Resident Evil se s hráčem nemaže. Brzy po začátku hry je jasné, že v nepřátelském prostředí starobylého sídla vás za ručičku nikdo držet nebude a jeho zákonitosti musíte objevit sami. Hned u prvního zombíka zjistíte, že tady to nejsou tupé hlavy na porážku, ale že byl každý kus pečlivě umístěn do prostředí tak, aby představoval setsakramentský problém. A jelikož každou místnost sídla navštívíte tolikrát, že ke konci hry budete Spencerovo sídlo znát lépe než vaše vlastní, budou ti stejní zombíci představovat problém neustále. Můžete je samozřejmě zastřelit, tím ale spotřebováváte cenné zdroje (ať už náboje nebo léčivé prostředky), kterými vás RE rozhodně nezasypává, může se tak lehce stát, že vám dojdou ve chvíli, kdy budou nejvíc potřeba. Můžete se taky spolehnout na svůj hráčský um, nechat je na živu a pokusit se kolem nich prostě proběhnout, což ale samozřejmě nemusí vždycky vyjít a nakonec na jednu zombii spotřebujete víc zdrojů, než kdybyste ji prostě zastřelili hned.
K tomu přidejte fakt, že i taková zdánlivá samozřejmost jako ukládání hry je taky zdroj, který vám může dojít jako každý jiný. Musíte tudíž neustále přemýšlet, jestli jste už udělali pokrok, který by stál za uchování, ale pokušení prozkoumat další místnost a uložit až po ní je vždycky velké. A to leckdy končí katastrofou a smrtí.
Ale postupně se skrz své smrti učíte. S nabytými zkušenostmi z neúspěšných pokusů a inventářem připraveným na úskalí daných místností jimi probíháte s daleko větším sebevědomím a pomalu tak ve hře postupujete dál. Pořád se vás ale drží nejistota z toho, co čeká dál a jestli vám těch deset nábojů, co jste vysypali do zombíka o tři místnosti vzad, nebude chybět. A občas i přes všechny přípravy selžete a pak polomrtví překotně sprintujete neprozkoumanými místnostmi, doufaje ve vysvobození v podobě léčivé byliny nebo snad i psacího stroje pro ukládání.
A v tom je RE tak skvělý. Děsí ne tím, že na vás někdo dělá každých pár vteřin bububu (i když takové momenty tam samozřejmě jsou), ale hlavně strachem z neznámého. Váš život je neustále v ohrožení, nebezpečí číhá za každým rokem. Atmosféra je podpořena i vynikajícím ozvučením grafickým ztvárněním, které díky předrenderovaným pozadím od původního GameCube vydání zestárlo s nevídanou grácií a nemusí se (povětšinou) za nic stydět. Klaustrofobické chodby i venkovní prostory působí zlověstně i dnes.
Má to samozřejmě svoje chyby. Příběh stojí spíš za nic než moc a i přes revizi skriptu působí často nechtěně vtipně, ale naštěstí ho není mnoho. Ani jeden z dostupných módů ovládání není úplně ideální a ve spojení s jistými kamerovými úhly je někdy boj vůbec chodit rovně. A samozřejmě, jak už to u podobných her bývá, tak pokud budete hrát poctivě a opatrně a neplýtvat náboji a lékárnami, zjistíte, že jste trochu zbytečně nasyslili takový menší muniční sklad, což od určitého bodu hru dost trivializuje. Ale vzít na posledních pár lokací do rukou brokovnici a bez milosti všechno střílet je nepopíratelná katarze, takže to vlastně tak moc nevadí.
RE Remake se rozhodně vyplatí zahrát i dnes. Musíte ale přistoupit na jeho poněkud archaické mechaniky, které ale hru dělají takovou, jaká je a jen těžko by je šlo upravit bez pokažení zážitku. Pokud vám nevadí, není důvod si hru neužít. Má spád, má napětí, má tuhou atmosféru, skýtá plno překvapení, vypadá a zní pořád dobře – co víc si přát?
K tomu přidejte fakt, že i taková zdánlivá samozřejmost jako ukládání hry je taky zdroj, který vám může dojít jako každý jiný. Musíte tudíž neustále přemýšlet, jestli jste už udělali pokrok, který by stál za uchování, ale pokušení prozkoumat další místnost a uložit až po ní je vždycky velké. A to leckdy končí katastrofou a smrtí.
Ale postupně se skrz své smrti učíte. S nabytými zkušenostmi z neúspěšných pokusů a inventářem připraveným na úskalí daných místností jimi probíháte s daleko větším sebevědomím a pomalu tak ve hře postupujete dál. Pořád se vás ale drží nejistota z toho, co čeká dál a jestli vám těch deset nábojů, co jste vysypali do zombíka o tři místnosti vzad, nebude chybět. A občas i přes všechny přípravy selžete a pak polomrtví překotně sprintujete neprozkoumanými místnostmi, doufaje ve vysvobození v podobě léčivé byliny nebo snad i psacího stroje pro ukládání.
A v tom je RE tak skvělý. Děsí ne tím, že na vás někdo dělá každých pár vteřin bububu (i když takové momenty tam samozřejmě jsou), ale hlavně strachem z neznámého. Váš život je neustále v ohrožení, nebezpečí číhá za každým rokem. Atmosféra je podpořena i vynikajícím ozvučením grafickým ztvárněním, které díky předrenderovaným pozadím od původního GameCube vydání zestárlo s nevídanou grácií a nemusí se (povětšinou) za nic stydět. Klaustrofobické chodby i venkovní prostory působí zlověstně i dnes.
Má to samozřejmě svoje chyby. Příběh stojí spíš za nic než moc a i přes revizi skriptu působí často nechtěně vtipně, ale naštěstí ho není mnoho. Ani jeden z dostupných módů ovládání není úplně ideální a ve spojení s jistými kamerovými úhly je někdy boj vůbec chodit rovně. A samozřejmě, jak už to u podobných her bývá, tak pokud budete hrát poctivě a opatrně a neplýtvat náboji a lékárnami, zjistíte, že jste trochu zbytečně nasyslili takový menší muniční sklad, což od určitého bodu hru dost trivializuje. Ale vzít na posledních pár lokací do rukou brokovnici a bez milosti všechno střílet je nepopíratelná katarze, takže to vlastně tak moc nevadí.
RE Remake se rozhodně vyplatí zahrát i dnes. Musíte ale přistoupit na jeho poněkud archaické mechaniky, které ale hru dělají takovou, jaká je a jen těžko by je šlo upravit bez pokažení zážitku. Pokud vám nevadí, není důvod si hru neužít. Má spád, má napětí, má tuhou atmosféru, skýtá plno překvapení, vypadá a zní pořád dobře – co víc si přát?
