Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • Switch 80
Chains mi ležely ve wishlistu neskutečných deset let. Až nedává konverze pro Switch byla tím pravým impulzem, aby mé adventuro-chtivé palce spočinuly na Joy-Conech. Jak to dopadlo? Těch pár večerů jsem si neskutečně užil. Hra si mě získala. Jede ve stylu nejlepších adventur ze staré školy. Do ručně malovaných obrazovek bylo vloženo neskutečné úsilí a množství práce. Těšil jsem se na každou další lokaci. 

Co se týče mechanik — klasická adventura. Neinovuje, jede ve starých kolejích. Jen tu a tam lehce zpříjemňuje dnešnímu hráči. V devadesátých letech vás hra nezřídka vypustila do velkého množství obrazovek a vrhla po vás obrovské množství předmětů. Člověk pak týden běhal tam a zpátky a zkoušel vše na vše. Jak se říká, frustrace byla součástí hratelnosti. Tyhle pocity už ve vás páni a dámy z Deadalicu vyvolávat nechtějí. I když, i v Chains jsem zažil dvě, tři místa, kdy jsem si už říkal — já fakt už nevím @#$@%. Ale většinou se pohybujete v lokacích do pěti obrazovek. Předmětů do deseti a kombinace v drtivé většině logické. 

Hlavní hrdnina Geron je inteligentní, logicky uvažující, mladý sympaťák. Jeho společnice pak do dvojice vnáší nepředvídatelný, esoterický prvek. (Svatební cesta do Jillí :D) Příběh je fajn, není tak hluboký, abyste nedohlédli na dno, ale šlape jak hodinky. Hraje na temnější strunu, hra má momenty, které rozhodně nejsou pro děti. 

Jediné, co mi bylo v prvních chvílích trnem v oku, byly animace obličejů.  Postavy jsou krásně prokreslené. Ale při bližším pohledu působí při řeči toporně. Ale zvykl jsem si. 

Podtrženo sečteno, skvělá hra, jdu skočit do druhého dílu Memoria. A pak zkusím The Pillars of the Earth. Díky Chains jsem zase chytil adventurní slinu. 

Btw. Hra mi lehoulince zahrála na nostalgickou notu. Je ze stejného vesmíru německého dračáku (Das Schwarze Auge) jako RPG Stíny nad Rivou

Konverze na Switch bez problémů, titulky pěkně velké, dobře čitelné. Podporuje i dotykové ovládání.

Pro: krásně malované obrazovky, nostalgická připomínka starých adventur, vysoké produkční hodnoty, odkaz na M.C. Eschera, poctivá konverze pro Switch

Proti: obličejové animace při řeči

+10
  • PC 80
Po hodně dlouhé době způsobené různými osobními věcmi jsem se pustil do nějaké adventury, která není retro ani oldschool. Chains of Satinav je jedna z těch mála "novějších" které jsem před pár lety dohrál a dostaly mě. I po těch pár letech mě hra víceméně dostala, i když ne stoprocentně.

Hned na začátku mě naštvalo, že hrát lze pouze v širokoúhlém módu, což na 19ce LCD s rozlišením 1280*1024 prostě znamená dva vodorovné černé pruhy nahoře a dole. Nakonec jsem si zvykl, ale grafický zážitek tím dost utrpěl. Asi už v roce 2012 počítali pouze s širokoúhlými monitory. Grafika je jinak líbezná, překrásně ručně nakreslená tak jak má vypadat pravá fantasy. Jako doprovod slouží jemná pohádková hudba, předěly jsou řešeny pomocí stylizovaných odbarvených kreseb a jediné co trošku hapruje je občas laciný dabing.

Z herního hlediska je to víceméně bez výhrad. Adventuření je to sice občas zhusta nelogické, ale předmětů, aktivních míst a lokací není tolik, aby se na všechno nedalo přijít. Žádné zákeřnosti se neobjevují, naopak nechybí zobrazování aktivních míst a dokonce přepínání předmětů v kurzoru pomocí kolečka. Líbilo se mi i označování správné kombinace (kurzor se rozsvítí) a to, že při nesprávné kombinaci tak z 50% zazní nějaká originální věta, žádné "to nejde" "ty ses zbláznil" apod... Kromě předmětů používáte dvě kouzla rozbít/opravit, ale protože hlavní hrdina je mizerný čaroděj, má jen minimální talent, většinou to zkrátka nejde. Je tu pět obrovitánských kapitol, občas postupujete přímočaře kupředu, občas se zaseknete v nějaké větší lokaci, dojde i na spolupráci postav a jedné kapitole (vílí říše) přituhne díky netradičním úkolům se změnou počasí a gravitace.

Odpustil bych si dementní achievementy (100* něco rozbij/oprav, 50* přepni díru ve střeše ech...), které se často vzájemně vylučují a nutí k znovuhratelnosti... ale proboha proč hrát znovu naprosto lineární adventuru? A jeden naprosto dementní easter egg se sexem, který nedává příběhově smysl a do hry se hodí jako pěst na oko.

Příběh je tradiční i netradiční fantasy. Základem je 13 let stará minulost, kdy skupina hrdinů polapila a upálila čaroděje "Seera". Teď se do fantasy království vrací vrány jako poslové nočních můr a děsivých vražd a vše nasvědčuje tomu, že Seer je zpátky. (Anti)hrdinou je Geron, mladý ptáčník který má městu přinést zkázu a tak se ho půlka lidí bojí a ta druhá ho šikanuje. Ten se do událostí zaplete a spolu s dětinskou, dětsky vypadající a šíleně naivní vílou Nuri se snaží odhalit co se děje a Seera zastavit. Je to krásné fantasy, které má tradiční základ, ale věší na něj traumata z minulosti, lži a spoustu tajemství. Je tu spousta mystiky, osudovosti a předurčení, netradiční místa (vílí říše) a epická snaha Gerona zastavit apokalypsu ve finále a zničit původce kletby.

K hrdinům si musíte najít cestu, ale když se Vám to podaří a držíte palce přijde zakončení. Hodně hořké zakončení, které je reálné - hrdina nemá šanci, ale bolí. Geron se vydá zničit Seera a zachránit Nuri z harfy, ale zjistí, že nemůže udělat nic. Nuri je už spojena s harfou a Seer mimo dosah. Jako výsměch působí dvě slaboučká kouzla a dva k ničemu předměty (křesadlo a nožík). Jediná šance je prohodit duše Seera a Nuri, ze které se stává pták. Ten konec zhořkne ještě více, pokud si pamatujete, jak dopadl druhý díl. Takové vyústění mě ve hrách vyloženě štve, nepiplám se se hrou dlouhé hodiny, aby to dopadlo mizerně. 

Přes ty výtky je Chains of Satinav příjemná, pěkně nakreslená, dobře hratelná adventura s krásným fantasy příběhem, které nemám problém dát 80%.
+13
  • PC 80
Když jsem, během další z řady nekončících karantény, o hru náhodou zakopl ve Steam knihovně, okamžitě mě zaujal její název The Dark Eye: Chains of Satinav. Hlavně tedy ten pojem The Dark Eye. Že prý se jedná o německou odpověď na legendární Dungeons & Dragons. Dobře, kouknul jsem tedy, co všechno Němci z tohoto světa vypustili do světa počítačových her a co jsem neviděl - Stíny nad Rivou. Nevím, jak Vy, ale já na ně díky Gamestaru dodnes vzpomínám. Volba tedy byla jasná - pojď do mě Satinave.

Výhodou pro hru v mém případě bylo určitě to, že se jedná o adventuru, navíc o fantasy adventuru a ještě k tomu od, dnes pro mě už v podstatě legendárních, Daedalic Entertainment, kteří adventurám v posledních letech navrátili duši. Neváhal jsem ani minutu, vstoupil jsem do světa Temného oka a jal se oddávat fantasy příběhu. Ten je jednoznačně krásný, řekl bych, že až epický. Může za to především nesmírně krásně nakreslené pozadí hry. Co obrázek, to absolutní umění, které hře dodává jedinečnou atmosféru. To se tvůrcům prostě nedá upřít. Stejně tak na tom je i soundtrack. Jemný, ale přesto nezapomenutelný. Titulní píseň ve mně evokuje přesně to, co si pod pojmem epická fantasy můžete, byť jen, představit.

Horší je to s našimi dvěmi hlavními postavami. Nakreslené jsou tak, jako kdyby zrovna vyskočili někde z pomocné školy a rozhodli se zachránit svět. Nevím, jestli jsem se někdy setkal s tak vydařenou adventurou a s tak ušmudlanými hlavními hrdiny. Připomenou Vám všechny ty pitomce, co jste za život potkali a budete mít co dělat, abyste se přes to přenesli. Pokud se to ale podaří, hra se Vám za to odvděčí překrásným příběhem. A to za to, věřte nevěřte, rozhodně stojí.

Co se týče samotného hraní a samotných adventurních prvků, tak ty jsou z těch, řekl bych, složitějších. Pár věcí nedává smysl, leč minihry jsou zrovna z těch lehčích. Nejnáročnější mi to přišlo v tom vílím světě. Musíte si chvíli zvykat na jiný svět, na jiný způsob jednání, chování, fungování věcí. Na druhou stranu hra samotné hraní usnadňuje už jenom tím, že v průběhu hry nechá aktivních jenom pár obrazovek, takže nakonec se k cestě stejně dopracujete. Když už ne logicky, tak určitě metodou pokus-omyl. Originální nicméně je, že po celou dobu hry máte aktivní dvě kouzla - rozbít předmět a opravit předmět. I to s postupem ve hře párkrát řádně zamíchá kartami.

Už jsem od Daedelicu pár adventur vyzkoušel, řekl bych ale, že tahle je, co se týče fantasy světů, jednoznačně ta nejpropracovanější. Ve studiu mají zřejmě regulérní umělce, protože si se samotným světem neskutečně vyhráli. I příběh a soundtrack je z těch, na které budu moc rád vzpomínat. Když překlenete vizualizaci hlavních hrdinů, užijete si bezesporu kvalitní ryzí fantasy, kterých, řekl bych, není nikdy dost. Musím říct, že ač jsem nenašel jedinou narážku na Stíny nad Rivou, zase jsem si tento svět opravdu užil. Určitě to nebude moje poslední zastávka u Temného oka!

Odkaz na soundtrack.

Pro: Epický fantasy příběh, nádherný soundtrack, pěkně nadabované postavy, překrásně nakreslené obrazovky, více ryzí fantasy, než středověké fantasy

Proti: Vizualizace hlavních hrdinů, občasné chování víly Amálky,

+16
  • PC 70
Po čtyřech letech od prvního dohrání jsem si Chains of Satinav prošel ještě jednou, abych zjistil, "o čem to vlastně bylo". Tak tedy: příběh je zasazen do herního systému Das Schwarze Auge (anglicky The Dark Eye, viz část názvu hry), což je obdoba našeho Dračího doupěte ( a obě jsou to odnože původního amerického Advanced Dungeons & Dragons). Tyto systémy jsou primárně zaměřené na sestavování družin, prolézání dungeonů, mlácení potvor, levelování a shromažďování virtuálního bohatství... a postupem času se kolem toho vyvinula hybridní pseudomythologie s nejrůznějšími božstvy. Proč hybridní? Protože je to mix křesťanství, řeckých, germánských a keltských mýtů s příměsí špetky starověkého Egypta či Sumeru... Hra Chains of Satinav je uplácaná právě z téhle pseudomythologické omáčky. Onen Satinav v názvu je jakýsi polobůh či snad padlý hrdina (to jsem úplně nepochopil), možná trochu připomínající řeckého Chárona, který si jezdí na loďce sem a tam a vidí jak do přítomnosti, tak do budoucnosti... Ve hře je Satinav jen takovým ornamentem - a to, co jsem teď napsal, není ani spoiler.

Typických atributů drakodoupáckých tažení ve hře najdete jen nepatrně: jednoho trpaslíka, pár orků... a to je vše. Na mlácení potvor a levelování rovnou zapomeňte, nic z toho se nekoná. I magie je zastoupena jen mizivě. Jedním kouzlem věci rozbíjíte, jiným je spravujete a s tím prostě musíte vystačit.

Po druhém dohrání mi zasazení do systému The Dark Eye připadalo ještě násilnější než napoprvé. Hra má totiž všechny možné atributy keltských mýtů: oddělené vílí světy, magickou harfu, hrátky s časem atd. a v neposlední řadě i celkovou morbidnost... no ale autoři se prostě svezli na popularitě systému Das Schwarze Auge.

Dějově je hra jakási road movie. Hrdinové nasměrováni někam dál - a pak zase dál. Na zastávkách překonávají určité potíže, aby se opět mohli pohnout kýženým směrem. Není výjimkou, že na té které zastávce máte k dispozici pouhé dvě obrazovky a omezený počet aktivních předmětů, které si můžete zvýraznit klávesou. V případě použitelnosti něčeho na něco se vám použitelný předmět vysvítí, takže tady máme typického zástupce "moderních" adventur. V počátečních fázích hry, pokud jste alespoň trochu trpěliví a pečliví, nemůžete zakysnout. Teprve později se dostanete do několikaobrazovkových lokací s hromadami předmětů, které vám zaplní inventář. Později také přijdou na řadu krkolomné kombinace a složitá řešení, která vás potrápí, zvlášť pokud jste si, stejně jako já, navykli na hladký postup hrou. Coby adventura je CHoS dosti nevyvážená (ve druhé polovině se obtížnost razantně zvýšila), jako by ji dalo dohromady několik různých týmů, které mezi sebou příliš nekomunikovaly.

Shrnutí: adventurní část nenadchne ani neurazí, za zahrání však stojí příběh. Kdyby mi ho tvůrci naservírovali jako čistě keltskou záležitost bez té švarce-auge omáčky, byl bych spokojenější, ale zaplať Rondra alespoň za tohle.
+22
  • PC 55
Chápu, že Němci této hře hodně odpustí, a to kvůli světu Dark Eye, který je u nich slavný asi jako Dungeons & Dragons v Americe. Pro hráče, který se ve světě Dark Eye neorientuje (jako třeba já), jde o podprůměrnou adventuru.

Příběh mě od začátku nijak zvlášť nezaujal a bohužel se to časem moc nezlepšovalo. Hra na mě působila nudně, nebylo v ní moc vtipu a na druhou stranu mi nepřišla ani tak vážná, jak asi chtěla být. Dialogy mi přijdou psané na sílu, jen aby příběh odsípal. Žádná inovace a trapný dabing už tu byl zmiňovaný.

Co se mi líbí, je atmosféra, která vás do hry vtáhne. Celé je to pěkně kreslené, jako ostatní hry od Daedalicu, spousta lokací vypadá jinak, ve hře procházíte několik světů. Kdyby autoři vyladili animace a grafiku postav, určitě by šlo hře více věcí odpustit. Hádanky mi přijdou docela fajn a většina z nich jde logicky odůvodnit, i když ke konci už se spíše opakovaly. Díky kolečku na myši to jde i lépe ovládat a nemusíte se pokaždé prohrabávat celým inventářem.

I když mě hra až tak moc nebavila, dohrál jsem ji a rád si zahraju i druhý díl Memoria, který je prý daleko lepší. Rozhodnutí, jestli tato adventura stojí za zahrání, nechám na vás, mé hodnocení však vidíte. Pokud ale znáte svět The Dark Eye (zejména hru Drakensang: The Dark Eye), tak si k hodnocení přičtěte nějakou tu desítku.

Pro: Logické hádanky, grafika

Proti: Směšný dabing, animace postav, příběh nenadchne

+10 +12 −2
  • PC 70
Adventury jsou můj oblíbený žánr a vyhledávám je. Bohužel, netěší se už ani zdaleka takové oblibě hráčů jako dřív a tak adventur vychází čím dál méně a když už nějaká vyjde, je to spíš interaktivní film, který se hraje skoro sám.

The Dark Eye ve mně vyvolalo naději, že by se alespoň náznakem mohly vrátit staré dobré časy. A ručně malovaná grafika bez všeho toho zbytečného overrated 3D vypadala na propagačních screenshotech velmi lákavě.

Bohužel, grafika je sice hezká, ale jde vidět, že tvůrcům jdou spíše krajinky, než postavy. Co vás ale asi zaujme na první pohled, a to v ne zrovna dobrém smyslu, je voice acting - tedy, pokud budete hru hrát v angličtině jako já. Vím, že hra měla pravděpodobně omezený rozpočet. Ale tohle je opravdu až moc velký krok zpět. Především hlavní postava má dost nepříjemný projev a celé to místy působí hrozně amatérsky. Občas na vás vyskočí nějaké ty nepřeložené německé titulky, ale to už je jen takový detail.

Co se týče hratelnosti, líbilo se mi, že po dobu hry obtížnost stoupala. Bohužel, stoupala tím špatným stylem. Zkombinovat několik naprosto nesouvisejících předmětů abyste dosáhli cíle, to už se snad ukázalo být jako slepá ulička. Vzpmeňme na slavnou nafukovací kachnu. To je vážně nutné opakovat všechny staré chyby?
Pokud jste někdy hráli Monkey Island, asi jste si všimli, že dost velká část dílčích úkolů souvisí s tím, abyste odlákali někoho odněkud. Tady je zase všechno vždycky příliš daleko a Geron na to nedosáhne. V každé lokaci jsou alespoň 3 takové věci. Zvlášť otravné je to v momentech, kdy Geron stojí hned vedle dotyčné věci.

Základním stavebním kamenem všech adventur je, či by správně měl být, příběh. I zde příběh je. Ale občas stylizace koliduje s tím, jak temný příběh měl být, občas vzbuzuje otázky, na které hra neodpoví. Příběh by asi i měl potenciál, kdyby ho nezazdily příšerné postavy. Především hlavní sidekick, víla Nuri, je kandidátem na naprosto nejotravnější herní postavu vůbec. Je hloupá. Nepřemýšlí. Je otravná. Je k ničemu. Bylo dost těžké brát její záchranu jako hlavní motivaci hry.

Autoři projevili tu a tam jistou míru vlastní invence. Část hry odehrávající se ve vílí říši byla opravdu povedená, originální a zajímavá a člověka bavilo lokaci zkoumat. A obdivovat, protože už šlo skoro o umělecké dílo. Také máte možnost projít lokacemi ze začátku hry znovu poté, co projdou proměnou. Je to docela působivé. Hudební doprovod mě ale nijak neuchvátil.

Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že spoustu věcí už jsem viděla jinde, že příběh není tak propracovaný, jak by měl být, a že postavy nejsou dotažené jak graficky, tak scénáristicky. Asi jsem čekala příliš.

Pro: Originalita a stylizace lokací, oldschool feel

Proti: Nesmyslné kombinace předmětů, málo inovace, špatný voice acting, odbyté postavy

+18