Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 60
Je ironií osudu, nebo spíše ironií videoherního průmyslu, že ani sebevíc geniální hra nezaručí vývojářům finanční návratnost a stejně tak ani sebevíc opěvované studio nezaručí hráčům, že jejich produkt bude kvalitní. Arkane Studios je zářným příkladem obojího. Po ekonomicky neúspěšném mistrovském díle Prey přichází Deathloop, aneb Na Hromnice o den více s brokárnou v ruce.

Přidejme k tomu inovativní herní systém, rozsáhlé vylepšování předmětů, zbraní i postavy, odlehčenou atmosféru a všudypřítomný humor – komu by se to nelíbilo? Z mého pohledu však pejsek a kočička dokázali pro jednou tenhle dort pěkně dokurvit. Čím? V prvé řadě je to šíleně repetitivní hratelnost. Chápu, že smysl „smyčky“ je opakování toho samého dokola, dokud se to nevypiluje k dokonalosti, ale možná je třeba si přiznat, že tenhle koncept v singleplayerové hře asi nemá tak silný potenciál, jak se soudruhům v Arkane mohlo zdát.

Herní svět střídá fakticky jen čtyři lokace, které se sice postupně rozšiřují, ale základním problémem je, že je stejně musíte procházet pořád znova a znova… A znova. A znova. A znova… A.. Ok, asi už moji pointu chápete. Detailní průzkum prostředí mě osobně bavil jednou, plížení se kolem nepřátel mě bavilo jednou tam a maximálně po druhé zpět. Bohužel hra je tak, ehm, „komplexně“ poskládaná, že musíte nespočetněkrát přepínat mezi danými lokacemi, odhalovat různé stopy, kódy, či aktivovat eventy, které je možné aktivovat jen v určitou denní dobu, že se zkrátka nevyhnete tomu, abyste – např. i metodou pokus/omyl prolejzali každou lokaci milionkrát. A pak už jen s unylým výrazem v obličeji sázeli headshoty nepřátelům, kteří zase okupují ty samé pozice. Pak ztrácíte pozornost a hlavně zájem! Najednou umřete tam, kde jste před tím neumřeli, najednou si dokurvíte den – ve hře i v reálu. Smyčka se restartujete, přijdete o dosavadní postup i nasbírané předměty, božééé…

Nejhorší na tom je, že na každém kroku vidíte, jak se Arkane snaží. Snaží se vám hru zpestřit humorem, hláškami, snaží se vám podstrkávat nápovědy v podobě jakýsi „vizí“ hlavní postavy, které se projeví unikátními nápisy přímo kolem vás, snaží se vás zaháčkovat sofistikovaností herního systému, ale nefunguje to. Deathloop svou složitostí není úplně odpočinková hra, chce od vás pozornost, ale zároveň nedokáže úplně pohltit, není schopna vás průběžně přikrmovat tím potřebným pocitem, že činíte pokrok a že se někam posunujete. Opravdu nejhorší bylo, když jsem se konečně naučil teleportaci „Shift“, pocítil jsem s ní opětovně chuť do života (i hry), ale po restartu smyčky jsem o ni přišel (skutečně, Na Hromnice o den v prdeli více).

Pokud hra prezentuje izolované lokace, nemáte pocit, že se pohybujete v prostupném a jednolitém světě. Je to jako rozjet čtyři samostatné mise zároveň, ale cítit frustraci z toho, že ani jednu nemůžete řádně dokončit. Cílem hry je odpravit všechny vytyčené nepřátele během jedné smyčky, tedy během jednoho dne, ale já upřímně přiznám, že absolutně netuším jak. Nevím, kde všichni jsou, nevím, jak se k nim dostat, nemám plán, hra pro mě nemá drive. Jen jsem se bezcílně potuloval a snažil se odemknout, co se dalo v naději, že mě to posune v příběhu dál. Jenže očividně se mi nepodařilo najít určitá hesla k odemknutí další částí a vzhledem k tomu, že hru jsem rozehrával průběžně po několik měsíců, nedokázal jsem udržet v hlavě všechna ta místa, která jsem prošmejdil, nebo naopak, která jsem asi zanedbal. Navíc kódy jsou unikátně generované pro každý playthrough, takže nepomůže ani návod z internetu.

Už mě to šíleně nebavilo, a když jsem se v patnácti rozhodoval, jestli porazím hru anebo svoji chorobnou potřebou dokončit vše, co jest rozehráno, volba byla jasná... Mí drazí přátelé z Arkane Studios, Vaše Dishonored, Prey i Dark Messiah of M&M budu mít navždy ve svém srdci, jednou se možná sejdeme i u šálku horkého Arx Fatalis, ale pro tentokrát si dáme sbohem a šáteček. Mějte se hezky a uvidíme se jedině za předpokladu, že dokážete vyplodit něco, co bude mít na databázi-her cézet přes 80%.
+20
  • PS5 90
Deathloop se mi naprosto trefil do noty. V podivném období po Vánocích a před Silvestrem jsme si doma úspěšně převrátili denní režim, a tak se mi naskytlo pár opravdu delších večerů a já si řekl, že se jedná o ideální čas zahrát si něco kratšího, co považuji za potenciálně dobrou hru, ale v recenzích moc neobstála. Chvíli rozmýšlení mezi Deathloopem a Ghostwire Tokyo vyhrál nakonec počin od Arkane a mě se díky tomu naskytlo podobné překvapení, jako na začátku roku u Forgotten City – shodou okolností taky hře s časovou smyčkou. Obě hry ale u mě excelují v něčem jiném. Forgotten City mě okouzlil právě onou časovou smyčkou, bohužel kdyby byla z Deathloopu časová smyčka vyňata, zřejmě by se moc nezměnilo. Také řešení jednotlivých úkolů s ní nepracuje moc umně. Ale nejdřív bych začal klady. Tři noci uběhly jako voda. Každý loop nemilosrdně ukrajoval hodiny a já často žasnul kolik času mi hrou utíká. Pocitově v šest večer jsem zjistil že už jsou tři ráno. Nevím, zda čas podobně utíkal i partnerce při práci na projektech, ale byl jsem v ty tři ráno ještě moc rád za větu „ještě to musím dodělat“.

Deathloop je v mých očích osmičková hra, které střelím devítku, protože prostě můžu. A je to vlivem prvků, které tak mohly zapůsobit jen na mě. V Dishonored jsem nesnášel akci, zbraně byly pomalé, neohrabané a míření na gamepadu čistý děs. Prey to moc nevylepšil. A trailery na Deathloop to nevylepšily už tím tuplem. Vědom si toho, že chci hrát hru jako tichošlápek aniž by mě někdo viděl, mě trailery optimismem opravdu nenaplnily. Akce zde mělo být dle videí dost a vypadala příšerně. Do toho se mi nelíbila stylizace, přišlo mi, že ujetých her je až moc a já chtěl Dishonored 3.

A „here we are“… u hraní jsem nejčastěji myslel na stylové akční pasáže za Silverhanda z Cyberpunku, kde se hráč utrhl z řetězu a za doprovodu skvělé hudby kosil zástupy nepřátel. Tehdy jsem si podobný feeling chtěl zopakovat někde jinde. Zde do sebe vše zapadlo tak dobře, že mám dokonce nyní odpor ke stealthu. Hra je poskládaná z různých pařeb, mejdanů a rozjařených postav. Tam explodují barvy, tam je ujetá hudba, tam zrovna vybuchuje ohňostroj. Každý tu prožívá svůj poslední den v životě – znovu a znovu… a znovu. (Poznámka – zjistil jsem, že podivní týpci obalení barevnými granáty byli do hry přidáni v nějakém updatu, tak je možná někdo nezažil, jedná se o nepřátele ověšeny granáty, které po výbuchu vystříknou barvy). Rozsévat smrt do tohoto kolotoče ujetosti je prostě radost. Je pravda, že mohla být trochu lepší inteligence, ale od dob F.E.A.R. se na tento prvek ve hře zapomnělo, a tak v drtivé většině akčních her prostě chybí.

Trochu rozpačitý jsem ze zvláštních schopností. Jsou to v podstatě kopie schopností z Dishonored, ale chybí zde ty opravdové gamechangery. Navíc můžete nést pouze dvě, z toho jedna bude zřejmě onen známý teleport. Takže zůstává jedna – chcete být neviditelní, nebo mít telekinezi? Proč, když můžete spojit deset nepřátel a pak je jednou kulkou všechny zabít? Což je dobré i pro stealth. Odpadá tu tak podobné experimentování, kdy po vás v Dishonored vystřelil nepřítel, vy jste zastavili čas, převtělili se do něj a vlezli před jeho vlastní kulku. Škoda. Tam byla motivace sbírat runy a schopnosti si vylepšovat. Zde té motivace moc není. Že by hodně uspěchaný vývoj?

Zezačátku akce dřela podobně jako v trailerech, zrezlý samopal a pistole mi připomínaly právě ten Dishonored, ale celkem brzy se mi pod ruku dostala puška, která zněla fantasticky. Nepřátelé padali po jedné ráně, hudba hrála, měl jsem pocit, že výbuchy dělají tlakové vlny. Nevím, zda to bylo spíš vlivem haptiky nebo sluchátek, ale každá rána ve mně chvíli rezonovala. Jak už jsem zmínil hudbu, tak hru doprovází naprosto vymazlený soundtrack, ústřední melodií počínaje ale pokračuje se před línější tóny z rádií až po velkolepý mejdan na konci dne. Nevím sice, jestli je to něco, co si pustím mimo hru, přecijen mám při všech těch melodiích chuť něco zastřelit nebo nechat vybuchnout.

Lokace jsou úžasné, tak jak už to Arkane umí. Sice se zde nenachází geniální Clockwork Mansion z Dishonored 2 (který považuji za naprostý vrchol level designu), ale je to kompenzováno různými časovými dobami. A to zahrnuje i to, že odpoledne napadne sníh. Drobný detail, který udělal vizuál o to lepší. Každá z lokací vynikne v různých úsecích dne jinak a také se tam dějí jiné věci. Někde je mejdan ráno, jinde až večer. I po dvaceti hodinách se mi vlivem těchto kombinací čtyř úrovní ve čtyři časové doby odhalovaly nová tajemství světa. A celému tomu vévodí kolosální stavba uprostřed ostrova, která emituje jakousi podivnou energii a vždy zatřese celým ostrovem. Občas jsem u hry zažíval pocity jako u sledování mého první seriálu vůbec – Lost. Máme ostrov, děje se tam něco divného, jsou na něm bunkry a záhadné stavby. Naprosto skvělé nostalgické pocity. A ta pravá magie nastane, když vlezete do jednoho z interiérů. Je to jako galerie, skoro každá budova je jako atrakce v Disneylandu. Podivné obří hlavy, skulptury, tvary nábytků, hra s barvami, dobové plakáty a časopisy. Někde dříve jsem zmínil, že jsem byl z vizuálu a stylizace celkově prvotně hodně zklamaný. Teď bych rád něco podobného. Občas se mi hlavou probleskla myšlenka na „Fallout“. RPG v podobném světě bych viděl rád, jen by to nesměla být jen stokrát viděna pustina. Právě tohle na mě působilo naprosto nejlíp. Já v tom světě chci ještě nějakou dobu být!

Tři problémy, které se hrou mám.

Jak už jsem zmínil. Časová smyčka tu není použitá moc kreativně. „Zjisti, že bude jeden z vizionářů odpalovat ohňostroj a nech ho vybuchnout“. „Zajistit, aby vizionář přišel na párty večer.“ Za celou hru jsem nezažil jediný wow moment vlivem časové smyčky. Něco, co bylo ve Forgotten City přítomno. Ono to totiž bez dialogů jde těžko, a tak se zde opravdu jedná vesměs jen o to, že hráč zjistí číselnou kombinaci k zámku. Hra je také silně lineární, což bylo zklamání pro mnohé. Mě by to ani nevadilo, kdyby se s tou smyčkou pracovalo o něco líp.

Za druhé mi vadili i jednotliví vizionáři. Nebyli nijak představeni. Žádné velkolepé nástupy. Což by nevadilo, kdyby nepůsobili genericky. V Dishonored týpek postavil Clockwork mansion. Zde se podobného dojmu snažili navodit jakousi papundeklovou hrou šíleného gamera? To jako né no. Nějaké záblesky osobností tam jsou, a možná kdybych se víc hrabal v dopisech…

No a třetí problém mám s hlavními postavami. Jestli jsem něco v recenzích slýchal často, tak že je hra protkaná humorem a Colton i Julianna jsou skvělé postavy s dobrým dabingem a rozhodně je jen tak nezapomene. Tak jako taky né no. Občas jsem se za jejich humor a dialogy styděl. A občas to nebylo jen občas.

Dishonored 1 mi moc nesednul, Dishonored 2 má ten nejgeniálnější level v historii videoher.

Prey jsem z trailerů odsoudil, nakonec GOTY.

Deathloop jsem z trailerů odsoudil, nakonec překvapení roku. Toho samého roku, kdy vyšel Elden Ring a God of War Ragnarok.

Asi překonám zklamání z trailerů na Redfall a začnu se pomalu těšit. A proč jsem vlastně nikdy nezkusil Mooncrash, to mi taky hlava nebere.

Poslední dokonalý průchod smyčkou odkládám, co to jen jde. Chci ve světě Deathloopu strávit ještě aspoň chvilku. Proto zatím nedohráno. Snad úplný konec moc nezmění mé dojmy ze hry.

Pro: Stylizace, lokace, akce, humor hry, prvek odhalování tajemství

Proti: Časová smyčka nevyužita, humor hlavních postav, vizionáři

+20
  • PS5 90
Kto by to bol kedy povedal, že sa sama a dobrovolne pustím do takto akčnej hry a dokonca, že ma bude neskutočne baviť?

Pravda, treba však uviesť, že ak sa dalo, tak som Deathloop hrala na štýl Hitmana a zabíjala som tak potichu ako to len šlo. Samozrejme, že sa to veľakrát zvrtlo a našla som sa prebiehať koridormi, kde na mňa striehla desiatka nepriateľov. Často to potom končilo zbesilým strieľaním brokovnicou, kedy som samozrejme netrafila ani 10 cm odomňa stojaceho protivníka. Alebo ten ,,lepší" scenár bol, keď som si v tom strese zamenila pištoľ za mačetu, snažila som sa ňou niekoho zastreliť a čudovala sa, prečo to do čerta nejde. No čo už, aj to patrí k hre. Dokonca aj tie desatisíce Reziduí, o ktoré som po namáhavej práci prišla. Nakoniec sa človek ale vždy niečo nové naučí. Získa nový kúsok informácie, sprístupní si novú trasu alebo zistí lepšiu a rýchlejšiu metódu na odstránenie hlavných nepriateľov. Aj keď vedia byť niekedy frustrujúce, jednotlivé zlyhania dovedú človeka nakoniec do cieľa.

Téma hry mi prišla zaujímavá, neopozeraná a veľmi rýchlo som bola pohrúžená a hodiny hrania ubiehali ako voda. To, že si človek môže nájsť svoj vlastný štýl hrania mi hneď prišlo ako veľké pozitívum a osobne si myslím, že sa tak hra otvorila aj pre ľudí, ktorých obľubeným žánrom nie je akcia.

Keď mám spomenúť niečo k hrateľnosti, tak sa mi raz stalo, že hra sa mi bugla v Menu. Nemohla som z neho výjsť a to znamenalo úplny reštart. Nepotešilo ma to ale inak bola hra plynulá a bez zádrhelov. Niekedy bola ale inteligencia NPC postáv akoby spomalená a inokedy ma vedeli vycítiť aj cez pevnú stenu. ( asi 6ty zmysel alebo čo)

Mojou dobrou kamarátkou v Deathloop bola od začiatku pištoľ na strieľanie klincov. Vypimpovala som si ju na takú osobnú ,,snajperku" a potichučky som zabíjala z diaľky. Neskôr som nemohla dopustiť ani na laserovú zbraň. Tá bola úplne overkill.Človek si ale nájde to svoje. Či je to hackovanie, granáty alebo guľomet.

Celkom som ostala prekvapená, aké hodnotenie na mňa čakalo na databáze a ako vidíte, nestotožňujem sa s nim. Osobne sa mi hra veľmi páčila a zahrala mi do noty.
+16
  • PC 40
Zklamání. Hry jako Outer Wilds nebo Hitman mi ukázaly že "hraj stejný level pořád dokola" nemusí být nudné, a Deathloop mi posléze ukázalo že i když nemusí, tak zcela jistě může. Propliž se tam kde ukazuje quest marker, klikej na hlavy homogenním nepřátelům, na místě se dozvíš kód ke kombinačnímu zámku v jiné lokalitě v jiném čase, rinse and repeat.
Expozice je řešena lore-dumpem na začátku a nejsou ponechány žádné otázky ani záhady. Tumáš, tvůj úkol je zabít 8 lidí, kteří chodí sem a tam a musíš si prostě dobře naplánovat cestu abys za jeden průchod zabil všechny. Typicky to zahrnuje nejdřív zabít každého po jednom a poté se mu prohrabat v deníčku a zjistit že v tolik a tolik bude tam ještě s někým a půjdou tam zabít oba. Speciální schopnosti a nové zbraně se z většiny také získávají zabíjením těchto stejných osmi lidí. Speciální schopnosti se navíc dají i upgradovat -- ano, tím že znovu zabijete stejného týpka který vám ji dropnul. Celkově hra zahrnuje až absurdně mnoho vracení se na již jedno vystřílená místa.
Člověk by si myslel, že když je celá hra o zabíjení nějakých osmi papalášů, tak že alespoň oni samotní budou nějak zajímaví. Nope. Veskrze normální nepřátelé, max připepření jednou z profláklých speciálních schopností. Lore či nějaký okolní příběh taky nic moc. A celý důvod k této sériové vraždě hra na začátku uvede jako "just trust me bro, this is how it works".
Hru jsem odložil po cca 6h hraní, protože jsem furt čekal až se to "rozjede" a postupně mi došlo že tohle je už ono. Když jsem se podíval na seznam misí co mám otevřené a všechny mě lákaly cca stejně jako se zvednout od PC a jít vytírat podlahu, rozhodl jsem se že život je příliš krátký na Deathloop.

Pro: inovativní princip

Proti: repetitivní boj, repetitivní questy, nezajímavé speciální schopnosti, nezajímaví nepřátelé

+17
  • PC 80
Arkane Studios si mě v roce 2012 omotalo kolem prstu svým nově vydaným titulem Dishonored. Hru jsem několikrát s obdivem prošel a čekal na dvojku. Ta přišla o pár let později léta páně 2016 a opět jsem tomu naprosto propadl, bylo to sice maličko slabší ale pořád neskutečná pecka. Psal se rok 2017 a přišlo Prey jež mě do sebe vtáhlo téměř instantně a dal jsem mu tři průchody. Potom byl nějaký čas klid po pěšině a objevil se první trailer na Deathloop, moje reakce však byla smutná. Absolutně mě nenadchlo nic z toho co jsem viděl a další představování mi situaci vůbec nezlepšovalo. Nakonec hra v roce 2021 vyšla a já si ji hned první den pořídil protože v Arkane mám prostě důvěru. Nakonec jsem byl sice spokojen ale musel jsem se někdy doslova nutit do toho abych titul vůbec hrál. A jindy mě zase hra neskutečně bavila. Takovou nevyváženost jsem u předchozích titulů nezažil.

Příběh se motá kolem dvou postav jménem Julianna a Colt kteří po sobě nemilosrdně jdou. Proč? Protože na ostrově kde se oba nachází, se opakuje stále dokola jeden a ten samý den. Colta už to nebaví a chce to zastavit a Julianna mu v tom chce zabránit. Jednoho dne se tak v kůži Colta probudíte na pláži se ztrátou paměti, začnete věcem přicházet na kloub a pomalu objevovat možnosti, jak celou smyčku zastavit. Dostanete k tomu čtyři části města, čtyři denní doby a nekonečno pokusů. Co však nedostanete, je možnost ukládat si hru - je to součást herní mechaniky a velice rychle pochopíte, že to jde i bez toho.

Nejspíše je tedy čas podívat se na herní hřiště. Vývojáři vsadili na jistotu a zkombinovali Dishonored s Prey a pokusili se namíchat ten nejchutnější koktejl co kdy servírovali. A skoro se to povedlo. Ostrov je snůškou nekonečných možností, tajemství, různých cest k cíli a perfektního level designu. Jak už je u těchto vývojářů zvykem, jakým směrem se vydáte je jen na vás a jak moc se budete rozhlížet po okolí také. Je zde možnost vzít mačetu a prosekat si cestu kamkoliv bude potřeba nebo se efektně všem vyhnout a efektivně splnit zadání mise.

Jak to celé funguje? Inu, všechno je o tom dělat v určitý den a hodinu různé věci na čtyřech různých částech ostrova. Pakliže se někam nemůžete odpoledne dostat, třeba to půjde večer nebo ráno. Čím více objevujete informací, tím je pro vás snazší orientace v prostředí a plnění misí jež předem pečlivě naplánujete a následně provedete. Po každé časti dne se objevíte v plánovacím menu, kde se vybavíte zbraněmi či speciálními "magickými" zlepšováky a vyrazíte vstříc dobrodružství. Problém je, že jakmile skončí noc tak se smyčka uzavře a vy se opět ráno probudíte s holou prdelí na pláží a jediné vybavení jež budete vlastnit budou nově získané informace. No a jedete znova. Naplánovat den, sesbírat zbraně a pokusit se co nejefektivněji splnit co nejvíc půjde. Jakmile se dostanete ve hře dál, přijde možnost svoji výbavu neztratit a celé to dostane jiné grády, nicméně o tom bych se raději více pro vaše dobro nerozepisoval.

Do vínku dostanete kromě mačety, třeba jednoruční samopal, brokovnici, různé druhy pistolí, sniperku či například hřebíkomet ideální pro tichý postup hrou. Zbraně se dělí na šedivé, zelené, fialové a zlaté podle toho jak jsou raritní a je možno je opatřit až třemi vylepšeními které jim dodají o trochu větší grády. Za zmínku stojí i takzvaní magičtí pomocníci jež si nasazujete na ruku. Jeden z nich je defaultní, máte ho od začátku a pomáhá vám se po vašem úmrtí vrátit zpět do hry nedaleko vašeho skonu. Další získáte časem a může se jednat například o neviditelnost, štít nebo blink jež dobře znáte ze série Dishonored - ten vás teleportuje na byť nedaleké ale vámi zvolené místo. Nosit u sebe můžete však maximálně dva a je potřeba dobře promyslet jaké si do které mise vezmete.

Za zmínku rozhodně stojí i online část. Ta funguje tak, že máte možnost si vypnout privátní hraní a pustit hráče do své seance nebo z ní odejít a jít škodit ostatním. Cílem protihráče v kůži Julianny je vám zabránit ve vašem konání a ideálně se tak těšit z vašeho skonání. Hru to perfektně dokáže okořenit a když už vás průchody s tupou umělou inteligencí přestanou bavit a chcete zkusit trošku jiný šálek kávy máte možnost. Jako Julianna plníte kromě zabíjení Colta i různé miniúkoly díky nimž si potom můžete odemykat nový vzhled postavy. Musím uznat, že online funkce rozhodně hře přidává to pravé ořechové a definitivně prodlužuje hratelnost.

Se hrou jsem měl problém především prvních několik hodin kdy mě nedokázala jakkoliv zaháčkovat a jediné, co tomu trochu pomáhalo bylo zasazení, parádní dabing hlavních postav, super vtipné dialogy (i ty jež vede Colt sám se sebou), nařáchlá hudba a slušná grafika. Titul vyšel v září a já ho dokončil v únoru protože jsem se musel nutit do toho, vracet se do světa který mi nedával valný smyl a dělat v něm věci jimž jsem nerozuměl. Zhruba v polovině hraní jsem se však dostal do herního flow a jel jsem misi za misí kdy mi najednou všechno začalo dávat větší smysl, pochopil jsem co se po mě chce a jak toho dosáhnout. Jelikož jsem byl zvyklej na předchozí tituly kde byla jasná pravidla a Deathloop přišel s novejma chtělo to čas. Pamatuji na mise které mě naprosto vytáčeli ale taky na ty, jež mě jednoduše bavili a rád jsem je plnil. Svět jsem probádal jak to jen šlo a u toho si přečetl a poslechl kupu materiálů abych pak na konci hry přišel na to, že to celé mělo vlastně smysl. Jako vždy Arkane Studios přineslo překvapení, zvraty a dlouhé chvilky přemýšlení. Nicméně to z mého osobního pohledu řadím k té nejslabší pecce co tito vývojáři stvořili - holt si vytvořili silnou konkurenci. Nebyla to špatná hra, ale na prdel jsem se z ní taky neposadil. Možná je to tím, že mi to tak trošku připadalo jako DLC pro Prey, Mooncrash, ve verzi 2.0 a taky je to možná tím že jsem už ledacos viděl a zažil. Nevím. Vzato kolem a kolem je to rozhodně slušných 80% - každopádně si moc přeji, aby tento šikovný tým příště sáhl na jistotu a přinesl přinejlepším Dishonored 3.

Pro: Optimalizace, znovuhratelnost, hudba, Colt, design misí

Proti: Repetetivnost, tupá umělá inteligence, zbytečná komplexnost, první hodiny hry

+14
  • PS5 60
Na Deathloopu oceňuji odvahu Arkane (potažmo Bethesdy) trošku provětrat zaběhlou šablonu. Jejich zpracování rogue-like hratelnosti a časové smyčky je skvělý nápad, který měl obrovský vypravěčský potenciál. Akorát že vůbec. Nakonec totiž vše ve hře působí jakoby všichni jeli na půl plynu a zařádit si mohlo jen audiovizuální oddělení. To jako vždy u Arkane odvedlo fascinující práci. Prostředí a hudební složka se vymykají mainstreamu a jdou si svou štýlo cestou.

Všechno ostatní ale pokulhává nebo se rovnou plazí. Čtveřice map je designově nezajímavá a pokud člověk hrál Dishonored/Deus Ex, tak i extrémně šablonovitá. Nepřátelé jsou tupí a jednotvární. Speciální schopnosti ohrané a zbraně tuctové flusačky. Všechno spolu funguje, ale nijak nenadchne a rozhodně neudrží pozornost. Zvlášť když na hráče první dvě hodiny non-stop skáčou infoboxy. K čemu je výuka hrou, že.

Nejvíce to ale odskákalo vyprávění. Tady to prostě Arkane celé vzdali hned na začátku. Osm hlavních cílů hry není hráči nijak představeno. Nikdy se s nimi nesetkáte jinak než v akci. Neproběhne žádný dialog, filmeček, cokoliv. Od začátku do konce jsou to jen cíle v questlogu. Celý děj hry, motivace postav, pozadí světa a všechny další šťavnaté informace si musíte nastudovat z dokumentů, retardovaně napsaných ICQ zpráviček a obligátních audiologů. Přiznávám, že tahle vypravěčská lenost už mě začíná unavovat. Nemám nic proti poznámkám rozšiřujícím lore hry, ale postavit celý děj AAA hry na zprávičkách je zlo. A jako krásný detail se vám do toho čtení hra ani nezapauzuje... Samotný děj není žádné veledílo, ale to u Arkane snad ani nikdo nečeká. Stejně jako uspokojující konec. Ten si u nich nepamatuji snad vůbec :)

V případě Deathloopu se fakt hodně těším na post-mortem články nebo (snad!) No-clip dokument. Bude myslím zajímavé kolik toho autoři museli obětovat na oltář času a budgetu. Škoda, že z toho nakonec vyšel takový kočkopes.
+22
  • PC 70
Před dvěma dny jsem Deathloop dokončil a "broke the loop".

Nechápu ty nadšené "10/10! MASTAHPIECE!" recenze. Prostě nechápu, sorry.

I když pominu příšerný technický stav (náhodné zasekávání, jak dokumentuje DF, náhodné pády, někdy i po hodině hraní bez možnosti uložení...), vedle kterého i Cyberpunk vypadá vyleštěně, je to... dobrá hra, to ano, ale na poměry Arkane slabá hra.

Předně, ačkoliv je design úrovní poměrně dobrý a je fajn, že se lokace mění v průběhu dne, nakonec máte stále jen 4 lokace, do kterých chodíte pořád dokola a porážíte stále stejné nepřátele. Před koncem to začne být ohrané, a to i přesto, že se jedná o nejkratší hru Arkane (zabralo mi to 26 hodin velmi metodického hraní, zatímco v Dishonored 2 jsem strávil přes 50 a v Prey 42).

Herecké výkony jsou dobré - Colt i Juliana mají charisma a určitou chemii, ale zklamává je psaní, které je dětinské a často prostě... nedává moc smysl.

Nejsou tu žádné WOW THIS IS GENIUS momenty jako v Dishonored 2 (Crack in the Slab, Clockwork mansion) nebo Prey.

Hra postrádá výraznou silnou atmosféru předchozích počinů Arkane, Blackreef je prostě tak nějak... nezajímavý, co se týče videoherních prostředí. A hra působí superšablonovitě kvůli neustálému vracení se do tunelů, vidění stejných obrazovek a poslouchání stejné hudby pořád dokola.

A konce byly pekelně neuspokojivé, všechny tři. To byla poslední šance, kterou hra měla, abych z ní odcházel se skvělým pocitem, ale nepodařilo se jí to.

I po všech těch negativních bodech bych Deathloopu přesto dal solidních, nadprůměrných, 7/10. Má to slušný hook, hratelnost je většinu času docela zábavná a má to ty Arkane imerzivní simulační mechanismy, které mám rád, i když se to spíš přiklání ke střílečce. A fenomenální soundtrack.

Každopádně...když je Raf Colantonio pryč a Deathloop je výsledkem jeho odchodu, a když se Arkane v další hře pokouší udělat svou variaci na Borderlands, nejsem zrovna super optimista, co se týče budoucnosti tohoto studia. Což je škoda, protože Dishonored 1/2 a Prey patří mezi mé nejoblíbenější hry všech dob. Deathloop jsem si koupil při uvedení na trh v podstatě čistě na základě oblíbenosti těchto her.
+32 +33 −1
  • PC 85
Time to break this fuckin' loop. 

Hry studia Arkane mám rád. Vlastně skoro nejradši. Dohrál jsem všechny a Dishonored s Prey řadím do svého osobního TOP žebříčku. Po Wolfenstein: Youngblood a prvních trailerech jsem ale byl z Deathloop trochu rozpačitý. Už se mi přejídají roguelite prvky a časové smyčky začínají být vyčpělejší než předloňský vánoční kapr. Nebude hra moc repetitivní? Nechali se Arkane svést módními trendy a připravují nějakou rychlokvašku? A co, proboha, čekat od jejich budoucího počinu jménem Redfall?

Samé otázky. Nakonec jsem vsadil na nejistotu, další trailery nesledoval a hru den před vydáním zakoupil. Ani jsem nečekal, že bych ji měl v nejbližší době rozehrát, chtěl jsem hlavně podpořit tvůrce. Večer po launchi mi zbylo trochu času, popadl jsem ovladač (ano, dohrát FPSko na počítači s controllerem jest kacířstvím). Seznámení s postavami, prostředím, příběhem, první smyčka, druhá, třetí...

...a kdybych neměl v životě jiné starosti, dopařím Deathloop na jeden zátah. Takovou jízdu jsem nečekal a Arkane v žádném aspektu nezklamali. Ve skutečnosti mám těsně po dohrání pocit, že jde o jejich nejlepší dílo.

Hlavní premisa s časovou smyčkou je překvapivě repetitivní úplně minimálně. První lokaci jsem, odkojen předchozími immersive sim hrami, kompletně prošmejdil a vyluxoval. A to je jako všechno? Ještě tři podobně velké úrovně a pak jedeme stále dokola? Ne. Krom toho, že každé z prostředí procházíte ve čtyřech denních dobách, téměř vždy vás úkol zavede na nové místo, které jste předtím přehlédli. Nebo za zavřené dveře, k nimž máte konečně kód. Nebo do částí otevřených pouze v určitou denní dobu. Jestli jsem se někam vracel více než dvakrát opakovat stejnou činnost, nevím o tom.

Takže jsem se rychle naučil, že nejlepší je soustředit se na aktuální úkol a vše podstatné se odehraje cestou. Postupně propátráte každý kout ostrova Blackreef, jenž je hlavním dějištěm příběhu. Všechny lokace jsou členité, možností průchodu je bezpočet. Nepřáteli se můžete proplížit, což je hodně těžké, protože jak jsou hloupí, jsou také nesmírně ostražití. O to uspokojivější je povedený stealth kill. Obtížnost postupně stoupá s tím, jak sami nabíráte na síle a účinnosti.

Každé zaváhání je trestáno a nesčetněkrát se tichý postup zvrhne v bezbřehá jatka. K nim slouží široký arzenál zbraní čítající pistole, samopaly, brokovnice a pušky. Každou z nich jde dále vylepšovat. K ruce (v ruce) máte dále několik schopností podobných těm z Dishonored. Deathloop nelze prolézt bez zabití, což je trochu škoda, ale příběh by tak nedával úplně smysl. Vždycky se ale můžete vyhnout běžným panákům a soustředit se pouze na hlavní „cíle“ (schválně nezmiňuji jaké).

Když si po sobě čtu předchozí odstavce, zní všechno tak nějak „okej“ a nic víc. Ale věřte mi, jakmile se dostanete do víru časové smyčky, nebude vás chtít pustit. Deathloop je esencí toho nejlepšího, co dělá Arkane naším oblíbeným studiem. Architektura úrovní, šedesátková stylizace, jiskra mezi hlavními postavami, imerzivní hratelnost s hromadou možností řešení problémů... Autoři sypou z rukávů jedno překvapení za druhým. Nemůžu si pomoci, ale nakonec jsem nadšenej. Teď ještě co čekat od toho Redfallu...

Pro: Esence Arkane, stylizace, postavy, návyková hratelnost

Proti: Často tupí nepřátelé, uspěchaný závěr, neumím hrát za Juliannu

+23