Wolfenstein

Když přede mnou někdo vysloví název "Wolfenstein", mojí první asociací je můj herní klenot Return to Castle Wolfenstein, na který i po devíti letech od jeho vzniku hledím s úctou, jelikož tato hra mě také totiž uvedla do světa PC her a je tedy pro mě zároveň i hrou průkopnickou. Proto jsem informaci, že je vytvořeno volné pokračování této hitovky, přijal s velkým očekáváním a věřil, že se dočkám ještě něčeho lepšího. Počáteční odborné recenze a některé zdejší komentáře mě zprvu přiváděly na myšlenku, že mohu velice rychle zapomenout na kvality předchozího dílu, takže jsem se pomalu začal připravovat na to, že se bude jednat spíše o náhražku velmi ubohou. A jak to dopadlo?

Po prvních pár okamžicích jsem se od těchto negativních myšlenek odprostil. První pozitivum totiž přišlo v podobě vylepšené grafické stránky, která sice není špičková, ale pro moje oči je více než velmi pěkná, takže procházení jednotlivými misemi minimálně na úvod určitě zpříjemní. A tady se musím na chvíli pozastavit, jelikož většina misí se odehrává mezi tzv. Východním a Západním křídlem, kam se "můj" B. J. Blazkowicz v rámci plnění úkolů neustále vrací a bojuje, takže minimálně polovina z těchto misí je naprosto totožná, což na mě působilo velmi nudně a stereotypně, takže tento nápad si autoři s klidným svědomím mohli odpustit. Naštěstí tento neduh mi hra vynahradila v akční stránce, která mě u hry oslovila nejvíce, jelikož boje s nacisty se trefily do mého vkusu, snad až na ty zmutované, jelikož na tyto typy protivníků jsem někdy háklivý, ale tentokrát jsem to poměrně v pohodě strávil.

Jelikož čas oponou trhnul, přibyly podle toho i modernější zbraně, které je nově možné vylepšovat, takže jsou pak těmi nejspolehlivějšími společníky.

Co dodat? Když vše řečené shrnu, musím uznat, že přestože předchozí díl pro mě i nadále zůstává nedotknutelným symbolem akčních PC her, ten nový mě zaručeně nezklamal a v zapomnění u mě tedy rozhodně neupadne.

Před pěti lety by šlo o velmi solidní akci, dnes je to jen zastaralá FPS a těch několik málo vylepšení proti RtCW dneska už dávno nikoho nenadchne. Ze začátku jsem měl trochu pocit, že si autoři budou chtít z nekonečného zástupu WW2 fpsek tak trochu utahovat, ale to bylo asi jen nějaké moje chvilkové pomatení smyslů. Ačkoliv B.J.Blazkowitz je postava vpravdě absurdní - velká část úkolů má v popisu věci jako "prozkoumej", "infiltruj", "ukradni" a přesto snad každé místo, kam B.J. zavítá, skončí v troskách a poseté mrtvolami. Vůbec mi vzezřením i chováním připomíná spíš Serious Sama, sic s tou sérií nemám větší zkušenost.

Co by se dalo na téhle hře pochválit jsou experimentální zbraně, které sice na první pohled vypadají jedna jako druhá, ale nakonec celkem pěkně zapadly do arzenálu, sic jsem k nim přistupoval až v poslední části, kde už útočná puška silnější protivníky nestíhala kosit. Systém upgradů práci s arzenálem zpestřuje a motivuje k hledání zlata v úrovních. Hlavně v první polovině hry dost pomáhá pocit übermensche, kdy náckové padají k zemi po jedné, maximálně dvou kulkách a člověk si ani proti přesile nemusí moc dělat hlavu s krytím se před jejich palbou.

Co by se naopak nedalo pochválit je historický model navyšování obtížnosti skrz množství nepřátel, které se na vás často bezhlavě chrlí ze všech stran a největším nepřítelem se tak stává chaos. Taky respawn nepřátel v ulicích města sice nedosahuje absurdnosti Far Cry 2, ale ani k ní nemá daleko. Bossové jsou zvláštní - často jde jen o to zvolit vhodnou zbraň, dělat co tvrdí objectives a boss padne jako nic. Generál Zeta se nestačil ani vykecat a už ho chytaly posmrtné křeče - asi nejjednodušší boss ve hře. A taky tu chybí možnost vlastního savu, ale s tím se dá většinou žít.

No a pak je tu takový problém se základní magickou vlastností Veil - nepřátelé jsou s ní lépe vidět, taky jsou s ní vidět různé skrýše a tajné cesty, postava se se zapnutým Veil pohybuje znatelně rychleji, energii to žere velmi pomalu a po městě je rozeseto mrtě míst, kde ji dobíjet, takže není prakticky důvod ji vypínat. Co z toho plyne? Že 99% času je všechno zelený a je jen otázkou času než to jednoho začne štvát, bo když už náhodou energie dojde, člověka praští do očí celkem pěkné barvičky. (Následně zalituje že v těch barvičkách nevidí tak dobře vykukující hlavy nácků a dojde dobít energii na Veil.)

Grafickou stránkou sice Wolfenstein neurazí, ale rozhodně ani neohromí - prostě cca to, co by se dalo čekat. To samé zvuk.

První cca třetina vypadala nadějně alespoň jako solidní rubanice, pak ale hra začne silně nabírat na stereotypu, nudě a nakonec i frustraci ze situací, které imho mají být v level-designu roku 2009 dávno překonanou záležitostí.

Nový Wolfenstein mě velmi bavil. I když se jedná o úplně jinou hru, než asi každý čekal, i když trpí konzolovými neduhy a příběhem, kde nacisti povýšili svoje válečné úsilí o další dimenzi (čili klasická záchrana světa na druhou), hraní jsem si užíval jak jen to šlo a až na posledního bosse můžu s klidem prohlásit, že jsem spokojený.

Autoři se pokusili o mírně nelineární postup s výběrem nepovinných misí (i když by se daly spočítat na prstech jedné ruky) a implementováním města, ve kterém se B.J. může volně pohybovat, sbírat sýkryty a likvidovat nácky do nekonečna, rozmlouvat s NPC, nakupovat upgrady zbraní atp.

Zamrzí nízká obtížnost i na Hard. Řadoví vojáci jsou tady jen jako panáci na odstřel a svou slabost nahrazují počtem, výzvu představují jen speciální protivníci a bossové, na které ale zase stačí použít síly medailonu. Medailon je navíc tak velkou výhodou pro hráče, že jsem se ho snažil používat co nejméně, abych si nepřipadal moc trapně.

Velké barevné ikony pro slepé, candy vzhled (hodně barviček) a vedení hráče za ručičku už jsou věci, na které jsem si zvykl a přijímám je. Člověk dneska musí brát ohled na hráče za televizí s gamepadem v ruce a schopnostmi šimpanze.

Zasloužené čtyři z pěti.

Boha jeho, to byla ale kravina. Ale poctive remeslne provedena kravina. Kdo k tomuhle delal scenar, ten musel byt ale dusevne postizenej. Davam sice jen 50% (a jeste se mi to zda moc), ale presto jsem to dohral a asi hlavne proto, ze je to typ hry strilej a zapomen a tak neni problem denne odehrat svych dvacet minut a na konci tydne to dokoncit.
Blby je, ze se nedostavil pocit "huraaa dostal jsem toho zaverecnyho hajzla", ale pocit "no to je dost, ze uz to skoncilo, melo to koncit uz po tom velkym broukovi, tohle uz fakt byla nuda"

Směřování každého dílu Wolfensteina je trošku jiné, mně lépe než styl RtCW vyhovuje arkádová střílečka typu Wolfenstein 3D a nebál bych se ani srovnání s Painkillerem.

Ve Wolfovi byl konečně využit Doomem3 téměř zabitý potenciál enginu k vykouzlení pohádkové atmosféry nacistickými kultisty obsazeného městečka. Parádní lokace je podle mě důl, zámek samotný mohl být víc drákulovatě hrozivý. Nepřátelé uspokojiví, jen ty nacistky byly na můj vkus málo sexy...

Už tak jednoduchou obtížnost umocňuje kompas - navigující bludička, která žere mnoho pozornosti a nedovoluje tak ocenit pečlivě (byť lineárně) koncipované úrovně. Bylo by dobré, kdyby byla možnost kompas skrývat.

Prolínání s Black Sun Dimension pomocí krystalů medailonu je velmi zábavné a společně s pestrou paletou zbraní umožňuje se v likvidaci nepřátel opravdu vyřádit, což považuji za hlavní klad hry. Po dohrání mne ihned přepadla chuť začít znova a na vyšší obtížnost (normal totiž klame tělem a ve skutečnosti je spíše very easy). Nepotěšilo mě, že mi nezůstaly zbraně a upgrady, na druhou stranu, vše je pohodlně dostupné pomocí ve hře integrovaného cheat menu, jež je k dispozici po prvním dohrání.