Return to Castle Wolfenstein

Poprvé jsem RtCW viděl u kamaráda o letních prázdninách roku 2002. Tou dobou jsem trávil čas na chalupě v malém západočeském městečku. Popravdě, v mém věku prázdniny s babi a dědou nepatřily už zrovna k mým vysněným představám. Průlom přišel, když se mi klučina od sousedů pochlubil, že mají doma nové PC. To nebyla příliš povzbuzující informace vzhledem k tomu, že jsem se pár let nazpět ptal jeho starší sestry, jestli mají počítač a ona suverénně vytáhla dětské počítadlo. Optal jsem se tedy kamaráda, co hraje? Když řekl, že Wolfensteina, napadl mne okamžitě Wolfenstein 3D z roku 92. V duchu jsem se smál představě jejich „nového“ počítače.

Samozřejmě jsem se mýlil. Když jsem pak viděl jejich nabušenou mašinu, klesla mi brada. Oproti mému stařičkému P166 to byl přímo zázrak moderní technologie. Po spuštění RtCW jsem se musel opravdu hodně snažit nevypadat překvapeně. Ta grafika byla božská, námět neokoukaný, design úrovní špičkový a při tom všem novém naprosto intuitivní. V člověku se kloubil strach, zvědavost i vzrušení, všechno to bylo tak moderní a úžasně hratelné, že se nešlo odtrhnout. Od té chvíle už mi prázdniny na chalupě vůbec nevadilo trávit, naopak musím trochu rozpačitě přiznat, že jsem každý další den po probuzení vstával s nádhernou myšlenkou na hraní u sousedů. Když prázdniny skončily, vydupal jsem si doma nový počítač.

Při hodnocení RtCW je třeba uvážit, jaké FPS hry vznikaly do té doby. Call of Duty ani Medal of Honor ještě nebyly na světě, akčních her s tématikou druhé války (a okultismu) bylo méně než co by se za nehet vešlo a těžko mohla jiná akce nabídnout alespoň zdánlivě podobnou atmosféru. Engine byl využit do mrtě a nabízí to nejlepší pokoukaní, co v daném roce šlo vytvořit. Nejen že hra ovlivnila můj herní život, ovlivnila i celou následující éru v herním průmyslu a dala vzniknout mnoha dalším legendárním titulům a herním sériím. Povedený začátek.

Orig/ Grafika 7/10 Hudba 10/10 Hratelnost 9/10 Zábavnost 8/10

Hru jsem dnes dohrál již podruhé. Poprvé to bylo v době, kdy to byla žhavá novinka a zároveň jedna z nejočekávanějších her tehdejší doby. Málokdy nové hry hraji hned když výjdou. Říkám si: "však jednou si je zahraji", ale Return to Castle Wolfenstein patří do kategorie her, které nepočkají.

Tato hra se vyznačuje především hutnou a silnou atmosférou, která vás provází po celou dobu hraní. Je to její největší deviza, která přetrvává dodneška. Je to taky hlavní důvod proč u hry zůstanete až do konce, protože příběh ač zajímavý a napínavý vás dnes již tolik neohromí. Je to dáno i in-game animacemi, které dnes již hodně nudí. Je na nich poznat, že vývoj v tomto směru hodně pokročil kupředu.

Po grafické sránce, přestože neohromí jako tehdy, to není žádná bída a párkrát jsem se ještě přistihl, že koukám po okolí a vyhlížím vstříc vzdáleným texturám. Co mi více vadilo byly zásahové body protivníků.Tehdy to bylo něco ohromného, teď jsem ale měl trošku problém si na to zvyknout. Působilo to hodně zastarale. Skoro jako bych hrál nějakou tuctovou střílečku.

Samotné hratelnosti to však moc nevadilo a nemít rozehrané i další hry a nepotřebovat spát, tak ji dohraji na jeden zátah. Jednotlivé mise jsou navrženy výborně a i když se jedná o lineární postup, tak se způsob plnení misí mírně střídá. Někdy je to pomalé plížení, jindy je potřeba projít misi bez prozrazení ale nejčastěji se jedna o frenetickou akci. Někdy jsem i bloudil a docela mě otavovala druhá epizoda, kdy se na mušku dostali kostlivci a podobná havěť. S nástupem lepších vojáků se zase vrátila parádní akční jízda.

Hru jsem dohrál za použití "save and load" postupu, protože některé úseky byly doslova smrtící. Závěrečný bos mi dal pořádně zabrat. Přesto se našli i chvíle kdy jsem se pln adrenalinu prostřílel celou mísí bez ztráty kytičky a za tyhle momenty jsem strašně rád. Jen škoda, že dneska už mulťák nikdo nehraje, zřejmě bych to protivníkům pořádně zavařil :-)

Na závěr snad jen dodám, že hra si opravdu zaslouží vysoké hodnocení. Když se totiž překlenu přes technické zpracování, dostanu pořád hru která je vyjímečná svou hratelností, zábavou, rozsahem a především výbornou atmosférou. Hru si schovám a za pár let si její atmosféru znovu rád připomenu.

Hru jsem začal hrát: 21.8.2008
Strávil jsem u ní: 12 hodin a 5 minut

Když reálnou střílečku z 2. světové, tak jedině Hidden and Dangerous 2, když klasickou FPS, tak právě Return to Castle Wolfenstein. RtCW je pro mě posledním důstojným nástupcem této série, ještě se pořád drží víceméně věrně reálíí největšího válečného konfliktu všech dob a do toho s citem přidává některé sci-fi a okultní prvky. Na RtCW je ještě vidět, že byl připravován s maximální pečlivostí a snahou autorů bylo vytvořit opravdu dobrou hru ve všech směrech.

Ve své době vypadal RtCW výborně a ani dnes ještě určitě jeho grafické zpracování neurazí. Navíc, pokud si dobře pamatuji, tak hra byla prostá všech možných bugů, tak jak se s nimi setkáváme dnes v takřka každé hře, které jsou šity hrokou jehlou, jen aby už byly na pultech. Rozhodně bych vyzdvihl zvukovou stránku hry, zvuky zbraní byly výborné a člověk měl pocit, že drží v ruce vražedný nástroj a ne hračku pro děti.

Po stránce hratelnosti jde o ryzí FPS, bez všech možných zbytečností, napomáhá tomu výrazně povedený design úrovní, kdy se více méně střídají mise, které je možné hrát taktičtěji s těmi, kdy B.J. rozsévá zkázu jako bůh pomsty a stejně tak prostředí nesjou po celou dobu sterilní, ale střídají se tak, že se nikdy nezačně dostavovat stereotyp.

Nemám rád sci-fi hry, nemám rád sci-fi prvky ve hrách, které se jinak odehrávají v reálném prostředí, ale RtCW je jedna z mála her, které jsem to dokázal odpustit. Možná, že kdybych si ji teď zahrál znovu, tak by se hodnocení vyšplhalo ještě o kousek výš, ale i tak na ty hodiny, které jsem u ní kdysi strávil poprvé a potom ještě při druhém dohrání vzpomínám rád. Pokud někdy bude nějaké další pokračování Wolfíka, tak doufám, že naváže právě na RtCW a nikoliv na posledního Wolfensteina.

BTw, poslední boss mi přišel hodně lehkej, nejvíc jsem se zapotil asi u těch dvou ubersoldátů v té podzemní laboratoři :)

Return to Castle Wolfenstein je pro mne hrou, kterou bude lepší nechat už navždy minulosti, podobně jako Heinricha I. samotného. Povšimněte si prosím zdůraznění subjektivity (cituji "pro mne"), protože v takovém duchu se ponese i celý následující komentář. Povšimněte si také toho, že nikde nepíšu, že jej musíte dočíst do konce ani netvrdím, že mám absolutní pravdu či snad v nejmenším nenaznačuji, že jste idiot. Cítím jen potřebu na tohle všechno upozornit, protože v tom moři devadesátek se tenhle asi hnedtak neztratí (nebo snad ztratí?), ovšem není mým záměrněm vyvolat davovou hysterii, spíše jen vzbudit nějaký ohlas a poskytnout i kritický pohled na tuhle modlu. Počítáte-li se tedy mezi velké fanoušky hry, zapřísahám vás, přestaňte číst, protože ošetření případné zdravotní újmy vám pojišťovna nejspíše neuhradí, obávám se.

Začínám psát asi hodinu po druhém a posledním dohrání RTCW a musím hned na úvod konstatovat, že jak mě u některých starých her napadá "jaká škoda, že už se takové hry nedělají!", tady by to bylo přesně naopak (kdybych tedy věděl, jaké FPS se dnes dělají). Je pozoruhodné, jak zastarale na mne hra působila. A to nemluvím o vizuálním zpracování, jelikož grafika je i dnes stále velmi pěkná a vyjma mizerné podpory širokoúhlých rozlišení netrpí hra z technologického hlediska žádnými výraznějšími neduhy a šlape v podstatě bezvadně. Vlastnosti Quake 3 engine (nebo možná spíše lenost se s nimi vypořádat) ovšem zasahují hře znatelný úder po stránce hratelnosti. Protože celková dynamika pohybu je totálně quakeovská (když má člověk panzerfaust, skoro se mu až zachce provádět rocket-jumpy), což má mj. za následek, že hrou prakticky profrčíte jako uragán, což takhle možná zní docela lákavě, ovšem pak je třeba vzít v potaz, že přestřelky se dělí na dva druhy - ty krátké, kdy se životnost nepřátel pohybuje v řádech jednotek, maximálně desítek vteřin a ty frustrující, kterých sice není mnoho, ale hru řádně zabrzdí (a není to výzva, spíše souboj s mezerami AI).

Co pak výsledné dílo zkázy dokoná, jsou zbraně a jejich pojetí, kdy skoro nevím, kde dříve začít, jestli třeba u toho, jak je tesla puška totálně nepoužitelná anebo že bych od agenta tajné služby očekával, že granátem dohodí dále než já (tzn. více než tři metry), ale v téhle disciplíně bych mu zjevně byl zdatným soupeřem. Ranou pod pás nějakému kvalitnímu akčnímu zážitku jsou i stealth mise, protože jakmile je protivník schopen bez helmy ustát kulku do hlavy z pistole ze vzdálenosti dvou metrů, mění se hra v totální frašku, stejně jako v situacích, kdy je nepřítel schopen zasáhnout vás empéčtyřicítkou na dlouhou vzdálenost prvním výstřelem. O tom, jak je hloupý styl míření ostřelovačkou, kdy musíte dlouhé vteřiny čekat, než se kurzor usadí, jsem už psal dřív jinde, tady je už jen třešničkou na dortu zjištění, že jakýkoli pokus o krytí je spíše kontraproduktivní, jelikož půlka zásobníku klidně skončí v trámu pár centrimetrů od vás, přestože se k němu střed zaměřovače ani na okamžik nepřiblíží. Je to sice zbytečný detail, ale tohle je opravdu k vzteku, když si uvědomím, že hlaveň pušky by čouhala daleko za trám, tak jak ho !?*#$! vůbec dokáže Blazkowicz trefit? A takovéhle situace nejsou ve hře zdaleka ojedinělé a ona náhodná a zdrcující přesnost nepřátelských MP40 mi v kombinaci s nízkým zdravím udělala radost hned několikrát. Závěrečný souboj s bosem už jen potvrdil mé rozčarování - já si pamatoval, že je stupidní, jen ne přesně proč - tedy ačkoli se nacházíte v poměrně rozlehlém prostraství, hra mi neumožnila se od Heinricha (hups, spoiler) vzdálit na víc než pár metrů, v opačném případě na mě nekompromisně poslala stíny, jejichž nálety se prostě nedaly odrazit ani přežít. Když jsem tedy takto souhlasil s bližším setkáním, bylo to až překvapivě snadné, stačilo jen nechat zatížené tlačítko myši a zajít si uvařit čaj.

Je tady občas předmětem sporu, zda se mají hry hodnotit v kontextu doby vydání anebo naopak s přihlédnutím k současným měřítkům. Osobně jsem pro určitý kompromis - je fajn na hře ocenit dobovou originalitu či nápady (přestože mohly být od té doby stokrát zopakovány), odpustit snesitelné technologické neduhy, naprosto vypustit hodnocení grafických detailů, ale hratelnost se přehlížet nedá a znám-li obdobně staré tituly, které mé současné nároky na hratelnost splňují (a docela věřím, že pár let ještě budou), pak nevidím sebemenší důvod je u některých jiných her snižovat.

Ta padesátka není ani tak průměr (ten by se asi z komentáře čekat nedal), spíše jen ocenění některých detailů - tu a tam zajímavého nápadu (mise s tankem nebo likvidace oficírů při oslavách), relativně slušně vyprávěného děje (s povedeným intrem) nebo též několika nápaditých nepřátel (tu asi není těžké hádat kterých).

A jsem schopen uznat, že na nižší obtížnost to může být vážně příjemná odreagovačka, ovšem hrát to na nejtěžší jako nějakou výzvu je už spíše masochismus. Pro mě je tak Return to Castle Wolfenstein více než cokoli jiného ukázka mé vlastní selektivní herní paměti a také zastaralá nic-moc střílečka. Pokud s tím nesouhlasíte, Führer vám žehnej.

RtCW jsem hrál mnohokrát. Jednou jsem si dal pár misí u sousedky, potom pár misí u kámoše o pár baráku níž, ale nikdy jsem si ho nezahrál pořádně a hlavně ho nedohrál. Takže některé úrovně jsem v životě neviděl a některé zase znám suveréně jako své boty. Speciálně to platí pro misi s lanovkou. Tu jsem hrál opravdu mnohokrát a vyřádil se na ní takovým způsobem… Jenže to bylo tak před 5 lety, v době, kdy jsem neměl ani slušnou mašinu. Teď jsem se ale čistě náhodou k němu dostal a konečně ho dohrál.

Nejprve začnu příběhem, jak je již u mě zvykem. Ten není nikterak důležitý. Jde o klasické klišé, kde „hrdina zachraňuje svět“. Námět to přesto ve své době musel být originální. Když si vezmu, že takové válečné MoH či CoD vyšly o něco později, a jsou to hry, které se odehrávají ve velmi podobném prostředí, ale přeci jen jsou zpracované realističtějším způsobem.

Hratelnost je to klasicky lineární. Běž kupředu, sbírej lékárničky a střílej. Hra je vcelku vyvážená a na svou dobu poměrné lehká. Pravda, hrál jsem na nejnižší obtížnost. Mile mě překvapila jednoduchost bossů, jelikož já si na ně moc nepotrpím. Suveréně nejlehčí byl boj s posledním bossem, Heinrichem I.. Místy jsem pociťoval nevyváženost mezi lékárničkami a nábojema. Někde byly nahuštěný na každém rohu a někde jich byl zase nedostatek. Týká se to hlavně misí v katakombách - lékárniček pomálu a nábojů ještě méně. Celkové jsem ale nějaké větší problémy neměl. Občas mi také ještě přišlo, že AI vidí víc, než by vidět měla.

Graficky mě hra mile překvapila. Modifikovaný Quake3Engine vypadá stále k světu. Trochu mi ale vadila sterilnost některých venkovních oblastí a jejich podivné okraje. Jinak jsem ale neměl problém.

Verdikt: RtCW je velmi slušná FPS. Z dnešního pohledu je na takových 80%, ale s ohledem na její stáří + docela pěkné vzpomínky ji uděluji 90%

Nejoblíbenější pasáže: 1. Lanovka (Tram Ride), 2. Jakési letiště a základna přísně tajných zbraní (Secret Weapons Facility) 3. Vesnice pod zámkem Schufstaffel (Paderborn Village)