není to nic velkého, ale hra vám tímto jednoduchým efektem stále připomíná, že tato mechanika ve hře je a funguje dobře.

Mise jsou nyní velmi různorodější, stále se zde hodně řídí, ale taky si pěkně zastřílíte a vyhodíte pár věcí do vzduchu. Hra má nově taky plnohodnotné rádio s několika stanicemi.

V komentáři na první díl jsem zmiňoval, že pokud jsem nad hrou uvažoval, jako nad arkádou z automatu, tak jsem se vlastně bavil. Zde mne napadla jiná myšlenka. Ukamenujte mě, ale já to stejně řeknu :D. Hra by se podle mého strašně hodila na mobily. Krásná a jednoduchá 3D grafika, by na ručních přístrojích vypadala stále obstojně, dotykové ovládání by také fungovalo dobře a mise jsou krátké (10min +-), ale dost zábavné, aby při cestě v autobuse, nebo kdekoli na cestách zabavily.

Ovšem i zde se najdou dvě chybičky, které se tady drží již od prvního dílu. Jak jsem řekl, hra přináší mnohá zlepšení a různé gangy mají daleko víc osobnosti a charakteru. To ale nezachrání opakující se absenci jakéhokoli komplexnějšího příběhu. Mise jsou stále seznam náhodných činností a úkolů, které na sebe nijak hluboko nenavazují a nic v podstatě nevytváří.

Prostředí čtvrtí se liší a už jsem se tak neztrácel a oproti minulému dílu, jsem již dokonce některé ulice znal nazpaměť. Ale stejně jak u odstavce výše, to nezachrání od chyby, že ta mapa tam prostě chybí. Né tak moc jako v GTA 1...ale prostě chybí.

Celkově však velmi příjemné překvapení a někdy si to nejspíš dám rád znovu.

K sérii GTA mám svůj osobitý názor. Chápu, proč ty hry lidé tak milují, mě ale nikdy nepřišly lepší než na 80%. Nicméně...jediný díl, co jsem dokončil bylo GTA V a i když jsem si hraní užíval, tak více než 80% bych nedal.

Nedávno jsem se tenhle status rozhodl změnit s tím, že pojedu celou sérii pěkně od počátku a dojedu je do konce. Vyvstal první problém. Kde sehnat funkční první díl. K mému překvapení je zadarmo ke stažení (I GTA2) přímo od Rockstaru a nevím jestli jsem měl jenom štěstí, ale na mém Win 10 běžela bez problému. Jediné mínus je maximální rozlišení 1600x900, ale to není taková tragédie a jsem si jist, že se někde na internetu válí fix na vysoké rozlišení.

Další postřehy jsou již rozporuplné. Jsem si vědom roku ve kterém hra vyšla, ale nebijte mě, když řeknu, že jsem hrál "staré" hry, které teda zestárly mnohem lépe. Zároveň ale chápu, že v roce 1997 z toho museli být lidé na jedli. Možnost ukrást jakékoli auto, každé se chová jinak, chytají vás policajti (I když jsou úplně neschopní. :D) atd... Za prvé ovládání aut je naprosto tragické a těžko se na něj zvyká. Nějakou tu hodinku mi to trvalo, ale nakonec jsem to přece jenom zvládl. Pořád do něčeho narážíte hit boxy u některých aut nepasují a narážíte i když byste měli normálně projet, auto reaguje na povely neskutečně opožděně, no hrůza. Další velká výtka je absence jakékoli mapy.

Nevím, jestli jsem to jen já, ale za celý průchod jsem se ani v jednom městě (hra obsahuje 3) nevyznal a neustále jsem se ztrácel. Aspoň mini mapa v horním rohu by byla neskutečná pomoc.

A třetí velká výtka směřuje k náplni misí a příběhu. Hra postrádá jakýkoli celistvý příběh. Za 6 kapitol co hra obsahuje vystřídáte pár šéfů. Jejich osobnosti se mění, což je fajn a zazní i pár fajn hlášek. Jinak je náplň misí (hlavně v první půlce) je šíleně repetetivní. Zajeď tam a přivez tohle tam...pořád dokola. V druhé půlce se to zlepší, ale stále to není žádná sláva.

Ale abych jenom nekritizoval. Rádia nezklamala a soundtrack obecně je povedený. Jak jsem již říkal, hra obsahuje 3 města a každé je svým vizuálem jiné, jezdí tam jiná auta atd...Musím také přiznat, že hra má svou osobitou atmosféru. Potěší minihry ve stylu, udělej škodu za tolik a tolik peněz v určitém času a ne jednou jsem se nachytal, že mne hra celkem baví a že bych si vlastně ještě trochu zajezdil. Když jsem přepnul mozek a myslel si, že hraju nějakou arkádu na automatu, tak jsem se vlastně dobře bavil.

Ale jak jsem říkal na začátku...jsou tady staré klasiky, které se hrají dobře i po těch letech. Bohužel první GTA mezi ně nepatří. A hlavní výtka je za mne otřesné řízení. A jelikož 90% hry právě jezdíte, tak to dobrý dojem velmi kazí. Nyní mám asi půl hodinku v druhém díle a je zde vidět ohromné zlepšení prakticky ve všem. Uvidíme čím mne druhý díl překvapí.

Když jsem se poprvé dostal k sérii Half Life byla to jedna z mých prvních her vůbec, a tak to šlo ruku v ruce s tím, že jsem tento herní skvost nedokázal ocenit. Zkrátka jsem si myslel, že všechny hry v té době vypadají tak dobře, všechny mají stejnou fyziku, i když ani to jsem moc nebral v potaz. Bylo mi tehdy asi 8 let.

Až s odstupem let a po několikanásobném průchodu hrou (a ještě jich spousta bude) a samozřejmě i s větším průnikem do světa herního průmyslu, jsem začal konečně odkrývat kouzlo skvostu jménem Half Life 2. Jedná se o FPS akci s lehkými fyzikálními puzzly, díky Source enginu, který v té době neměl téměř žádnou konkurenci si hra drží slušný standart i do dnešních dnů. Grafika samozřejmě už nevyrazí dech jako kdysi a jde to vidět hlavně na rozlišení textur, ale nejsem člověk kterému by záleželo na grafice. Hry se hrají protože vás baví hrát. Ne proto jak vypadají. A Half Life 2 není v síni slávy FPS stříleček jen tak pro nic za nic.

Hra na vás okamžitě dýchne svou unikátní atmosférou utlačované společnosti, která je okupována rasou Combine. Příběh je vyprávěn pouze skrze oči hlavního hrdiny Gordona Freemana a funguje to skvěle. Příběh se může zdát skromný na informace, ale dost poutavý na to, aby si hráč po dohrání sám otevřel Google a pronikl do tohoto světa naplno. A pokud to uděláte, můžete být překvapení, jak moc temný vlastně je. Vezměte si třeba nepřátele. Jsou tam zombíci ano...ale jejich představení a provedení se od ostatních her liší, jelikož stejně jak ve skvělém Last of Us se jedná o parazita. Přesněji řečeno a jakéhosi dejme tomu brouka, který vám skočí na hlavu a napojí se na váš nervový systém a udělá z vás loutku. Horší je to, že všechno cítíte a vnímáte i když je z vás otrok. Nedalo mi to a hned jsem chtěl vědět víc, jak tento organizmus z jiné dimenze funguje.

Nepřátelé by však nefungovali bez zbraní. Najdeme tady všechno od pistole, až po mimozemské zbraně. Gunplay v Half Life 2 není nijak špičkový. Co však zbraním dodává sílu je jejich ozvučení. Už dlouho jsem neslyšel aby zbraně zněly tak skvěle. Zbraní celkově není moc ani málo, ale některé kousky mají druhý režim palby, kterým hra zajišťuje dostatečnou variabilitu. O Gravity Gunu se zde zmiňovat nebudu. Bude to pro mnohé skvělé překvapení. Když už mluvím o ozvučení, tak musím zmínit i hudbu. Jedna se o elektronickou hudbu a člověk by mohl říct, že si tuhle kombinaci neumí představit. Opak je pravdou. Lidem z Valve se podařilo zakomponovat ponurou ambientní, elektronickou hudbu do stejně depresivního světa velmi dobře a Half Life si již bez ní neumím představit. Nenechte se však zmást slůvkem ambientní, hudba se umí ve správných místech slušně rozjet.

Nyní se přesuneme k tomu, co na Half Life 2 oceňuji nejvíc... a to hratelnost. Hratelnost je totiž přímo spjata s prostředím. Jak se mění prostředí, mění se i samotná hratelnost a to pořád dámy a pánové. Skrz celou hru. Chvíli prolézáte stokami, následně ovládáte vznášedlo, jedete na dálnici, lezete pod vratkým mostem, dobýváte vězení a je toho mnohem víc. Tyhle časté změny spolu s chytrými fyzikálními puzzly zajišťují, že hráč je nucen stále měnit svůj přístup k hraní a nuda se nekoná snad ani na minutu. Stejně dobře hra dávkuje představování nových nepřátel a zbraní, takže se nemusíte bát, že byste v půlce hry objevili vše co hra nabízí.

Co říct závěrem...Half Life 2 a její následné epizody jsou pro mne právem těmi nejlepšími FPS střílečkami co může člověk (i dnes) hrát. Hratelnost nezestárla ani trochu a hra baví stejně jako před 16 lety. A díky nadčasovému enginu si drží laťku i dnes.

Bloodborne...já osobně na Soulsovky nemám nervy, takže mě nekamenujte za to, že tady píšu o hře, kterou jsem nedohrál. (Nebude to jediná lol :D)

Nicméně, i když jsem Soulsovky osobně jen zkoušel, rád se nazývám jejich fandou. Jejich svět temného fantasy a tragické příběhy a lore jejich světů mne uchvátil. Proto, když jsem slyšel, že Bloodborne má být inspirován mým oblíbeným H.P. Lovecraftem, tak jsem se rozhodl, že se podívám aspoň na komplet walkthrough. No... a byla to jízda.

Už základní myšlenka závislosti na krvi, nemoci ji přestat konzumovat a zároveň vědět, že vás pomalu mění v monstrum mě fascinovala. A podoba první lokace, kde jde všude možně cítit bezmoc a utrpení pomalu rozkládající se společnosti je skvělá. Obrovské gotické kláštery inspirované mimo jiné i Prahou vypadají nádherně a celkově je grafické zpracování na skvělé úrovni. Pokud vám nevadí míra brutality, bez které by to ale nešlo. Z průchodu a z osobního hraní u známého jsem si všiml, že hratelnost Bloodborne je akčnější než u série Dark Souls. I když jsem Dark Souls nikdy nehrál tak moc jako Bloodborne a tak nevím jak moc je toto tvrzení pravdivé, když tak mne opravte. Nasvědčovalo by tomu však, že ve hře se nevyskytují (až na jeden) štíty a když vás nepřítel zasáhne, máte protiútokem na nepřítele šanci si část utrženého poškození vrátit zpátky.

Že je hra inspirována H.P.Lovecraftem bylo znát na první dobrou. V té chvíli jsem však nevěděl, jak dobře půjde atmosféra tohoto hororového mága ze hry cítit. Celá zápletka se točí o záhadných prastarých bozích a design nepřátel v čele s kultovní Amygdalou tomu kraluje. Máme tady navíc záhadnou univerzitu, která skrývá nejedno podobenství s kultovní Miskatonickou univerzitou z universa tohoto spisovatele. Podobností je samozřejmě ještě víc, snová dimenze atd...ale jako výčet si myslím, že to stačí.

V oblibě mám všechny hry lidí od From Software a i přes můj nervový blok tyto hry dohrát, k nim chovám neskutečný respekt. Jsou to skvělé hry v čele s božským level designem. Bloodborne má ode mne však bodík navíc a to právě kvůli silné atmosféře již zmiňovaného Lovecrafta a celkově originálnějšího zasazení oproti ostatním titulům od FS.

Je to již dávno, co jsem se na průchod díval a tak mne omluvte za jisté překlepy, nebo nedorozumění.

Nejsem si jist, zda-li toto byl můj první vstup do žánrů Walking Simulátoru, ale oh můj bože...pokud byl tak byl ten nejlepší co mohl být.
Než jsem hrál tento titul byla pro mne nejlepší hra druhý díl série Mass Effect a to z důvodu postav. Rapture jde v tomhle ohledu ještě o kousek dál. V žádném případě interakcí s nimi, nýbrž však uvěřitelností.

Začněme tedy charaktery. Hra se odehrává v 80. letech v malebném městečku kdesi v Británii. Máme tady kostel se svým farářem, místní kliniku s doktorem, zapšklou babču atd...nejsou to však pouze běžné karikatury, které už tak dobře všichni známe. V Rapture je to jiné...nějak to těm postavám věříte, jsou to skutečné charaktery. Vztahy mezi postavami se různě prolínají a né každý se má rád s každým. Někdo se v určité situaci zachová hloupě, ale je to špatně? Mohlo by být. Né však v Rapture, jelikož hra zpracovává postavy tak uvěřitelně uvěřitelné, že mi z toho spadla huba. Vždyť my všichni se občas zachováme hloupě. Je to lidské. Důležité je, to té hře uvěřit. A to splňuje hra skvěle. Hra skvěle pracuje se zasazením běžných, všedních lidí a jak se zachovají v nevšední situaci. Další skvělé plus co hra dělá výborně je, že postavy nikdy neuvidíme. Posloucháme jejich příběhy formou flashbacků, které nejdou chronologicky a odehrávají se v různých časových dobách. Což může být pro někoho matoucí a může chvíli trvat, než si dá 1 + 1 dohromady. Co tedy dělá Rapture tak dobře, že i s absencí fyzických postav si vede tak skvěle? Je to dabing. Postavy jsou neuvěřitelně dobře nadabované. Cítíte v jejich hlase bezmoc, štěstí, lásku i smutek. Slyšet kněze, který je psychicky zlomen a nadává Bohu...Ten jeho chvějící se hlas nikdy nezapomenu. Nebo farmář, který trpí výčitkami, že byl zbabělec a od umírající ženy utekl do hospody, protože neměl koule na to, u ní sedět a koukat na ní. Jsou to tyhle lidské okamžiky co hru a její postavy neuvěřitelně vyzdvihují. A ještě jednou to zopakuji...nikdy se s postavami fyzicky nesetkáte. Slyšíte pouze jejich hlasy.

O příběhu se tady nebudu obšírněji rozepisovat, byla by to kapitola sama pro sebe. A nechci ani nic prozrazovat. Stačí vám pouze vědět, že Stephen (jedna z hlavních postav) nyní již astrolog, či jak se tomu říká, se vrací do svého rodného města se svou ženou studovat hvězdy. Přitom se však stane jakási anomálie a lidé se z ničeho nic začnou ztrácet a nikdo neví co za tímhle fenoménem stojí. V té době přicházíte na řadu vy...(kdo nebo co jste vy jako hráč, na to si musíte odpovědět sami.) Procházíte touhle "nádhernou" apokalypsou, posloucháte a sledujete flashbacky obyvatel městečka a snažíte se rozluštit záhadu, která se zde stala.

O grafiku se stará Cry Engine, takže o zpracování téhle nevšední apokalypsy je postaráno dobře.. Je nutno říct, že kromě pár cákanců krve, které hra vysvětlí, se zdá být vše nedotčené. Nedopalky v popelnících stále kouří, v hospodě jsou nedopité piva. Zdá se jakoby se lidé opravdu vypařili. To vše pak nádherně dokresluje hudba Jessicy Curry se svými až andělskými chorály, které řadím mezi skvosty herní hudby. Třešničkou je pak již jen délka, která se od ostatních Walking Simulátorů liší a představuje plnohodnotný příběhový zážitek, který vám zabere kolem 10h.

Nutno však podotknout, že pokud na hru nemáte trpělivost a nejste typ co proleze každý kout, tak hra není pro vás. Ochudíte se jak o kouzlo samotné hry, tak o střípky příběhů díky kterým byste pak zápletku s velkou pravděpodobností nepochopili. Hru je třeba hrát ve správné melancholické náladě, s klidem a pomalu. Jedinou výtku bych měl k absenci sprintu, který při druhém průchodu znatelně chybí.

Píšu zde svůj první komentář a dlouho jsem uvažoval, jakou hru si na to mám vzít. Nakonec jsem se rozhodl pro tenhle psychedelický walking simulátor.
Pro walking simulátory mám neskutečnou slabost. Je to ten typ her, kde musí být silný příběh, jelikož herní mechaniky prakticky neexistují. That Dragon, Cancer to díky bohu plní.
Je to emocionální jízda od začátku do konce. Tím myšleno...od chvíle, kdy se rodiče dozví krutou realitu a dítě o ničem neví, přes strastiplné chvíle, kdy dítě pláče (a nikdo mu nevysvětlí proč) a rodiče procházejí těžkým obdobím, až po samotnou smrt a až psychedelické znázornění této události. (Rodiče jsou velmi silně křesťansky založení.)
Jak jsem již řekl, emocionální jízda od začátku až do konce, kdy někdy se mnou emoce házely o stěnu jak s hadrovým panákem a na konci tekly slzy proudem...za mě jeden z nejsilnější herních zážitků co jsem měl možnost hrát.