Komentáře

Tuto hru znám již hodně dlouho, hlavně díky tomu, že byla nahraná snad na každém školním počítači v počítačové učebně. Ale vždy jsem si zahrál jen jednu nebo dvě úrovně a následně jsem se znuděně připojil ke spolužákům k hraní druhého Dooma po síti. Teď jsem si na hru v rámci herní výzvy vzpomněl a rozhodl jsem se ji dokončit.

Nadšeně jsem se tedy pustil do prvních úrovní a ihned jsem začal slušně narážet na to, že jejich dokončování vyžaduje vypěstování jistého citu na to, jak se s vrtulníčkem mezi skálami pohybovat a přitom nebourat. Citlivost na náraz mi tak přišla až přehnaně vysoká. A než se mi to pořádně dostalo pod kůži, došlo na ztrátu slušného kvanta mých životů. Docela pitomé ale je, že při ztrátě 3 životů dojde ke konci hry a je potřeba si projít nepřeskočitelné úvodní obrazovky, zadat kód (ten naposled zadaný si hra naštěstí pamatuje) a teprve poté získám další tři pokusy.

Pak mi ještě chvíli trvalo, než jsem pochopil, že ta ubývající hodnota síly se dá doplňovat jezením jídla, které získám po spuštění balvanu na strom. Další puzzly v podobě létajících ptáků a dalších dinosaurů už byly celkem v pohodě. Později jsem si vypracoval celkem dobrou taktiku v tom, že jsem třeba místo omračování dinosaura jednoduše shodil zákazníka do vody a nechal ho k sobě doplavat nebo i v tom, že často není potřeba odbavit všechny, ale třeba jen jednoho konkrétního zákazníka. Létat s ostatními je pak zcela zbytečné.

Ve výsledku se mi při hraní často stávalo to samé co tenkrát ve škole. Vždy jsem si zahrál jen pár úrovní a pak jsem se začal nudit, takže jsem ji nakonec hrál vždy jen tak půl hodinku před hraním jiné hry. V tomto módu jsem se při hraní nenudil a za pár dní jsem dolétal až k úplnému konci hry.