adam.kulhanek
Ani nevím, proč jsem se ke Kingdom Come dostal až po dlouhých 7 letech od vydání. Nejspíš se mi do toho nechtělo kvůli původní absenci českého dabingu nebo protože jsem tušil, že ve hře strávím hodně moc času a tak jsem dával přednost jiným, kratším hrám.
Mé první momenty ve hře měly znaky okouzlení, hra mi moc nešla, i v tak malém městečku jako je Skalice jsem se na první dobrou trochu ztrácel, od Kuneše jsem dostal pořádnou nakládačku, no škoda mluvit. I tak mě tato tutoriálová část hrozně moc bavila. Do teď nechápu, jak se mi nakonec podařilo ujet všem těm Kumánům až na Talmberk. Když jsem se po nějakém čase probral v mlýně u Ratají, udělal jsem na první pohled hloupý krok, že jsem nevědomky vstoupil do DLC příběhu Terezy. Zpětně to považují za dobrý postup, protože právě s ní jsem v klidu pochopil základní nebojové mechanismy hry a nemusel se stresovat, že mě snadno zapíchne nějaký náhodný lapka.
Po návratu k Jindrovi jsem se tak mohl soustředit na onen pověstný soubojový systém. Rozhodl jsem se tedy v Ratajích co nejvíce farmit všechno možné a trénovat s panem Bernardem v kolbišti. Po pár hodinách mi přišlo, že už to celkem zvládám a tak jsem se přihlásil na ratajský turnaj, kde jsem samozřejmě dostal slušnou nakládačku. Dal jsem si několik questů ve městě a nějaký ten trénink se zaměřením na obranu a parry a pak už to začalo pomalu jít. Probil jsem se prvním turnajem a začal si víc věřit. Už jsem začal pobíjet i bandy lapků a pak jsem narazil na náhodné setkání s bandou sedláků a zase to byl můj ksicht, který se ve finále válel v bahně.
Nicméně už jsem byl připraven pořádně postupovat hrou a za sebe musím především ocenit podobu většiny questů. Jsou tu klasické věci typu zabij lapky, ukradni prsten, apod. Ale je tu celá řada questů, které mají kolem sebe hodně zajímavou dobovou příběhovou omáčku, což vede k dobré zábavě při jejich plnění. Třeba "Ve vší počestnosti", kdy musím shánět panu Ptáčkovi víno a kytky, kde zazní i dost vtipná píseň. Nebo když musím zesměšnit popravu cizího kata. Vyzdvihnout musím i questy pro paní Štěpánku nebo chlastačku s knězem v Úžicích, o kterou jsem ale v prvním průchodu hrou přišel kvůli hodně nafarmené schopnosti řečnictví. Těch questů jsou zde mraky. Zajímavé byly i hromadné bitvy, i když je jasně vidět, že je jejich obtížnost oproti normálním soubojům značně odlehčená. Ale abych jen nevychvaloval, nejvíce mě nudila pasáž úkolů v Sázavským klášteře, který byl zajímavý, avšak hrozně zdlouhavý a všechny ty povinné činnosti byly slušný vopruz. Také mne zklamal samotný závěr hry. Celou dobu jsem si myslel, že dojde i na Sira Markvarta, ale tvůrci si tímto nechali otevřená příběhová vrátka pro dvojku.
Dobře na mě působí systém vylepšování všech statistik a skillů, prostě je potřeba dělat danou činnost, abych se v ní zlepšoval. Asi nejzajímavější je zpracování alchymie a čtení. Tvorba elixírů podle receptů (které bez znalosti čtení nejde snadno přečíst) je na začátku zábavná, avšak po čase začne opakovaná činnost dost nudit, obzvlášť když dělám už několikátou sejvovici za sebou. Čtení je zase třeba se naučit a trénovat pochopitelně četbou knih. Zde se mi líbí, jak u toho musím trávit nějaký čas a často tu knihu ani nemohu přečíst najednou kvůli únavě. A právě únava společně s jídlem je další věcí, která je na začátku zajímavá, ale po čase dokáže slušně otrávit. Neustálá nutnost něco shánět pro sebe a pro psa mě časem dost nudila.
Audiovizuální zpracování je skvělé, vše vypadá i dnes dobře, zde nemám výtek. Melodie písniček v hospodách jsou také super, akorát jich teda mohlo být více, dost se mi to oposlouchalo. Velkou část dobré atmosféry pak doplňuje fanouškovský český dabing, kde se většina dialogů fakt dobře poslouchá. Dokonce to u mě vedlo k tomu, že jsem všechno poslouchal bez přeskakování hezky od začátku do konce. Jen mi vadí, že se dabing často rozchází s titulky. A pak mi paradoxně přišlo podivné znění hlasu Hanuše z Lipé v podání Dana Vávry, podle kterého je tato postava i vymodelována. Barva hlasu byla pochopitelně v pohodě, ale ta intonace mi tam prostě neseděla. Dan holt není herec, takže se to dá odpustit.
Jako obvykle jsem se po dohrání hry pustil do dalšího průchodu hrou, abych získal všechny achievementy. A rovnou jsem si naordinoval kombinaci hardcore obtížnosti s milosrdným, kdy jsem s jednou konkrétní výjimkou nesměl nikoho zabít. A bylo to fakt hardcore. Asi nejhorší je absence kompasu a zobrazení pozice na mapě. Je potřeba se orientovat pomocí slunce, vzdálených objektů, cest, řeky a nebo taky smírčích křížů. I tak jsem se nejednou velmi snadno ztratil v lesích. Nejhorší to bylo na lovu s panem Ptáčkem. Vtipný je pak perk, kdy se ze spaní probudím někde úplně jinde na seně. Naštěstí to obvykle nebylo nikde daleko. Hraní bez zabíjení má pak své výhody i nevýhody. Questovým bojům se jde obvykle celkem v pohodě vyhýbat, horší je to v případě náhodných setkání a hlavně u hromadných bitev. Stálo mě to hodně pokusů a nervů, ale dá se to.
Na konec jsem si nechal i několik věcí, které mi tolik nevyhovovaly. Často jsem měl problém vylézt z řeky nebo potoka. Prostě se Jindra zasekl na kraji a nechtěl vylézt. Stejně tak jsem se několikrát zasekl i mezi stromy v lese, jednou i s koněm. Také je pitomé, že není možné přerušit rychlý přesun. Když cesta vedla přes Rataje a dostal jsem se tam v noci, stalo se, že hned po mně šli strážní, protože jsem neměl louč. Trochu jsem bojoval s inventářem, ale to jsem si zvykl. Na hardcore pak bylo po čase až otravné, že jsem často musel jezdit přes celou mapu tam a zase zpátky.
Celkově jsem se hrou velmi spokojen. Příběh mě bavil, stejně jako mechaniky hry i na první pohled těžší soubojový systém. Moc se těším na dvojku, ke které se snad dostanu dříve než za dalších 7 let.
Mé první momenty ve hře měly znaky okouzlení, hra mi moc nešla, i v tak malém městečku jako je Skalice jsem se na první dobrou trochu ztrácel, od Kuneše jsem dostal pořádnou nakládačku, no škoda mluvit. I tak mě tato tutoriálová část hrozně moc bavila. Do teď nechápu, jak se mi nakonec podařilo ujet všem těm Kumánům až na Talmberk. Když jsem se po nějakém čase probral v mlýně u Ratají, udělal jsem na první pohled hloupý krok, že jsem nevědomky vstoupil do DLC příběhu Terezy. Zpětně to považují za dobrý postup, protože právě s ní jsem v klidu pochopil základní nebojové mechanismy hry a nemusel se stresovat, že mě snadno zapíchne nějaký náhodný lapka.
Po návratu k Jindrovi jsem se tak mohl soustředit na onen pověstný soubojový systém. Rozhodl jsem se tedy v Ratajích co nejvíce farmit všechno možné a trénovat s panem Bernardem v kolbišti. Po pár hodinách mi přišlo, že už to celkem zvládám a tak jsem se přihlásil na ratajský turnaj, kde jsem samozřejmě dostal slušnou nakládačku. Dal jsem si několik questů ve městě a nějaký ten trénink se zaměřením na obranu a parry a pak už to začalo pomalu jít. Probil jsem se prvním turnajem a začal si víc věřit. Už jsem začal pobíjet i bandy lapků a pak jsem narazil na náhodné setkání s bandou sedláků a zase to byl můj ksicht, který se ve finále válel v bahně.
Nicméně už jsem byl připraven pořádně postupovat hrou a za sebe musím především ocenit podobu většiny questů. Jsou tu klasické věci typu zabij lapky, ukradni prsten, apod. Ale je tu celá řada questů, které mají kolem sebe hodně zajímavou dobovou příběhovou omáčku, což vede k dobré zábavě při jejich plnění. Třeba "Ve vší počestnosti", kdy musím shánět panu Ptáčkovi víno a kytky, kde zazní i dost vtipná píseň. Nebo když musím zesměšnit popravu cizího kata. Vyzdvihnout musím i questy pro paní Štěpánku nebo chlastačku s knězem v Úžicích, o kterou jsem ale v prvním průchodu hrou přišel kvůli hodně nafarmené schopnosti řečnictví. Těch questů jsou zde mraky. Zajímavé byly i hromadné bitvy, i když je jasně vidět, že je jejich obtížnost oproti normálním soubojům značně odlehčená. Ale abych jen nevychvaloval, nejvíce mě nudila pasáž úkolů v Sázavským klášteře, který byl zajímavý, avšak hrozně zdlouhavý a všechny ty povinné činnosti byly slušný vopruz. Také mne zklamal samotný závěr hry. Celou dobu jsem si myslel, že dojde i na Sira Markvarta, ale tvůrci si tímto nechali otevřená příběhová vrátka pro dvojku.
Dobře na mě působí systém vylepšování všech statistik a skillů, prostě je potřeba dělat danou činnost, abych se v ní zlepšoval. Asi nejzajímavější je zpracování alchymie a čtení. Tvorba elixírů podle receptů (které bez znalosti čtení nejde snadno přečíst) je na začátku zábavná, avšak po čase začne opakovaná činnost dost nudit, obzvlášť když dělám už několikátou sejvovici za sebou. Čtení je zase třeba se naučit a trénovat pochopitelně četbou knih. Zde se mi líbí, jak u toho musím trávit nějaký čas a často tu knihu ani nemohu přečíst najednou kvůli únavě. A právě únava společně s jídlem je další věcí, která je na začátku zajímavá, ale po čase dokáže slušně otrávit. Neustálá nutnost něco shánět pro sebe a pro psa mě časem dost nudila.
Audiovizuální zpracování je skvělé, vše vypadá i dnes dobře, zde nemám výtek. Melodie písniček v hospodách jsou také super, akorát jich teda mohlo být více, dost se mi to oposlouchalo. Velkou část dobré atmosféry pak doplňuje fanouškovský český dabing, kde se většina dialogů fakt dobře poslouchá. Dokonce to u mě vedlo k tomu, že jsem všechno poslouchal bez přeskakování hezky od začátku do konce. Jen mi vadí, že se dabing často rozchází s titulky. A pak mi paradoxně přišlo podivné znění hlasu Hanuše z Lipé v podání Dana Vávry, podle kterého je tato postava i vymodelována. Barva hlasu byla pochopitelně v pohodě, ale ta intonace mi tam prostě neseděla. Dan holt není herec, takže se to dá odpustit.
Jako obvykle jsem se po dohrání hry pustil do dalšího průchodu hrou, abych získal všechny achievementy. A rovnou jsem si naordinoval kombinaci hardcore obtížnosti s milosrdným, kdy jsem s jednou konkrétní výjimkou nesměl nikoho zabít. A bylo to fakt hardcore. Asi nejhorší je absence kompasu a zobrazení pozice na mapě. Je potřeba se orientovat pomocí slunce, vzdálených objektů, cest, řeky a nebo taky smírčích křížů. I tak jsem se nejednou velmi snadno ztratil v lesích. Nejhorší to bylo na lovu s panem Ptáčkem. Vtipný je pak perk, kdy se ze spaní probudím někde úplně jinde na seně. Naštěstí to obvykle nebylo nikde daleko. Hraní bez zabíjení má pak své výhody i nevýhody. Questovým bojům se jde obvykle celkem v pohodě vyhýbat, horší je to v případě náhodných setkání a hlavně u hromadných bitev. Stálo mě to hodně pokusů a nervů, ale dá se to.
Na konec jsem si nechal i několik věcí, které mi tolik nevyhovovaly. Často jsem měl problém vylézt z řeky nebo potoka. Prostě se Jindra zasekl na kraji a nechtěl vylézt. Stejně tak jsem se několikrát zasekl i mezi stromy v lese, jednou i s koněm. Také je pitomé, že není možné přerušit rychlý přesun. Když cesta vedla přes Rataje a dostal jsem se tam v noci, stalo se, že hned po mně šli strážní, protože jsem neměl louč. Trochu jsem bojoval s inventářem, ale to jsem si zvykl. Na hardcore pak bylo po čase až otravné, že jsem často musel jezdit přes celou mapu tam a zase zpátky.
Celkově jsem se hrou velmi spokojen. Příběh mě bavil, stejně jako mechaniky hry i na první pohled těžší soubojový systém. Moc se těším na dvojku, ke které se snad dostanu dříve než za dalších 7 let.
Syndrom
Kotoktok
John Mirra
DaveR
Danny
pajamu
joudas
Adriccek
Pro: nefalšované RPG | jako jízdní model v M1 se i zde jedna archetypální mechanika zapíše do dějin | luxusní minihry
Proti: režie, do jisté míry scénář jsou od druhé poloviny poslepované | poslední třetina celkově slabší