Styx: Shards of Darkness

Styxe jste asi nepřehlédli, hra s výrazným gobliním ksichtem zažila svou chvíli slávy, ale sítem recenzí prošla spíše jako průměrná záležitost obtížená řadou výtek. Titul si přesto své publikum nachází kritice navzdory a to především v řadách hladových hráčů stealth akcí. Jsem jedním z nich.

K negativům: Příběh, který druhý Styx nabízí, je triviální a plochý. A také předčasně a podivně useknutý v závěru. Ale nalijeme-li si čistého vína, ani Dishonored 2, po právu chválený stealth, v tomhle ohledu nijak úžasnou práci neodvedl (vím, že možná někomu šlapu na palec, sory) a nový Hitman se jí rozhodl nezabývat, aniž by mu to uškodilo. Styx ale přece jen nabízí oproti zmíněným gigantům minimum obsahu, který by krom příběhu nabídl. Krom toho selhává v tom, aby vám postavy přiblížil a zaháčkoval si vaše srdíčko. Nemáte šanci je poznat jinak než v rámci prvoplánového špičkování v krátkých naskriptovaných dialozích se Styxem.

Lore hry má něco do sebe. Originalita to není - nabízí standardní set fantasy ras v temnějším hávu, motivy jejich paktů a konfliktů. Přesto si mě gobliní perspektiva záhadně získala svým outsiderstvím. Neměl jsem díky němu pocit, že bych své soky měl šetřit a má obvyklá snaha projít level mírumilovně byla v tuhých momentech hozena za hlavu. V jistém bodě příběhu jsem dokonce uspokojil své nutkání jednu oblast kompletně vyčistit, abych demonstroval, kdo že je právě na koni.

Audiovizuálně se svět podařilo pěkně prodat. Především architektura jdoucí ruku v ruce s level designem je podařená, jeskyně a chrámy tajemné, výhledy působivé. Ocenit musím i temně výpravný soundtrack. No, a modely postav.. ty jsou hrozné. Snad všichni v tomhle světě (paradoxně krom protagonisty goblina) jsou oškliví a divně se hýbou.

Samotná hratelnost využívá známé ingredience. Skilltree z Dishonored, šplhání z Assassin´s Creed, temné prostředí z Thiefa. Mapy skrz naskrz jsou protkané římsami, úchyty, trámovím, lany, tunely a cestu si opravdu volíte dle svého. Levely jsou celkem velké a nelineární. Jdou často "do výšky" a odehrávají se v mnoha úrovních. Pohyb mapou je na to konto velmi uspokojivý. Zvlášť díky pohledu třetí osoby si užijete pohyb ve visu, který je Styxovou doménou, stejně jako přeskoky nad hlubinou, zachycení se římsy v pádu či houpání na laně. Interakce se strážci je pak všelijaká, z počátku se vám bude zdát, že jejich pozornost a inteligence je dost bipolární, ale jako u většiny stealth akcí, člověk se naučí s tím bizárem kalkulovat a zjistí, co si může dovolit. Schopnosti, které se naučíte, umožňují tvůrčí řešení problémů, ale upřímně: jen málo situací vás skutečně nutí přistoupit k něčemu komplikovanějšímu. Zůstane tak na vás, jestli si chcete namastit ego, nebo si vystačit jen s minimem.

Celkově bych řekl, že druhý Styx je příběhově přiznaný brak s dobrou stealth hratelností. Osvědčilo se mi vykašlat se na collectibles a projet mapou jak horký nůž máslem. Likvidovat jen, kde je potřeba, vyhnout se poplachu, neplánovat. Hrál jsem na 3. stupeň obtížnosti ze 4 a byl to plynulý drive bez větších záseků. S ničím jsem se moc nepáral a přesto hrál lehce přes 20 hodin. Bavil jsem se. Koupě ve slevě nelituju.