Blades of Steel

Na tuhle hru si pamatuju moc dobře. Byl jsem po škole u kamaráda (pro mladší generaci, jít k někomu domů byl předchůdce dnešního multiplayeru), strčil cartridge do toustovače a na televizi Toshiba se rozběhla hra. Kdyby nás v té době někdo nakameroval, vypadalo by to zhruba takhle Protože nakýchat na to že to je hokej, ono to mluví! MLUVÍ!!!

No, prostě to na začátku řekne: "Blejdz of stýl!" , ale vzhledem k tomu že s mluveným slovem jsi se na NES setkal asi tak často jako český rasista s černochem, byla to věc opravdu nevídaná. Fakt jsem se na sebe dívali s vytřeštěnýma očima a s úsměvem jako Joker (ten z DC, ne ten výherní automat). Už jen kvůli tomuhle zážitku jsem si tuhle hru v mozku zařadil do složky "nezapomenutelné" a zároveň kopíroval do složky "kdykoliv to někdo zmíní, hned mu začni povídat historku o tom, jak jsi slyšel prvně NES hru mluvit i přesto že jsi mu to za poslední týden řekl čtyřikrát".

A to je tak všechno. Vlastně, no, je to hokej. Ne tak zábavný jako Ike ike ekketsu hockey bu, ani ne tak zábavně hloupé jako klasický nesovský Ice Hockey, ale je to pravděpodobně nejrealističtější hokej své doby.

Máte na výběr zda hrát singleplayer proti počítači, nebo se dovolit mamky, pak se dovolit kamarádovy mamky a hrát buď u něj nebo u tebe multiplayer. V případě singlu existují tři stupně obtížnosti, a dvě možnosti hry, exhibice a turnaj. Exhibice je prostě jeden zápas, turnaj je klasické play off, kde na konci získáš pohár. Na nejlehčím mi to připomíná FIFA 2000, kdy se dal vyhrát zápas i třeba 40:0, protože stačilo vzít míč a doběhnout s ním do brány. Tady je to zhruba podobné, prostě dojedeš k bráně akorát tam puk sám nevletí, takže člověk musí vystřelit. Vzhledem k tomu že puk je na brankové čáře a soupeří trvá tak pět sekund než tě sejme, je času habaděj. Na nejvyšší obtížnosti už ale můžete lehce prohrát, stačí se nesoustředit, nebo mít smůlu. Pokud ale máš nějaké přátele, tak hra pro dva hráče nabízí víc zábavy a to samozřejmě v tom, že živý hráč se chová nepředvídatelně (pokud teda není hloupý a nedělá pořád to samé, takový byl jeden kluk co s náma chodil hrát Tekkena).

Co se týče hratelnosti, ta je relativně svižná, hra se přesouvá ze strany na stranu, jenže to dost ruší jedna věc, která je paradoxně u téhle hry zmiňována jako klad a to jsou bitky. Stačí do protisráče třikrát jebnout a už se hází rukavice na zem. Jo, když to vidíte prvně, tak je to podobný pocit jako když na vás hra na NES prvně promluví. Ze začátku si to užíváte, pokud máe okolo sebe kibice, tak skandují jako by se z hokeje stal Mortal Kombat, nicméně v singlu začnou být bitky po čase otravné. Protože počítač do vás jebne při bránění třikrát skoro vždy a vy do něj sem tam taky, takže jsou bitky časté, zápas se hodně kouskuje a hře to ubírá na rychlosti. Ve hře pro dva hráče bitky tak časté nejsou, protože váš protihráč nemůže být tak blbý jako počítač, navíc se snažíš předvést nějaké ty přihrávky a tak, čili je kontraproduktivní potýkat se s obránci, spíš se jim vyhneš. Nicméně, v singlu začnou být bitky po čase fakt otravné. Co se týče hratelnosti bitky, není to žádné Street Fighter. Dá se použít nějaká ta taktika,je tam i krytí, ale spíš je to "mačkám čudlík hrozně rychle a doufám že ho ubiju". Navíc, už se moc nepamatuju, ale vzpomínám že po bitce jdete na trestnou oba, čili je úplně zbytečné bitky vyvolávat. Je to spíš o tom, že hra vyšla prvně pro americký trh a ti potřebujou mít do hokeje ty svoje boxérské vložky. Další zvláštností téhle hry krom toho že mluví a hokejisti si nakopávají zadky je to, že brankáře ovládáte vy, na což jsme tehdy nebyli zvyklí, protože brankář většinou chytal sám a nejen v hokeji. Často tak vzniká situace, kdy se snažíte protihráče obrat o puk, ale ovládání se přepne na brankáře, který jde automaticky do směru který držíte na ovladači, odhalí celou branku a je z toho gól. Nicméně mezi hráči si můžeš přepínat i sám. a je to podobné jako s přihrávkami. Zmáčkneš nějaký směr zároveň s čudlíkem.

Co se týče licence, žádná tam není, jsou tam jen americká a kanadská města, nicméně každý stejně ví, jaký tým hraje v Edmontonu nebo v LA. Výběr města/týmu má za důsledek pouze barevné zpracování hráčů, jiný efekt nemá. Hráči samotní jsou docela pěkně rozpohybovaní, publikum je nesovská klasika na ledě nejsou žádné reklamy, nic o čem by se dalo psát. Hra obsahuje i nějaké ty, nevím jak to nazvat, animace, kdy před začátkem zápasu hraáči za doprovodu hudby najedou na led a krouží po ledě. Jo a jezdí tam i rolba.

Tahle hra rozhodně není na žádné dlouhé hraní. Dá se s ní strávit fajn čas ve více lidech, ale i tak jen sporadicky. Samotný člověk si pak hru spustí, vyhraje třeba turnaj a už se ke hře nevrátí, nebo uplyne dost času než ji spustí znova. Na druhou stranu, jak jsem už zmiňoval, není to nejzábavnější hokej na NES, ale rozhodně je to hokej nejblíže realitě (s trochou představivosti).