Krátká hříčka o několika úrovních napěchovaných kreativními interaktivními bláznovinami, které mnohým patrně připomenou některé z her od Amanita Design. A není to náhoda. Windosill v nejednom rozhovoru vychvaloval právě Jakub Dvorský, zakladatel zmíněného studia, ačkoli tato hra má svou krásnou ujetostí asi o něco blíže ke hrám Jakubova kolegy Járy Plachého (Botanicula, Chuchel) s ještě větší porcí abstrakce.

Červenobílí už tuší, odkud vítr vane, ale i ti ostatní si mohou vyzkoušet či připomenout, jak to asi vypadá v dětských snech.

Je stále častější, že kvalitní adventury pochází od jediného tvůrce. Mám na mysli The Cat Lady, Return of the Obra Dinn nebo právě Paradigm od australského umělce Jacoba Janerky.

Hlavním hrdinou je stejnojmenný, geneticky upravený mutant s velkým mluvícím nádorem na hlavě (ano!), který k smrti miluje pořádný beaty a jeho nejlepším kamarádem je v květináči zasazený baklažánový beatboxer (ano ano!). Baklažánového přítele však jednoho dne někdo vykoření a Paradigm zjišťuje, že po něm někdo jde – ve skutečnosti je to humanoidní lenochod zvracející cukrovinky (aaaaargh!!!).

Jak je z popisu výše zřejmé, hra vyniká extra-bizarním světem zasazeným do post-sovětského městečka a nekonečným návalem kvalitního surrealistického humoru a nezapomenutelných postav (pokud máte rádi např. britský seriál The Mighty Boosh, budete vrnět blahem).

Herní náplň zahrnuje klasické adventuření s dobře vybalancovanou obtížností, kdy řešení problémů nebývají ihned evidentní, ale zároveň na ně časem přijdete, takže hra příjemně odsýpá.

Musím vyzdvihnout také stylovou grafiku, kvalitní ozvučení a solidně namluvené postavy, ačkoli souhlasím s výhradami k pseudo-ruskému akcentu hlavního hrdiny (namluveného samotným autorem), i když tématicky tu sedí.

Pro milovníky adventur a (surrealistického) humoru je to trefa do černého.

Lori a Corey Coleovi jsou herní vývojáři, kteří se výrazně zapsali do dějin herního průmyslu především dávnou sérií Quest for Glory. Šlo o unikátní mix point-and-click adventury a RPGčka. Coleovi tak prakticky založili nový herní styl a je jen s podivem, že podobných her vzniklo jen hrstka, a to vesměs až relativně nedávno.

V roce 2018, přesně po dvaceti letech od posledního dílu, vyšlo Hero-U coby duchovní nástupce legendárních titulů a definitivně se ukázalo, že obavy z nepříliš impresivních ranných náhledů hry a obecně z oprašování dávno zašlých titulů nebyly na místě. Hero-U totiž pamětníkům nabízí podobný zážitek jako původní série a k tomu přidává nové elementy.

Příběh se tentokrát odehrává v ostrovním království Sardonia ve škole rogueů (není tu na výběr z různých povolání jako v původní sérii), kde se ocitáte jako sirotek díky penězům tajemného patrona. Každodenní rutina tedy sestává z vyučování, stolování, navazování vztahů se spolužáky, opakování látky, psaní testů apod. Pokud máte zrovna volno, můžete třeba trénovat celkem 15 schopností a dovedností, k čemuž mimo jiné slouží příslušné školní prostory. Platí zde, že opakovaným prováděním různých činností zvyšujete příslušné atributy.

Školné máte sice zaplaceno, ale potřebujete peníze na školní uniformu a nejrůznější rogueovské vybavení, pročež je pro začátek nejlepší vyrazit do hradního sklepení na lov přemnožených krys, za které od místního obchodníka dostanete nějaké drobné. I v tomto díle je tedy nutno bojovat, tentokrát však na tahy, což byl od vývojářů dobrý nápad a souboje jsou zábavnější, a také četnější, než ve starších dílech. Ve sklepení se nachází také spousta zajímavých zákoutí a časem zjistíte, že podzemí hradu tvoří několik rozsáhlých komplexů s různými obyvateli a příběhy. Právě tady mi hra nejvíce připomínala předchozí díly.

Zajímavé je pojetí času. Klasicky se střídá den a noc (ačkoli nejpozději v jednu v noci vás hra pošle do postele, abyste mohli další den vstát do školy). Hra je ovšem rozdělena do 50 dnů po dvou semestrech, takže teoreticky můžete proflákat celé dny a dostanete se na (neúspěšný) konec, ale koho by tohle bavilo! Věřím, že raději budete běhat po extrémně detailně(!!!) popsaném prostředí a hledat různá vodítka či vykecávat ostatní postavy, protože hra vás příliš nevede za ručičku a na vše si musíte přijít sami, což je celkem sympatický, řekněme old school přístup. Při tom hodně záleží, co během hry děláte: jaké máte vztahy s ostatními, jestli jste někomu pomohli či co jste dokázali. To vše se sčítá. Ačkoli stačilo pohořet na úplně posledním školním testu, i když jinak jsem měl splněno, takže nezbývalo než nahrát pozici, napsat správně test a až poté hru úspěšně uzavřít. Veškeré dění je výrazně dynamické a situace se během školního roku průběžně mění. To bohužel znamená i spoustu běhání, i když to k sérii QfG tak trochu patří.

A když jsme u toho běhání, lokace mi přišly až extrémně nepřehledné. Že by staromilští vývojáři pomyslně pomrkávali na hráče, aby zase po letech vytáhli čtverečkovaný papír a jali se mapovat? Žádná mapa totiž ve hře není, což považuji za velké minus, nebo přinejmenším zbytečnost. Mimo to mě odrazoval zdlouhavý začátek. Než jsem se trochu vytrénoval, tak byly souboje docela peklo. Ale uznávám, na začátku jsem se celkem neumětelsky plácal a s vědomostmi, které mám po dohrání hry, bych si zřejmě počínal poněkud obratněji (nebo možná stačilo přečíst manuál). Doporučuju po každém vyučování zajít trochu zaposilovat s činkami.

Další old school odér hře dodalo její minimální zmapování na internetu. Najdete sice hrstku video návodů, ale ty jsou poněkud nepraktické, když v poměrně nelineární hře řešíte nějaký konkrétní problém. Psaný návod jsem nikde věru nenašel, takže je hráč většinou odsouzen na vlastní důvtip, což je jen dobře.

Co jsem ještě nezmínil? Grafika a (především) hudba neurazí, úroveň hromady a hromady textů je velmi vysoká, postavy a situace hodné pamatování, herní doba na adventuru velice slušná, vlastně takové kratší RPG. Povedené. Klasické. Adventurní.

P.S.: Omlouvám se za prapodivné patvary, které vznikly při pokusech o skloňování slova „rogue“ :-)

O této hře již byly napsány tuny virtuálního papíru, tudíž se není třeba sáhodlouze vypisovat a jen bych rád stručně přispěl svým pohledem na věc.

Hned zkraje musím podotknout, že Red Dead Redemption 2 coby milník open world her zůstal nepřekonán. Je to hlavně kvůli, řekněme, netečnosti světa Cyberpunku vůči hráči, což bylo v RDR2 až maniakálně dotaženo téměř k dokonalosti.

Smysl pro detail Cyberpunku nechybí, ale týká se především grafické stránky, která většinou patří na špici. Již méně péče bylo věnováno nelinearitě, před vydáním tak deklarované (nebo snad vysněné?). Částečně tu je, ale nečekejte, že by snad dva hráči hráli po dvou hodinách každý jinou hru. Možností tu zkrátka není ani zdaleka tolik, jako třeba ve vynikajících Disco Elysium nebo Kingdom Come, a nějakých zásadních rozhodnutí je jako šafránu.

Jak je u CD Projektu RED zvykem, příběh je silnou stránkou hry, stejně jako postavy (Johnny Sliverhand / Keanu Reeves je famózní) nebo většina vedlejších questů. Naopak slabou stránkou je téměř neexistující AI postav, případně nemožnost vstupovat do většiny budov a obchodů, kterých je v Night City jako uživatelů Pornhubu. Nicméně i přes jistou umělost a netečnost zdejšího světa vás Město co chvíli navábí na všudypřítomné vjemy, které přece jen vytvoří žádoucí iluzi žijící a zajímavé metropole.

Celkově jsem trochu rozpačitý, jak Cyberpunk 2077 hodnotit a vnímat. Moje očekávání hra nenaplnila, ale na druhou stranu jsem se většinu času bavil a po dohrání hlavní linie jsem se dokonce jal dodělávat všechny otevřené sekundární questy, což považuju za znak dobře napsaného open-worldu a rozhodně to nedělám vždy. Škoda jen, že vývojáři dostatečně nezapracovali na umělé inteligenci a responzivnosti obyvatel Nočního města po vzoru RDR2, mohlo se hodnotit výrazně výše.

Shodou okolností se mi na přelomu minulého a aktuálního roku dostaly pod hráčské pařáty dva netradiční tituly, které spolu sdílejí spoustu společného, ačkoli se oba vyznačují vlastním osobitým přístupem. Kromě recenzovaného Heaven's Vault mám na mysli sci-fi trampovinu (nikoli trumpovinu!) Outer Wilds.

V obou hrách cestujete vesmírnou lodí po planetách a měsících a objevujete pozůstatky starobylých civilizací, noříte se do fragmentů textů, které po sobě zanechaly, a postupně si skládáte obrázek, co se vlastně dělo a proč se ksakru právě děje to, co se děje. To vše ve stylizované grafice doplněné nadmíru kvalitním ozvučením.

Potud některé podobnosti. Na rozdíl od Outer Wilds je Heaven's Vault typičtější adventurou, ve které nelze zemřít, kde lze sbírat předměty a které dominuje přehršel dialogů. Grafika je hodně jednoduchá, ale pro vytvoření jakési snové, až esoterické atmosféry naprosto dostačující (v kombinaci se zmíněným kvalitním ozvučením).

Oproti Outer Wilds tu nejste vybaveni žádným překladačem, ale luštění starobylých textů je jedním z dominantních prvků Heaven's Vault, a nutno říci, že mě neomrzelo po celou délku hry. S odkrýváním jednotlivých, dávno zapomenutých lokací nebo sbíráním předmětů v opuštěných rozvalinách rozesetých po mlhovině postupně odkrýváte stále více a více slov, ačkoli celkem často narážíte na složitější texty, které představují docela služnou výzvu, takže i s obsáhlejším slovníkem máte pořád co dělat.

A když je řeč o lokacích pamatujících dávné časy, ty jsou zřejmě největším tahákem hry. S napětím, které by se dalo krájet, budete procházet starobylé ruiny a odkrývat jejich tajemství. Budete dedukovat a spekulovat a hledat vodítka pro vaši další cestu. Budete vést sáhodlouhé dialogy se svými parťáky, k čemu sloužilo tohle a co bylo tamto. Což je vlastně ještě jedna podobnost s Outer Wilds – nedá vám to, dokud všechny záhady nevyřešíte. Až na poněkud zdlouhavé průlety mlhovinou (hlavně kvůli zmršené navigaci) se nebudete moci odtrhnout od monitoru, dokud nevyluštíte, co to vlastně je ten Heaven's Vault.

Přihoďme ještě pro adventury nepříliš typickou nelineárnost, kdy vaše volby opravdu podstatným způsobem ovlivňují průchod hrou, a máme pěknou porci kvalitní zábavy na několik večerů, ačkoli jako vše lidské není ani Heaven's Vault bez chyb a radost kalí především občasné bugy, místy zdlouhavost a...no přiznám se, že okouzlení ze hry ještě neopadlo a zápory se mi hledají jen těžce. Tak jako tak, pro mě rozhodně jedno z nejpříjemnějších překvapení minulého roku.

Obě hry ze série Unravel se vyznačují maximálně působivým audio-vizuálním zpracováním a extrémní roztomilostí, přičemž dvojka má méně repetitivní, nápaditější hádanky a mimo poměrně krátkou příběhovou část i docela náročné challenge úrovně. Obě hry mi zprostředkovaly vcelku unikátní zážitek, na který se jen tak nezpomíná. Jste-li navíc melancholici a máte rádi (skandinávskou) přírodu, k hodnocení si přidejte velké plus.