American Nightmare je jiný. Proti původnímu příběhu autoři jasně sází na akčnější notu. Na jednu stranu je to fajn, na druhou stranu se vytrácí hororová atmosféra. Nevadí.
Tohle je totiž parodie. Parodie na samotného Alana Wakea, na béčkové horory a na různé tajmné seriály 90. let. Kdo tohle nepochopil, tomu bude připadat AW:AN jako odfláknutá blbost. Opak je pravdou a právě jednání opsat, výskyt je krásných žen a podobné reálie tomu skvěle nasvědčují.
Bohužel jsem s celou dobu hraní nějak nezbavil pocitu, že animace postav je 50% horší než v předchozím díle. Že je krajina odfláknutější a že nás hra až moc vede za ručičku.
Tohle je jen pokračování.

Mám rád arkády. Nemám rád hry, kde auta jezdí jako ve skutečnosti. Mám rád šílenosti při hraní a rád se bavím. Nesnáším, když se chci bavit a hra mi to nechce dovolit. Tohle všechno mi S/S:V splnil.

Vůbec mi nevadí, když si nezajezdím s reálnými stroji. Stejně všichni poznáme, kde se autoři nechali inspirovat a člověk si pak vyberu tu svou káru.
Tady je vozový park dost dobře přizpůsobený jak lidem, kteří dokáží poznat různé druhy "řízení/chování vozu", tak lidem, kterým je to skoro jedno. Závody mají šťávu. Od prvního až po poslední. Dokonce musím říct, že i jednotlivé mody mi sedly a i ty, co jsem ze začátku nesnášel mně pak chytly. Stačí najít to pravé auto a trochu mít trochu cviku.

Na druhou stranu vás hra k ničemu nenutí. Nemusíte vyhrát vše, nemusíte ani projet všechny závody. Za první mídta máte vlastně "jen" body, kterými si otvíráte další káry. Osobně mám rád když dojíždím na předních pozicích. S/S:V mi to umožnil a hru jsem dokončil jen se dvěmi stříbrnými, jinak samé zlato. Neříkám, že to bylo zadarmo, ale šlo to.

Navíc závdní tratě nenudily, ikdyž se jely poněkolikáté. Vždycky jste mohli ovlivnit, jak bude trať vypadat. A právě tohle je skoro jediný, ale opravdu hlavní důvod, proč je S/S:V tak zábavný. Soupeři jsou i při singlu vypočítaví a pokouší se Vás z tratě dostat. Daří se jim to, ale i celkem ztracený závod jde zase získat zpět. Úniky, skoky, drifty, spoustou věcí totiž můžete nabíjet speciální power-up. Podle míry naplnění můžete likvidovat soupeře po jednom odpalováním malých věcí, jako jsou barely nebo auta stojící po stranách trati, ale vyplatí se snažit nabíjet jej naplno. Pak máte několikrát za závod možnost měnit samotný průběch trati a zlikvidovat při tom půlku soupěří není problém.

Proti grafické a hudební stránce nemám co říct. Prostě to vypadá a hraje úchvatně a jenom Vám to pumpuje adrenalin do žil. Navíc jsem jej jednu dobu hrál přepojený na TV ve splitu s kamarádem a ačkoli nemám moc v oblibě MP, tak tady to hraní zase posouvá kousek jinam.

Takže DS2 dohráno. Trvalo mi to tristních 16,2 hodiny čistého herního času. Ano, jsem člověk, který rád prochází všechna zákoutí, podívá se i tam, kam vůbec nemusí. Prostě když už si s tím vývojáři/level designeři dali práci, tak to aspoň někdo musí vidět...

Teď bych trochu okopíroval Karasmana. Jednička DS mě nadchla. Po dlouhé době horor na PC, který nebyl založený na lekačkách (to neuznávám ani u filmů), ale na atmosféře. Dělat pokračování mi přišlo zbytečné. No když se ukázalo první info o dvojce, zatrhl jsem předobjednávku a čekal. První věc, která mě naštvala byl win live. Hra se sice začala prodávat stejně jako PS3 verze, ale win live ji pustil až za 3 dny. Škoda.

No při prvním spuštění jsem fakt ocenil lidi z Visceral games, že všechno nechali tak, jak bylo. Dva dny před dvojkou jsem si dal znovu jedničku a ovládání, obchody, inventáře, všechno bylo stejné. Až na chybějící mapu, která mi osobně nechyběla ;-)

Zbraně fajn, nové jsem ocenil, ale použil jen pokladač min. Jinak jsem šáhnul po zaručeném kombu plasmová řezačka + provazová pistole (na anglický název si nemůžu vzpomenout).
Nepřátelé přibyli, příjemně překvapili, ikdyž už tak neznechutili. Spíše zatopili svou rychlostí a počtem, v jakém se na Vás v průběhu hraní valí. Takže ikdyž jsem v jedničce stázi prakticky nepoužíval, tady jsem ji využíval hojně.

Prostředí mi sedlo. Tady fakt musím zase ocenit lidi co to dělali. Bavilo mne číst vzkazy na nástěnkách ( http://forum.doupe.zive.cz/download/file.php?id=11767&mode=view ), plakáty, dokonce každá rohožka v obytné čtvrti byla jiná. Jako relativně čestvému otci nedělala dobře část v jesličkách. Nebál jsem se, ale ten pocit byl opravdu hnusný. Výlety do otevřeného vesmíru měly něco do sebe, chyběly nějaké trošku težší puzzly.

Atmosféra. Tady začnu být konečně hodně kritický. Atmosféra je prostě v háji. Tíživý pocit z malých, úzkých prostorů je pryč. Je pryč čekání co se objeví za dalším rohem. Schválně píšu co, ne kdo. Takhle prostě víte, že na každé velké náměstí se stane arénou ala Painkiller. Ne, tohle mi prostě nesedlo a zvrat v 7 kapitole kdy začne jízda? Jaký zvrat? Vždyť na Vás hra jenom začne valit tuny masa na porážku a z Dead Space se stane Dantes Inferno. Takže jediný mrazivý level je návrat na Ishimuru. Dokonce jsem se přistihl, že kolem 9 levelu jsem se do hraní nutil.

Na druhou stranu příběh je něco, co DS2 zase vytahuje na světlo. Kdyby ke konci nebylo tak moc starání se o vlastní přežití, tak bych si užíval finálních scén, které jsou prostě monumentální. Scénář si jistě zaslouží potlesk!

Něco málo k DS:Aftermath. Film nějak postrádal šťávu, ale příběh krásně doplňuje samotnou hru a pokud ho skouknete až po ní, budete asi i trochu překvapeni kdo je kdo.

PS: Pokud se vám tohle čtení nelíbilo, tak věřte, že Vám nehaním oblíbenou hru. Jen píšu vlastní názor.

Koupit F.E.A.R. 2: Project Origin mne víceméně přinutilo až blížící se vydání trojky.F.E.A.R. i F.E.A.R.: Extraction Point mne hodně bavily a musím se přiznat, že dvojka mi nějak unikla. Napraveno.

Čekal jsem trochu něco jiného, trochu víc jako v předchozích dílech, víc stereotypu, ale nějak jsem se s tímhle pojetím taky sžil. Přidání kolegů do týmu hraní trochu ozvláštnilo, ale nějak jsem k nim nepřilnul. když nakonec Stokesová umřela, nějak mi to nevadilo. Navíc měla na můj vkus až moc modelingový ksicht. Vojáci Replika pořád dobří, pořád stejná kvalita (zpracování), jenom mi přišli nějak hloupější, ale dávám tomu za vinu to, že F.E.A.R. jsem hrál naposledy někdy před rokem a půl. Bohužel co mi skoro vadilo, byli obrněnci. Možnost využívat heavy suit z nich dělala jenom trochu větší tvrďáky, chtělo to jenom víc olova. Škoda, předtím to prostě byla výzva a nutnost taktizovat, takdy stačilo stát a držet levé myšidlo :-(
Chudáček Alma hrála trochu druhé housle a taky z ní nešel až takový strach, lekaček s ní ubylo. Bohužel. Jako by ji tvůrci dvojky omlouvali a snažili z ní udělat hodné děťátko a ze všech ostatních parchanty (ne že by nebyli).

Klasické zbraně byly výborně zpracovány, dobře seděly a dělaly tan správný rachot. Jenom k těm futuristickým výtky. Laser prostě nenadchnul. Ničím. Účinek špatný, zvuk divný, ani se mi vlastně nelíbil. Energetická zbraň sice pěkná a účinná, ale nic mi ji nenutilo používat. Ve finále jsem zjistil, že jsem ji s sebou tahal jsem z principu. Taky bych mohl zmínit raketomet, který byl sice výborný, ale nevyužitelný.

Leveldesign konečně dočkal pořádých změn a šedé kancly vystřídala i denní obloha. Sice se mi po šedých koridorech občas zastesklo (řekněme si upřímně, co dělá F.E.A.R. F.E.A.R.em ;-) ), ale prostředí opravdu nenudí. Spíše překvapí svou rozlehlostí.

A teď musím dost oponovat Chuckovi. Zvuková stránka je dokonalá. Poslední rok musím/můžu hrát jenom večer a v noci a jenm se sluchátky, abych nebudil dcerku a tak krácně vynikne různé vrzání, skřípání, zrychlený dech a tep Becketa, vašeho alter ega a to vše přidává na výborné atmosfře. A poslední 2 jednání, kdy honíte Keegana a slyšíte ho stánat z různých, nečekaných, směrů. Jeho klapání botů o kovové podlahy......ještě teď se i ježí ježčí chlupy na zátylku.

F.E.A.R. 2: Project Origin příjemně překvapil a dost dobře nechápu jeho někdy nízká hodnocení: http://www.gamerankings.com/pc/932145-fear-2-project-origin/index.html

(omlouvám se za trochu jiný typ komentu)

Jako obvykle, začátek: Metro jsem sledoval delší dobu, nijak mě neohromovalo, ale když vyšlo a já viděl video z recenze od Erta + dojmy lidí, co to hned hráli, tak jsem druhý den kupoval.
Buhužel tenhle zajíc byl v divném pytli. Metro bavilo, bavilo hodně. Engine se mi líbil, prostředí taky, lineárnost nevadila, hraní druhých houslí taky ne, jen ten pocit mrazení se po cestě někam vytratil a zůstal jen na obrazovce...
Nejsem HC hráč a snažím se hrát na střední obtížnost. Bohužel mi přišla spíše jako lehká a já tak po celou dobu nezažil nutnost šetřit náboje a ani "náboje", o stealth procházení nemluvě. Nebylo třeba.
Takže ikdyž jsem se bavil a to opravdu královsky, konec byl prostě koncem a po delší době mě nic nevede k tomu, abych si to střihnul na hard. Škoda tomu.

Po dohrání Doom 3 jsem se hned vrhnul na datadisk, který jsem nikdy předtím ani nezkusil.
Jak začít? Po překvapení, jak moc mě Doom 3 i po těch letech baví, mě bavil stejně i Doom 3: Resurrection of Evil. Snad o malinko více a to díky staro/nové zbrani.

Zbraně: Klasiky z D3 nebudu rozebírat, graber byl tehdejší odpovědí na gravity gun z Half-Life 2. Jeho ovládání mi ale prostě nesedlo, takže ani použití. Proto jsem dost litoval chybějící motorovky. Logicky by tady ale neseděla. Bohužel musím říct, že ani artefakt mi k srdci nepřirostl, tak až na pár vyjímek, kdy bylo jeho použití nezbytné, jsem jej nevyužil. Pak zbyvá jenom dvouhlavňovka, která je v RoE ultimátní záležitostí prakticky na všechny nepřátele, jenom je třeba se přiblížit dostatečně blízko.

Prostředí: Ač prakticky stejné, jako v Doom 3, působilo na mne svěže a návrat do některých lokací sice byl divnou recyklací, ale vůbec nevadil. Část v kanálech = paráda!

Nepřátelé: Chudáci lost souly byly nahraženy něčím co na mě za 1) vůbec nepůsobilo děsivě a za 2) bylo jednoduché zabít. Myslím tím forgotten one :-( Náhrada klasickéo impa za vulgary naopak nevadila. A bruiser...no budiž. Bosové se naopak povedli, ani ne graficky, prostě to byl vždycky nějak upravený hell knecht, ale jejich likvidace byla zábavná.

Shrnutí: RoE je výborným pokračováním Doom 3, v dnešní době by jeho délka vydala za samostatnou hru. Grafika, viz. moje hodnocení u Doom 3, zvuky si stále drží vysokou kvalitu. Zajímavé ale je, že mi obtížnost přišla daleko daleko vyšší (možná sem se uklepl a šel to na nejvyšší).

Tohle není komentář, spíše postřehy.

Včera jsem podruhé dojel Dooma3. Poprvé jsem ho hrál hned v roce 2004, týden po vyjití a teď jsem si ho dal znovu.
Paradox č.1: Na stejnou obtížnost mi to přišlo daleko lehčí, umíral jsem opravdu málo. Bosové byli víc než lehcí.
Paradox č.2: Bál jsem se víc, než před léty. Takže jsem se teď konečně bál. Prý je to věkem...
Paradox č.3: Ač upřednostňuju kratší hry, tak mi délka vůbec nevadila a nenudil jsem se.

Podrobněji:
Doom 3 byl svého času označován za excelentně hororovou věc. Tehdy mi to přišlo pouze jako temná hra s parádně udělanou tmou.
Dnes jsem byl opravdu velice překvapený, jak moc mě to chytlo. Dokonce tak moc, že jsem odsunul hraní Mirrors Edge a Metra 2033 na "někdy".
Po grafické stránce toho jde vytkout hodně, s odstupem už D3 vypadá hodně špatně, dokonce hůř, než třeba RtCW (pro mne). Co se ale drží na vynikajícím stupni, to je celkové ozvučení doomu. Jak zvuky zbraní, kroky, nepřátelé, nářek umírajících, prostě vše je nádherně realné a zvuk zbraní opravdu dává pocit těžkého nebo lehkého kulometu.
Skripty nepřátel se propíraly už milionkrát a bohužel jsou pořád moc okaté. UI je velmi jednoduchá a prakticky podle prostředí poznáte, kdo na Vás vyběhne/vybafne.
Nicméně jsem se při hraní opravdu bavil a už se těším na D3:RoE.

Začnu zeširoka. Osobně diablovky jakéhokoli druhu moc nepreferuju a ikdyž hraju už 14-15 let, tak samotné Diablo mne úplně minulo. První akční RPG, které jsem zkusil byl Titan Quest a ten mě nadchnul.
Bohužel jsem spíše sci-fisticky zaměřený a tak mi SS přišlo jako vhodnější...no co říct, nebyl.

Příběh má být asi strhující a není, prostředí je až žalostně stereotipní, což se dá na jednu stranu pochopit, ale i kolonostická loď může vypadat různoroději, případně by nějaké mise úplně mimo lodi nebyla na škodu. Ta jediná, odehrávající se ve volném vesmíru to nezachrání :-(
Interakce prostředí je až směšná. Sice reaguje prakticky všechno, ale i sebevětší bedna se zásobama váží a chová se jako nafukovací balónek, takže není problém tlačit před sebou chodbou 20 beden rozměru 2x2x2m. Zase na druhou stranu fyzika funguje jak má.

Grafika samotná je vcelku ucházející, nepřekvapí a ani neurazí.
Nepřátel není až tak moc, spíše různé variace, ale jejich "stereotip" prakticky nevadí. Co zamrzí, jsou zkušenosti, které nezískáváte ze zabíjení, jako u všech ostatních akčních RPG, ale pouze za splnění úkolu a vždy po dvou bodech. Ty zainvestujete do dvou druhů dovedností, bojových a technických. Samotné vylepšování statistik se děje na "pracovních stolech", kde zpracováváte součástky. Ty sbíráte z padlých nepřátel, z rozbitých beden, ze všeho možného a prakticky je jich tolik, že ani šetřit nemusíte. Za chvíli je z Vás stroj na zabíjení a hrou procházíte jako nůž máslem.
Mimochodem se tím strojem opravdu stát můžete. Po celé lodi nacházíte kyberimplantáty. Jejich instalací ztrácíte kus "lidství", což prý má vliv na jednání s ostatní posádkou, ale moc jsem si toho nevšiml a navíc jsem vypadal stylově.

Co mne ale rozladilo, byla samotná délky hry. Opět se vracím k tomu, že loď není/nemusí moc velká, ale tady přišel konec jako blesk z čistého nebe.

Celkově tohle neumím doporučit, ale momentální cena 199kč je na občasné odreagování ucházející.

Když se v roce 2007 objevily první obrázky z chystaného Borderlands, okamžitě se dostalo na seznam "must have". Přechod na komixovou grafiku ve mně vyvolal mírné hnutí žlučí, které uklidnily záběry z hraní. Přechod téhle věci rozhodně sednul.
U CZ verze mě zklamala absence lokalizace. Naštěstí i pro totální neangličtináře není češtiny třeba. Mapy, kompas, není šance úkoly nesplnit. Jedině tak možná příjdete o nějaké vedlejšáky.
Grafika mi vyloženě sedla. Kombinace "kresleného, komixového" vzhledu a parádně zvládnutých efektů mě dostala. Víceméně jsem celou dobu hrál s tím, že jsem si ji užíval.
Bohužel hodně přispěla k jednotvárnosti prostředí a to může být pro někoho docela na škodu. Sice pustina je pustina, město je město, ale právě cell-shade tomuhle moc nesedí. Plus prakticky nulová interakce dokáže někdy naštvat.
Biliony a triliony druhů zbraní zní jako reklamní slogan dobře, ale praktické využití moc nemají. Hodně času pak strávíte tím, že porovnáváte tabulky nebo přímo zkoušíte razanci na nepřátelích. Druhá možnost je se na to vybodnout a prostě si nechat tu dražší a zbytek prodat. Mimochodem zbraní a peněz se povaluje takové množství, že nemáte po chvíli žádný problém s koupením čehokoli.
Užití přibližovadla a pozdější otevření portálů je nutností, pokud se nechcete nechat otrávit. Pěšky tady opravdu chodit nejde, mapy jsou rozlehlé a díky zabudovaným kulometům a raketomatům ušetříte dost munice...
...kterou můžete kupovat v automatech. Ty jsou trojího druhu, muniční (prodává munici a zvětšení zásobníků), lékařský (lékárničky a štíty) a zbraňový. Osobně jsem ale raději zbraně sbíral, v automatu nikdy nebyl vyloženě unikátní kousek. Přebytečné vybavení můžete prodat u jakéhokoli automatu, nezáleží na druhu.
Bohužel, jakmile se objeví možnost vylepšovat třídy postavy a vy si najdete nějaké, co vám vyhovuje, strácí automaty některé využití. Při mém automatickém doplňování munice, zdraví a zrychlení doplnění štítu, byly automaty něco jako bankomaty.
Nepřátelé byli zábavní, vtipní a po čase trochu nudili. Někoho s vyšším levlem než máte vy, je fuška zabít, paradoxně ho jde přejet autem a tam výjma bosů je úplně jedno, jakou má zbroj atp. Jejich respawning je ze začátku fajn, kvůli rychlejšímu levelování postavy, později už vyloženě nudí a zdržuje.
Ikdyž tady na hru samotnou víceméně pořád nadávám, tak jsem se u hraní dokonale bavil, ikdyž se hlavní i vedlejší úkoly smrskly na dojdi, pozabíjej a přines/odnes.
Délka hry je tak akorát a už se těším na koupi DLC.

Return to Castle Wolfenstein je pro mne jedna z osobního Top Tenu, proto jsem se na nového "wolfíka" hodně těšil. Bohužel už dopředu jsem byl skeptický, kvůli obrázkům , videím, prostě všemu. Markantní posun ke 100% sci-fi mi neseděl. Nakonec to taková hrůza nebyla, ikdyž...

Hlavním mínusem je jednoduchost. Opravdu jsem za celou dobu hraní neměl problémy cokoli zvládnout a když už se něco jevilo složitějším, tak veil pomohl víc než dobře. Škoda. PRG prvky byly skoro až na škodu, protože, pokud je někdo ze staré školy a je zvyklý pořád všechno prohledávat kvůli secretům a pokladům, tak má za chvíli prachy prakticky na všechno.
Město byl vyloženě krok vedle. Je sice super, že se pořád vracíte, ale když vyčistím nějakou čtvrť, odejdu a při náratu je tam ještě početnější osádka, degraduje to německé vojáky jenom na kus masa na porážku. Proč by proboha velitelství pořád posílalo další a další lidi na sebevraždu? Přitom stačí zlikvidovat odboj, který nebyl moc tajný. Zdravý rozum si prostě vzal dovolenou. Koncept fajn, ale totálně nezvládnutý.

Mise? Pořád to samé, záseky? Proč? Dyť máte ukazatel a veil. Apropo, kdyby bylo časové omezení aspoň nějak limitující, ale možnosti dobití bylo tak moc, že to bylo až směšné.

Potěšil mě engine. Nejsem nějaký odborník, ale na pohled působil velice příjemně.
Zbraňový arzenál se měl omezit na dobové kousky. K těm sci-fi ujetinám mi srdce moc nepřirostlo. Vůbec z nich nebyla cítit smrtící síla, takže jsem je vlastně ani nepoužíval, pokud jsem nebyl nucen.
Nepřátelé = maso. V kombinaci s oficírem byli trošku oříšek, ale veil opět všechno vyřeší :-(

Shrnutí, pro mne odreagovačka, přišla v dobrou dobu (před porodem dcerky, takže jsem nemyslel na "blbosti"), pro milovnky oldschoolu dobře provedené tajné místa. Spousta klišé tuhle hru sráží dolů, prostě raději šáhněte na RtCW.

Takže konečně dohráno a tady je shrnutí (obsahuje spoilery):
První MW mě nadchnul. Kupodivu přechod do moderního hávu CoD jenom prospěl a já se neskutečně bavil. Dokonce i příběhem. Dvojka mě nechávala vcelku chladným, ale stejně jsem ji nakonec neodolal.
Herní mechanismy se vůbec nezměnily. Pořád stejná zběsilost, pořád "miliony" mrtvých, spolubojovníků, zbraní, efektů...Bohužel, tady jsem nějak postrádal ucelenou dějevou linii. Už na začátku, při misi ve městě, jsem neměl páru, co dělám, proč tam jedu a jestli jsem vůbec v právu, prostě zmatení nad zmatení. No nic, pokračuju, snad se to zlepší...a ono nic, zmatení bylo víceméně až do konce s několika světlými okamžiky. Takže osobně mi nejvác sedl přepad USA a mise s ním spojené. Na druhou stranu, takový přepad těžební věže jsem si vyloženě užíval. Pohled na zemi z vesmíru, těch 20 sekund klidu po 15 minutách řevu, byl skoro až nádherný a působil asi nejvíc emotivně z celého MW2.
Co mě v tomhle směru moc zklamalo, byly některé herní principy. Třeba pády. Jdou je to super, podruhé je to nuda, ikdyž zrovna běh v Riu beze zbraně byl zase povedený. Stejně tak umírání. V prvním MW působila smrt vašeho alter ega šok a lidem se to líbilo. Takže v MW2 jen houšť, když to lidi mají rádi. Mám pocit, že ve třetím MW to poroste exponenciálně a už se dočkáme ne 3, ale 15 zabití.
Design misí je pořád silně koridirový, ať už se Vám zdá něco jiného, pořád žádná volnost, naštěstí si toho nemáte čas vůbec všimnout. Všude střelba, umírání, hlasy, spousty zbraní, které působí silně věrohodně a když vezmete těžší kalibr, tak máte pocit, že jej opravdu držíte. Potěšilo využití bezpilotního letounu.
Takže, ikdyž se to možná, tak jsem si hraní MW2 užíval. Atmosféra je dokonalá, skoro se chce říct skutečná. Dokonce mě velice zamrzela smrt Ghosta. Mise Spec Ops mě taky chytly, možní víc, než samotná kampaň, MP nehraji.
Délka hraní 7:32

Jelikož jsem se ohledně TQ moc nerozepsal, tak to učiním teď.
Datadisk mě, stejně jako původní TQ, dost chytil. Abych řekl pravdu, vlastně mě tam až tak nic nedrželo, příběh klišé, nepřátel mraky, jenom klikat, klikat a klikat a přesto jsem se neskutečně bavil.
Oproti původní hře se objevilo několik vylepšení. Přidána karavana, která Vám převáží věci. Nemusíte je mít všechny ssebou v báglu. osobně jsem to nikdy nevyužil, dále přidány svitky, které sesílají jednorázové kouzla. Ty jsem si v průběhu hraní opravdu hodně oblíbil a s nima je spjata i nová postava, která z donesených surovin právě svitky vyrábí. Stejně tak umí oddělit od jakékoli části vybavení artefakt. Bohužel za stráty jednoho nebo druhého. Nikdy nezískáte jak artefakt tak zbroj.
Přibyli nepřátelé a několik grafických efektů, ale celkově se topořád tváří jako starý dobrý Titan Quest.
Co mě velice překvapilo, je délka. Čekal jsem to výrazně kratší.

Ikdyž jsem se výsostně bavil u prvního Halfu a jeho datadisků, u druhého trochu míň, u Ep1 dokonale, tak tahle epizoda je asi nejlepší část z HL univerza.
Atmosféra je od začátku až do konce perfektní, drží vás v napětí a pohání dopředu, že odpustíte i pár uměle natahovaných pasáží.Třeba obrana vortignautů a Alyx je zbytečně dlouhá, ale hudba + napětí dodává scéně kvalitu a máte hned chuť si to střihnout znovu.
Trošku mi vadilo venkovní prostředí, ale z důvodu ztvárnění. Někdy jsem měl pocit, že ce je 3 merty od cesty, už nestálo za dodělání. Prostě někdy chyběly detaily a já měl pocit, že jsem zase v Op. force.
Ke zbraním se asi nemá cenu vyjadřovat, prostě klasika.
Nepřátelé ale zaslouží hodně velké plus. Staří jsou parádní a noví víc než potěší.
Zase musím valve poděkovat za drobnůstky typu "pustím plyn, podpálím a část úseku si vyčistím bez jediného výstřelu".
Achievementy mi příjdou zbytečné, ale někdo to má asi rád.
Jediné, čemu trochu nerozumím, proč mi FPS skákalo od 60 do 135. Při první epizodě se drželo stabilně kolem 125. Tady, a nejen při venkovních scénách, prostě sem tam spadlo na 60.

Jediný DM, u kterého jsem vydržel víc, než jedno odpoledne. Osobně nejsem moc fanoušek síťového hraní, ale tohle má opravdu spád a pokud chytnete dobré lidi, tak se ze dne stane noc, z noci zase den a Vám to vůbec nevadí.
Bohužel mi venkovní mapy přišly dost o ničem a bavily mne jenom vnitřní lokace.

Prostě "jen" interaktivní technologické demo. Na zabavení se, než výjde další pokračování Halfu je to krátké, znovuhratelnost nikterá žádná. Jenom se koukáte a sem tam trochu žasnete.
Pro fanoušky je to povinnost a pro ostatní zajímavost na pokoukání.

Naprosto nechápu, co mě na tomhle "dílu" Halfu tak bavilo. Pořád jsem si říkal: "Je to zase koridorovka! Je to zase koridorovka!", ale je tak neskutečně chytlavá, že jsem po dlouhé době něco dojel na jeden zátah. Sice mi to trvalo jen 6,4 hodiny, stejně to byl velice příjemně strávený čas.

Nepřátelé, postavy, nic se nemění, dokonce hratelnost se drží pořád na vysoké úrovni. Opravdu sand není co vytknout. Ikdyž něco by se našlo. Určité pasáže, kde opakujete stále stejnou věc Třeba vodění zbylých obyvatel na vlak mi přišlo jako vyložené protahování herní doby.. Taky mi přišlo zbytečné, mít ke konci kompletní zbraňový arzenál, který nemáte vůbec šanci využít.

Nicméně to jsou věci, kterých si při samotném hraní opravdu nevšimnete a dojdou Vám až po dohrání. Koncový filmeček k Ep2. Vás jenom natěší na pokračování...

Tak další zářez na pažbě a hned se podělím o dojmy.

Grafika se povedla, opravdu jsem se přistihl při tom, že si některé věci jenom tak prohlížím a prodlužuju herní dobu + efekty vody jsou parádní. Průchody tekoucí vodou, šplíchance na obrazovce, všechno velice pozitivně ovlivňuje hraní. Celkový kabátek art-deca 30-tých let minulého století se povedl. Aspoň zase něco jiného a neokoukaného. Jde vidět, že si tvůrci dost vyhráli a zabývali se i detaily, které s hraním nemají nic společného.

Hratelnost...nenudí. Ikdyž se Rapture tváří jako free pro pohyb, tak opak je pravdou a Bioshock je totální koridorovka. Ale nádherně zaonačená a tak Vám ani nepříjde, že se motáte v chodbách. Navíc je možné kdykoli kouknout do mapy nebo si dokonce zapnout směrovou šipku. Nelze zabloudit.

Co se týče zbraní a celkového likvidačního potenciálu, tak ten mě potěšil, ikdyž některé kousky jsem nepoužil vůbec a některé až hodně pozdě. Zbraně mají několik druhů munice a i ze špatné zbraně jde vhodou municí a postupným vylepšením v automatech udělat solidní vražedný nástroj. Možnost provádět výzkum fotoaparátem taky potěší a zpříjenmí hraní nebo přidá pár vrásek na čele, podle toho, jak jste obratní ;-) Plasmidy (vlastně nic jiného než instantní magie) mají široké využití, které v prvních chvílích ani nedojde.
Bohužel si tím musíte hlídat jak zdraví, tak množství Evy, kterou na plasmidy vyžíváte. Ono je špatné, když Vám při souboji dojde a musíte si píchnout injekci.
Množství bojových, strojních, fyzických a jiných tonik jenom usnadňují cestu vpřed. Bohužel jsem ze začátku hodně šetřil Adama, látky, kterou si spřístupníte další tonika, sloty na ně nebo zvětšíte množství Evy. Takže ve finále jsem měl moc jak Adama, tak peněz na nákup nábojů, lékarniček atp.
Průchod hrou usnadňují oživovací komnaty, vy kterých se probudíte vždy po smrti. Bohužel bez jakýchkoli penalizací. Takže osobně jsem si raději načetl nějaký starší save.

Nepřátelé jsou podivní, dobře charakterizují zkaženou společnost, obývající podvodní město. Časem se je naučíte likvidovat vcelku snadno a to včetně Big Daddyů. Jediné, co mě opravdu naštvalo, je poslední souboj. Proč, to si zjistěte sami.

Příběh Vás drží až do konce. Cestou sbítáte audio nahrávky jednotlivých lidí. Některé Vás posunou v příběhu dál, jiné jenom ukážou zvrácenost Rapture nebo tajný kód ke skladu. Možnost několika konců, podle toho jak se ve hře chováte, je asi dostatečným důvodem k replayabilitě.

Tak Dark Sector pokořen a mám z něj rozpačité dojmy.
Hru jsem sledoval od prvního trajleru a těšil jsem se na sci-fi vesmírnou steatlh akci. Změna v čistou akčňárnu, odehrávající se na Zemi mě nemile překvapila a skoro jsem ji za to zavrhnul. Vyjití si skoro ani nepamatuju a nebýt recenze pro doupě od kamaráda, tak bych si ji nechal ujít úplně. Videa byla ale celkem lákavá, tak proč za to nedat momentální 4 stovky.
Takže popořadě. Po otevření krabičky mě nemile překvapil manuál, sice lokalizovaný, ale ty 3 stránky ohledně licenční smlouvy a výpisu ovládání není zrovna to, co od manuálu čekáte. No je i v elektronické podobě, tak jsem koukl na tam a..., světe div se, opět ty 3 stránky.
No nic, tak si nepočtu a jal jsem se instalovat. Po instalaci jsem změnil rozlišení na nativ monitoru a obraz zůstal pořád mírně roztáhnutý nahoru. Ovladače na grafiku nové, firmware na monitor taky aktuální, patch na hru jsem nikde nenašel, tak mi nezbývalo to překousnout.
Následoval velice rychlý loading a šlo se hrát.
Za co musím vývojáře pochválit, je tutoriál, provedený v černobílých barvách a formou prequelu celého příběhu. Trošku mi nesedlo ovládání, nemožnost skákat a docela hodně omezený pohyb, myslím tím neviditelné "zdi", za které se Hayden nedostane. Jasně, nemusíte se bát, že někam spadnete, ale aby byly i před troskmama a kupama haraburdí...?
Opět nevadí, akce se rozjížděla slibně, nové možnosti taky bavily, prostědí sice stereotip, ale nenudilo a glaive byl zábavný. Trošku snad zamrzela praktická nemožnost získávat náboje od zabitých nepřátel, ale aspoň to nutí používat glaive a jiné praktitky k zabíjení. Velké rozčarování jsou ale těžké zbraně. Sice jich není ve hře moc, ale jsou prakticky nepoužitelné. Než s nima něco trefíte, tak je lepší použít ty svoje. Ušetříte čas, nervy a zdraví, které se ale doplňuje docela rychle.
Všude kolem se navíc válejí peníze a různá vylepšení zbraní, které je možno utrácet v obchodě. Sice jsem využil asi třetinu nalezených peněz a dost dobře nechápu některé funkce obchodu a nemožnost nainstalovat ty vylepšení, které chcete zrovna pro tuhle zbraň, ale pro zpestření fajn.
Bossové jsou rozporuplní. Je jich přiměřeně, pořádně ale zatopí jenom jeden. Paradoxně mi finálový přišel asi jeko nejlehčí.
K záporům, nechci začít obligátní větou, je to port z konzolí a nepovedl se, ale po celou dobu hraní jsem tenhle pocit měl. Trochu divné rozvržení kláves, které ale jde změnit, sekvence s mačkáním tlačítek jsou naštěstí časově zvládnutelné a sand se mi nestalo, že bych to nestihl. Co je ale opravdový problém, je prolínání textur. Není problém, aby se nepřítel prostřílel skrz zátaras nebo aby sem tam vykouknul přez zeď nebo do ni dokonce částečně zalezl. Stejně tak jako vy se v klidu "schováte" v rohu budovy, zvlášť když máte nějakou těžší zbraň. Několikrát se mi stalo, že mrtví nepřátelé zůstanou nepochopitelně viset ve vzduchu, dokonce směrem ke stropu, nohou zachycenou přez dveře.
Přez všechny zápory, je to zábava a o to jde hlavně. Prostě se nenudíte.

Předem musím říct, že původní Fallouty jsem nehrál. Sice prvního jsem asi 3x zkoušel už v době vyjití, ale vůbec mě nechytl.
Na třetí pokračování jsem se dost těšil, protože nejsem zrovna RPG hráč a pořád raději střílím z 1st pohledu než se biju mečem. Takže lákadlo to bylo velké. Bohužel po dvou pokusech dohrát Oblivion jsem se těšit přestal. Bethesda udělá sci-fi Oblík a to bude celé. Po slevnění na polovinu ceny jsem se rozhodl dát tomu šanci a nelituju. Opravdu je to přesně to, co jsem potřeboval. Aspoň jsem si to dlouhou dobu myslel.
Takže k hraní. Příběh je na první pohled docela klišoidní a při hlubším pohledu opravdu je, naštěstí je podáván velice dobře a nezdá se být až tak přímočarý. Odbočky, případně složitější způsoby řešení situací se povedly. Sidequesty pomůžou v postupu, lokace které při nich navštívíte jsou na jednu stranu pořád stejné, ve své podstatě i řešení jsou pořád stejná, ale právě možnost několika rozdílných způsobů dokončení vedlejších úkolů, dávájí hráči dobrý pocit.
Možnost vyřešit situaci kladně, záporně, násilně nebo nenásilně hodnotím velice dobře. I reakce okolních lidí na přesvědčení postavy se mi líbilo.
Systém V.A.T.S. mi ze začátku přišel dost zbytečný, ale při zvyšování levelů postavy se postupně stal ultimátní zbraní na vše.
Tolik proklínaný konec mi přišel naprosto výborný a perektně se k celému Fallout univerzu hodil. Za tohle musím Bethesdě zatleskat.
Optimalizace se také docela povedla. Začínal jsem hrát na starém Sempronu 2800+, 1GB ramky, ATI1600Pro a při vypnutí některých efektů šlapala hra výborně.
Shrnutí: Třetí Fallout je povedený, otevřený svět funguje, má své zákonitosti, atmosfera je přiměřeně ponurá. Několikrát jsem se přistihnul, že nejde jen tak projet hlavní linii a tak, i přes svůj postupný stereotip, mi utekly asi jenom 2 vedlejší úkoly. Trochu vadí limit 20 úrovně, ale ne zas moc.

Painkiller dělá čest svému jménu, ať už ho berete vcelku nebo rozložíte na dvě slova. Tento tah se lidem z People Can Fly povedl ve všech směrech. Ale opět popořadě.

Příběh je svým způsobem nepodstatný. Přesto jsem ocenil autory za jeho zpracování a že si s nim tu práci dali, ikdyž je u tohoto žánru vedlejší. Filmečky jsou na úrovni doby vydání, povedené. Pár zvratů se taky dočkáte.

Na nepřátelích byl odveden solidní kus práce, co se týče vizuální stránky a nejednou jsem se přistihl, že se je rád prohlížím a snažím se je hned nezabít. Mrtvoly totiž poměrně rychle odchází do horoucích pekel a zůstávají po nich jen duše. Každá pak po sebrání přidá jeden bodík na stupnici života do celkové hodnoty 200. Naproti tomu inteligence silně pokuhává a jedinou myšlenkou zůstává vaše likvidace.

Painkiller sázel, ve své době, na dokonalou fyziku. A měl proč. Ještě dneska je paráda koukat na jednotlivé kusy těl, odlétajících přesně tak, jak mají.

Leveldesign je koridorový, až hrůza. Navíc se dělí na jednotlivé arény, které se po vstupu uzavřou a jediným způsobem je likvidace všecho živého, ehm, mrtvého. Což na větších mapách může být docela problém, když se vám jeden mrtvolák zasekne o patro výš ve zdi ;-)

Vcelku je ale Painkiller hodně zábavný, pokud potřebujete vypnout mozek a zařádit si. Hodně tomu pomáhají zbraně se svými 2 likvidačními mody. Navíc kolíkomet je velice zábavný a do té doby naprosto nevídaný.
K celkovému snažení přispívá i to, že na nejslabší obtížnost máte zablokovány některé levely a systém uzdravování se taky obtížnost od obtížnosti liší.

Ve zkratce, pokud hledáte inteligentní zábavu, běžte jinam. Všichni ostatní se pojďte bavit.

Jakožto Barkerova fanouška a milovníka Undyingu, jsem na Jericho čekal jako na smilování Prvorozeného, hltal každý uvolněný screen, každý trailer, každý článek. Pak přišla první recenze a já jenom koukal a nevěřil. Ale popořadě.

Jericho nabízí vizuální orgie, ale prostě to není Undying a s tím jsem se dlouho nemohl smířit. Takže po 10x přehraní dema jsem se přece jenom odhodlal pro koupi a do teď nelituju.
Akce střídá akci, období období a vy mezi vším poletujete jako duch (snad nic neprozradím). Tím chci říct, že autoři celkem vtipně vyřešili pár věcí, jakou je třeba je nemožnost/nerealnost nosit u sebe víc než 2 zbraně. Takže když máte chuť použít místo sniperky rotační kulomet, stačí kouknout na příslušnou postavu a přeskočit si. Navíc každý v týmu komentuje situaci jinak a s jiným nadhledem. Problém nastává v částech, kdy vám hra určí jednu postavu a jak na potvoru zrovna tu, co máte rádi nejmíň.

Možnost sesílat/používat s každou postavou rozdílné druhy kouzel je taky zajímavé okořenění. Ale jen některé jsem opravdu využíval. Pokud opět neberu pasáže, kde jinak nemůžete.

Grafické zpracování je ale koridorová lahůdka! Bůh ví, jak by vypadal otevřenější svět, ale tady to vůbec nevadí. Zvuky, efekty a už i animované menu navodí správný pocit hnusu a zvrácenosti. V podobě nepřátel jde vidět intervence samotného Barkera (kdo zná jeho sběratelské figurky, tak nebude překvapen).

Příběhově se Jericho taky povedlo. Bohužel na nějaké větší rozvádění v ránci hraní samotného není moc prostoru, ale o to víc informací dostává hráč za odehrání jednotlivách částí. Ty jsou samozřejmě napsány tím správným způsobem a nutí člověka projít hru podruhé, potřetí na vyšší úroveň a snažit se. Překlad do češtiny je taky excelentní nebo jsem si nějakých překlepů, špatných tvarů slov vůbec nevšiml.

Jediné, co mi na Barkrově Jerichu opravdu vadilo byl konec. Pro případné spoilování ale nebudu psát proč.

Prý Half-Life v jiném podání. Prý jenom běháte a vlastně nevíte proč. Hrátky s časem musíte používat jenom tam, kde je jich třeba...no dá se to tak brát. ALE!

Běhat a nevědět proč můžete, ale jenom pokud nevnímáte samotný příběh. Neříkám, že je to bůhví co, ale rozhodně není nijak odfláknutý. Cutscény jsou podle mne povedené, ikdyž jsou viditelně v enginu hry.
Hrátky s časem opravdu běžně používat nemusíte, ale když se vám dostanou pod kůži, cestu vpřed si geniálně ulehčíte a bude zábavnější. Můžete zabíjet ve větším klidu, krást zbraně (překvapení vojáků je nádherné, ikdyž po čase stereotipní), čímž se oslím můstkem dostávám k inteligenci nepřátel. Jedním sloven povedená! Neříkám, že by nemohla být o chlup lepší, ale i tak vojáci jednají různorodě, obchází, reagují na zvuky, pohyb a taky na to, v jak početné jsou převaze.

Potěší možnost osedlat čtyřkolku, jejiž využití sice není úplně dokonalé, ale ušetří vám spoustu chodícího času. Zároveň části odehrávající se ve vzducholodi jsou svým způsobem kouzelné, pokud umíte využívat čtvrtou dimenzi.
K výbornému pocitu z hraní slouží hlavně steampunkový vzhled prostředí. Kdy létající stroje působí jako kdyby DaVinci navrhoval poletuchy v 1. světové válce.

Dále bych rád vyzvednul optimapizaci, která se opravdu povedla a na mém obstarožním stoji jsem si mohl zapnout i nějaký ten efekt navíc.

Jediné, co můžu vytknout a opravdu vytknu, je samotný konec. Pořád se stupňuje napětí, pořád jsou nepřátelé tvrdší nebo jich je víc a pak najdou konec. Bez výstrahy, bez nápadu.

Q3A, zkratka, která mne připoutala na dlouhé hodiny, dny, týdny i měsíce ke kompu. V době vyjití třetího Quaka jsem považoval on-lie hraní za úplně zbytečnou věc. Svůj názor jsem razantně změnil a konečně začal i na hraní používat věc zvanou myš.

Ze začátku jsem hrával jenom s boty a nějak neuvažoval nad tím, která zbraň je silnější/slabší, jakou použít taktiku apod. Později jsem sui uvědomil, že každá vyžaduje trochu jiný způsob hraní, plus že znalost prostředí není úplně k zahození. Rozmístění pover-upů, střeliva a lékárniček občas hraje docela zásadní roli. Někteří boti jsou přesnější někteří ne a využívají hrubou sílu.

Několik map jsem si vyloženě oblíbil, několik zbraní taky a na druhou stranu mě některé zbraně a některé arény vyloženě štvaly. BFG velkou spotřebou/malým množstvím nábojů, než jsem se naučil používat railgun, tak uplynulo dost vody v řece. Mapy s několika patry a chodbami jsem proklínal, naopak jsem časem zjistil, že jsou nejzábavnější.

Jednotlivé modely postav jsou vynikající a vybere si snad každý...ikdyž,osobně upředňostňuju u avatara ženské pohlaví a tam se tvůrci moc nevařádili. Nakonec mi zůstal použitelný jenom ženský Doom. Věřím ale, že tohle je jenom drobná piha na kráse. Nadabování odpovídá vizuální stránce.

Graficky taky nemám Q3A co vyčíst. V době vyjití to byla takřka špička, měl jsem dokonce problémy ho rozchodit na vyšším rozlišení než 800x600, ale po mírném upgrade hra šlapala nádherně. Efektů, z dnešního pohledu, moc nebylo, ale i ty se povedly.

Třetí Quake zůstává i nadále stálým okupantem mého disku a kdykoli mám špatnou náladu a potřebuju se bezhlavě vyřádit a něco zmasakrovat, tak pomáhá víc, než jakékoli prášky.

Osobně tuhle věc řadím mezi nej hry všech dob. Recenzenty docela opěvovaná, hráči odvrhovaná. Přitom je to jedna z mála her, která dokázala výborně skloubit jak FPS, tak prvky RPG a střelné zbraně s magií, akci s hororem a silně jde poznat příběh od mistra hororu Cliva Barkera, který zapůjčil své jmého i do samotného titulu hry.
Netradiční ovládání zbraně levou rukou je za chvíli vysvětleno. Pravou sesíláte na nepřátele kouzla a pokud správně přidáváte nalazené posilovače, má kombo blesk + brokovnice dokonale smrtící účinek. Pak ale dostanete do ruky kosu a tu už nepustíte z ruky. Sice Vám trochu omezuje regeneraci many, ale na vytvoření štítu 4x za sebou postačuje. Zároveň můžete do zbraní nabíjet různé druhy municí, obyčejnou, stříbrné kulky s pomalejším nabíjením, ale neskonale vetší razancí nebo fosforové náboje do brokovnice.
K celkové atmosféře přispívá i množství kvalitního textu. Bohužel kdo neumí anglicky, tak bude připraven o pořádný prožitek. Sice se na poli amatérských češtin objevil celý překlad, ten byl ale bohužel dost nekvalitní. Doslechl jsem se ale, že před několika lety byla celá hra přeložena znovu a prý dost solidně.
O Undyingu by se dalo napsat množství textu, o rozmanitosti nepřátel, navštívených lokacích a cestování v čase a mezi dimenzemi, ale o tomhle se nedá číst, to se musí hrát a prožít.
Vřele doporučuju!

Začnu netradičně. O téhle sérii jsem toho slyšel spoustu. Parádní akční zážitek, nemožnost dohrát bez gamepadu, skvělý příběh...No něco je pravda něco ne. Nemůžu hodnotit celou sérii, předchozí díly jsem nehrál, takže uvedení do děje bylo trochu kostrbaté, ale pak začal masakr a ten skončil až závěrečnýma titulkama. Opravdu parádně odvedené práce, které se ale dá vytknout několik chyb.
Za prvé mě překvapila nemožnost namapovat klávesy, ikdyž se nabídka tváří, že to jde. Za druhé skákací části. Neříkám, že by byly až moc složité, ale prostě v souvislosti s pohyblivou kamerou, která vám mění směr letu, je to dost o nervy. A tím se dostávám ke třetí slabině a tou je právě kamera.
Taky mi trošku vadila změna charakterů. V době, kdy si opravdu zvyknete na Nera, příjde vám Dante jako chudý příbuzný.
"Bohužel" když toto vše překousnete, zůstane nádherný zážitek z perfektní akce, okořeněný spoustou kůl hlášek, parádních filmových sekvencí a děsně charismatických hlavních hrdinů.

Oblivion byl první RPG, které jsem skoro dohrál do konce. Bohužel mne od něj odradil určitý stereotyp a pro mne až moc velká rozloha na porchození. Ale popořadě.
Začátek, nádhera, volba postavy vyřešena dobře, možnost úpravy obličeje dokonalá. Když se člověk dostal z vězení a měl možnost se rozhlédnout po okolí,skoro Vám upadla spodní čelist. Pak přicházelo jedno překvapení za druhým. NPC, příroda, města, banditi, prostě nádhera a navíc to i fungovalo. Bohužel mne nějak nic extra nenutilo držet se hlavní dějové linie a tak jsem raději plnil vedlejší úkoly. A to je kámen úrazu. Vedlejšáky jsou víceméně na jedno brdo. Sem tam se najde originální, trochu se zaplete, ale ve své podstatě je to pořád to samé.

V celkovém hodnocení musím ale vývojářům přiznat, že odvedli opravdu kus práce.

Přez určitou zmatenost v ději musím uznat,že jsem se "bál" víc než u původního F.E.A.R.u.Lekací momenty jsou kvalitně rozmístěny, design levelů nepřekvapil. KOnec, který je často vytýkán, mi osobně sedl.

Paradoxně při druhém hraní jsem ocenil level design a nepřišel mi vůbec špatný,právě naopak skvěle podtrhával atmosféru.Jen protivníci mi už nepřišli tak dobří a stačí trocha cviku + dobrý výběr zbraně a nejsou žádný problém.

Perfektní rozšíření původní hry, kterému na tempu hodně ubírají skákací sekvence. Jinak je to důstojný nástupce, povedení nepřátelé, skvělé zbraně, lokace. Jediné, co zamrzí je délka, která je ale na datadisk dostačující.

Perfektní odreagovačka skoro se mi chce říct hříčka. Důkaz, že jde udělat FPS bez jediného výstřelu. Netuším ovšem, jestli mne něco bude nutit hrát tuhle věc znovu. Ono samotné uvažování a zkoušení, jak co otevřít, kombinování jednotlivých možností postupu, má své kouzlo a když už víte, jak dál, stává se z labyrintu pouze shluk chodeb.
Na druhou stranu nemůžu projektu upřít dokonalou atmosféru, perfektně zvládnutou hudbu a jak jsem už psal, nápad. Proto si tvůrci zaslouží potlesk!

Nehrál jsem nikdy žádnou diablovku a tohle mi opravdu sedlo. Bohužel replayabilita je patrně nulová. Pomůže snad jen datadisk

Konečně hra,u které se člověku drží tlak na horních hranicích únosnosti. Sledoval jsem info už dlouhou dobu před vyjitím, ale postupně jsem ztrácel naději. Další z řady krváků, který chce šokovat, ale jinak nenabídne vůbec nic. NAOPAK!
Úvod je vymyšlen parádně. Intro toho ukáže dost, aby Vás navnadilo, ale ne tolik, aby jste si byli schopni udělat jakýkoli obrázek o situaci. Ovádání je trochu těžkopádnější, vzniká z toho mírná flustrace, ale kdyby jste chodili ve vesmírném obleku, vážícím několik dost kilo, tak by jste neběhali jako králík v době rozmnožování.
Nedostatek zbraní a munice je logický, přece jen jsme na těžařské lodi. Zbraně samotné mají nápad, nezvyklý tvar, funkce, které lze navíc upgradovat a tak i z obyčejné pistolky (zde řezačky na horniny), jde udělat solidní kanón. Později lze získat lepší kousky, ale tady nastává dilema. Čím víc zbraní máte, tím víc rozdílné munice nacházíte -> nemáte skoro čím střílet a vylepšení dáváte do všech, takže nemáte vlastně ani jednu silnou zbraň. Doporučuju nosit 2, nanejvýš 3 kousky.
Skvěle je udělaný HUD. Veškeré info ohledně Isaaca máte na samotném obleku (který lze také upgradovat). Počet nábojů máte zobrazeno na samotných zbraních. Suma sumárum, informace jsou podávány nenásilně, nezakrývají obrazovku a působí logicky.
Hra navíc postrádá hluchá místa a pokud se někdo pomalu začíná nudit při likvidaci nepřátel nebo ho přestává bavit prostředí, změní se. Protivníci jsou ze začátku hodně tuzí a místy spíše utíkáte, naštěstí se s upgradováním stává likvidace spíše zábavou. Bohužel/bohudík stísněného pocitu z kdekoliv číhající smrti se nezbavíte. Atmosféru navíc podtrhuje skvělé ozvučení. Mění se když vstoupíte do vakua, je krásně prostorové, prostě vymazlené.
Pro mne je tenhle počin rozhodně GotY loňského roku!

Pokud hledáte jednoduchou leteckou akrkádu, u které nemusíte zapínat mozek, tohle je přesně pro Vás. Výběr mezi dvěmi obtížnostmi, mezi několika druhy letadel + možnost zvolit si marking, je na dnešní dobu docela málo, ale pokud nejste odkojeni na Il-2, budete nadšeni.