Star Overdrive

Hodíte do mixéru Breath of the Wild, Haven, Sable, Journey, Starlink: Battle for Atlas, na poslední chvíli přihodíte i sérii Tony Hawk a možná i Herbertovu Dunu. A vznikne z toho Star Overdrive. Přišli jste si ale přečíst, čemu je hra podobná? Nejspíš ne — a nebylo by to vůči Star Overdrive ani fér. Byť kvalitou ne všechny zmíněné tituly překonává, kráčí si vlastní cestou a jde o zajímavý počin. Ale popořadě.

Mladičký hlavní hrdina BIOS se řítí vesmírem, když vtom přichází nouzové volání od jeho lásky, NOUS. Pár chvil nato už ztroskotáváme na cizokrajné planetě Cebete. Naštěstí se našemu hrdinovi a jeho dvěma nejcennějším společníkům – hoverboardu a keytaru – nic nestalo. A to je dobře, protože rozlehlé výhledy a suroviny rozeseté všude okolo dávají tušit, že první ze zmíněných předmětů bude esenciální pro pohyb a druhý pro rozsekání všeho okolo.

Příběh samotný příliš nezaujme. Klišé o záchraně sličné děvy a opuštěné, lidmi zdevastované planetě mě nijak nemotivovalo. Vše působí, jako by byl příběh vymyšlen až po načrtnutí náplně hry, a nevystačil by ani na průměrnou sci-fi povídku. Cutscény mají dohromady sotva patnáct minut, ale povědomí o dění na planetě a vztahu ústřední dvojice si můžete rozšířit hledáním ukrytých audiozáznamů, které vám zanechala NOUS.

Jakmile je jasné, že ústředním úkolem bude aktivovat planetární věže a porazit v každém ze tří koutů mapy jednoho ze tří bossů, příběh ustoupí do pozadí a vystřídá ho kochání se herním světem a širou krajinou. Nepřekvapivě mi na první pohled vytanula na mysli Duna – vzhledem k převážně písečnému a skalnatému rázu všude okolo a písečným červům, které lze i osedlat. Druhý a pečlivější pohled odhalí masivní skalní oblouky a kulové balvany, a vskutku – autoři potvrdili, že jim velkým vzorem byl cyklus maleb Floating Dreams od Rogera Deana. Ani ke konci hry se mi pohled na Cebete neomrzel a spolu s perfektně zvládnutým technickým zpracováním LOD je možné dohlédnout skutečně na míle daleko.

V podstatě každé pozitivum je v této hře vyváženo i nějakým negativem. V tomto duchu se ponese celý zbytek recenze a herní svět není výjimkou. Ačkoli není zbytečně rozsáhlý, přece jen místy působí prázdně a neživě. Ačkoli k tomu existují příběhové důvody, tato statičnost činí pobyt na Cebete poněkud osamělým a někdy otupujícím zážitkem.

Při zmíněné prázdnosti – a i vzhledem k tomu, že jde o indie počin s menším rozpočtem – je na místě otázka, jak zábavné a smysluplné jsou aktivity vezdejšího světa? Co vše lze na Cebete vlastně dělat? Ve zkratce: jezdit na hoverboardu, bojovat a sbírat materiály. Ježdění je základním dopravním prvkem. Se samotným během nepřekonáte například vodní plochy (BIOS je neplavec) ani zásadní terénní masivy. Pro plynulý a rychlý pohyb je potřeba při výskoku dělat triky. Pokud se vám trik (jakýkoli) podaří, BIOS zrychlí a dostane turbo. Dojem z uhánění po dunách a dalších površích je nádherný a dá se účastnit i v různě rozesetých závodech a výzvách. Nelze se ale ubránit dojmu, že na samotném provedení triků vlastně moc nezáleží a že ovládání je trochu těžkopádné.

Keytar, kombinace kytary a kláves, bude vaší (téměř) jedinou zbraní ve hře. Postavíte se jak místní fauně, tak pozůstatkům těžařské činnosti v podobě rozličných robotů. Boj však nikdy nebyl pořádnou výzvou a šlo téměř vždy o ty samé šarvátky dle jedné šablony. Co boj ozvláštňuje – a nejen ten – jsou speciální schopnosti, které si odemknete v jednom z místních poloopuštěných dolů: zastavení času, vytváření skákacích plošinek, telekineze, střílení energetických pulsů atd. Každá ze schopností výrazně rozšíří vaše kreativní možnosti.

Třetím lavním prvkem je sbírání rozličných materiálů. Ty slouží k jediné, ale zato podstatné činnosti: přizpůsobování a vylepšování hoverboardu. Už první sekce hry vám dá jasně najevo, že bez upgradů se neobejdete – ať už jde o výdrž turba, výšku výskoku, ovladatelnost či stabilitu. Crafting nepatří mezi zajímavé stránky hry, ale naštěstí jsem byl ve sbírání materiálů důsledný a už po pár prvních hodinách jsem měl nadupaný hoverboard, se kterým jsem si do konce hry vystačil.

Hrál jsem na Switchi a otázkou samozřejmě je, jak se to všechno hýbe. Nelze čekat zázraky, zejména co se týče rozlišení, nicméně anime stylizace postav, umělecké podání a barevná paleta vytvářejí velmi koukatelné vizuálno. Pár záškubů se nicméně dočkáte při nasedání na hoverboard a při zběsilejších soubojích.

Soundtrack výborně kombinuje ambientní, mysteriózní skladby s tóny elektrické kytary. Mou jedinou výtkou je, že se za oněch 20 hodin herního času smyčky začaly docela opakovat. Nelze opomenout, že lze natrefit i na písničky, které vám nahrála NOUS.

Caracal Games si na svá bedra nevzali lehký úkol. Technicky a hratelnostně vyvážit open-world dobrodružství s tolika prvky nemohlo být snadné, ale výsledek – byť téměř v každém ohledu trochu kulhá – vytváří zajímavou směs, která relativně dobře odsýpá a nepůsobí natahovaně jako jiné hry s otevřeným světem.