Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 80
Blizzard zacinali svou karieru vykradanim jinych uspesnych her a zatimco klon Duny 2 Warcraft a realtime strategie samotne se ukazaly byt sazkou na spravnou kartu, flashbackovka Blackthorne je jedina jejich hra, ze ktere se nestal hit. To ale neznamena, ze by to byla spatna hra - naopak. Blackthorne ma krasnou grafiku, prijemne se hraje a jeho obtiznost je presne vybalancovana tak, aby hru mohl po urcitem treninku dohrat uplne kazdy. Zaporem je rozhodne absence jakekoliv originality a fakt, ze veskere napady autori vystrileli v prvnich 5 levelech, takze hrac ve zbylych 2/3 hry pouze opakuje jedny a ty same cinnosti. Kupodivu to ale nijak zvlast nefrustruje, hra si totiz udrzuje prijemnou hratelnost a kdyz se nakonec nuda uz pomalu vkrada do mysli, tak konecne prichazi na radu finalni boss. Mimochodem - hra obsahuje tu a tam i nejaky rozhovor a naznak pribehu, ktery je pro Blizzard klasicky - souboj cloveka s orky. Autori se opravdu nezaprou.

Pro: grafika, zabavne prestrelky, atmosfera

Proti: misty nudne a repetivni, nizka originalita

+28
  • PC 80
Pamatuji si, jako by to bylo včera. Dojdu do školy, po chvíli přijde kámoš s tím, že má super novou hru, kterou okomentoval slovy: "Je to princ s brokovnicí!". Moje reakce na toto oznámení byla nečekaně: "To musím mít". Vzpomínám si, že jsem se tenkrát nedostal ani do druhé oblasti, ale o pár let později se mi hru už podařilo dohrát. Nedávno jsem si tuto hru z nostalgie zahrál znova a musím říct, že stále baví.

Příběh je opravdu velmi jednoduchý, ale o ten tu moc nejde. Primární je zde hratelnost a ta stojí za to. Líbí se mi přestřelky a jejich systém krytí s následnou střelbou ve správný okamžik. V pozdějších fázích hry je trochu obtížnější ten správný okamžik vychytat, ale dá se na to zvyknout. Jednotlivé úrovně vypadají na první pohled rozmanitě a složitě, ale neměl jsem problém se v nich po chvíli dobře orientovat. Atmosféru hry dobře podkresluje stylová hudba.

Co mi ale trochu na hře vadilo, bylo ovládání. Nechápu proč je na šipku nahoru namapováno šplhání nahoru, krytí a interakce současně. Díky tomu se mi nejednou stalo, že jsem se dostal k nepříteli a chtěl se hned krýt, ale místo toho jsem začal šplhat na vyšší plošinu a nepřítel mě sestřelil. Nebo si jiný vězeň stoupl zrovna na místo, odkud jsem potřeboval jít nahoru a tím pádem jsem s ním vždy jen mluvil místo očekávaného šplhání nahoru. Ačkoliv jsem se zabíjení vězňů vyhýbal, tak v tomto případě se zavazející vězeň intimně seznámil s mou brokovnicí.

Druhou, ale jen malou slabinou je to, že se všechny mechanismy a nepřátelé představí již v třetí epizodě a následně už se jede na stále těch samých principech až k finálnímu bossovi. Chybělo mi tam nějaké další překvápko, kterému bych se musel postavit.

Jak už jsem psal v úvodu, hraní mě bavilo i dnes. Tak trochu je škoda, že nikdy nevzniklo nějaké pokračování nebo jiná hra z tohoto světa.

Pro: Souboje, atmosféra, hudba

Proti: Ovládání

+26
  • PC 85
Blackhawk! Nenechte se zmást názvem, hra se totiž takto na našem trhu prodávala a zcela pochopitelně šlo pouze o marketingový tah, protože původní název u nás v Evropě neslo už pivo. Jako to pivo ovšem hry dostupné nebyly, vzpomínám si, že jediný způsob, jak se k nečemu šlo pořádně dostat, bylo mít známého s disketami. Já měl to štěstí, že jsem se dostal i k Blackhawku.

Po zajímavém prologu se dostáváme do poměrně temného prostředí a přesvědčivou metodou řešíme veškeré trable. S brokovnicí. Ta se nám postupem vylepšuje, ale není jediným předmětem, se kterým se potýkáme. Napříč hrou sbíráme různé předměty, ať už jde o předměty k rozmanitější likvidaci nepřátel nebo prostého postupu na druhou stranu obrazovky. Nepřátelé se liší, vyžadují jiný přístup. Někdy jsou velmi předvídatelní, jejich počet výstřelů lze tušit, jindy tolik ne. Mimo střelby a odpalování bombiček je třeba hodně skákat a šplhat. Prostředí působí dobře, levely disponují i vodopády, které lze projít do tajné místnosti a získat třeba lahvičku na uzdravení. Inspirace hry je poměrně zřetelná, ale vyplatilo se to. A hlavně se to povedlo.

Dlouhou dobu jsem tehdy nedokázal dokončit první akt, protože v jeho druhé polovině bylo poprvé třeba provést skok s rozeběhem. Já nevěděl, že je to možné. Také jsem se pokoušel o překlady, protože postavy, na které narážíte, mají svůj text. Text mělo i to povedené intro. Většinou jsou to jenom takové blekoty, ale občas i něco užitečného. Angličtina v té době byla rozšířená jako internet, co víc, já jako dítě jsem jazykem nedisponoval, ale snažil jsem se. Pamatuji si, že jsem se snažil přijít na to, co znamená UNNGG. Ideu o tom, co mi to ten otrok chce sdělit, jsem neměl, ale nevzdával jsem to. Jednou po náhodně stisknutých klávesách se mi podařilo díru přeskočit.. od té chvíle radosti mi už nic nebránilo s Kylem proskákat do konce. Mnohdy se skočit nepodaří, ale není moc obtížné si mechanismus osvojit a následně si vychutnat vše, co hra nabízí.

Nedlouho poté jsem v obchodě spatřil krabici za 99 korun a od té doby je to jedna z krabic, za které jsem rád..

Pro: atmosféra, akce, konec, na originálu žádné bugy

+22
  • PC 90
  • SNES 90
Sedím na trůnu, královskou korunu na hlavě, pěknou roštěnku po svojí pravici a dívám se na vypreparovanou lebku toho šmejda Sarlaca na zdi. A znovu si v hlavě přehrávám, jak jsem se sem vlastně dostal.

No, začalo to před dvaceti rokama, když ten všivák zaútočil na náš hrad. Můj tatík tušil, že je všechno v háji a tak mě poslal pryč, abych se jednou vrátil, pomstil se tomu kriplovi a vzal si zpátky, co mi právem náleží. Trvalo to pěkně dlouho, ale když čas uzrál, vzal jsem svůj meč a vypravil se za pomstou. Moment, jakej meč? Co to plácám? To je zbraň pro bábovky. Já si vzal pěkně brokovnici a šel na věc.

Když jsem dorazil domů, všude samej orkskej parchant a vůbec ze mě neměli radost. Jen mě uviděli, hned po mně začali pálit. Ale já nejsem blbej. Počkal jsem si pěkně ve stínu, až ty matláci budou přebíjet a dal jsem jim ochutnat olova. A těm, kterejm byly zásahy z mý brokárny ukradený, jsem hodil do ksichtu bombu a byl klid. Ale co mě fakt dostalo, že všude byli zotročený lidi, buď s nějakou sbíječkou v prackách, nebo rovnou přikovaný ke zdi. Neměl jsem čas je osvobozovat, ale na druhou stranu jsem se nemohl dívat, jak trpí. A jelikož jsem citlivá povaha a z pohledu na lidskou krev je mi šoufl, vždycky jsem kolem nich prošel a pak frajerskou ránou za sebe jsem je brokovnicí vysvobodil z jejich utrpení. Občas jsem objevil i různý klíče k mostům a ke dveřím a kde to klíčem nešlo, pomohl jsem si opět bombou.

Jak jsem se dostával blíž k hradu, narazil jsem i na pár maníků, který mi chtěli pomoct. Tu mi dali lepší brokárnu, jindy mi zas vylepšili zdraví. A musím uznat, že mi to celkem helflo, páč i protivníci pěkně přitvrdili. Orky doplnili pěkně otravný androidi, se kterejma už nebyli přestřelky taková prča a občas se dokonce hromada šutráků změnila v nějakýho golema. Ale stejně dostali všichni na budku a já se konečně mohl podívat Sarlacovi do ksichtu. Musím tedy uznat, že jsem čekal, že to bude větší frajer. Ani jsem se moc nezapotil a bylo hotovo.

A teď budu vládnout spravedlivě až do smrti. Aspoň to tak psali. A když mě někdo vytočí, nemějte obavy, moje brokovnice bude připravená.
+22
  • PC 90
Tak jsem si zas pro změnu zahrál něco, kde člověk nemusí přemýšlet, ale spíše se spoléhat na reflexy. O Blackthorne jsem nedávno někde četl a rozhodl se ho po letech znovu zkusit.

Zatímco dnes je nejrůznějších retro arkáda na PC nepočítaně, na začátku 90. let to byla především doména konzolí a ty legendární by se dali spočítat na prstech obou ruk. Mezi ty největší legendy patřil Prince of Persia a Blackthorne jde v jeho stopách. Titulní hrdina tak umí to co princ - skákat do dálky, běhat, chytat se a přitahovat, slézat plošinky. Umí toho ale mnohem více. Kotouly, krytí a střelba vpřed i vzad. Ano, přestože se jedná o fantasy plné orků, hrdina i nepřátelé mají bouchačky.

Systém soubojů je jednoduše parádní - protože obě strany se kryjí a hrdina musí vyčíhat přesný moment, kdy soupeř dostřílí a vylézt z krytu a začít pálit. A nebo soupeře v krytu oběhnout, či se mu dostat za záda kotoulem a střelit ho do zad. Není to tak snadné, tvůrci s oblibou umisťují záporáky na nepřístupná místa, navíc kromě orků a zrádců tu máme vybuchující pavouky, naváděné výbušné vosy, kulometné věže, nenažranou trávu a tak dále.

Co nabízí hra dále? Překvapivě dost. Domorodce, kteří Vám něco dají (a pak je můžete odprásknout bez postihů), vylepšování zbraní i zdraví, 4 různé světy po 4 kolech, stále silnější monstra, v jednom světě mají domorodci zbraně a brání se. Navíc je tu malý inventář, kde můžete mít dvě druhy bomb, léčení, klíče k mostům, levitační plošinky, klíče k silovým polím či výbušniny na deaktivaci jiných silových polí.
Leveldesign je parádní - máte více možností kam jít, ale nakonec musíte projít vše, abyste získali vše potřebné k vytoužené cestě výtahem dál.

Nechybí ani příběh, který je sice klišovitý - ďábelský záporák Sarlac dobil hrad klaďáka a ten stihl teleportovat synka na Zemi. Ten se po 20 letech vrací, aby Sarlacovi nakopal. Nicméně podání i přestože že se jedná víceméně o statické obrázky je parádní.

Kdybych tak měl něco vytknout, tak to že si autoři párkrát schovali nejtěžší skok na konec a po pádu musíte hrát celé kolo znovu. Ale to už tak nějak k žánru a době patří.

Zkrátka Blackthorne je arkádová klasika, která mě ani po mnoha letech od posledního dohrání nezklamala. O fous před Aladidnem arkáda roku 1994.

Pro: Parádní taktické přestřelky kombinované se skákačkou ala Prince of Persia, doplněné pěknou grafikou, občasnými logickými úkoly a tradičním příběhem.

Proti: Občas frustrace z opakování kola

+19
  • PC --
Nostalgická vzpomínka na časy, kdy malé Garreťátko koukalo na monitor s vypleštěnýma očima na tu grafickou nádheru, střílelo ubohé otroky a připadalo si u toho hrozně nadřazeně a drsně. Především pak střelba za zády bývala asi nejoblíbenější kratochvíle. Dohrání nepřipadalo v úvahu, a tak si jen tak chodilo a střílelo a pořád znova a od začátku. Jednou přišla bouřka a s ní blesk a s ním výpadek proudu a s ním poškození hry při zhasnutí PC. Od té doby na něj nespočinulo okem, až pár let zpátky... to už dospělý a plně vyvinutý Garret využil emulátoru a pokoušel se do hry znovu dostat a dorazit ji once & for all. Bohužel, bug někde v 1/3 hry tomu chtěl a Garret opět nebyl schopen hru dokončit.

Až pak jednou jakýsi leebigh plácnul něco o free verzi na Battlenetu a... zanadával si řádně, některé levely bylo potřeba se naučit kousek po kousku a často bojoval i s bugy (hra použila nesprávný klíč nebo jiný předmět), ale nakonec, téměř po 20ti letech, se mu to podařilo. Blackthorne je pokořen.

Hrát jej na dvaceti-sedmi palcích není nic příjemného, na řadu tak muselo přijít hraní v okně, což působilo neskutečně roztomile, až rozkošně sladce...
+15
  • PC 80
Podle mě vynikající plošinovka, kterou sráží několik faktů. Za prvé byla hra až nehorázně podobná Flashbacku či Princovi, za druhé se později dostavil slabší design levelů a objevil se také stereotyp. I tak se ale jednalo o super zábavu, kterou navíc podporovala skvělá a hlavně ponurá hudba. Mezi legendární prvky této hry patří bezesporu střelba dozadu bez ohlédnutí. Střílet tímto způsobem uvázané otroky si zkusil jistě každý :-).

Pro: Skvělá hudba a zvuky, střelba dozadu, atmosféra.

Proti: Chvílemi slabší level design, později stereotyp.

+13
  • PC 75
Black Thorne mi ve své době přišel jako totální kopie Flashbacku. Podstatně méně podařená kopie. Pokud jsem se ale oprostil od tohoto, byla to hra, která mě zabavila a donutila střílet chechtající se orky do obličeje v momentě, jak se do mě sami trefili. Monotóní prostředí se sice občas změnilo, ale nijak markantně. Ať tak nebo tak, Blizzardi teprve čekali na svůj fenomenální úspěch.

Pro: Elegantní střílení poslepu dozadu, chechtající se orkové, brokovnice, zajatci.

Proti: Velmi chudé prostředí, monotóní hratelnost.

+8 +9 −1