King Arthur: Knight's Tale

Wow, tak tohle byla jízda. Tahle hra se opravdu povedla a naprosto jsem si ji užil. Nenápadná a neznámá RPG tahovka (nebo tahové RPG, chcete-li), sbírala průměrná hodnocení, většinou sedmičky a málokdo se jí skutečně věnoval. Mě ale zaujala její výtvarná a stylizovaná stránka a tak jsem se rozhodl jí dát šanci. A dohrál jsem ji téměř jedním dechem.

King Arthur – Knight’s Tale je temné, pomalé a hardcore tahové RPG, kdy jednotlivé souboje probíhají ve stylu Xcomu. Samotná hra je pak rozdělena na řekněme tři části. Tou nejzákladnější, ve které budete trávit i nejvíc času, jsou klasické souboje, ve kterých se Vaše družina složená ze čtyř hrdinů snaží na tahy a na čtvercových mapách porazit armádu soupeře. A tohle funguje stejně jako v Xcomu – jednotlivé postavy mají pohybové a akční body, dovednosti a talenty, pomocí kterých se snaží přemoci nepřátele. Těch je klasicky několik druhů, přes lidi, nemrtvé až po zvířata a všelijakou havěť. Každý má rovněž jiné útoky, jiné silné stránky a slabiny, na některé nefungují některá kouzla nebo stavy atd. Postav obsahuje hra přes 30, přičemž najednou jich můžete mít až 12, nicméně při každém jednotlivém hraní se tak nikdy nedostanete ke všem. Některé se k Vám nepřidají příběhovým rozhodnutím, některé Vás mohou na základě Vašeho rozhodnutí opustit, některé nemusíte na Vaší cestě ani potkat a některé Vám hra ani nepřipustí, protože se přikloníte na opačnou stranu síly. Někdy si musíte vybrat mezi dvěma. Souboje jsou poměrně zajímavé a zábavné (silně doporučuji hrát na Hard) a už samotné vybírání charakterů je náročné rozhodování samo o sobě.

Hrdinové, které si do jednotlivých vybíráte, se totiž neliší jen vzhledem a jménem. Kromě toho, že jsou rozděleni do 6 tříd (Defender, Champion, Vanguard, Sage, Arcanist a Marksman), tak má každý svůj morální kompas, který se může a nemusí shodovat s tím Vaším. A ani dvě postavy se stejnou třídou nejsou stejné – jsou si podobné a hraje se za ně podobně, přesto má každá jinou specializaci, nemá některou schopnost, kterou má jiné postava, k některému kouzlu se dostane dřív, jiná později, jedna je křesťan, druhá je starověrec, ale o tom až později. Takže si vyberu tuhle postavu, protože se mi líbí její model a sedí mi její povolání. Bohužel je to křesťan a já hraju na starou víru, takže nemá tak velkou loajalitu a tím pádem slabší útoky a zároveň to složení skillů by mohla mít jinak. Tahle je super, vyhovuje mi úplně vším, ale je často zraněná nebo zraněná nenastoupí do mise, takže si ji nemůžu vzít. Naopak tahle postava mi nevyhovuje vůbec ničím, ale má natolik důležitý perk pro správu říše, že si nemůžu dovolit ji od kulatého stolu vyhodit. Ono víceméně celou hru se snažíte najít a vytrénovat Vaši ideální čtyřku, která však nebude nikdy ideální, ale i tohle rozhodování mě bavilo.

A tím se dostáváme ke druhé části hry, kterou jsou samotné mise. Mise jsou jednotlivé mapy úrovní, které obsahují jednotlivé souboje, bossy, truhly, sudy, občas i obchodníka, loot a ohníčky, u kterých si mezi jednotlivými souboji uzdravujete svoje hrdiny nebo jim opravujete poškozenou zbroj. Do misí si právě vybíráte jednotlivé postavy, které musí celou misi absolvovat. Občas se k Vám v misi připojí další postava, občas i natrvalo, děláte rozhodnutí v rozhovorech, získáváte vybavení atd. V jednotlivých misích ale nemůžete dělat žádné dílčí rozhodnutí – pokud najdete lepší meč, nemůžete si ho přímo v misi vyměnit, stejně jako např. doplnit lektvary, prodat věci, když zrovna potřebujete peníze, i když to všechno máte v inventáři. Hra Vám umožňuje jistou správu až po misi, což mě vlastně taky bavilo. Jednak to bylo svobodnější a jednak to nutilo k dalšímu rozhodování ve strategické části.

Konečně jsme se dostali do třetí části hry, a podle mě té nezábavnější, kterou je samotná správa Vašeho království, Vašeho Avalonu. V této části stavíte a vylepšujete jednotlivé části hradu, kde budujete tržiště, katedrálu, lazaret, výcvikové středisko atd. Prodáváte a nakupujete, vyzbrojujete hrdiny, vybíráte jim nové skilly, pokud v misi postoupí na další úroveň, léčíte zraněné hrdiny, atd. Právě vylepšování hradu je velice motivující záležitost. Vylepšení jednotlivých budov se projeví jak graficky, tak i nějakým vylepšením nebo zpřístupněním nové dovednosti / možnosti. V této části si rovněž vybíráte další misi, na kterou se vydáte, vyberete si i partu, se kterou se mise zúčastníte, případně absolvujete tzv. eventy, atd. Eventy jsou události, ve kterých se v textových oknech rozhodujete o jednotlivých konkrétních záležitostech a právě i tato rozhodnutí budou ovlivňovat Vaše morální směřování. Velká většina rozhodnutí, která ve hře učiníte, bude mít totiž nějaký dopad. A na Vašem morálním kompasu, zde nazvaným Morality Chart se tak rozhodujete mezi Křesťanstvím a Starou vírou a potom jestli budete vládnout Kamelotu jako Tyran nebo jako Spravedlivý vládce. Jednotlivá rozhodnutí budou ovlivňovat Váš herní styl, loajalitu Vašich spolubojovníků nebo třeba vylepšení v jednotlivých budovách, které budete moci postavit. V neposlední řadě pak ovlivní i možnost dostat se k některým pokročilým postavám (např. k Lancelotovi se dostanete až s nejvyšší hodnotou Spravedlnosti). Jednotlivá rozhodnutí se negují (+1 Stará víra, příště +1 Křesťanství = 0), není tak možnost se v průběhu jednoho hraní dostat úplně ke všemu. Na druhou stranu to hře přidává na znovuhratelnosti.

A teď něco málo k příběhu a temnosti, kterou jsem na začátku tak vychválil. Hrajete za Mordreda, který zabil krále Artuše a jste zlo a temnota, která se pokouší porazit ještě větší zlo a temnotu. Je to neuvěřitelně příjemný a vítaný koncept, kdy nejste sluníčko, které musí zachránit svět, ale naopak Vy můžete být to zlo a tyran, který si uzurpuje království pro sebe, neprojevuje milost a nebere zajatce a je to legitimní způsob, jak hru hrát a hra Vás za to nijak netrestá. Jasně, některým postavám se to nebude líbit, ale ani opačný způsob se nemusí líbit zas jiným postavám.

Asi je poznat, že mi tahle hra sedla a jen obtížně se mi na ní hledají negativa. Snad jediná věc, která mi vyloženě vadila, byla ta, že všechny postavy jsou leváci, což mi tak nějak nesedělo. Držet štít v pravé ruce a meč v levé, držet luk v pravé ruce a levou střílet, jsou pro mě i ve hrách strašně nepřirozené věci. Je škoda, že to nejde upravit aspoň v nastavení. Zároveň bych nečekal, že takováhle hra bude na pevném disku zabírat celých 125 GB, i když nabízí obrovské množství misí a strávíte v ní minimálně 60 hodin.

Tohle temné RPG se prostě povedlo a je škoda, že se o něm nemluví víc. Ale já už si dělám zálusk na to, jakým směrem se vydám, až hru rozehraju příště, což se určitě stane.