Fatal Frame II: Crimson Butterfly REMAKE

Druhý Fatal Frame jsem hrál už co by první předělávku pro někdejší Nintendo Wii. Kombinace šíleného ovládání a (za mě) nepříliš poutavého příběhu mě nicméně nepřesvědčila a tento díl unikátní japonské duchařské herní série tak patřil mezi mé nejméně oblíbené. Dokázala nová iterace spasit můj nevalný názor?

Příběh nás zavádí do ztracené, temnotou zahalené vesnice Minakami, kde se kdysi dávno zvrtl tajemný rituál. Představuje dvojčata Mio a Mayu, která se jednoho dne zatoulají do lesa, což je postupně zavede na toto ponuré, agresivními duchy a negativitou prosáklé místo. No a jak už je v sérii zvykem, jejich úkolem bude nejen nalézt cestu ven, ale odhalit, co se na místě skutečně stalo a pomoct si na své cestě ikonickým fotoaparátem Camera Obscura, který jako jediný dokáže vymýtit všechny nebezpečné entity.

Abych rovnou přešel k věci, vyjádřím se výjimečně takhle zkraje ke grafickému ztvárnění, které je prostě krásné. Interiéry zdevastovaných budov vynikají a navozují tu správnou nepříjemnou atmosféru, hrdinky jsou vymodelované do detailu a jen na jejich výrazy v obličeji je radost pohledět - rozšiřují se jim zorničky, atd. O vizuální pozlátko je zde postaráno a co mě překvapilo, ani po nastavení nejvyšších detailů neklade na komponenty kdovíjaký nápor. Můj počítač se většinou hlasitě rozfučí i u 7 let staré online hry s nízkými detaily, ale tady se ani nezapotil a po celou dobu hraní jsem o něm prakticky vůbec nevěděl. Optimalizace tedy příkladná, až na opravdu letmé a zanedbatelné poklesy snímkové frekvence. K ozvučení taky nemám výhrady - velice si zakládá na prostorovosti a velice doporučuji sluchátka, která zvýrazní celý audiovizuální zážitek.

Hra cílí v první řadě na prozkoumávání a opravdu se vyplatí projít každý kout. Někde čeká přízrak, po jehož vyfocení hráč získá důležitý předmět či informaci, jinde si doplní zásobu fotofilmu, léčivých prostředků, nebo narazí na všudypřítomné dvojice panenek důležitých přinejmenším pro získání určitých herních trofejí a odměn. Neustále napjatá atmosféra nenechá především u prvního průchodu hrou člověka vydechnout, za každým rohem může něco číhat a tak jen pouhé procházení až odporných chodeb ztrouchnivělých tradičních dřevěných staveb navozuje husí kůži. Není o čem - co se týče hororové podstaty, zvládá ji hra excelentně a podporuje silnou paranoiu. V základu je tu několik hlavních budov fungujících jako bludiště se spoustou zatarasených dveří a nutností najít cestu okolo, potom uličky propojující tyto budovy, menší hřbitov, okolní divočina a spletité podzemní komplexy. Hra nabízí něco mezi uzavřenými koridory figurujícími hlavně v jedničce, trojce nebo čtyřce, a venkovními prostory, které ale nejsou tak rozlehlé, jako měla třeba pětka. Myslím si, že po této stránce je to příjemný mix, který zvládá zachovávat váhu celého hrůzostrašného prostředí. Navíc za naprosté tmy, kterou jen letmo naruší tlumené osvětlení. Hádanky jsou primitivní a daly by se napočítat na prstech jedné ruky. Kromě otáčení různých předmětů nebo přesazování panenek tu je prakticky nulová potřeba zvlášť přemýšlet. A osobně jsem za ní rád - hádanky v hrách většinou zvládám těžce, nemám na ně hlavu a jak jsem těch pár zde zvládl levou zadní vypovídá o tom, že není téměř možné se na čemkoliv z toho mála zaseknout. Skutečnou překážkou a rébusem zůstává jen a pouze bloudění nekonečnými chodbami a místnostmi. Pohyb po světě je celkem svižný. Zase - ne tolik, co v pětce, kde postavy běhaly poměrně rychle, ale ani komicky pomalý, jako ve čtyřce, kde všichni vyloženě cupitali.

Hraje se zde striktně za hlavní hrdinku Mio, kterou v některých kapitolách poctí i přítomnost Mayu. Člověk v tom tedy není po celou dobu úplně sám a leckteré kapitoly nabízí menší oddych od jinak neustálého pocitu izolace. Navíc je možnost využít trochu neohrabané mechaniky držení se za ruku, která zároveň léčí. Umělá inteligence parťačky není bezchybná, ale relativně spolehlivá. Jen párkrát se mi stalo, že se někde zasekla, nebo měla zůstat schovaná před neporazitelným přízrakem, byť najednou z úkrytu sama vylezla a já se jen modlil, aby po ní neskočil. Naštěstí bodů, kde si lze hru uložit, je hafo - tvoří je lampiony rozmístěné všude možně. U nich je možné jak hru manuálně uložit do jednoho z mnoha slotů, tak si vylepšit výbavu, nebo hrdinky převléct do řady alternativních kostýmů. Uznávám, že se jejich základní vylepšené oděvy opravdu povedly a oběma tento styl ohromně sluší. Ale kdo preferuje vzezření z originálu z PS2/Wii, může si vybrat klidně to - jen ve filmových scénách si ho neužije, tam se hrdinky dočasně převlečou zpět do výchozích oblečků. Každá sranda něco stojí, takže se všechno nakupuje za body nasbírané porážením duchů, plněním úkolů atd. A v prvním průchodu není navíc možné si dokoupit fotofilm, takže je třeba se spoléhat na to, co člověk nalezne po světě. (Já šel díky tomu do finále s takřka holým zadkem.)

Tím opravdu klíčovým jsou souboje, nebo spíš vymítání duchů a jiných entit za pomoci již zmíněného fotoaparátu. Ten částečně simuluje střelnou zbraň, akorát náboji jsou fotofilmy, muškou hledáček a spoušť… taky vlastně spouští. Jen ta manipulace není úplně snadná, zvlášť ve stísněných prostorách, jelikož ne vždy je kam uhnout, nebo přeběhnout, aby člověk získal co nejlepší úhel. Duchové jsou místy skutečně otravní - přemisťují se, mizí a zase objevují, vynořují ze zdí, stropů, či z podlahy. Najdou se tu takoví, co se po člověku sápou ve stylu pomalých zombií, jiní poletují po všech čertech a zákeřnými způsoby útočí, nebo za největší zlo považuju pobíhající, těžko zaměřitelné děti, které se v jeden okamžik sejdou i ve třech. Postupem hry lze fotoaparát vylepšovat nalézanými korálky umožňujícími silnější úder, rychlejší načtení filmu atd. Souboje v pozdější fázi mohou být až fraška, což částečně řeší volba z několika obtížností. Ale v úvodu je i základní fotografický boj celkem tuhý a žádá si především rychlé reakce. Kdo se nemá do boje, může se k duchovi nenápadně připlížit a po vzoru odstřelovačky ho sejmout klidně z dálky i na jednu ránu. Možností exorcismu je zde více a každý si najde svůj styl. Zařízení časem slouží i pro otevírání prokletých dveří nebo truhel, či jako okno do minulosti, kdy třeba zrekonstruuje rozbitý most, zničené bedny, zpřístupní tajné vchody, atp. Všechno jsou to opravdu nápadité mechaniky, koncept fotoaparátu je zde využit na maximum a jak já bych řekl - bez něj ani ránu! Moment, kdy o něj hráč dočasně přijde, považuju za tu vůbec nejnepříjemnější část hry. Tam přichází na řadu plížení, schovávání se, naslouchání a snaha nebýt na očích vražedné entitě, z jejíž spárů nelze vyváznout. Bezbrannost ve vší hrůze!

Hra ve skutečnosti není zvlášť dlouhá. Hlavní příběh, pokud jde člověk jen po něm, dá sotva na pár hodin herního času a zbytek ztratí leda vedlejšími úkoly, které vypráví o bývalých obyvatelích a jejich osudech, nebo průzkumem prostředí. Je tu několik konců a pro jejich odemčení je třeba projít opakovaně celou kampaní. To už mi bohužel tolik zábavné nepřijde. Samozřejmě mě motivovalo nalézt všechny dokumenty, nafotit přízraky, či vymýtit dvojice panenek a vydělat si tím na kostýmy či vylepšení. Ale už u druhé hry se vytrácí kouzlo neznáma, napětí, i hrůzy a měl jsem pocit, jako bych byl spíš mistr vymítač, kterého nějaký plazící se zlámaný duch nevyvede z míry a sejme ho hravě na dva záběry. A to i na vyšší obtížnost. Příběh se až do konce zvlášť nemění, takže je to pořád jedno a to samé. Bohužel nelze jít přímo po kapitolách, jako to umožnila moderní pětka, takže se zážitek mění v neměnný, skoro až takový interaktivní film, který člověk musí procházet pořád dokola, dokud nedocílí toho, čeho by rád. A i tak je to o menším sebezapření a demotivaci, že je jen málo nového k objevování. Za mě to standardně na víc než jeden průchod není, nebo alespoň ne hned za sebou bez řádné pauzy.

Abych to shrnul, hra na poli poctivých hororovek ze staré školy exceluje. Má hutnou atmosféru, zajímavý příběh, unikátní mechaniky a navrch toho pohledné hrdinky, které zkrátka v sérii Fatal Frame nesmí chybět. K tomuto dílu jsem si konečně našel cestu a i když si stále nemyslím, že jde o ten nejlepší, moderní kabátek mu neskutečně prospěl. Přesto není hra úplně pro každého. Od například přístupnějších Resident Evilů se razantně liší a najde si v ní zalíbení spíš vybranější publikum, jemuž lahodí estetika a styl klasických japonských duchařských hororů.