V první řadě bych rád poděkoval Bystrozrakému, jehož komentář mě na tuto hru upozornil a já měl tak možnost jí ještě koupit v příjemné slevě. V následujících řádcích se budu mimo jiné vymezovat vůči jedné z jeho kritik, není to však mířeno proti němu, protože jak jsem zjistil, ono téma je dost výbušné i (a hlavně) u zahraniční hráčské komunity.

Mimo jiné chci varovat, že můj komentář je plné menších spoilerů. Ty hlavní budou skryté, ale stejně jako u hry Firewatch se zde nemohu vyhnout zmínit maličkosti, jejichž znalost může i tak ohrozit herní zážitek. V tomto odstavci pouze řeknu, že The Suicide of Rachel Foster je hra pro milovníky walking simulátorů a/nebo psychologických horrorů. Pro nikoho jiného nemá nic moc co nabídnout. Je to v zásadě jen hra o úroveň výše než Dear Esther, a chybí tomu ta nepopsatelná esence kterou má zmíněné Firewatch. Tak zbytečně případně neplýtvejte penězi.:)

Děj TSORF se odehrává v zasněženém hotelu, kde hlavní hrdinka vyrůstala, a nyní je tak zaseknutá se svými vnitřními démony. Jak bylo zmíněno, styl hotelu a některé další horrorové maličkosti jsou inspirované z díla Stephena Kinga (a, ehm, Kubricka) Osvícení. Horror je však ve hře velmi implicitní, je to zaměřeno především na atmosféru. V celé hře není jediný skutečný jumpcare. Přesto musím říct, že jsem se během hraní fakt bál a měl těžko v žaludku, což jsem neměl ani u nedávno hodnocené Blair Witch a Call of Cthullu. Pramení to zřejmě z pocitu izolace a nejistoty, který ve vás hra dovede skvěle probudit.

Nyní k té palčivé věci. K příběhu. Bystrozraký zmiňuje ve svém komentáři pedofilii, což je často hlavní téma zahraničních recenzí i diskuzí. Zajímavé je, že mě to za celou hru vůbec nenapadlo. Ano, došlo mi, že vztah s mladistvou není úplně košer ale té dívce bylo šestnáct, ne dvanáct. Vztah, který ve hře vidíme, je esencí čisté lásky, které nepřejí okolnosti a svět, což končí tragicky. Každý na to může samozřejmě mít názor jaký chce, ale mám dojem, že tahle část byla extrémně špatně pochopena.

Nic to nemění na tom, že příběh je krutý až až. Ačkoliv to celé nakonec bylo jedno velké klišé, což ve mně v jednu chvíli vyvolalo hořké zklamání, fungoval nesmírně logicky. A to je fajn. Ve hře nejsou plotholy či tak, jako celek to prostě funguje skvěle. Z toho ale i pramení, že závěr můžete odvodit dloooouho před koncem hry. Někdy ale asi není zbytí.

Kromě zmíněné atmosféry bych chtěl nesmírně ocenit zvuky. Ve hře jsem zažil pár, zřejmě nezamyšlených, „zvukových jumpscarů“. V jedné části s mikrofonem jsem měl srdce až v krku a bylo to velmi nepříjemné. Ale v tom dobrém slova smyslu. Irving, váš společník do dialogové hry, má nesmírně příjemný hlas a hra s ním po boku mě bavila.

Technické zpracování fakt elementární. Já nejsem programátor a stále moc nevidím do této stránky herního vývoje, ale v určité chvíli pochopíte, že ten engine nepracuje s obličeji, takže asi nikoho fakt nepotkáte. Což zamrzí. Navíc bych ocenil, kdyby postava chodila rychleji.

Na závěr, pro ty co už hráli, růže uložena na pečlivém místě na recepci, nesmírně potěšila