Gabriel Knight 3: Blood of The Sacred, Blood of The Damned

Gabriel Knight je pozoruhodná série, ke které jsem se dostal z více jak dvacetiletým zpožděním. Jak se často zmiňuje, je každý díl naprosto unikátní ve svém zpracování a myslím, že to nemá ve světě her obdobu. A v mém osobním žebříčku stavím tenhle třetí díl na druhé místo po dílu druhém.

Co mě nejvíc dostalo, je určitě technické zpracování a způsob, jakým se hráč ve světě pohybuje. Nikde jsem nic podobného neviděl, ani předtím, ani potom a přitom je to tak funkční. I proto vidím jedničku jako nejslabší. To je totiž klasická point 'n' click adventura, a i když je v mnoha směrech zajímavá, není podle mě rozhodně vrcholem svého žánru. Naopak dvojka je vrcholem svého žánru nejspíš poměrně jednoznačně a trojka, jelikož je v podstatě jediná svého druhu, je nejlepší taky.

Graficky je trojka podle mě úplně skvělá, na svou dobu samozřejmě. Je to hodně barevná stylizace, ale proč ne. Je jasné, že přírodní exteriéry budou víceméně ploché placky, ale interiéry vypadají skvěle i dnes, hlavní vesnice je taky fajn a holt obličejové detaily ve 3D hrách v té době nikde nebyly vůbec dobré, tedy ani zde, takže to se nedá moc kritizovat.

Nesouhlasím s kritikou dabingu a obzvláště ne s kritikou dabingu hlavního hrdiny. Styl Tima Curryho jsem si zamiloval už v jedničce. Dean Erickson ve dvojce byl fajn, ale bylo to takové ucho s vyšším hlasem. Zvyknul jsem si na něj, ale Tim Curry mi sedí mnohem víc. Jeho krásně arogantní styl mluvy spojený s roztomilým narcismem a dejmetomu sexismem mi mnohokrát vyloudil úsměv na rtech a několikrát jsem se zasmál i nahlas, což se mi ve dvojce myslím nestalo. Gabriela Knighta vnímám jako archetyp absolutního alfasamce, a to ve dvojce dost nabořili. Jasně, že obsah průpovídek napsala Jane Jensen, ale Curryho podání a intonace hlasu mě moc baví.

Hře se ale podle mě nevyhnuly ani dost zásadní problémy. Hned zkraje mě celkem udivil způsob uvedení do příběhu. Nemyslím si, že je šťastné místo intra použít externí komiks. Když už, tak ho zabuduji přímo do hry, ale tohle nechápu. Navíc nejsem ve čtení komiksů moc zběhlý, takže jsem ho musel dát natřikrát, abych trochu pochopil, o co šlo, a abych pochopil, že je to skutečně úvod do příběhu, protože to nikde není řečeno.

Nejzásadnější problém je pro mě ale tempo vyprávění příběhu. Píše se často, že první půlka. No mě přijde, že spíše dvě třetiny hry se opravdu vůbec nic neděje. A jelikož jsem šnek, tak to pro mě znamenalo něco kolem 20 hodin poměrně nudné hry. Navíc skoro všechno se tu dá prozkoumat a skoro všechno je zbytečné zkoumat. V adventurách ale není zkoumání možnost. V adventurách je zkoumání všeho naprostá nutnost. A když hrajete pak za druhou postavu, musíte všechny ty věci prozkoumat znova, protože co kdyby náhodou. A tempo hry uvadá ještě víc.

Ve třetí třetině se naopak příběh rozjede do takových výšin, kam se vlastně skoro nikdo neodváží. Mnoho konspiračních filmů se možná zlehka podobného tématu dotkne, ale nikde jsem moc neviděl takhle odvážně a natvrdo překopat pojetí nejpopulárnějšího náboženství na světě a jeho hlavní postavu zabudovat do současného světa. Ovšem k samotnému outru mám dost ambivalentní postoj. Je zároveň skvělé, ale přitom dost balancuje na hranici trapnosti.

Gabriel Knight 3 se může pyšnit na adventuru velmi živým prostředím, ve kterém se toho hodně děje. Je to taková pseudo real-time adventura, ale jenom ve vybraných momentech, na které je hráč většinou upozorněn tikáním hodin. Jenže, když takhle zatikají hodiny, tak možná víte, že musíte rychle někam jít, abyste to stihli, jenže často není žádná nápověda, kde by to teda mělo být. Takže výsledek je u mě akorát ten, že jsem nespočetněkrát loadoval uloženou pozici a hrál třeba celý úsek hry znova. I k tomuto mám ambivalentní postoj. Oceňuji, že hra není striktně lineární a že je tu velmi dobrá iluze toho, že svět okolo žije, zároveň strašně nemám rád, když ve hře o něco zásadního přicházím. A to má za následek fakt, že si herní dobu neúměrně navyšuji na úkor spádu hry.

Obtížnost hry se od dvojky znatelně zvedla. Tím, jak se ve dvou třetinách hry nic neděje, není příliš zřejmé, co má člověk vlastně dělat. Je tu pár adventurních momentů, které jsou prostě akorát takovými naschvály, a to nemám rád (dalekohled v cizí motorce, kočičí fousy apod.).

Samostatnou kapitolou jsou puzzly. Během hry jsou tu vlastně dva takové výrazné, plus série puzzlů na konci. Puzzle s hlavami je divný, nápad je dobrý, ale výsledek je vlastně o ničem. Puzzle Serpent Rouge je naprostý úlet. Ono by se to třeba i dalo, Grace relativně radí, ale je tu jeden aspekt, který z tohoto megapuzzlu dělá pro mě nepřijatelnou věc, a sice umisťování bodů na mapě, které zvlášť z počátku podle mě nemá žádnou oporu a nechápu, jak jsem na to měl přijít. Navíc mám velký osobní problém s puzzly, které stojí na pochopení záhadného/zašifrovaného/poetického textu a tady to bylo prakticky celé o tom. Jestli jsem v něčem opravdu hloupý, tak je to rozhodně chápání poezie. Naopak závěrečné puzzly jsou podle mě úplně skvělé a zvlášť šachy byla výzva, které jsem velice rád čelil (donutila mě vytáhnout skutečné šachy a přemýšlet nad tím v analogové podobě) a k mému překvapení jsem ji vyřešil poměrně rychle.

Hudba je na tom technicky samozřejmě nejlépe ze všech dílů. Invencí je řekl bych ale nejslabší. Postavy příběhu jsou napsány dobře, i když hra na začátku vychrlí velké množství postav najednou a hráč se musí rychle začít orientovat. Naštěstí je většina z nich relativně charakteristická (především ženy), ale takového Buchelliho a Bazu jsem si pletl až do konce druhého dne.

Asi bych zvládl psát ještě dlouho, ale shrnu to tak, že série Gabriel Knight pro mě rozhodně není nejlepší adventurní sérií všech dob, jak se často tvrdí, ale je minimálně unikátní adventurní sérií. Má pro mě výborný druhý díl, dnes už velice nepříjemný díl první (viz komentář) a pozoruhodný díl třetí, který si ale žádá poměrně dost trpělivosti, trpí zdlouhavostí a repetetivními úkony, u kterých člověk neví, jestli k něčemu jsou, a tak je radši pořád dělá (poslouchání skleničkou za dveřmi, objíždění všech lokací každou část dne atd.), ale jako celek ve mně vzbudil třetí díl poměrně silný dojem, zejména díky poslední třetině, díky které jsem trochu pozapomněl, jak jsem se vlastně většinu hry nudil a musel se do hraní nutit.