Komentáře

Tento komentář se mi píše vlivem událostí posledních dní velmi těžko. Hru jsem začal hrát postupně před necelým měsícem a pojal jsem skrytý úmysl jejím dohráním překvapit Charllizeho, jenž mi ji čas od času připomínal, rád na ni v hovoru odkazoval a tajně doufal, že hra dostane slušivý remake, který by si zahrál. Být to tak o 10 dní dřív, možná bychom si o hře ještě stihli něco mezi sebou říct. Jsem si jistý, že by mi k ní pak do zpráv napsal krátkou esej. Zpráva o Charllizeho náhlém odchodu mě ve hře zastihla akorát před závěrečným dungeonem. Tak mě to vzalo, že jsem se pak nemohl na hru nikterak soustředit a pár dní trvalo, než jsem se silou vůle přiměl hru vůbec dokončit; nakonec se mi to tedy nějak podařilo a snad by z toho měl radost.

Když jsem hledal způsob, jak si hru nejlépe zahrát, narazil jsem na toto vlákno, kde je návod na hraní Xenogears s trochu hezčím vizuálem v emulátoru PS3 RetroArch. Původní grafika hry totiž nezestárla zrovna nejlépe. Kombinuje 2D sprity s 3D modely ve 3D prostředí a ačkoliv je to technologicky malý zázrak, stejně všude lítají malé či velké pixely. Osobně mi to nevadilo – vlastně v tom shledávám jakési dobové kouzlo tvořené srdíčkem, ale dnešní mladí by na věc asi měli jiný názor. Portréty postav (ty, co jsou separátně v dialozích) jsou v původní hře celé pixelaté, nicméně RetroArch je umožňuje nahradit čistými obrázky (HD skeny - ovšem za cenu posunuté barevné palety), čehož jsem využil v prvním disku (i tak v tom ale mívá občasné výpadky). Druhý disk (ze dvou) jsem poté vůbec nenastavoval a nechal ho v původním stavu, abych mohl porovnat kvalitu. Přišlo mi navíc docela zajímavé porovnat ty 2D sprity s 3D prostředím obecně v Xenogears, a 3D postavy s 2D prostředím ve Final Fantasy VII. Obě hry vyšly krátce po sobě a svým způsobem na mě obě dodnes působí malinko nesourodě. Jak by asi vypadaly, kdyby si navzájem vyměnily zvolený styl postav a prostředí?  

Úvahy nechme stranou - co příběh? Eh. Vůbec nevím, jak stručně popsat, co jsem ve hře viděl a zažil. A jsem úplně ve stejné situaci jako u kteréhokoliv dílu Xenoblade Chronicles. Jakýkoliv pokus o nástin příběhu je prostě těžký spoiler. Ale na rovinu, je to opět naprosto velkolepé. Hráč se ujímá role mladíka Feie, jenž žije někde na okraji světa v zapadlé vesnici a chystá se na svatbu se svou milou. Jenže krátce nato přiletí obří mechové (gears) a hned je zaděláno na pořádný průšvih. Všechno se semele snad nejhorším možným způsobem a Fei prchá nejen před vlastními sousedy, ale i sám před sebou. Začíná dlouhá cesta za poznáním v nehostinném světě, kde odedávna válčí dvě znepřátelené strany Aveh a Kislev. V započaté výpravě Feiovi pomáhá jenom důvěřivý vesnický doktor a pozvolna se jejich cesty kříží (a zase rozdělují) s mnoha dalšími postavami, z nichž některé se později usadí ve tvořící se nesourodé skupince - osobně jsem si oblíbil Billyho a jednookého piráta Barta. Nesmí chybět ani čerstvá romance. A jak to tak v Xenohrách bývá, příběh se vrší na příběh, a ten zase na další příběh, a ve výsledku je z toho polívka s gulášem. Ve hře se objevuje tolik motivů a řeší se tolik věcí, že by to vydalo nejméně na tři další hry (vzhledem k uspěchanému druhému disku, kdy většina děje se odehrává několika větami vypravěče, se ani nedivím). Škrty a agónie z nedokončenosti ze hry křičí na všechny strany. I přesto obdivuji tvůrce, že dokázali hru dotáhnout do konce v tomto stavu. Ale stejně je trochu škoda, že nevzniklo žádné z plánovaných plnohodnotných pokračování.

Xenogears pochopitelně staví na mechanice boje v ovladatelných obřích gearech (z nichž se dá v běžném provozu vystupovat a svádět boj vlastníma rukama), ale to je samo o sobě pouze tenká vnější vrstvička. Hlavní jsou ty příběhové motivy. Tvůrci hry se vůbec nezdráhají zapojit a vyprávět příběh postav, které se třeba s hlavním hrdinou nikdy nesetkají. Povrch planety osídlili nejen lidmi, ale různými mutanty a monstry. Neštítí se měnit osídlená města v kouřící krátery, nevadí jim spustit globální genocidu a převrátit zavedený společenský systém, který fungoval několik staletí.
Nevadí jim vykrást biblické základy (no dobře, tohle dělají všichni Japonci. Chcete být v Japonsku uznávaným scenáristou? Pak musíte mít aspoň základní znalost Starého i Nového Zákona. Xenohry tohoto zdroje rády využívají, ale taky prakticky všechno nějak překrucují). Dokonce ve hře fungují rovnou dvě velké církve a některé postavy v partě mají k jedné nebo druhé blízký duševní vztah – Billy, za kterého hrajeme, je navíc rovnou hotovým knězem v církvi Ethos, která má vcelku blízko k naší římsko-katolické církvi (včetně všech jejích hříchů). Nissanská církev zase proklamuje ideál spojení jednokřídlého muže a jednokřídlé ženy – teprve po spojení se mohou oba vznést. Běžně se tedy ve hře přetřásají filozofické ideály, identity v identitách, poruchy osobnosti; minulé životy, božství, případně rádobybožství, to celé šmrncnuté jakýmsi sci-fi přesahem s cestováním vesmírem a s hledáním kořenů lidstva… takže vlastně zhruba to, co najdeme i v ostatních Xenobladech (a pro sebe do budoucna doufám, že je podobná i Xenosaga). Ze hry proto čiší pocit něčeho velkého. Nelze to vyjádřit, musí se to zažít. Je to takové skrytě epické. Nevím, jak to vhodně popsat.  

Každopádně jsem rád za odehrání Xenogears. Vlastně jsem během hraní objevil řadu referencí, které se objevovaly nejčastěji v Xenoblade Chronicles 2 a 3. Je to naprosto úchvatné, jak jsou ty hry tak propojené nenápadnými detaily, a jak moc je třetí díl XC obsahově podobný právě svému předchůdci Xenogears, ale vlastně úplně jinak. Jsem moc zvědavý na to, jestli se někdy ta mozika příběhů v budoucnu nějak propojí, i když nejspíš určitě ne.
Už jen první zmínka o znepřátelených válečných stranách mi přivodila flashback. Aveh a Kislev, kde jsem to jen… aha, Agnus a Keves v XC3. Vztaženo k často používané biblické symbolice a jménům objevujícím se ve hře jsem myslil, že se jedná o inspiraci jmény Ábel a Kain, ale ne; nenáhoda tomu chtěla, že všechna tato slova jsou skutečná a pocházejí z hebrejštiny (Aveh, Kislev - názvy měsíců... teď mě napadá, že s Kainem a Ábelem se to nemusí nutně vylučovat), nebo řečtiny a latiny (Keves, Agnus - beránek / jehně); neboli v Xenogears jako Lamb, označení pro pozemšťany. Podobná zjištění mě vždy dokážou ke hře více přitáhnout. A hebrejština je ve hře mimořádně nadužívaná různými výrazy (například taky podezírám postavu Elehayym, že etymologicky i obsahově má až moc blízko slovu Elohim). Sice to není na první pohled patrné vlivem nepřesného překladu, nicméně biblická archeologie patří mezi mé další zájmy, takže jsem byl tak trošku doma.  

Konec jazykovědy, teď něco akčnějšího – souboje. Souboje jsou tady zpracované naprosto unikátním způsobem, který jsem zatím jinde neviděl, a způsobil, že mě bavilo grindovat i tam, kde jsem nemusel. Každá postava (bez gearu) totiž bojuje bojovými komby a chvaty, ale nejedná se o žádný akční systém, ba ani o ATB. Souboje jsou tahové, jen působí hrozně živě a dynamicky vlivem bohatých animací. Občas má některá z postav zbraně (třeba zrovna Billy), ale minimálně půlka z nich nikoliv.
Komba se spouští  mačkáním tří různých tlačítek. Postupem hry jsou komba trochu složitější nebo delší, a opakovaným spouštěním konkrétních sledů tlačítek / kláves roste i jejich procentuální ukazatel, který na 100% odmění hráče naučeným silnějším útokem (obecný termín deathblow). Všiml jsem si, že sofistikovanější komba se mi občas zasekla a nechtěla dál růst. Náhodou jsem tedy přišel na to, že mají i další podmínky k naučení; stačí proto opakovat ostatní předchozí naučená komba, dokud se neobjeví vytoužený zelený nápis.
Podobně to funguje i u gearů, ale v poměrně omezujícím režimu, kdy jsem často zápasil s nedostatkem rychle spalovaného paliva (many). Gear provede základní útok, čímž se nabíjí intenzita dalšího útoku nebo jednoduchého komba. Takže efektivní rány jsem obvykle rozdával zhruba každé druhé kolo. Mimochodem, v partě jsou běžně tři členové party buď v gearech, anebo jako samotné postavičky.  

Tato mechanika, kdy se dá opustit obří stroj, nebo do něj zase nastoupit, mi přišla velmi osvěžující. Úžasnější (a odhaduji, že dosud nepřekonaná) je pouze v Xenoblade Chronicles X.  

Úplně však nejsem nadšený z designu dungeonů. Vizuálně totiž moc přitažlivé nejsou a zdálo se mi, že se nějak moc opakují nějaké ztemnělé podzemní chodby. Jestli toto hrozilo i po většinu druhého disku, pak jsem možná docela rád, že jej zkrouhli na podstatné minimum (v závěrečném dungeonu jsem se motal jak opilec v nočním Lumiose City). A obecně jsem hodně vděčný za funkci savestatů v emulátoru, rozhodně mi ušetřil hodně času a nervů (yay karetní minihry a bojové minihry). A přiznávám se také, že jsem přetáčel rychlost u zdlouhavých, repetitivních animací během grindování. Jsem si jist, že se to podepsalo na trošku kratší herní době.
Občas jsem koukal i do návodu. Časem jsem objevil jeden, který mě tak moc bavilo číst díky vtipným komentářům a vsuvkám autora, že už jsem si ho četl jenom tak pro zábavu.

Občas se vyskytl nějaký nelogický moment - třeba když je nutné vyskákat v gearech na vysokou věž, přitom by se tam dalo v klídku vyletět. Ale holt akce.
Chtělo by se mi také napsat, že milovníci první (nejstarší) trilogie Star Wars si přijdou na své, nicméně důvod si nechám pro sebe.

Celkově mě překvapilo množství dlouhých cutscén a bohatého obsahu, ale snad vždy se tam dělo něco zajímavého, co mě dokázalo u hry držet – ostatně příběh je to, co mě drželo až do samého konce ve finále. Cutscény jsou navíc občas dokonce prokládány devadesátkovými animacemi. Osobně nejsem zrovna fanoušek devadesátkových mainstreamových anime, protože je mám povětšinou spojené s nějakou depresí (včetně NGE), ale nepopírám, že má svůj šarm.  

No a samotné finále herní části mi dalo zabrat jedině těsně před posledním bossem, ale jakmile jsem toto dokázal přejít, zbytek už byla jen symbolická rvačka. Následovala závěrečná animace, srdceryvná píseň a já byl opět vržen do smutné reality. Ale musím zmínit, že soundtrack je opravdu nádherný, některé melodie si přehrávám v hlavě ještě teď. Nejspíš si ho dám vedle prvního Octopathu.
Hru jsem končil s Feiem na 80. levelu (poslední deathblow kombo) a ostatní někde kolem 75-78.
A teď si jedu pročistit hlavu na chatu.

Herní výzva 2024 – 5. Dohraj hru, ve které hraješ za postavu s fyzickou indispozicí. (Hardcore)    

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 75 hodin
Všechna komba na všech postavách odemknutá 
Karetní minihry komplet