Komentáře

Kdybyste se mě zeptali, jak bych definoval umění, odpověděl bych asi takhle: „Pro mě osobně je umění něco, co v člověku vzbuzuje emoce. Něco, co vás donutí se zamyslet. A právě tím je hra Clair Obscur: Expedition 33. O Expedici jsem slyšel krátce před tím, než měla vycházet. Hra mě hned zaujala svým vizuálem a gameplayem. Než jsem se však rozhoupal k tomu, abych si hru pořídil, tak jí stoupla cena a nebyla nikde skladem. Dny plynuly, hra byla naskladněna a já si ji konečně mohl koupit a započít tak celkem týden trvající cestu.

Expedition 33 je zábavná, emotivní a strhující jízda s originálním námětem. Každý rok malířka namaluje číslo na monolit a ti, jenž mají shodující se věk s daným číslem, zemřou. Každoročně se proto pořádají expedice s cílem malířku najít a zastavit. Váš tým se skládá právě z členů 33. expedice. Do rukou se vám dostane celkem pět až šest hratelných postav. Každá z hlavních postav je zajímavá a svým osobitým způsobem charismatická.

Příběh je plný emotivních scén, humoru a plot twistů. Jedná se o fantasy svět, kde se členové expedic vypravují na kontinent plný groteskních tvorů. Mezi tyto tvory se řadí Gestrálové a Nevroni. Gestrálové jsou většinou přátelská stvoření. Mají dřevěná těla, nosí masky a mají vyčesané vlasy do výšky. Připomínají v podstatě štětec s rukama a nohama. Jejich kultura je založená na obchodování a bojování. Právě Gestrálové jsou často zdrojem vtipných momentů a hlášek ve hře.

Naopak Nevroni slouží jako nepřátelé, kteří útočí na každého, kdo se k nim přiblíží. Na Nevronech je nejzajímavější jejich různorodý design. Je libo dvě obří ruce v kápi? Štíhlého obra? Nebo snad týpka hrajícího na trumpetu? Oceňuji, že při tvoření a vymýšlení nepřátel se tvůrci nijak neomezovali v představivosti a originalitě.

Svou cestu začínáte v kůži Gustava den před odjezdem z Lumieru — města, ve kterém žijete vy i zbytek lidstva. Na začátku se nabízí možnost tutoriálu boje proti Maelle, další hlavní postavě. Uuuf, hned jak začala hrát hudba mi hlavou proběhla myšlenka „TOHLE BUDE EPIC!". Po tutoriálu si můžete projít ulice města, interagovat s NPC a posbírat nějaké ty itemy. Právě hned na začátku tvůrci nasadí laťku poměrně vysoko. Aniž bych moc vyzrazoval, tak jen povím, že už začátek hry je dost emotivní (a vtipný, pokud jste se rozhodli prozkoumat Lumier).

Příběh mě přímo vtáhnul a užil jsem si každou cutscénu, každý dialog... Strašně jsem si zamiloval humor, který je jak organicky v různých příběhových situacích, tak i při prozkoumávání světa a interakcích s NPC. Hra mě taktéž chytla za srdce v smutných scénách a docela to semnou i zamávalo.

Po vydání se na kontinent začíná to pravé ořechové a otvírá se vám možnost otevřeného světa. Což mě přivádí ke gameplayi.

Hra má sice otevřený svět, ale lokace samotné jsou lineární. Nečekejte tedy něco jako Elden Ring nebo Zaklínače. Mimo otevřený svět se lze pohybovat po táboře, kde je možné mluvit s ostatními postavami a zlepšovat tak jejich vztahy. Jedná se o turn-based hru s akčními prvky. S každou postavou máte možnost zaútočit, použít item nebo přeskočit kolo — jako u každého jiného turn-based titulu. Akční prvky spočívají v možnosti parírování, vyhnutí a ve speciálních případech i uskočení nepřátelským útokům.

Každá z postav má odemykatelné skilly a vlastní gameplay mechaniku, která je odlišuje od ostatních. Maelle například může přepínat mezi třemi postoji, které jí zvyšují nebo naopak snižují poškození a obranu. Postavy levelují a dají se jim libovolně zvyšovat atributy nebo měnit zbraně. Mimo zbraně mohou postavy používat tzv. pictos (jedná se v podstatě o trinkety), které zvyšují staty a mají pasivní skill (ve hře se jim říká lumina). Pokud vyhrajete 4 kola s nasazeným pictosem, můžete si danou pasivku aktivovat na kteroukoliv postavu bez další nutnosti mít nasazený pictos. Ve hře se taky nachází sběratelské předměty ve formě kostýmů, záznamů předchozích expedic a gramofonových desek.

Na souboje si stěžovat nemůžu. Je to svižné, elegantní a zábavné. Mimo normální nepřátelé různě po světě hra nabízí i epické boss fighty nebo challenge v podobě zdolání nepřátelské věže s několika silnými nepřáteli. Souboje tak pro někoho můžou začít působit repetitivně, ale právě již zmíněné věci to vyvažují. Co mě ale docela kopalo do koulí, byla minihra s volejbalem.

Ve hře se nachází i několik miniher. Mezi jednou z nich je právě volejbal proti Gestrálovi. Můj hlavní problém s touhle minihrou byl ve třetím kole. Postava a platforma, na které stojí, je strašně vzdálená a na obrazovce byla kvůli své mrňavé velikosti špatně vidět, včetně projektilů. Když už jsem si myslel, že nějaký projektil dokážu odrazit, tak můj útok byl mimo.

Negativní věci, co bych Expedici vytkl, jsou jen nedůležité, nitpicky, a to...
- Postavy neotvírají pusu, když mluví během prozkoumávání světa.
- Hra mi někdy přišla trochu mázlá při pohybu.
- Nemožnost si hru uložit na víc save slotů. Jeden gameplay = jeden save.
- Minihra s volejbalem.

Dál musím vynachválit hudbu. Ty vole, hudba v tomhle díle je masakr. Každý jeden track je něco úžasného a jedinečného. Měsíce po dohrání si pravidelně některé své oblíbené kousky pouštím.

Moje nejoblíbenější jsou:
- Our drafts unite
- Spring Meadows - Battling Breeze
- Rain from the ground
- Lampmaster
- For those who come after
- Všechno z Renoirova bossfightu

Clair Obscur: Expedition 33 je za mě jednou z nejlepších her, co jsem kdy hrál. Tahle hra ve mně něco zanechala. Nedokážu to pořádně popsat, ale hodně mi to dalo. Po dohrání jsem na hru myslel i další dlouhé dny. Doporučuji si ji zahrát každému z vás.

K příběhu a spoilerům:
Jako první musím zmínit konec prvního aktu. Jako... fakt jsem nečekal, že na nás vytáhnou Aerith v podobě smrti Gustava. Myslel jsem si, že to nakonec nějak přežije, nebo aspoň vstane z mrtvých. Korunu tomu nasazují jeho falešné skilly, které byly zamčené. To byl dost dobrej trolling od Sandfallu. Jen bych tomu vytkl to, že nám hra hned naservírovala Versa. Lepší by podle mě bylo s ním chvilku počkat.

Dál je to samozřejmě souboj proti malířce a konec druhého aktu. Byl jsem už docela unavenej, ale řekl jsem si, že když už budu u toho hlavního bosse (zapomněl jsem, že ve hře jsou 3 akty), tak to ještě dám. Epickej souboj dokonán a následuje návrat do Lumieru. A pak to přišlo. Ten twist. Ten zatracenej plot twist. Čuměl jsem s otevřenou hubou, jak všichni lidé v Lumieru mizí. Všichni.

Následující flashback mě ještě víc vyvedl z míry. Takové zamávání s realitou během pár minut jsem vůbec, ale vůbec nečekal. To zjištění, že ten kouzelný svět, který jsem celou dobu prozkoumával, je vlastně magickej matrix... semnou zamávalo. Chvilku jsem se ptal sám sebe, jestli celé to dobrodružství vůbec něco znamenalo. Nakonec jsem došel k závěru, že lidé v Lumieru jsou stejně živí, jako ti tam venku.

Oba konce se mi líbily. Oba konce jsou dobré a zároveň špatné. Oba konce se dají i různě interpretovat a to je na nich skvělé.
Pro zajímavost: vybral jsem konec Maelle.