V roce 1970 unesl sériový vrah 5 dívek na ostrově Rougetsu, byl však pronásledován detektivem Choshirem Kirishimou, kterému se podaří dívky zachránit, bohužel všech pět dívek ztratilo paměť. O dva roky později zasáhne ostrov katastrofa a většina lidí zemře. O osm let později z pěti zachráněných dívek dvě najednou záhadně zemřou. Hlavní hrdinka a jedna z pěti dívek, Ruka Minazuki, se tak vydává na cestu, zjistit co se to vlastně děje a proč její kamarádky zemřely.
Jako ve všech hrách z této série i tahle se zaměřuje na čtyři postavy, za které se dá hrát. Hlavní hrdinka Ruka Minazuki, která se snaží přijít na kloub záhadě smrti jejich kamarádek, však není sama. Choshiro Kirishima, který stále pátrá po vrahovi, Misaki Asou a Madoka Tsukimori, obě se též snaží zjistit co se vlastně děje. Hra se zaměřuje na Japonské duchy a mytologii.
Ryuuhei
Příběh se odehrává v osmdesátých letech dvacátého století na tajemném ostrově Rogetsu Isle a tamější, v době hry již dlouho opuštěné psychiatrické léčebně Haibara. Zde se vtělíme do role hned několika protagonistů. Dvojice Misaki a Madoky, Ruky, nebo soukromého detektiva Choshira. Spojuje je fakt, že zde na ostrově kdysi něco prožili, ale nic si z toho nepamatují. Navzdory varováním se po letech vydávají zpět, aby se pokusili své ztracené vzpomínky znovu nalézt. Postupem času se dozvídáme, že ve své době na ostrově někteří podléhali záhadnému Moonlight Syndromu, který je na určitou dobu paralyzoval a jedinci byli schopni akorát zírat na měsíc a na nic jiného nereagovat. Zjišťujeme, že pacienti léčebny byli vystavováni občas až fatálním experimentům, kterými se z nich doktoři snažili příznaky syndromu vymýtit. A to nemluvím o důvodu, proč všichni na ostrově jednoho dne zemřeli a jakou to mělo spojitost s tradičním rituálem, který se jaksi vymkl z rukou.
Zkrátka se tu neděly žádné veselé věci a zanechalo to na prostředí silnou negativní auru. Ano, zlo číhá všude, zdi léčebny jsou nasáklé všemi možnými přízraky a člověk nikdy neví, kdy a kde se nečekaně zjeví. Ale hra nemá za úkol přímo vylekat, byť i to se jí sem tam podaří, nicméně navést tu správnou, nepříjemnou atmosféru, což dělá na jedničku. Už jen svou ambientní hudbou, která vlastně ani není hudbou, jako spíš shlukem různých chorálů, zvuků a ruchů, utvářející děsuplný experimentální podkres, který se s každým vstupem do jednotlivých částí zařízení mění. Paradoxně jsem asi nejméně rád procházel místností, kde bylo sice oproti ostatním ticho, ale zase v ní neustále nepříjemně chroptěl ženský hlas. Práce se zvukem je zde obecně excelentní a člověk si není jistý žádným nedalekým vrznutím, nebo bouchnutím. Tma, oprýskané zdi, děsivé dekorace, nevlídné úzké chodby a to, že je v tom všem člověk vlastně úplně sám, nasazuje atmosféře tu správnou, hororovou korunu.
Hra je výhradně o prozkoumávání, chození sem a tam, hledání náznaků, kde například nalézt klíče k všudypřítomným zamčeným dveřím, luštění někdy dost zapeklitých hádanek, čtení nalezených textových a poslouchání hlasových záznamů, no prostě taková ta adventurní klasika ze staré školy. Rozhodně člověka nevodí za ruku a chybný úsudek může znamenat přinejmenším opakovanou dlouhou cestu.
Duchové zde samozřejmě hrají taky důležitou roli. Kromě těch neškodných, kteří se kolem jen míhají a většinou ukazují, kudy se má člověk vydat dál, tak těch agresivních, za každou cenu se snažících hráče zastavit. A zde přichází na řadu ikonická mechanika exorcismu, pro který slouží již zmíněná Camera Obscura. Poražení nepřátelského ducha lze docílit jen jeho vyfocením, což není jen tak. Duchové se rádi přemisťují, uhýbají a v závislosti na zvolené obtížnosti se rozhodně nenechají zahnat do kouta jen tak nadarmo. Záleží na dobrém načasování a schopnosti se vyhnout jejich útokům. Každý kontakt s duchem totiž stojí drahocenné dílky zdraví, které když vyprší, následuje hrůzostrašná smrt. A to přece nikdo nechce!
Cameru Obscuru si lze vylepšovat díky nalézaným čočkám, či speciálním krystalům. Pomocí nich lze zvýšit sílu jejího úderu, dosah, či třeba rychlost načítání filmu. V každé z kampaní jsou její funkce trochu jiné. V případě detektiva třeba ani nemáte fotoaparát, ale speciální baterku, která nicméně také dokáže za určitých podmínek pořizovat fotky. Porážení duchů tedy není jen o šikovnosti, či kvalitě zvoleného filmu, ale i o tom, jak dobře člověk do té doby prohledával okolí a jak moc si dokázal své vymítací zařízení postupně zdokonalit.
Ukládání hry probíhá v přítomnosti luceren, které jsou jen na některých místech a poskytují jak chvíli oddechu, tak možnost si dokoupit lepší foto film, či bylinkový lék za nasbírané body za vymítání a focení duchů. Lze si tu zároveň i poupravit vzhled postav, třeba změnou kostýmu, či přidáním různých doplňků, z nichž se ale mnohé odemknou až po prvním, ne-li několikerém dohrání hry, takže si jich zejména jednorázoví hráči bohužel neužijí. Nebyli by to každopádně Japonci, aby nedopřáli postavám třeba plavky, což podle mě dost odlehčuje jinak zcela vážnou a hlavně hororovou podstatu hry.
Jako ten, co má se sérií Fatal Frame/Project Zero bohaté zkušenosti a prošel si i kusem kampaně ve verzi pro Wii, musím konstatovat, že ovládání na klávesnici a myši rozhodně není ideální a bývalo by si zasloužilo kompletní přepracování. Hlavně krkolomné rozhlížení myší, které není intuitivní ve spojení s pohybem postavy otáčící dle stisku směrovek. Už chvíli po začátku hry jsem musel sáhnout po ovladači, s nímž bylo hraní o dost komfortnější.
Vizuály jsou samy o sobě slušné, byť si místy zachovávají zastaralejší estetiku. Jde o remaster, ne o kompletní remake, takže hra logicky zůstává vizuálně a kompozičně téměř stejná, jako její původní verze. Až na trochu jinou paletu barev, podporu vysokého rozlišení a vylepšené modely i textury. Přesto mi přijde, že tvůrci už v originálu tak trochu nevychytali rozměry a že jsou postavy vzhledem k prostředí občas příliš rozměrné. Ano, okolí má působit klaustrofobicky, byl záměr navodit pocity fobie i po této stránce, ale kolikrát mi přišlo, že by se hlava hrdiny přece neměla přímo dotýkat dřevěných oblouků, nebo že by neměly hrdinky sotva projít dveřmi, či se přímo prodírat úzkými koridory. Podle mě jde o menší designový přešlap a takový typický neduh, co se děje mnohým 3D hrám.
Stejně tak mě iritovala extrémně pomalá chůze postav. V základu je tu možnost jen pomalu procházet, či lehce běžet, ale není mezi tím skoro žádný rozdíl. Opět chápu, že záměrem nebylo hrou bezduše prolítnout, ale strávit v ní co nejvíc času, čemuž pomalý pohyb po mapě prospěl, ale byl zároveň úmorný a třeba cesta z jedné budovy do druhé se proměnila ve zbytečně dlouhou výpravu. Ve filmových sekvencích přitom bylo občas vidět, jak se postavy doslova ženou kupředu, což ve výsledku působilo až komicky.
Navzdory pár výtkám si ale nemohu stěžovat. Konečně jsem dostal možnost si pořádně zahrát tento čtvrtý díl mé oblíbené hororové herní série, který mě rozhodně nezklamal. Děsilo mě procházet strašidelnými a nevlídnými koridory léčebny, bavilo mě si pročítat nalezené poznámky a pátrat po stopách minulosti, a stejně tak jsem si užíval neortodoxních soubojů s duchy za pomoci foťáku, u kterých jsem se občas i trochu zapotil. A ano, taky jsem se párkrát pořádně lekl! Hru jsem si zkrátka vychutnal do posledního doušku a myslím si, že jde po jinak výtečné trilogii o poctivé pokračování, kterému nic zásadního z předchůdců nechybí.
Zkrátka se tu neděly žádné veselé věci a zanechalo to na prostředí silnou negativní auru. Ano, zlo číhá všude, zdi léčebny jsou nasáklé všemi možnými přízraky a člověk nikdy neví, kdy a kde se nečekaně zjeví. Ale hra nemá za úkol přímo vylekat, byť i to se jí sem tam podaří, nicméně navést tu správnou, nepříjemnou atmosféru, což dělá na jedničku. Už jen svou ambientní hudbou, která vlastně ani není hudbou, jako spíš shlukem různých chorálů, zvuků a ruchů, utvářející děsuplný experimentální podkres, který se s každým vstupem do jednotlivých částí zařízení mění. Paradoxně jsem asi nejméně rád procházel místností, kde bylo sice oproti ostatním ticho, ale zase v ní neustále nepříjemně chroptěl ženský hlas. Práce se zvukem je zde obecně excelentní a člověk si není jistý žádným nedalekým vrznutím, nebo bouchnutím. Tma, oprýskané zdi, děsivé dekorace, nevlídné úzké chodby a to, že je v tom všem člověk vlastně úplně sám, nasazuje atmosféře tu správnou, hororovou korunu.
Hra je výhradně o prozkoumávání, chození sem a tam, hledání náznaků, kde například nalézt klíče k všudypřítomným zamčeným dveřím, luštění někdy dost zapeklitých hádanek, čtení nalezených textových a poslouchání hlasových záznamů, no prostě taková ta adventurní klasika ze staré školy. Rozhodně člověka nevodí za ruku a chybný úsudek může znamenat přinejmenším opakovanou dlouhou cestu.
Duchové zde samozřejmě hrají taky důležitou roli. Kromě těch neškodných, kteří se kolem jen míhají a většinou ukazují, kudy se má člověk vydat dál, tak těch agresivních, za každou cenu se snažících hráče zastavit. A zde přichází na řadu ikonická mechanika exorcismu, pro který slouží již zmíněná Camera Obscura. Poražení nepřátelského ducha lze docílit jen jeho vyfocením, což není jen tak. Duchové se rádi přemisťují, uhýbají a v závislosti na zvolené obtížnosti se rozhodně nenechají zahnat do kouta jen tak nadarmo. Záleží na dobrém načasování a schopnosti se vyhnout jejich útokům. Každý kontakt s duchem totiž stojí drahocenné dílky zdraví, které když vyprší, následuje hrůzostrašná smrt. A to přece nikdo nechce!
Cameru Obscuru si lze vylepšovat díky nalézaným čočkám, či speciálním krystalům. Pomocí nich lze zvýšit sílu jejího úderu, dosah, či třeba rychlost načítání filmu. V každé z kampaní jsou její funkce trochu jiné. V případě detektiva třeba ani nemáte fotoaparát, ale speciální baterku, která nicméně také dokáže za určitých podmínek pořizovat fotky. Porážení duchů tedy není jen o šikovnosti, či kvalitě zvoleného filmu, ale i o tom, jak dobře člověk do té doby prohledával okolí a jak moc si dokázal své vymítací zařízení postupně zdokonalit.
Ukládání hry probíhá v přítomnosti luceren, které jsou jen na některých místech a poskytují jak chvíli oddechu, tak možnost si dokoupit lepší foto film, či bylinkový lék za nasbírané body za vymítání a focení duchů. Lze si tu zároveň i poupravit vzhled postav, třeba změnou kostýmu, či přidáním různých doplňků, z nichž se ale mnohé odemknou až po prvním, ne-li několikerém dohrání hry, takže si jich zejména jednorázoví hráči bohužel neužijí. Nebyli by to každopádně Japonci, aby nedopřáli postavám třeba plavky, což podle mě dost odlehčuje jinak zcela vážnou a hlavně hororovou podstatu hry.
Jako ten, co má se sérií Fatal Frame/Project Zero bohaté zkušenosti a prošel si i kusem kampaně ve verzi pro Wii, musím konstatovat, že ovládání na klávesnici a myši rozhodně není ideální a bývalo by si zasloužilo kompletní přepracování. Hlavně krkolomné rozhlížení myší, které není intuitivní ve spojení s pohybem postavy otáčící dle stisku směrovek. Už chvíli po začátku hry jsem musel sáhnout po ovladači, s nímž bylo hraní o dost komfortnější.
Vizuály jsou samy o sobě slušné, byť si místy zachovávají zastaralejší estetiku. Jde o remaster, ne o kompletní remake, takže hra logicky zůstává vizuálně a kompozičně téměř stejná, jako její původní verze. Až na trochu jinou paletu barev, podporu vysokého rozlišení a vylepšené modely i textury. Přesto mi přijde, že tvůrci už v originálu tak trochu nevychytali rozměry a že jsou postavy vzhledem k prostředí občas příliš rozměrné. Ano, okolí má působit klaustrofobicky, byl záměr navodit pocity fobie i po této stránce, ale kolikrát mi přišlo, že by se hlava hrdiny přece neměla přímo dotýkat dřevěných oblouků, nebo že by neměly hrdinky sotva projít dveřmi, či se přímo prodírat úzkými koridory. Podle mě jde o menší designový přešlap a takový typický neduh, co se děje mnohým 3D hrám.
Stejně tak mě iritovala extrémně pomalá chůze postav. V základu je tu možnost jen pomalu procházet, či lehce běžet, ale není mezi tím skoro žádný rozdíl. Opět chápu, že záměrem nebylo hrou bezduše prolítnout, ale strávit v ní co nejvíc času, čemuž pomalý pohyb po mapě prospěl, ale byl zároveň úmorný a třeba cesta z jedné budovy do druhé se proměnila ve zbytečně dlouhou výpravu. Ve filmových sekvencích přitom bylo občas vidět, jak se postavy doslova ženou kupředu, což ve výsledku působilo až komicky.
Navzdory pár výtkám si ale nemohu stěžovat. Konečně jsem dostal možnost si pořádně zahrát tento čtvrtý díl mé oblíbené hororové herní série, který mě rozhodně nezklamal. Děsilo mě procházet strašidelnými a nevlídnými koridory léčebny, bavilo mě si pročítat nalezené poznámky a pátrat po stopách minulosti, a stejně tak jsem si užíval neortodoxních soubojů s duchy za pomoci foťáku, u kterých jsem se občas i trochu zapotil. A ano, taky jsem se párkrát pořádně lekl! Hru jsem si zkrátka vychutnal do posledního doušku a myslím si, že jde po jinak výtečné trilogii o poctivé pokračování, kterému nic zásadního z předchůdců nechybí.
Sam B
Tsukuwave
SweetL.c.
