Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 70
Zombíci jsou dneska v módě, a proto není divu, že i herní průmysl si na nich hodlá vytřískat, co to jen jde. Takhle se dá State of Decay z prvního pohledu velice jednoduše odsoudit a zavrhnout, to by však byla velká chyba, protože byste se připravili když ne o kvalitní tříáčkový titul, tak minimálně o velice zdařilou ''simulaci'' života ve světě, kde neujdete ani metr, aniž byste nemuseli rozmlátit hlavy skupince zombíků, ve světě, kde jako jednotlivec nemáte šanci přežít, proto se musíte starat nejen o sebe, ale i o svou skupinu přeživších. A o tom ta hra je.

Hra vás vrhne rovnou do akce a první věc, kterou musíte udělat je právě ono rozdrcení lebek několika šílenců, o kterých vaše hlavní postava a její kamarád nemají vůbec tušení, proč že se takhle divně chovají. Opět zde platí to známé klišé, že postavy v zombie filmech, hrách, popř. knihách nikdy neviděly film, nehrály hru, nečetly o zombiích, zkrátka působí jako z jiného světa. Naštěstí se ve hře později moc neřeší, jak se to všechno semlelo, hlavně na to ani není čas, jelikož budete neustále shánět jídlo, léky, munici, stavební materiál, benzín a nebo pomáhat ať už svým společníkům nebo jiným na vás nezávislým přeživším.

Příběh hry pak působí jako pouhá kulisa k výše jmenovaným aktivitám, i když i v něm se najde pár zajímavých momentů, přesto je jich žalostně málo. Hlavní linii plníte prostřednictvím misí alá GTA, kdy v kterýkoliv moment můžete nasednout do auta a vydat se k zelené tečce na mapě, vyslechout si zadání úkolu a následně vyrazit tento úkol splnit. Většinou se jedná o vyčištění budov od zombíků, eskortování přeživších nebo dočasnou výpomoc při bránění budovy před touto hrozbou.

Co mě však na hře velmi zaujalo, je způsob jejího zpracování, v mnoha ohledech velmi originální. Můžete vstoupit naprosto do každé budovy, ve které na vás ve většině případů čekají cenné suroviny, ke kterým se ale nejdříve musíte probojovat. Dlouho mě bavilo prozkoumávat opuštěné budovy, nalézat suroviny a z nich si budovat svou vlastní základnu. Po čase však zjistíte, že pořád objevujete to samé a máte toho už tolik, že to nemáte šanci do konce hry všechno využít.

Další zajímavý prvek hry je, že se hra odehrává i v čase, kdy ji máte vypnutou, členové vaší skupinky mezitím klidně mohou sami pátrat po surovinách, během této doby se mi ale nikdy nepřihodilo nic zásadního, jakože by třeba někdo z posádky utekl nebo zemřel.

Málokterá hra vám dovolí pokračovat po smrti hlavního hrdiny, k čemuž k mé nešikovnosti a částečně i vinou bugu animace došlo. Čekal jsem, že hra skončí a ono ne. Objevil jsem se v kůži kamaráda zemřelého hrdiny a ten rázem získal všechny jeho charakterové vlastnosti a hlášky. Jen ta výdrž, vitalita a bojeschopnost byla kapánek horší. Nic co by se ale nedalo trochou tréninku zlepšit.

Co se týče technického zpracování, grafika hry sice neoslní, ale rozhodně taky neurazí, hlavně práce se světlem se mi v určitých chvílích velice pozdávala. Obrovským problémem State of Decay je ale enormní množství bugů, které dost kazí jinak pěkný herní zážitek. Hra tak občas svými kuriozními bugy působí jako šitá horkou jehlou. Nezbývá než doufat, že brzy vyjde opravný patch.

State of Decay je hra šitá na míru všem fanouškům mozkožroutů, pokud tedy netrpělivě očekáváte příchod Day Z, máte šanci si ten čas zkrátit právě tímto titulem.

Pro: originální prvky, drcení hlav zombíků jen tak neomrzí, vlastní základna, survival pocit v začátcích

Proti: bugy, plytký příběh, nezajímavé postavy

+21
  • PC 75
Nejsem jeden z těch lidí, co neustále kafrají, že si člověk nemůže koupit ani balíček chipsů aniž by v něm nebyl zombík. Právě naopak, mě tyhle potvory asi nikdy neomrzí. Nebaví mě ovšem, že jsou ve hrách často jen jako tupé terče v nějaké lineární fps. To ale není případ State of Decay.

První, co člověka zaujme, je prostředí amerického maloměsta, respektive maloměst. Ne příliš okoukané a pro mě velmi atraktivní zasazení. Spolu se skvělým nasvětlením to tak vytváří výbornou atmosféru a celkově graficky je hra hodně líbivá, i když se najde pár chyb, jako mimika postav nebo že se vývojaři moc nezabývali ani synchronizací rtů a dabingu. To se ale dá odpustit, jelikož příběh tak nějak nehraje moc velkou roli a hra dokonce neobsahuje ani cutscény (Nebo jesem si alespoň žádné nevšiml).

Hlavní je survival, zkoumání prostředí a budování základny, kde tvoříte komunitu přeživších. Hra na vás tak neustále chrlí množství vedlejších misí a neustále je co na práci. Tam někdo potřebuje pomoct, támhle je zas zamořený dům, tady je kamarád v depresi a spoustu dalších. Časem ale vše přechází do stereotypu a plnit vedlejší mise ztrácí smysl. Naštěstí když jsem to nějak rovnoměrně prokládal s příběhem, tak hra skončí dřív, než to začne všechno nudit. Stejný problém nastává i u hledání zásob apod. Pokud si naplníte sklady a postavíte co potřebujete, tak už není žádná motivace v prohledávání budov pokračovat.

Zde se vyskytuje první problém. Sice můžete vstoupit do každé budovy, ale jejich interiér se neustále opakuje. Uplný Skyrim to sice není, ale i tak je to časem otravné. Podobně otravná je i sposta bugů a především naprosto ubohá zničitelnost prostředí. Dřevěný plot pro auto představuje betonou zeď, deska na zemi vám dokáže převrátit auto na střechu a zombík visíci na kapotě vám způsobi vzplanutí motoru. Auta se ničí až příliš jednoduše, ale jinak je člověk rád, když urazí poštovní schránku nebo rozbije okno.

Celkově je State of Decay trochu promrhaný potenciál. Spolupráce s parťáky se omezuje jen na pomoc v boji či se sháněním surovin, tudíž si je mužete zavolat aby vám chodili za prdelí a občas něco zabili, jinak jen někde postávají doma a nebo se jdou zahrabat do města abyste je pak museli zachraňovat. Promluvit si s nimi mimo mise také moc nelze, navazovat vtahy nebo si lepšit pověst u jednotlivců už vůbec ne. Tohle prostě zamrzí, když už můžete ovládat v podstatě kohokoliv. Postavy pak má smysl střídat jen když unavíte jednu.

I přes četné výtky je to ale stále zábava a nic podobného asi nenajdete. Každého, kdo nemá zombíků ještě dost, by tohle nemělo minout. Bohužel dnes jde na steamu pořídit jen Year-One edice, která je snad v horším stavu než ta původní, takže hodně štěstí se sháněním nebo pevné nervy s novou.

Závěrem jen dodám, že Jesper Kyd je frajer.
+16
  • PC 90
Soundtrack k této hře jsem si zamiloval už před jejím vydáním, zombie tématika je mi poměrně blízká, mám rád hry s dostatkem volnosti a tak jsem šel do toho:

Graficky se mi hra líbila, ačkoli se o špičku teda nejedná. Nicméně vzhledem k velikosti mapy se dají zkousnout i opakující se objekty, sluneční stíny jsou pak zpracovány výborně a dávají texturám takovej jakoby "punc reality". Co se týče zvukové stránky, nemám co vytknout = skvělá práce. Především již zmíněná hudba je vyloženě skvostná. Jesper Kyd je můj kůň a málokdo se s ním v dnešní době na hudebním poli, myslím si, může rovnat. +10%

Hra začíná zhurta - vymlácením mozků několika zombíkům a hned se vydáváme do světa SoD, ve kterém platí zákon přežití. Ačkoli je hra hrozně zabugovaná, musím říct, že základní koncept šlape znamenitě: Hluk hezky svolává zombíky (na baterku však bohužel nereagujou), volba mezi brokádou a zbraní na blízko je skutečnou volbou dalšího průběhu situace, jsou chvíle kdy útěk je jediná možnost jak přežít a jsou místa kam se člověk sám raději nevydává.

To, že hra nemá předem daný děj, jen jakousi nabídku příběhových misí, které člověk plní společně s těmi generovanými, s budováním komunity a vylepšováním základny má za následek jakousi plochost dialogů a jejich částečnou repetivnost, ale to se dalo očekávat i zkousnout. Jednotliví členové komunity mají docela dost odlišností ve výdrži a zkušenostech a vzhledem k únavě postav je rozumnější hrát hned za dvě popřípadě i více postav (pokud třeba hrdina onemocní).
Smrt oblíbence pak opravdu zamrzí a to, že hra nejde vrátit ani uložit z každého boje dělá skutečnej boj o přežití a kdo zemře, toho nelze nijak oživit. Musel jsem tak skutečně nejednou řešit morální otázku: jít pomoci kámošovi s téměř nulovou šancí na záchranu obou a nebo radši utíkat zbaběle k autu a obětovat ho? Zajímavý taky je, že hra jakoby žije i době kdy hráč nehraje a tak při každém spuštění je vždy malinko něco jinak, což působí reálně a originálně.

Přestože jsem schválně s příběhovýnmi misemi poměrně šetřil, abych neukončil hru předčasně, přesto jsem už z nedostatku ostatních úkolů hru dotáhnul do konce. Za tu dobu jsem nemusel opustit první úkryt (kostel), nemusel postavit žádnou jinou základnu, ani se stěhovat. V podstatě jsem vytěžil jen jednu vesničku a měl všeho přebytky. Tady to chtělo víc promyslet. Na druhou stranu se díky tomu samozřejmě dá vyblbnout do sytosti a hru ukončit až v případě plného nabažení se, nemluvě o znovuhratelnosti.

Mezi nagativa potom řadím hromadu nedodělaností a bugů je jich tolik, že by jejich prostý výčet zabral velmi dlouhou dobu i místa a je tak asi zbytečnej.

Jízdní model aut je nehodící se (ve hře, kde jde o to nedělat hluk, nemám zájem rozjet se za tři vteřiny na 70 km/h přes maximální otáčky), autům po vystoupení nelze nechat zapnutý světla nebo houkačku (jak by se to hodilo!)

Dalším negativem je příliš jednoduchej boj se zombíkama, kterejch není problém zabít tuny a tak jejich výhoda spočívá jen v jejich množství popřípadě speciálních mutacích – jinými slovy zombálů mohlo bejt míň, mohli by bejt i pomalejší, ale taky sakra nebezpečnější.

Prostě a jednoduše chtělo by se to odklonit od konceptu typu GTA a spíš se přiblížit Stalkerovi a realističtější simulaci přežití včetně pohledu první osoby. Přestože je tam hromada bugů, u málokteré hry jsem nad datadiskem neuvažoval ani vteřinu a hned po dokončení se chtěl znova od začátku pustit do piplání nové základny.

Hra samotná by byla za osumdesát, s muzikou za 90%

Pro: Volnost, koncept přežívání, otevřenost, znovuhratelnost, ATMOSFÉRA, SOUNDTRACK

Proti: Tuna bugů a nedodělaností, jízdní model vozidel, krátká příběhová linie, nemožnost volby/tvorby vlastního hrdiny na začátku

+13
  • PC 80
Dohráno! 69 odehraných Steam hodin rozhodně stálo za to. State of Decay se dá dohrát za zlomek času, nicméně co jsem si u této hry užíval, byla jednoznačně volnost. Volnost v rozhodování, volnost v plnění questů, volnost v čem vás napadne.

Hru jsem hrál dvakrát, jednou, kdy jsem ji věnoval cca. 30 hodin a dostal se skoro do konce, kdy následně z nějakého důvodu mě přestala bavit. Trvalo rok, než jsem se odhodlal si jí zahrát znovu a s maximální pečlivostí jí dotáhnout do konce. Ačkoli nejsem nijak zvlášť nadšenec tohoto žánru, musím přiznat, že toto je typ hry, která hráče chytne a nepustí. Zde se skrývá potenciální problém, stejně tak, jak vás hra začne bavit, stejně tak rychle může (v některých případech) po několika hodinách hraní omrzet.

State of Decay je postavena na několika mechanismech, nutnost přežít, jíst, vyzbrojovat se a čerpat zásoby, kterých není zrovna moc. Budujete komunitu několika málo lidí, která drží pospolu, aby přežila.

Plusem může být poměrně velká, pěkná a relativně povedená mapa. Hrajete coby přeživší za situace zombie apokalypsy, hru postupně z jednoho hráče se rozšíříte na tým, pak na komunitu, o kterou musíte pečovat. Den střídá noc a nikdy nevíte, jaký quest vám hra přidělí (mnohé z nich jsou nepovinné, přesto jejich nesplnění nebo ignorování má vliv na vaši reputaci a další vývoj ve hře).

Hru si budou vychutnávat milovníci rozlehlého prostoru a svobodného rozhodování. Nikdo vám neříká co máte dělat, jak to máte dělat, vše je v podstatě na vás. Jsou zde samozřejmě určité hinty a pošťochnutí, aby hráč věděl, kudy se vydat, aby hru vůbec dohrál. Toto však lze do značné míry ignorovat a tak si můžete dělat prakticky cokoli, co chcete. Na druhou stranu, hře nelze odepřít určitá hráčova odpovědnost a pokud budete absolutně ignorovat všechno, co se od survival hry očekává, brzy skončíte. State of Decay umožňuje systém autosavů, které fungují na začátku a konci každé zásadnější akce. Přesto se může zdát, že vámi vypiplaná oblíbená postava zemře a hra pokračuje bez ní. Už z toho důvodu se vyplatí hrát nejen pouze za hlavního hrdinu, ale i za ostatní členy komunity, kteří se postupně skilují v jednotlivých vlastnostech a dávají naději pro další pokračování pro případ, že by hlavní postava zemřela.

Tady se naskýtá zamyšlení. Hra je postavena na několika v podstatě jednoduchých mechanismech a pokud se neopakují často, hra neomrzí a člověk je neustále motivován ji dohrát do konce. Samozřejmě a tím, že vylepšujete sebe, svoje obydlí, komunitu atd. Může se však stát, že pokud se někdo rozhodne ignorovat hlavní dějovou linii, hra se začne v mnoha ohledech opakovat. Podobné questy, které jsou na první pohled fajn, ale při mnohonásobném opakování začnou nudit. Kompromisem je zlatá střední cesta - dělat si to své, ale zároveň neignorovat hlavní dějovou linii a s ní questy spojené. Ve vyváženém případě si hráč hru doslova užije a nebude litovat toho, že u hry odseděl více času, než jaký se dá na začátku předpokládat.

Pro: Volnost, svoboda rozhodování, celkové provedení, pěkná a rozlehlá mapa

Proti: Pokud hráč ignoruje hlavní quest, pak brzy ztratí motivaci v dalším hraní pokračovat

+11