Komentáře

Jsou tu hry, které si zahrajete jednou a hotovo, jsou tu hry, které má smysl zahrát si vícekrát kvůli většímu množství cest a postav, a pak je tu poslední skupina her, které jsou věčné. Samozřejmě, že ne všechny si najdou dostatečné publikum, aby přetrvaly dvacetiletou zkoušku jedné generace jako meta popkultury, ale DooM2 sem rozhodně nejen patří, ale i jako jedna z mála her tento ultimátní test časem složil.

Dvojka je strašně moc podobná jedničce, podobně jako u Falloutu a Baldursu už to není bráno tak vážně, tvůrci popustí opratě a jejich tvorba není ničím svázaná. Na rozdíl od dvou výše zmíněných velikánů ze stáje RPG mi tento posun naprosto sedl. První epizoda jedničky má obrovské kouzlo, řadím ji na naprostý vrchol všech FPS, co jsem hrál, ale je to jen 8 map a i tak ne úplně všechny jsou tak božské.

Přiznám se bez mučení, že k DooM2 jsem se dostal dříve než k DooM1. Ono v době, kdy hra stála v přepočtu na dnešní chechtáky baj vočko 15 litrů a už samotnej počítač 486 8MB RAM byl ekvivalentem ne ani tak motorového vozidla střední třídy, ale dokonce družstevního bytu v centru Prahy, byl pubertální uhrovák odkázán na to, co si někde zkpíroval, já jsem si zrovna zkopíroval DooM2; na čtyři diskety v arj.

Tato hra mě baví i dnes. Určitě je to značná zásluha obrovského množství source portů a fanouškovských modů, ale přiznám se, že nejvíce pořád hraji „vanila“ wad bez míření nahoru a dolů, jen s otáčením pomocí myši. Tím nechci mody nijak shazovat, zásoba je jich značná a sposta map i úprav je velice vydařených, doporučuji je vyzkoušet. Project Saturn má moc hezké úrovně, BrutalDoom je zase naprosté maso. O tom ale tento zápisek není.

Tento zápisek je o 30 úrovních obsažených originálním WADu. A o těch dvou skrytých. Všechny mapy mají mnoho skrýší, které jen tak při prvním průchodu neobjevíte a spousta z nich přitom úplně mění jak cestu skrz, tak kvůli bonusům i taktiku průchodu celé úrovně. Navíc je celá hra od začátku navržena sportovně. U každé mapy se vám na konci sečte počet zabitých protivníků, sebraných věcí, nalezených skrýší a především čas průchodu vedle něhož je poznámka PAR, nebo běžná doba průchodu.

Věřte nebo ne tuto hru opravdu někdo hrál, vyvažoval předměty cesty a počítal si čas za jaký to dohraje. Ještě předtím než ji vydali! U mnoha nových her mám pocit, že přes jejich mamutí rozpočet se na těch pár HC hráčů, kteří by to točili dokolečka a testovali za pár drobnejch nikdo nezmohl. A je to poznat.

Oproti novým střílečkám naprosto vyniká propracovaností úrovní, smysluplností hraní znova a hlavně podstatou, že od začátku to bylo takto dělané – jako bludiště, které bude hráč procházet a objevovat a ani na pátý pokus nenajde všechno a i na desátý pokus dokáže svůj průchod zrychlit. Už druhá úroveň je neskutečné maso na průchod, i přes mnohaleté zkušenosti a kompletní znalost tam mám výkyvy 30 vteřin na 100 vteřinách průměru. Člověk si prostě není jistej – a to už hned od začátku. Navíc obsahuje nepopsatelně složité taktické dilema. Vezmu dvojhlavňovku nebo ne.

Navíc tu máme skryté úrovně a světe div se, není to jen takové zpestření, ale opravdu to má smysl, když naleznete skrytý level, který se dá dohrát za 40 sec uprotřed mapy, by bez toho trvala 5 minut, tak najednou aha, uspoříme dalších pár minutek. Prostě to není skrýš jen tak pro nic za nic aby tam byla jako v elder scrolls, má to scůj smysl, zapadá to do mozaiky a za její nalezení budete rádi i když už všechno ostatní znáte a umíte získat.

Po mnoha letech jsem se konečně dostal na úroveň, že jsem si schopen DooM2 „jen tak“ proběhnout asi tak za tři čtvrtě hodinky Ultra Violence. A přesto mě to pořád láká. Mám co zlepšovat a i když to znám, tak nikdy přesně nevím, kde mi jak co vyjde a potom musím zapojit mozek a zauvažovat kde zpomalit, nebo pro které skryté bonusy si doběhnout. Takže kousek, který byl ve své době považován za hloupou střílečku je dnes mnohem sofistikovanější a chytřejší než naprostá většina vydávaných titulů.