Dohráno! 69 odehraných Steam hodin rozhodně stálo za to. State of Decay se dá dohrát za zlomek času, nicméně co jsem si u této hry užíval, byla jednoznačně volnost. Volnost v rozhodování, volnost v plnění questů, volnost v čem vás napadne.
Hru jsem hrál dvakrát, jednou, kdy jsem ji věnoval cca. 30 hodin a dostal se skoro do konce, kdy následně z nějakého důvodu mě přestala bavit. Trvalo rok, než jsem se odhodlal si jí zahrát znovu a s maximální pečlivostí jí dotáhnout do konce. Ačkoli nejsem nijak zvlášť nadšenec tohoto žánru, musím přiznat, že toto je typ hry, která hráče chytne a nepustí. Zde se skrývá potenciální problém, stejně tak, jak vás hra začne bavit, stejně tak rychle může (v některých případech) po několika hodinách hraní omrzet.
State of Decay je postavena na několika mechanismech, nutnost přežít, jíst, vyzbrojovat se a čerpat zásoby, kterých není zrovna moc. Budujete komunitu několika málo lidí, která drží pospolu, aby přežila.
Plusem může být poměrně velká, pěkná a relativně povedená mapa. Hrajete coby přeživší za situace zombie apokalypsy, hru postupně z jednoho hráče se rozšíříte na tým, pak na komunitu, o kterou musíte pečovat. Den střídá noc a nikdy nevíte, jaký quest vám hra přidělí (mnohé z nich jsou nepovinné, přesto jejich nesplnění nebo ignorování má vliv na vaši reputaci a další vývoj ve hře).
Hru si budou vychutnávat milovníci rozlehlého prostoru a svobodného rozhodování. Nikdo vám neříká co máte dělat, jak to máte dělat, vše je v podstatě na vás. Jsou zde samozřejmě určité hinty a pošťochnutí, aby hráč věděl, kudy se vydat, aby hru vůbec dohrál. Toto však lze do značné míry ignorovat a tak si můžete dělat prakticky cokoli, co chcete. Na druhou stranu, hře nelze odepřít určitá hráčova odpovědnost a pokud budete absolutně ignorovat všechno, co se od survival hry očekává, brzy skončíte. State of Decay umožňuje systém autosavů, které fungují na začátku a konci každé zásadnější akce. Přesto se může zdát, že vámi vypiplaná oblíbená postava zemře a hra pokračuje bez ní. Už z toho důvodu se vyplatí hrát nejen pouze za hlavního hrdinu, ale i za ostatní členy komunity, kteří se postupně skilují v jednotlivých vlastnostech a dávají naději pro další pokračování pro případ, že by hlavní postava zemřela.
Tady se naskýtá zamyšlení. Hra je postavena na několika v podstatě jednoduchých mechanismech a pokud se neopakují často, hra neomrzí a člověk je neustále motivován ji dohrát do konce. Samozřejmě a tím, že vylepšujete sebe, svoje obydlí, komunitu atd. Může se však stát, že pokud se někdo rozhodne ignorovat hlavní dějovou linii, hra se začne v mnoha ohledech opakovat. Podobné questy, které jsou na první pohled fajn, ale při mnohonásobném opakování začnou nudit. Kompromisem je zlatá střední cesta - dělat si to své, ale zároveň neignorovat hlavní dějovou linii a s ní questy spojené. Ve vyváženém případě si hráč hru doslova užije a nebude litovat toho, že u hry odseděl více času, než jaký se dá na začátku předpokládat.
Hru jsem hrál dvakrát, jednou, kdy jsem ji věnoval cca. 30 hodin a dostal se skoro do konce, kdy následně z nějakého důvodu mě přestala bavit. Trvalo rok, než jsem se odhodlal si jí zahrát znovu a s maximální pečlivostí jí dotáhnout do konce. Ačkoli nejsem nijak zvlášť nadšenec tohoto žánru, musím přiznat, že toto je typ hry, která hráče chytne a nepustí. Zde se skrývá potenciální problém, stejně tak, jak vás hra začne bavit, stejně tak rychle může (v některých případech) po několika hodinách hraní omrzet.
State of Decay je postavena na několika mechanismech, nutnost přežít, jíst, vyzbrojovat se a čerpat zásoby, kterých není zrovna moc. Budujete komunitu několika málo lidí, která drží pospolu, aby přežila.
Plusem může být poměrně velká, pěkná a relativně povedená mapa. Hrajete coby přeživší za situace zombie apokalypsy, hru postupně z jednoho hráče se rozšíříte na tým, pak na komunitu, o kterou musíte pečovat. Den střídá noc a nikdy nevíte, jaký quest vám hra přidělí (mnohé z nich jsou nepovinné, přesto jejich nesplnění nebo ignorování má vliv na vaši reputaci a další vývoj ve hře).
Hru si budou vychutnávat milovníci rozlehlého prostoru a svobodného rozhodování. Nikdo vám neříká co máte dělat, jak to máte dělat, vše je v podstatě na vás. Jsou zde samozřejmě určité hinty a pošťochnutí, aby hráč věděl, kudy se vydat, aby hru vůbec dohrál. Toto však lze do značné míry ignorovat a tak si můžete dělat prakticky cokoli, co chcete. Na druhou stranu, hře nelze odepřít určitá hráčova odpovědnost a pokud budete absolutně ignorovat všechno, co se od survival hry očekává, brzy skončíte. State of Decay umožňuje systém autosavů, které fungují na začátku a konci každé zásadnější akce. Přesto se může zdát, že vámi vypiplaná oblíbená postava zemře a hra pokračuje bez ní. Už z toho důvodu se vyplatí hrát nejen pouze za hlavního hrdinu, ale i za ostatní členy komunity, kteří se postupně skilují v jednotlivých vlastnostech a dávají naději pro další pokračování pro případ, že by hlavní postava zemřela.
Tady se naskýtá zamyšlení. Hra je postavena na několika v podstatě jednoduchých mechanismech a pokud se neopakují často, hra neomrzí a člověk je neustále motivován ji dohrát do konce. Samozřejmě a tím, že vylepšujete sebe, svoje obydlí, komunitu atd. Může se však stát, že pokud se někdo rozhodne ignorovat hlavní dějovou linii, hra se začne v mnoha ohledech opakovat. Podobné questy, které jsou na první pohled fajn, ale při mnohonásobném opakování začnou nudit. Kompromisem je zlatá střední cesta - dělat si to své, ale zároveň neignorovat hlavní dějovou linii a s ní questy spojené. Ve vyváženém případě si hráč hru doslova užije a nebude litovat toho, že u hry odseděl více času, než jaký se dá na začátku předpokládat.
Pro: Volnost, svoboda rozhodování, celkové provedení, pěkná a rozlehlá mapa
Proti: Pokud hráč ignoruje hlavní quest, pak brzy ztratí motivaci v dalším hraní pokračovat