Tento monstrózní, ambiciózní projekt vyvíjený pod hlavičkou Rockstaru na sebe připoutal nejedno oko příznivců herní série GTA, adventur i her jakkoli se otírajících o filmové prostředí. Ačkoliv na první i poslední pohled jde hra nejvíce pod ruku první zmiňované skupině, budou to právě GTAčkaři, kteří si zde najdou nejvíce výhrad.

Základem L.A. Noire je příběh, nejedná se o masivní jednolitý děj, ale spousta, méně, či více, souvisejících epizodek, střípků, zkrátka případů – každý se svou vlastní mini-zápletkou, postavami a rozuzlením, které se může lišit podle toho, jak zvládáte výslechy a ohledání místa činu. Případy jsou vskutku bravurní, zvládají evokovat jak atmosféru všední, šedivé a „nudně“ triviální policejní práce, tak se občas blýsknou nějakou zajímavou kauzou, třeba navrch i s odkazy na určitý film-noir ze 40.-50. let.

Samotné hraní bych rozdělil na tři složky:
1) Přesun po městě – ano najezdíte se hodně, ze stanice na místo činu, na příbuzné lokace, do domu podezřelých osob, přes márnici a někdy zase zpět. Vracet se na stejně místo po druhé jsem se musel jen párkrát, ohledat znovu již ohledanou lokaci pouze jednou za celou hru, to jde. Město vypadá pěkně, není sice tak lákavé na průzkum jako města GTA, tudíž jsem neměl sebemenší motivaci si někam jen tak zajet mimo rámec mise, nicméně tvrdím, že vypadá velmi dobře, věrně své době a příjemně mě na něm překvapila obrovská rozlehlost. Jízdní model představuje oproti GTA 4 krok zpět, ne však natolik, aby ovlivnil hráče a ježdění znechutil.
2) Výslechy jsou jedním slovem wow, opěvovaná facial motion capture skutečně nezná konkurenci, úšklebky, pohledy stranou, drobné uhnutí očí při lži, nejistota, nebo naopak mrazivá přesvědčivost arogantního lháře, či upřímný pohled při snaze pomoct a říct pravdu, to všechno zde máme v celé své kráse. Navíc mezi postavami, včetně té vaší, rozpoznáte spoustu TV herců, což je sympatické. Samotná „mechanika“ výslechů je o poznání jednodušší, máte vždy na výběr jednu ze tří možností, intuicí si můžete jednu ubrat, což je k ničemu, protože vám většinou zmizí ta nejméně pravděpodobná, a tak hodněkrát musíte tipovat. Pokud před výslechem řádně prozkoumáte místo činu, či prostor ve kterém se nacházíte a projdete si všechny důkazy, TEORETICKY byste měli vždy vědět, zda vám vyslýchaná osoba lže, či nikoliv, ovšem problém je, že někdy si důkazy a události nespojíte, popř. něco omylem vynecháte a neuvědomíte si to, dokud výslech, vlivem nedostatku této informace, nezkazíte. Takový výslech už nelze napravit a hodnocení celé mise se ubírá směrem záchod (hra vás však vždy pustí dál, nehledě na to, jak moc výslechy kazíte).
3) Ohledání místa činu a dalších prostor je největší slabinou hry a důvodem, proč spousta „akčnějších“ hráčů může později nadávat. Zatímco první ohledávačky jsou vzrušující, baví vás koukat okolo, zkoumat keříky, prohlížet si mrtvoly, nebo se doma lidem hrabat v policích, později se ta samá činnost stane otravná. Za úctyhodnou herní dobu cca 30 hodin se ohledávání od první do poslední mise nikam neposune. Přijdete na místo, musíte ho celé projít a klikat po každé, když se změní hudba – tohle je přesně ten důvod, proč se L.A. Noire nedá hrát příliš dlouho vkuse. Osobně mě sice nenapadá, jak ohledávání vylepšit, aby byl zachován silný opar realističnosti, ale bohužel to nemění nic na tom, že mě to nudí a obtěžuje.

Celkově má hra své mouchy, paradoxně „hratelnost“ ve smyslu intenzita, zábava, chytlavost, schopnost vás přikovat k PC, popř. se o hře bavit s dalšími lidmi je právě největší slabinou hry, L.A. Noire je noblesní, propracovaný epos, chovám k němu velký respekt, který mám potřebu patřičně ocenit v hodnocení, ale rozhodně to není čirá, hravá zábava, jenž mě nutila jezdit si ve světě GTA jen tak pro radost, popř. splnit hru na 100%.

HW: Minimum: Dual-Core 2,2 GHZ, 2 GB RAM, GF 8600/Ati HD3000 (PCI-E) / Doporučeno: C2D 3,2 GHZ, 4 GB RAM, GF GTS 460/Ati 6850

Za soumraku odhozen až na samý kraj světa, zraněný a unavený, s posledními silami se sbírám ze země, pobřeží je malebné, ale z moře fouká štiplavý vítr přímo do očí, chtěl bych roztáhnout deku a na chvíli spočinout, ale nemám deku, ani s kým na ni ulehnout. Srdce mi bije příliš pomalu, oči se klíží a já mám strach, že bych je již znova neotevřel. Pomalým krokem přecházím z písku do vysoké trávy, byl bych se proběhnul a rozpaženýma rukama hladil jejich stébla, ale dochází mi dech už při samotné myšlence zrychlení kroku. Za šera sám se svými myšlenkami. Za posledního západu slunce padám k zemi u vstupu do kamenné jeskyně, v dáli slyším šumět vodu a v odrazu jeskynní klenby vidím její odlesky, ale nemám sílu se přesvědčit, zda jsou pravé, nebo zda jsou to jen zoufalé představy mé tonoucí mysli. Slunce pomalu nahrazuje Měsíc a já za jeho slabého paprsku otevírám dopis, abych si ho naposledy přečetl.. Poslední z jednadvaceti dopisů, které nikdy nedojdou svého adresáta. Vylité srdce a pootevřená duše na jednadvaceti papírech, pečlivě zabalená v jednadvaceti obálkách, pro mě dvacet a jeden příběh, udržující mě nad hladinou příčetnosti, pro ostatní dvacet jedna stran planých blábolů, pro tebe dvacet jedna střípků minulosti, o kterých nikdy nebudeš vědět, že ani existovaly. Obálka vypadává z mé náprsní kapsy, prsty jsou otupělé, ruka bez citu, nemohu se zvednout, nemohu se natáhnout, a tak jen zírám přimhouřenýma očima z nichž vyhasíná život na povysunutý papír začínající slovy: „Drahá Ester“...

Dear Esther není typická počítačová hra, ale spíše filmový, nebo dokonce „zhmotněný“ knižní, interaktivní zážitek. Je to poezie, při které musíte být v tom správném rozpoložení, abyste do ni dokázali proniknout. Pokud cynicky doběhnete na konec a otupěle odklikáte texty, nezbude vám z tohoto originálního projektu nic, než pěkná grafika a pěkná hudba, což bez střílení dost možná nepřekoná ani Source Engine promo Half Life 2: Lost Coast. Chce to trochu citlivého ducha, představit si sebe v roli herní postavy a hlavně za „Esther“ dosadit jméno někoho jiného – vám bližšího... Mnohem bližšího.

Nedokonalostí je zde spoustu, klidně by se do hry vešlo více textu, více dopisů, více vnitřních monologů, někdo by mohl namítnout, že ač se jedná o volný ostrov, na konec vede klasicky jen jedna, předem nalajnovaná, cesta, jiní by ocenili nějaký logický quest, puzzlík, nebo prostě jen větší interakci s okolím... Na všem je trochu pravdy, nicméně žádný z těchto nedostatků mě nepřipravil o krásně smutný, melancholický zážitek, jenž mi toto dílo poskytlo.

HW: Minimum: 3 GHZ CPU, 1 GB RAM, GF 6600/Ati X800 / Doporučeno: C2D 2 GHZ, 1 GB RAM, GF 7600/Ati 2900

Pokud si chcete hru jakš-takš užít a nemít po dohrání trpkou pachuť v ústech, ihned zapomeňte na veškeré standardy id software, přimalujte v Malování Johnu Carmackovi knírek a oslí uši, vsugerujte si, že Quake 4 byl nejlepší díl série a definitivně „uznejte“, že Firefly válcuje Battlestar Galacticu...

Hotovo? Tak hurá na Wasteland! Hra vás vyhodí ve velice pohledné a na první pohled rozlehlé pustině, po prvním rozkoukání zjistíte, že atmosféra futurismu a westernu (jak vystřižená z Firefly) dává všemu spíše nádech pohody, než napětí a boje o přežití. Procházíte se okolo, ale ono až není tak, kde se procházet, spíš tedy klikáte na postavy, z nichž hlavouni vám dávají úkoly a všichni ostatní opakují nudné formulky o tom, na co byste si měli dát pozor a jak to tady chodí. Mezi jednotlivými misemi se musíte dopravovat vozítkem, přičemž po cestě vás zpravidla napadají jiná vozítka... Jako nápad se mi to líbí, ale zatímco takové GTA žije vlastním životem, a tudíž transport z místa na místo představuje nejen skvělé zakomponování hráče do herního světa, ale také i potěšení samo o sobě, Rage na tom zdaleka není tak dobře. Projíždění se krajinou by bylo pěkné, kdyby všude nevedla jen jedna jediná cesta, navíc hluboce pohřbená v kaňonech tak, že jen málokdy vidíte, co je za nosem. Samotné střílení je pak velice triviální, na nepřátele nelze ani mířit, musíte na ně čučet čelem a pak se vám bude autozaměřovat na nejbližší cíl, bože... A jízdní model je trochu jak na kokainu – přehnaná citlivost zatáčení apod. S tím jsou spojené i závodní okruhy, normálně bych hodnotil možnost zajet si pár koleček s raketometem na střeše jako vynikající vsuvku, ale takhle to bylo jen stěží nadprůměrné...

Rage se jaksi snaží být hrou pro všechno, snaží se inovovat a rozšířit žánr, jenže každý dobrý nápad má zde své „ale“, hned za každou pochvalou mám něco, co vytknout a vůbec, tento nevyrovnaný a jemně kolísavý pocit u hry jsem měl neustále. I ono zmiňované „chození si pro mise“ mi později začalo vadit, příběh je mizerný (závěr vyloženě zabitý) a jelikož samotná náplň misí je nesofistikovaná a arkádová, pauzy mezi nimi jen zbytečně vytrhávají z hratelnosti. Vzhledem k tomuhle se mi na mysl vkradlo Metro 2033, což byla hra, s mnohem intenzivnější atmosférou, až strachem, tudíž jakákoliv zastávka v obydlené oblasti působila hráči příjemnou úlevu a pocit odpočinku... Na druhou stranu samotné střílení je poměrně zábavné, prostředí vypadá pěkné, grafika interiérů je sice o poznání slabší než grafika exteriérů, resp. jakýchkoliv pohledů „z dálky“, ovšem design je ucházející. Když se tak prodíráte rozmanitými troskami a rozbořeninami a tu na vás škvírkou vysvitne sluneční paprsek, začínáte mít pocit, že tohle je konečně to, co od hry požadujete. Problém opět tkví v tom, že i mezi největším bordelem vede vždy jedna okatě uspořádaná cestička, vedoucí do vašeho cíle a nikam jinam. Připočtěte si k tomu nechvalné používání průhledných zdí a spínačů typu „tady jsou dveře, ale otevřou se až když vezmeš naprosto nesouvisející item a zabiješ všechny nepřátele okolo“ a jsme jak ve hrách před 10 lety.

Vůbec, itemů je ve hře moc, v každé misi nasbíráte 20 kilo píčovin a stejně nevíte, co k čemu slouží, jednou za čas mrknete do inventáře, kliknete „build all“ a jdete dál... Nechápu, proč je poslední dobou inventář pro tvůrce FPS takový problém, dokonce ani špičkové hry jako BioShock, či zmiňvané Metro 2033 nejsou schopné vytvořit situaci typu „vím, co k čemu slouží, vím, co sháním a cíleně to chci najít“. Všechny hry nás zasypávají harampádím, které stejně nikdo nepotřebuje, protože hru nakonec dohraje s jednoduchou brokovnicí... Mimochodem poznámka k obtížnosti (nejtěžší) – jednu misi se mi podařilo dohrát pouze mlácením pažbou... Na druhou stranu, když jsem si odvykl ukládat a náhodou umřel, naštvalo mě, že hra neobsahuje téměř žádné checkpointy, umřete a jedete klidně 15 minut znova.

Na závěr však musím zmínit, že až na technický problém, který v mém hraní udělal pauzu 3 měsíce, jsem ji dohrál téměř jedním, resp. dvěma dechy a to také něco znamená. Rage nemá žádné kulervoucí momenty, ani geniální nápady, nevyčnívá opravdu v ničem, ale zároveň vás v ničem vyloženě nerozhodí a nevědět, že je produktem id softu, tak snad ani tolik nezklame...

HW: Minimum: C2D 2 GHZ, 2 GB RAM, GF 8800/Ati HD4200 / Doporučeno: C2D 2.5 GHZ, 3 GB RAM, GF 9800GTX/Ati 5550

Po nedotaženém paskvilu jménem Saints Row 2 přichází sebejistější Saints Row: The Third – hra, která konečně ví, co chce. Je to hra, co si nedělá iluze, že svou velkolepostí, propracovaností a krásou města může konkurovat GTA IV, je to hra, co svou atmosférou a příběhem nemůže obstát v ringu ani proti The Saboteurovi, nicméně je to hra, co přináší spoustu čistokrevné, svojské zábavy v podobě extrémní arkádovosti, přímočarosti, ujetosti a příjemného humoru.

Po prvním spuštění hry se na vás vyvalí spousta růžové barvy, nepřeberná množství nastavení – možná až moc, při takovém závalu možností měla na mě customizace postavy opačný efekt – nechtělo se mi s ní srát. Dále celkem slušně vypadající grafika (stále však o něco horší než 3 roky staré GTA IV) a břitce vtipné mise, jenž jsou i přes svou trivialitu schopny hráče skutečně zaujmout a pobavit. Hratelnost je tedy na velmi slušné úrovni, mohu říct, že jsem se bavil po celých 17 hodin, kterých mi hra vydržela... Samozřejmě pak jsem ji s čistým svědomím odinstaloval, přičemž opakovaná pařba, narozdíl od kteréhokoliv dílu GTA, nehrozí... Jízdní model bych nejraději charakterizoval citátem z božského seriálu Angry Video Game Nerd, dílu o Ghostbusters 2: „It’s a huge, huge improvement... But that’s not saying much, it still sucks monkey fucking pukes diarhoea up your fucking asshole!“ Ale ne, to bych třetímu Saints Row křivdil, zlepšení je výraznější, jízdní model je již pouze nerealistický, nelogický, stále mající potíže s tím, že naprogramované modely aut se neshodují s jejich vnějším vzezřením (tzn. při prudkém zatáčení a smyku auto jakoby klouže po povrchu nehledě na to, jak by se vzhledem k pozici svých kol a fyzikálním zákonům mělo hýbat), ovšem je plně hratelný a v konečném důsledku nikterak frustrující!

Příběh hry žádné zlepšení nepřináší, jedná se o nekonzistentní a neohrabaný věšák, na který se pouze zavěšují jednotlivé mise. Úkoly v drtivé většině zahrnují transport na určité místo a střílení předimenzovaného množství nepřátel. Díky svižnosti přestřelek se dá přimhouřit oko nad tím, že neobsahují žádné taktické prvky, prostě kosíte vše, co se hýbe a frčíte dál. Pochválit však musím „průvodní“ jevy a šílenosti typu střílení při volném pádu z jednoho letadla do druhého, pohyb v cyberprostoru, čištění čtvrti plné zombies apod. Vyzdvihnout je třeba taktéž hláškaření a zmiňovaný humor ("Do you have a plan or do we just shoot everybody who get’s in our way? That is the plan"), díky němuž má vše pohodový a bezstarostný feeling, zapomínáte na herní nedokonalosti a jen si užíváte arkádovosti a hratelnosti.

Co se však zasloužilo o to, že nakonec uděluji neobjektivních a spíše osobních 80%, jsou vedlejší úkoly – Insurance Fraud, Tank Mayhem i standardní Mayhem, Snatch, Cyber Blazing, Professor Genki's Super Ethical Reality apod. – tomu říkám odreagování (aneb jak říká vaše postava při kvalitní explozi: „It’s so much more relaxing than painting“). Abych to shrnul návod na tuto hru je jednoduchý, nesnažte se jí uctívat, prožívat její příběh, či srovnávat její svět se světem kolem vás, vemte si z ní, co vás baví, vyždímejte ji a pak zahoďte... Zábava zaručena.

HW: Minimum: Dual-Core 2 GHZ, 2 GB RAM, GF 8800/Ati HD3800 / Doporučeno: C2D 3 GHZ, 3 GB RAM, GF GTS 360/Ati 5650

Half-Life: Uplink je jako poslední bonbón na dně té nejlepší bonboniéry, jako poslední srk toho nejsladšího nápoje, jako poslední hranolek nedělního oběda, nebo také jako nalezení oblíbené hračky z dětství zapadlé za skříní, či objevení letité fotografie na dně spodního šuplíku… Píše se rok 2011 a já instaluji demoverzi z roku 1999 na hru z roku 1998, demoverzi na svoji nejoblíbenější singleplayerovou hru, kterou jsem dohrál 8x a kterou i po řadě let znám stále nazpaměť… Zjištění, že existuje jeden celý level Half-Lifu, jenž mi zůstal utajen, zjištění že je tady poslední dílek puzzlí z obrázku, který jsem měl tak hrdě vyvěšen na stěně, koukal na něj před spaním a nepřipouštěl si jeho nedokonalost, resp. neúplnost, bylo pro mě šokující. Nyní ho ale držím v ruce (mám na mysli ten dílek, vy nemravní neřádi!) a slavnostně zakončuji, co mělo být již dávno zakončeno – příběh jednoho mistrovského díla na poli počítačových her.

Inu, abych sundal růžové brýle, Uplink nedává původnímu Half-Lifu nový rozměr, vlastně v něm vůbec nechyběl, je to zkrátka „něco navíc“, jeden další úkol a jedna zajímavá odbočka. Hned první co potěší je, že Uplink má poměrně ucelený děj, nepůsobí jako jeden level vytržený z kontextu, dočkáte se pár sympatických dialogů, třech základních monster a samozřejmě vojáků. Na vaší vycházce za nasměrováním satelitu určitě nejvíc potěší scriptíky, srdce mi plesalo radostí s každým vojákem, který čekal až se k němu přiblížíte na dohled, aby mohl být nějakou příšerou odtažen za nohy a přeměněn na pár porcí krvavých steaků. Vrcholem scriptování své doby je pak závěr, temný depresivní a monumentálně hrůzostrašný závěr překonávající i většinu plných verzí her (např. Blue Shift vyloženě splachuje do záchodu), natož demoverzí. Zakončení Uplinku se do mě zapsalo jako další nezapomenutelný herní moment.

HW: Minimum: 133 MHZ CPU, 24 MB RAM, SVGA / Doporučeno: 300 MHZ CPU, 32 MB RAM, 8 MB VGA

Rok se s rokem sešel a herní komunita dostala opět nové díly Fify, NFS a CoD… Jak dlouho bude možné ždímat ten samý herní koncept pořád a pořád dokola? Fifa je s námi už 18 let, znamená to, že můj potomek si bude moci zahrát Call of Duty: The Blackest Postmodern Warfares Ops at Neural War 12? Možná… Každopádně rýpání do dlouhých, „komerčních“ herních sérií tvoří jen jednu stranu mince. Faktem zůstává, že hráči si tyto hry stále užívají (záměrně neříkám „kupují“ neboť v koutku duše věřím, že hratelnost je pro vývojáře stejně důležitá jako prodejnost, resp. že tyto faktory jsou úzce a takřka neoddělitelně provázané). Modern Warfare 3 vrhá hráče do brutální štvanice, do hektického boje, v němž se nelze zastavit a porozhlédnout okolo, do války schopné přikovat vás k obrazovce a vnímáním opustit okolní svět… Tedy stejně jako tři předchozí CoD díly, přesto stačí obměnit postavy, nedesignovat nové prostředí a voilá, funguje to jako „za mlada“.

První mise jsem si neskutečně užíval, vůbec mi nepřišlo, resp. nevadilo, že něco podobného v jiné variaci jsem už vlastně hrál, atmosféra funguje pořád stejně skvěle a pocit tlaku, nekompromisně vás ženoucího kupředu je nezaměnitelný. Jak si tak klestíte cestu hrou, určitě si všimnete, že grafiku pohání stále stejný, možná o pár drobností vylepšený, engine – ač je to od Battlefieldu 3 znatelný skok vzad, stojím si za tím, že hra vypadá pořád skvěle. CoD má jeden z těch unikátních enginů (jako měl např. Half-Life), u kterého sice stárnou speciální efekty, ale celkový vzhled zůstává velmi pěkný. Koukatelnost ještě víc zvedá perfektní design levelů, u Modern Warfare 1 a 2 jsem vždy chválil, že všude něco je, prostory jsou plné „nedůležitých“ předmětů, kancelářské výbavy, trosek, zkrátka všeho, co se tam „hodí“, u MW3 tomu není jinak a pocit autentičnosti se tak opět zvedá…

Čeho už si nevšimnete, to jsou scripty, poslední díly CoD jsou kritizovány za plno neviditelných spínačů, které musí být přesně aktivovány, aby vás hra pustila dál, u BF3 to byl problém občas znatelně zasahující do hry, ale u MW3 není čas se vzdalovat z boje, či dělat podobné skopičiny (samozřejmě musíte hrát aspoň na druhou nejtěžší obtížnost, jinak ničíte celý koncept válečné hry), pouze jednou jsem měl problém se scriptem a pouze jednou jsem minul autosave pozici, jinak scriptování přesně mapovalo můj individuální a logický pohyb hrou.

Kampaň je celkově o chlup slabší než u výborných MW 1 a 2, ale za to Spec Ops jsou lepší. Dohrát všechny mise na Veterana je opravdová výzva, u které se konečně cítím jako speciální jednotka, pokoušející se o dokonalý bust. Také netrpělivě čekám, až si budu moct v kooperaci zahrát Survive mód (obdoba perfektních Nazi Zombies z CoD 5). Samotný multiplayer už si netroufám moc hodnotit, ale pokud mě smysly neklamou tak v této oblasti je mezi jednotlivými Modern Warfare rozdíl nejmenší.

HW: Minimum: C2D 2,4 GHZ CPU, 2 GB RAM, GF 8600/x1900 / Doporučeno: C2D 2.8 GHZ, 3 GB RAM, GF GTS 260/HD4800

A je to tady, DICE vhazují rukavici do ringu a vyzývají Infinity ward na souboj v jejich vlastní disciplíně. Máme tady moderní válečný konflikt, zatím nejasně definovanou hrozbu, kterou je třeba odvrátit, několik důležitých master-seržantů, jejichž jména brzo zapomeneme a hlavně nálož pořadně hutné akce! Nechronologické vyprávění začínající výslechem vaší postavy na stanici a přeskakování misí podle toho, o čem zrovna vaši nadřízení chtějí vědět, se mi zamlouvalo. Je to alespoň trošku osvěžující přístup k béčkovým velezápletkám o Rusku a atomových bombách, takže i relativně jednoduchému ději se dostává slušná dávka napětí a pocitů důležitosti.

Náplň misí není v ničem překvapivá, vystřídáte různá prostředí od rozlehlých plání, džunglí, přes sniperování na střechách až po hektické busty stísněných kanceláří. Intenzita a rychlost hry je o malinko nižší než u sérií Modern Warfare (+ Black ops), ale pocit není o nic méně realistický, právě naopak věci jako chování zbraní a práce s viditelností realističtější jsou. Vůbec práce s viditelností je po vzoru Bad Company 2 bezkonkurenční, opravdu musím zmínit kvalitu světel, víření prachu po detonacích a efekty oslnění, jichž mimochodem někteří vojáci využívají cíleně tím, že vám do očí posvítí laserovým zaměřovačem.

Díky tomu, že hra není vždy tak zběsile rychlá nastávají dvě situace: ta první je bezprostřední a týká se toho, že se cítíte jako na skutečném bojišti (za předpokladu že hrajete na hard, na jinou obtížnost nemá hra smysl), vidíte pozice vašich i nepřátelských vojsk a to vás může svádět k přemýšlení o tom, jak nejlépe zaútočit (na což u Modern Warfare není čas). Druhá situace nastává následně, když jste za toto přemýšlení potrestání zatím nejnásilnějším scriptováním, co jsem u hry viděl. Neviditelné spínače, které musíte aktivovat, aby vás hra pustila dál jsou samozřejmě i v Modern Warfare, ale tam jsou naprosto v souladu s logickým uvažováním hráče, hraní Modern Warfare je tak hektické, že není prostor k tomu, abyste se někde zastavovali, nebo se snažili odejít z bojiště. U Battlefieldu na to prostor je, ale přesto těchto možností nesmíte využít. Jednou mi stačilo střílet na nepřátele z trochu jiného úhlu a jelikož jsem tím nesplňoval příkaz „follow“ na svého parťáka, hra prostě nepokročila dál, jindy stačílo o cca 5 metrů vybočit a už mi hrozila dezertace a to jsem chtěl jen nepřátelům vpadnout do zad, což např. v Bad Company 2 občas šlo. Kampaň je scripty opravdu nepříjemně svázaná, kdybych neznal multiplayer, divil bych se, proč se hra jmenuje „bojiště“, když z něj představuje jen malinký, uzounký koridor (a to tvrdí někdo, komu standardní koridorovost u FPS nevadí). Na druhou stranu musím ale uznat, že pokud se hráč vzdá experimentování a soustředí se čistě na postup dál, na problém se scriptem narazí jen párkrát za hru... Když to vezmu kolem a kolem, jsem s kampaní velmi spokojen, hra neměla sebeméně nudný moment, je velice záživná a pokud odpustíte nulovou volnost, tak perfektně, opravdu perfektně, hratelná.

Nepochybně jedním z důvodů, proč se Battlefield tak skvěle hraje, je grafika – zmíněná osvětlení, propracované efekty na každém rohu i celková líbivost prostředí, to jsou grafické orgie drtící vše vyjma Crysis. Design prostředí taktéž bez výhrad a co obvykle nedělám, tak zde nemohu opomenout zvukovou stránku hry – špičkové efekty dle prostor odkud/kam střílíte apod.

Na závěr nejspíš to nejdůležitější a to je multiplayer, neměl jsem možnost ho důkladně prozkoumat, ale mohu říct, že zde Battlefield boduje asi nejvíc. Vzhledem k rozpětí bojiště, optimálního množství hráčů na něm a využití techniky Battlefield Call of Duty nekonkuruje, zde rozehrává svůj vlastní „boj“ a směle v něm vítězí. Vybíráte si povolání, které skutečně ovlivňuje váš styl hry a nedává vám jen druh zbraně, používáte techniku, která výrazně ovlivňuje dynamiku hry, můžete využívat obstojnou (ne však úplnou) zničitelnost prostředí a spolupracovat s kolegy na vyšší úrovni než bývá zvykem… Mno, nebýt problémy s volností v kampani, možná hovořím i o hře roku.

HW: Minimum: C2D 2,4 GHZ CPU, 2 GB RAM, GF 8800/HD3780 / Doporučeno: C2D 3 GHZ, 4 GB RAM, GF GTX 460/HD6850 1 GB

S odstupem času mi přijde, že stejným způsobem jakým Hitman 2 přispěl k zpřístupnění žánru stealth akcí svými pochopitelnými pravidly a absencí frustrujících momentů, tak The Thing rozšířil FPS hráčům obzory o survival horror. The Thing se sice jako hororová adventura tváří, má její atmosféru, jež si mnoho nezadá ani s předními zástupci žánru typu série Resident Evil, či Alone in the Dark, ovšem hraje se poměrně jednoduše, jako taková trochu jiná FPS…

Nacházíte se v odlehlé vědecké stanici na Antarktidě a vašim jediným úkolem je utéct. Ač narazíte na několik vzkazů a vyslechnete si pár dialogů mezi dalšími přeživšími, nemusíte v příběhu hledat indicie, které by byly nezbytné pro dokončení hry. Avšak právě občasná konverzace perfektně dokresluje atmosféru úzkosti a strachu. Během prvního levelu dokonce nebude třeba ani jednou vystřelit, přesto se budete pomaličku ploužit místnostmi, prohlížet každý kout a užívat si každou vteřinu hry. Právě jako dobrý hororový film, nemusíte vždy čelit nejhrůznějším monstrům, abyste se báli. Ovšem zde podobnost s filmy končí, upřímně, ani jsem si neuvědomil, že hra měla na film The Thing navazovat a nějak rozvíjet jeho děj.

Samotný způsob hraní je poměrně jednoduchý – nemusíte si příliš lámat hlavu se zaměřováním, či uhýbáním, střílení je formalita, co je důležitější, tak zda se díváte správným směrem a zda máte munici, což rozhodně nemáte vždy, a tak v řadě situacích musíte volit raději útěk. Dá se říct, že obtížnost si hráč zvyšuje sám tím, jak moc hru prožívá, jak se bojí a jak moc se leká  Občas se k vám připojí další pozůstalí, ale pozor, někteří z nich mohou být infikovaná „časovaná bomba“. Můžete je sice otestovat, ale to vřele nedoporučuji, protože i infikovaný voják vám ušetří trochu munice a zdraví, zatímco pozitivní test ho promění v příšeru okamžitě.

Celkově jsem touto hrou velmi nadšen, vidím na ni sice spoustu drobností, které by se daly vylepšit (inventář a množství itemů, možná sem tam propracovanost prostředí, umělá inteligence), ale i tak přináší perfektně hutnou atmosféru a chytlavou hratelnost v balení přístupném ne-hardcore hráčům žánru surfoval horror/adventur.

HW: Minimum: 400 MHZ CPU, 64 MB RAM, 8 MB VGA / Doporučeno: 600 MHZ CPU, 128 MB RAM, 16 MB VGA

Je zajímavé, že zatímco kdysi býval multiplayer u her častěji pouze bonbónkem, který čerpal z nedesignovaných levelů pro singleplayer, dnes se karta otáčí a Bad Copany 2 je toho důkazem. Samozřejmě tohle není žádná novinka, vždyť už první díl Battlefieldu byl čistě multiplayerovou akcí… U které jsem ale díky hře s boty strávil rozhodně více času než u kampaně Bad Copany 2, ehm.

Po rozjetí hry na plné detaily na notebooku s GF 360M jsem byl docela zaujat grafickým enginem, tedy ne stoprocentně vždy v dobrém slova smyslu, ale většinou ano. Na první pohled výborné stínování, pronikavá světla, ale přitom vše tak trochu hranaté. Lokace typu jungle, či sněžené krajiny vypadají perfektně, uličky v polorozbořených předměstích také nejsou k zahození, ale rozlaďuje mě zem, kde jsou menší trosky, listy, kořeny atd. znázorněny pouze texturou. Tyto detaily jsou nejspíš daní za vysoce nadprůměrný destrukční model, určitě bych netvrdil, že zničit jde vše, pokud nějaká stavba před vámi opravdu lehne popelem, může za to skript, jinak jdou likvidovat většinou „jen“ venkovní stěny. Kromě budov se dobře likvidují překážky sloužící jako krytí – ploty, menší zídky apod. Hratelnost to ovlivňuje dost a to je na tom samozřejmě to nejdůležitější a nejlepší. Už se nemůžete cítit bezpečně skrčeni pod oknem, schovaní za dveřmi, nebo vykukující zpoza rohu, jedna zbloudilá raketa a máte po ptákách. Další věc, jež oceňuji, je práce s viditelností – exploze po sobě zanechávají znatelné množství kouře, setkáte se s písečnou i sněžnou vánicí (nejsou nascriptovány) a někdy stačí i přímé sluneční světlo – tohle je dost realistické a hodně her by se zde mohlo inspirovat.

Umělá inteligence zůstala v základech, přeci jen proč propracovávat singleplayerové featurky v multiplayerové hře? Ovšem nemuselo by se stávat, že když vojákům neúmyslně utečete, tak se vám v dalším „záchytném bodě“ doslova teleportují za záda. Stejně tak se teleportují do/z vozidel a samotná vozidla po savech zůstávají zaparkovaná jinde. Jízda s nimi je ale zábavná a efektní, vůbec Battlefield je namísto detailů uzpůsoben větším a rozlehlejším bojům… Náplň kampaně se drží zajetých kolejí, je triviální, snaží se inspirovat lepšími hrami jako je Modern Warfare 1 a 2, ale zdaleka nedosahuje jejich vrcholů. Vesměs nenarazíte na nic, co byste už jinde nezažili (tedy kromě toho, že vám AI občas rozbourá kryt, za kterým jste schováni), ale na druhou stranu bych singl ani neoznačil jako urážku, je docela zábavný a stejně jak v ničem vyloženě nepřekvapil, tak ani nezklamal.

Přesto, že mutliplayer je hlavní devizou hry, neměl jsem možnost ho pořádně prozkoumat, letmo však můžu říct, že je dost zajímavý a chytlavý, vybíráte si povolání, pohybujete se velkými a atraktivními mapami a za každých okolností je důraz kladen na týmovou souhru. Nemusí to sedět všem, moc CS hráčů asi Battlefield nepřetáhne, ale vsvé poslání splňuje takřka dokonale!

HW: Minimum: C2D 2 GHZ CPU, 2 GB RAM, GF 7800/x1900 / Doporučeno: C2D 2.4 GHZ, 2 GB RAM, GF GTS 260/HD4850

Zatímco u prvního Hitmana se jednalo spíše o hardcore záležitost, jenž dokázala hráče nectící stealth postupy velmi frustrovat až odradit, Hitman 2 je mnohem přístupnější hrou pro širší masy. Ne, nechci mluvit o žádném zaprodání se průměru a jednoduchosti, přístupnost a krása Hitmana 2 tkví v tom, jak jsou jeho pravidla pochopitelná a „uchopitelná“, nemusíte být Tom Clancy, abyste po rozmyslu a menší obhlídce prostředí, pochopili, kdy a kde se dá projít bez zpozorování, kam zatáhnout mrtvolu, za koho se převléct a jak potichu opustit místo činu, aniž by se aktivoval alarm… A když už se náhodou něco nepovede, nemusíte hned rozbíjet klávesnici, prostě zbytek mise dostřílite po Rambovsku a příště si dáte větší pozor, život, resp. smrt jde dál!

Mise a prostředí jsou pěkně různorodé, 20 způsobů jak někoho zabít a žádný nespadá do šedivé nudy, vystřídáte všechny možné lokace a všechny možné způsoby jak se kam infiltrovat. Na hratelnosti misí je skvělé, jak „dávají smysl“, Hitman je dost realistický na to, abyste v řadě pasáží u monitoru ani nešpitli, ale přesto je v prvé řadě perfektně hratelný právě proto, abyste se nedostávali do neřešitelných záseků a ze všeho se mohli nějak vylízat. Takto skvělý mix herních ingrediencí se jen tak nevidí, za ta léta Hitman 2 pořád vyčnívá z davu akčních her a já jej nemohu než doporučit i dnešním hráčům…

HW: Minimum: P-III 450 MHZ CPU, 128 MB RAM, 16 MB VGA / Doporučeno: 900 MHZ CPU, 256 MB RAM, 32 MB VGA

Mám takový pocit, že někdo zkrátka využil dobrého jména a dlouholeté, resp. té nejdelší, aféry, aby na její bázi narychlo zprznil nějakou hru a pod nálepkou kontroverzního jména si zajistil dobrý prodej. Zpočátku působí Duke tak, jak by zkušený hráč mohl čekat - nebudeme si tedy klást iluze o konkurování Crysis 2, ale spokojíme se s velkou dávkou humoru, povedených hlášek, nadsázky a velmi jednoduché, přímočaré, arkádové hratelnosti.

Pokud bych chtěl být hodný, řeknu, že DNF je ryzí old school, kdybych chtěl být zlý, řeknu, že je to neuvěřitelně zaostalá hra, při hraní se mi vybavují kousky jako Half-Life 1, Unreal II, nebo vlastně i Duke Nukem 3D a tím nemyslím to, jak se mi hrály v době svého vydání, nýbrž jak by se mi hrály teď! Je smutné, že řadu let starý Doom 3, Half-Life 2, či RTCW jsou i nyní mnohem lepší hry... Dukovi zkrátka rychle dojde dech - bezduché střílení do dementních potvor bez umělé inteligence a pohybování se v odbytě nadesignovaných levelech člověka rychle omrzí. Samotná grafika je pak to nejmenší, samozřejmě je to ostuda pro UT3 engine, ale nijak neruší, spíše zmiňovaného designu je škoda, většina levelů vypadá jak velké kostky, do kterých je naházeno pár překážek, aby to jakš-takš vytvářelo iluzi prostředí. Koridorové FPS mi nevadí, ale DNF je opravdu "koridor jak sviňa" a když už je třeba někde zapojit mozek a přeskákat pár překážek, je to strašně okaté...

Paradoxně nejsem z hry tolik zklamán jako z posledního Wolfensteina, protože si zachovává osobitý Duke styl a svižný přístup k arkádové hratelnosti, aneb vypnout, jít dopředu, střílet a poslouchat hlášky... Jinak je to ale šedý a nezajímavý průměr.

HW: Minimum: Dual Core 2 GHZ CPU, 1 GB RAM, GF 7600/HD2600 / Doporučeno: Dual Core 2,4 GHZ, 2 GB RAM, GF 8800/HD3850

Nemohu se ubránit jisté rozpolcenosti dojmů z nového Portálu. Na jednu stranu člověka potěší, že Portal už není jen ten krátký vedlejší projekt, ale plnohodnotná logická hra na cca 6 hodin kampaně protkané příběhem. A zde bych se zastavil, příběh ve hře rozhodně nehraje prim, ale zachraňuje spoustu potenciálně prázdných momentů - tolik výborných hlášek, každý úvod k puzzlu, nebo k nové klíčové místnosti, je potěšením. Smysl pro humor a sarkasmus tvůrcům rozhodně nechybí. Mezi další potěšení patří i rozsáhlejší prostory, možnost nahlédnout za papundeklové zdi laboratoří a propracovávat se směrem vzhůru za svobodou...

Nových logických prvků ve hře je, hmm, dostačující počet - skákací / běhací tekutiny, "gravitační" proudy, silového pole... Dobře, s tímhle mohu být spokojen, ovšem celkové zakomponování do puzzlů, neboli jakási logická úroveň hry, mě poměrně zklamala. Na tabuli při vstupu si prohlédnete, čeho bude třeba využít, obejdete si herní prostor a většinou hned víte, co a jak. Zásek jsem měl ve hře jen jeden, takže upřímně, u Dooma 2 jsem se zasekl vícekrát...

Nechci tímto Portal 2 nijak strhat, je to neskutečně milá, vtipná a zábavná hra, ale není tak hardcore na logiku, takže je třeba upravit svá očekávání - hru jsem si tedy nezapínal, když jsem chtěl zapnout všechny mozkové závity, ale právě naopak, když jsem se chtěl odreagovat, a tak s celkovým zážitkem nemohu být nespokojen.

HW: Minimum: 3 GHZ CPU, 1 GB RAM, GF 7600/Ati x800 / Doporučeno: C2D 2 GHZ, 2 GB RAM, GF 7800/Ati 2600

Huáá, tak v prvé řadě ta grafika! Vizuální stránka Crysis 2 opravdu splnila veškerá má očekávání. Všechno se hýbe, listy, stromy, stíny vypadají téměř realisticky, světla září sice trochu moc, ale takový pohled na slunce skrz strom je k nezaplacení (nebo k zaplacení, pokud vám někdo nabídne pohled na reálné slunce skrze reálný strom :) )... Není to však jen perfektní engine, často jsem se ve hře pozastavoval a koukal na okolí také díky propracovanému designu levelů. Těchto věcí si všímám ve hrách často a zatímco třeba u Bioshocku jsem schopen pochválit design díky určité estetice celého díla, oproti Crysis 2 jde poznat, že je to pořád jen soustava tunelů a místností s pár věcmi po stranách... V Crysis 2 se všude něco válí, nic není prázdné a co je důležité - nic není nepřirozené. New York, ta betonová továrna na sny, je postupně prokládána troskami - je to velkolepá apokalypsa blízká až na dotek.

Hratelnost se snaží jevit nějaké známky sandboxu, vstoupíte do určité lokace a hra vám nabídne více taktických možností a když říkám více, tak myslím většinou dvě :) Buď použijete cloak a proplížíte se okolo, nebo si přes gatě promnete koule, nabijete kulomet a jdete na to přímo. Je to určitě krok dopředu od koridorovek, ale do budoucna by to chtělo, aby ony možnosti postupu měly větší vliv na hru. Hra vás provede jak tiššími misemi, kde bude právě použití cloaku tou nejlogičtější volbou, tak masivnějšími přestřelkami se spojenci proti hromadě nepřátel - zde bych však také podotknul, že by neuškodilo více "chaosu" ve stylu Call of Duty 4: Modern Warfare, neboť při opakovaném procházení lokací (smrt -> load) hned víte, kde kdo číhá, popř. v jakých vlnách na vás nepřátelé naběhnou. Na druhou stranu touto typickou vlastností FPS moc trpět nebudete, protože hra je poměrně jednoduchá, na Veterana jsem zažil jen pár těžších checkpointů (což je škoda).

Celkově je tedy hra technicky takřka dokonalá, všechno vypadá luxusně, i hudba je výborná (našlapané theme v menu) - za vším vězí hromada poctivé práce a je to opravdu vidět na každém rohu. To je něco, co mě na Crysis fascinovalo asi nejvíc, protože takhle vypadá pokrok. Vezměme si třeba Black Ops, hraje se to fakt dobře, je to poctivá a zábavná hra, ale když to zbagatelizujem, je to jen další vývar Modern Warfare. Crysis 2 je pokrok a tak i když si dokážu představit další vylepšení hratelnosti - 1) přidání více stealth možností, aby vše nebylo jen o obcházení nepřátel v cloaku 2) udělat více masivní a méně koordinované přestřelky, zaokrouhluji hodnocení nahoru.

HW: Minimum: C2D 2 GHZ CPU, 2 GB RAM, GF 8800/HD3850 / Doporučeno: C2D 2.6 GHZ, 3 GB RAM, GF GTS 280/HD4870

Zpočátku se mi Metro jevilo jako nepřímé pokračování Cryostasis - mluví se tam rusky, pohybujeme se pomalu a opatrně v depresivních prostorách, dýchá na nás nadpřirozeno a akorát místo ukazatele tepla dobíjíme ukazatel plynové masky... Metro však představuje variabilnější herní náplň a snad i trochu barvitější hratelnost. Sandbox se sice nekoná, dokonce ani RPG prvky ne (za celou hru jsem jen dvakrát nakoupil něco v marketu a nejspíš jsem to ani nepotřeboval), ovšem Metro je i v rámci koridorové FPS nadstandardně zajímavou hrou. Jsou mise, kde střílíte větší množství nepřátel se skupinou dalších vojáků, jsou mise, kde se ve dvou plížíte temnými chodbami za doprovodu perfektní atmosféry a neméně velkou část zabírají také mise, kde se samotní, ubozí a připosraní schováváte před nepřáteli a postupujete ve stylu stealth.

Ani jeden z těchto druhů misí sice nedosahuje vrcholu svých žánrů, obzvláště stealth prvky jsou velice jednoduché, ale myslím, že právě tak je to nejvíce vhodné pro pohodovou hratelnost a odreagování. Ono vůbec nazývat misi, kde stačí vojákům před nosem zhasnout petrolejku a proplížit se jim za zadkem jako "stealth", je možná až urážkou pro opravdové stealth hry, ale nemůžu si pomoct, právě takhle mi to vyhovovalo. Nic komplikovaného, jen objevit jednoduchý vzorec pohybu nepřátel a dostat se dál. Aby zde však platilo, že "méně je někdy více", musí mít hra oporu v ostatních aspektech. V prvé řadě se jedná o již zmiňovanou atmosféru, která je opravdu fantastická (neříkám, že hrůzostrašná, to ne), v druhé řadě o excelentní grafiku, její hrou světla a stínu a přesvědčivým designem prostředí. Stejně jako u Cryostasis si ale dovolím poznamenat, že samotný engine zdaleka nedosahuje kvalit Crysis, jen na pohled běžného hraní se tváří prvotřídně.

Jednu výtku, která mě rozžhavila pěkně do běla, bych však měl - zpropadený systém ukládání! Hra používá jeden autosave, který se vám přepíše klidně sekundu po té, co se ve stealth misi prozradíte, jelikož nevíte co je za rohem, nebo vám pohodově zničí hru, pokud se vám podaří utéct svému parťákovi do další loadovací zóny a zanechat ho bugnutého v té předchozí... A v těchto situacích opravdu nezbývá nic, než restartnout celou misi.

Celkově to byl moc pěkný herní zážitek a překvapivě dost dlouhý! Člověk sice během hraní přijde na více drobných nedostatků, ale fakt, že si na většinu z nich po dohrání ani nemohu vzpomenout mluví sám za sebe...

HW: Minimum: Dual Core 2.4 GHZ CPU, 1 GB RAM, GF 8800/HD3850 / Doporučeno: Dual Core 3 GHZ, 2 GB RAM, GF GTS 260/HD4850

Příjemné překvapení letošního podzimu! Mnozí by považovali za obrovský úspěch, kdyby Treyarch překonali aspoň konkurenční nemastné, neslané Medal of Honor, jenže to ještě netušili, že kluci, kteří svým World at War tak trošku pošpinili značku kvality Call of Duty, se rozhodli navrátit vše do nejlepšího pořádku. A myslím, že formulace "návrat k nejlepšímu" hru nejlépe vystihuje. Black Ops neposunuje hranice hratelnosti, nepřináší nové herní prvky, on se jen snaží co nejlíp napodobit Modern Warfare (2), přinést další, pokud možno stejně tak atraktivní, ale nikoliv zkopčené mise do oblíbeného herního konceptu hektické akce nezastavující se ani na vteřinu.

Je zajímavé, že ačkoliv se Black Ops od Modern Warfare 2 nepohlo směrem dopředu, ani stranou, nelze mu tuto stagnaci, z hlediska herní evoluce, nijak zazlívat. A proč? Protože se prostě skvěle hraje. Všude se něco děje, herní design je bohatý (speciálně džungle vypadají úžasně), všude se něco hýbe, vybuchuje, nic nezůstává pořád stejné a žádný prostor není prázdný... A přímo do pekelného nitra tohoto bojiště jste vhozeni a jste hrou tlačeni, abyste neodtrhli oči od obrazovky ani na malý moment, protože přímo před vámi probíhá delikátní "černá" operace, kterou prostě MUSÍTE (rozuměj: chcete) dokončit, co nejrychleji a co nejelegantněji, jak to jde. Hra je rychlá, akční, vtahující, mise velice pestré - zde, stejně jako u Modern Warfare, nelze prakticky nic vytknout.

Příběh také příjemně překvapil, sice působí pořád spíše béčkově a na jedno použití (btw víte, že scéna s ruskou ruletou byla inspirována filmem Deer Hunter?), ale má své silné momenty, nějaké to malé překvapení a hlavně dostatečně opodstatňuje přesuny z místa (a času) na úplně jiné v rámci jakoby nesouvisejících misí. Herní doba už tak blyštivá není, 5.5 hodiny sice zní, jakoby někdo hrál na drogách, ale ono to skutečně o moc víc není. Jako druhou negativní poznámku bych uvedl, že je konečně na čase pořádně zapracovat na prostřelitelnosti materiálů a zdí...

HW: Minimum: Dual Core 2.4 GHZ CPU, 2 GB RAM, GF 8600/Radeon X1950 / Doporučeno: Dual Core 3 GHZ, 2 GB RAM, GF GTS 240/Radeon HD3870

Musím říct, že Mafia II mi až tak do poloviny přišla vskutku výborná. Hra začne dynamicky, jste vhozeni do víru akce, samozřejmě s opodstatněným dějovým podkladem, všímáte si nádherné grafiky a stejně tak pěkného designu levelů, následně uvidíte město v zimě (což jsem si fakt hodně přál vidět od doby krátké ukázky zasněženého města GTA 3 v průběhu jedné mise ze San Andreas), jsou vám představeny další postavy a zkrátka je to tu, stará dobrá a přitom nová Mafie!

Časem se však začnou vyskytovat menší pihy na kráse. Začnu příběhem - zatímco první Mafie se inspirovala v Kmotrovi a Mafiánech, zde cítím největší inspiraci v seriálu The Sopranos, což je sice fajn, jenže děj je zde o poznání méně koherentní. V první Mafii byl vzestup a pád vybudován s chirurgickou přesností, tady by pár misí mohlo být zpřeházeno a my bychom nic nepoznali. Stále však jednoznačně palec nahoru pro Dana Vávru a kolektiv.

Město je prvotřídní ještě více, navíc po modernizaci aut se v něm parádně jezdí, už to není šourání se šedesátkou s tím, že do kopce vám to zpomalí na čtyřicet, transportovat se z místa na místo je tak záživné… Skoro jako v GTA… Ehm. Vzhledem k městu mi však chybí nějaká větší motivace pro jeho exploraci – nějaké vedlejší mise, série závodů, sbírání něčeho, co bude mít vztah k hratelnosti. Tady série GTA boduje na celé čáře a musím přiznat, že i ničení pořád těch samých stanovišť v Sabotérovi na tom bylo líp (že lze v Mafii sbírat Playboye jsem se dozvěděl až po dohrání hry… Pěkně děkuji).

Herní principy se téměř nezměnily, máme tu akorát nový systém kryti, který se mi hodně zamlouvá, hlavně proto, že působí realističtěji než střílení naslepo zpoza překážky v GTA 4. Ocenil bych však nějaké delší střílecí, nebo stealth pasáže jako byla např. vloupačka do trezoru či umístění bomby v hotelu z první Mafie, mise jsou zde sice vždy zábavné, avšak poněkud „stručné“. Čímž se dostávám k největšímu záporu a tím je herní doba. Hra dohrána za 9:48, to mi opravdu nejde do hlavy, autoři si dali tolik práce s pěkným, realistickým městem a ono to profičí kolem vás za dvě odpoledne a nezbyde ani hromádka popela v podobě extrémní jízdy… 85% s odřenýma ušima jen díky tomu, že jsem velký příznivce žánru.

HW: Minimum: 3 GHZ, 1,5 GB RAM, GF 8400/Ati 2600 / Doporučeno: C2D 2.5 GHZ CPU, 2 GB RAM, GF 9800/Ati 3870

Starcraft II byl přednostně vyvíjen jako multiplayerová hra a to je sakra znát, ať už v dobrém, či zlém... Ale spíš v dobrém. První tedy multiplayer: SC2 jsem hrál od Bety a právě už v době Beta verze vzalo SC2 progaming silně útokem. Všichni Starcraftisti a hromada W3 hráčů na něj okamžitě přešla, vznikly pravidelné, dotované turnaje, klany, ligy, spousta dobrovolníků starajících se o živé přenosy a komentování zápasů, zkrátka silná komunita a příjemné prostředí.... Proč je tomu tak? SC2 totiž kombinuje elementy jak z SC1 tak z W3, vzniká ultimátní RTS, kde je stále ekonomika na prvním místě (SC1), ale kde je i důležité volit správně strategii a dbát na efektní ovládání jednotek (W3). Už vám nestačí namasovat armádu vašich oblíbených panáčků a slepě je posílat na nepřítele, je třeba kontrolovat mapu, mít neustále přehled o tom, co soupeř dělá, hbitě se přizpůsobit, zvolit jednotky, které ho skutečně counterují a v neposlední řadě je také celou dobu ovládat a starat se o vhodnou bojovou pozici.

Aby SC2 nepůsobil jen jako prostý remake, bylo dost jednotek odstraněno a ještě víc přidáno. Každá rasa má nějaké ultimátní killery (marauder/roach/immortal), i nějaké křehké jednotky bez možnosti útoku, ovšem se skvělými abilitami (raven/infestor/high templar) a mnoho dalšího, přičemž všichni na sebe mají výrazné bonusy a penalizace, podobně jako ve W3, právě proto, aby byli hráči nuceni vyrábět jen ty jednotky, které counterují soupeře. Strategickým orgiím zdar, SC2 ovládne progaming, pokud se tak náhodou ještě nestalo...

Ač Singleplayer hraje spíše doplňkovou roli, Blizzardi by si nedovolili vydat něco druhořadého, jen mě malinko zklamalo, že jsme se nedočkali žádné inovace konceptu RTS. Každá mise je v podstatě jen mapa (multiplayerová mapa), na které se utkává hráč a počítač, přičemž hráč má samozřejmě nějaký specifický úkol a počítač specifické ability, aby bylo vůbec poznat, že se jedná o kampaň. Tento koncept, o kterém mluvím, se tedy od SC1 nijak nezměnil, je pestřejší v detailech, je lépe a výrazněji nascriptován, to ano, ale hraje se stejně. Teď bych rád taky zmínil, že si uvědomuju, že i CoD 6 se principiálně hraje stejně jako Doom, proto ani u SC2 v tom nevidím velký problém, jen takový postřeh... Jinak i přesto, že hrajete jen za terrany, herní doba je více než slušná, pokud – a to pozor – pokud si zvolíte nejtěžší obtížnost, jakou jste schopni se skřípěním zubů zvládnout (což pro svěží herní zážitek vřele doporučuji).

Drobných inovací jsme se však dočkali v prostoru mezi misemi, jednak si postup v kampani vybíráte sami podle toho jaké technologie si chcete odemknout (k dispozici máte krom nových jednotek i ty staré, které jinak ve hře už nejsou), dále nakupujete upgrady, můžete si zahrát na automatu Lost Vikinga a co je důležitější, dočkáte se spousty videí, většinou tedy jen renderovaných v grafickém enginu, ovšem stále pěkné.

A co příběh, má si kde hrát? Inu má, zprvu mě velmi potěšila lehce westernovská atmosféra ala seriál Firefly, kde se charismatičtí testosteronoví muži, navzdory šrámů minulosti, chopí svého osudu a pronášejí mocné hlášky typu „We are only what we choose to be“, bohužel ke konci to spěje více do předvídatelného klišé a místo, aby SC2 předvedl více „ze sebe“, přehnaně moc odkazuje a těží z SC1... Celkově tedy kampaň ve W3 byla dějově více strhující, apokalyptická i emocionální. Stále však nelze, než doporučit!

HW: Minimum: 2.6 GHZ, 1 GB RAM, GF 6600/Ati 9800 / Doporučeno: C2D 2.4 GHZ CPU, 2 GB RAM, GF 8800/Ati 3870

Z roztomilé dívenky Cate Archer se sice stala tak trošku arogantní "kundička", ale jinak druhý díl nemohl dopadnout lépe. Máme zde opět FPS, kde si můžete vybrat, zda budete postupovat rambo, nebo stealth stylem, máme zde opět kila humoru, legrační postavy, důvtipné mise (jízda s Armstrongem na tříkolce) a vynikající herní design. Skutečně, i když většinu lokací budete procházet vícekrát, není šance, že by vás omrzely.

První změna, která každého udeří do oči je špičkový grafický engine, NOLF 1 v době svého vydání nebyl v tomto směru žádným průkopníkem, ovšem dvojka rázně stanovila, že době vládnutí šedivého Quake 3 enginu (RTCW, MOHAA, CoD, Jedi Outcast apod.) je konec. Další zpestření se týká implementace jednoduchých RPG prvků, kterými vylepšujete atributy své postavy. Není to pro hratelnost nic stěžejního, ale počítá se to mezi spoustu drobností, které dohromady dělají tuto hru nesmírně zajímavou a udržují laťku zábavnosti neustále při vrcholu. Potěší také možnost odnášet mrtvoly, s čímž se mimochodem pojí jedna příhoda, kterou jsem zažil ve druhé misi a která mi doslova vytřela zrak. Potichu jsem hlídači za zády odstranil parťáka, schoval tělo a s pocitem, jak jsem na něj nevyzrál se schoval v přítmí. Bohužel, když si hlídač obešel kolečko, pravil: "Footprints, where do they go?" a přišel za mnou až do skrýše, kde to se mnou během dvou sekund skoncoval (obtížnost superspy).

Na závěr nemohu než dodat, že jablko zkrátka nepadlo daleko od stromu, NOLF 2 je stejně tak originální, zábavná, pestrá a osvěžující hra jako jednička, ne-li více...

HW: Minimum: 500 MHZ CPU, 128 MB RAM, 32 MB VGA (GF2MX) / Doporučeno: 1 GHZ CPU, 256 MB RAM, 64 MB VGA

Ultrašpionážní Deus Ex nesmírně uznávám, ale nikdy to nebyla hra pro mě, zdál se mi příliš náročný, neměl jsem trpělivost s detaily, ale přitom rambo stylem jsem hrát odmítal... To mi však nijak nezabránilo v tom, abych si znovu nainstaloval jinou, taktéž 10 let starou, špionážní hru a díky její menší náročnosti na stealth prvky u ní prožil menší herní orgasmus.

Ehm, pointa předchozího odstavce tedy jednoduše tkví v tom, že méně je někdy více. NOLF není natolik sofistikovaná a složitá hra jako Deus Ex, ale přesto dokáže pro leckteré hráče představovat lepší zábavu. Jak se vyhnout kamerám a jak vylákávat stráže na hozenou minci se naučíte raz dva a pak už vám v cestě za velkým a dějově nečekaně propracovaným dobrodružstvím nestojí vůbec nic. Ano, nad příběhem bych se ještě pozastavil - hra je vtipná, má na poměry FPS zábavné dialogy a její charaktery dýchají filmovým životem, zkrátka něco, co jsem u FPS ještě neviděl.

Grafika je asi tak jediná věc, ve které NOLF není špička, ovšem co chybí enginu, to si vynahrazuje design levelů a barvitost (vlastně oproti zmiňovanému Deus Ex i barevnost :) ) prostředí. Budete se plížit temnými chodbami, skákat po možná až příliš hranatých krabicích ve skladu, skrývat se pod stoly v kancelářích, zajezdíte si na motorce i sněžném skútru, dokonce navštívíte i vesmírnou loď a vrchol důvtipnosti zažijete při volném pádu z letadla. Hraní je tedy osvěžující, je vidět, že NOLF se nebere tolik vážně, ale přitom to není hra stupidní, ani jednoduchá, jen zkrátka vychází hráči vstříc. Budete se cítit jako malý detektiv, ale přitom se stále bavit u pohodového hraní.

HW: Minimum: 300 MHZ CPU, 64 MB RAM, 8 MB VGA / Doporučeno: 500 MHZ CPU, 128 MB RAM, 32 MB VGA

Cryostasis svou inspiraci v Half-Life nezapře, začnete jako skromný pěšák, který se díky nehodě dostane do mysteriózního prostředí, odhaluje záhady, které plynule vyústí až do epických rozměrů. Příběh není v ničem geniální, naopak docela standardní, ale je do hry perfektně zakomponován. Během vašeho putování jsou vám podsouvány střípky v podobě flashbacků a převtělování se do mrtvé posádky, prožíváte jejich fatální chyby, napravujete je, posloucháte jejich rozhovory a dáváte si dohromady celou tragickou událost.

Hratelnost je téměř špičková, důraz je kladen na realističnost a tedy co nejlepší identifikací hráče s hrou - vaše postava je pomalá, promrzlá, zbraň cuká, pomalu se nabíjí a i při sebelepším zaměření má stále rozptyl. Líbí se mi i takové detaily, jako např. když je pro sebrání munice ze země třeba se nejdřív skrčit... A teď už k tomu hlavnímu - atmosféře, ta má zde hlavní zásluhu na kvalitním herním zážitku. protože v podání Cryostasis je i chození po opuštěných místnostech záživnější než přestřelka se zmutovanými zombíky, vážně. Zkrátka mráz v zádech (doslova), strach, nervózní mávání baterkou, úlek z každého zvuku, paráda...

Cryostasis však v žádném případě není bezchybná hra, musíte ji hrát přesně tak jak autoři zamýšleli, což je naštěstí vždy logický postup, ale běda, jak se začnete v něčem rýpat víc, než by udělal průměrný hráč. Jde např. o skriptování, v některých místech třeba aktivování dveří, nebo radiátoru teleportuje za vaše záda potvoru, bohužel když nejste zrovna otočeni zády, vypadá to trapně. Dále jakkoliv je grafika na první pohled úžasná (hlavně sníh, voda a odlesky), grafický engine už asi tak špičkový nebude, protože skoro všechno je nehybné, polootevřená skříň nejde otevřít ani zavřít, i prostý stůl, židle, nebo potrubí v cestě znamená nepřekonatelný blok, mno a taky umělá inteligence je hodně slabá. Párkrát se mi stalo, že jsem zpoza rohu viděl vyčnívat ruku a když jsem do ní střílel, potvora se ani nehla... Jinak ale moc dobrý zážitek.

HW: Minimum: 3 GHZ CPU, 1 GB RAM, GF 6800/Radeon X1800 / Doporučeno: C2D 2 GHZ, 2 GB RAM, GF 8800/Radeon HD2900

První datadisk Lost and Damned působí poněkud jako hořké zklamání, GTA totiž vždycky byla známka pečlivé práce, originálního hraní a zkrátka kvality, která ve svém žánru neměla konkurenci (až na Mafii :o) ). Lost and Damned je však poněkud tuctový datadisk s „přímým“ příběhem bez nápaditých zákoutí, s jednoznačnými charaktery a opakující se náplní misí... V porovnání s předchozími díly, nebo druhým datadiskem v balíčku... Což je důležitý dodatek, neboť sám o sobě Lost and Damned není vyloženě špatný, atmosféra tvrdého bratrstva motorkářů z in-game animací přeci jen vyzní, i závěr na mě jakš takš zapůsobil. Mno, ale hlavní je, že jsem osedlal super stroj a proháněl se po starých známých ulicí, odhaloval nová zákoutí a nefalšovaně si užíval živého města, takže i když dění hry nebylo zcela prvotřídní, jako nová motivace pro hraní GTA IV posloužilo dobře. 70%

Druhý datadisk, The Ballad of Gay Tony, už vrací požitek z GTA do první platinové ligy. Akurátně rozvinutý příběh se zajímavými postavami, vtipnými momenty, spousta zajímavostmi a dejme tomu i jistou dávkou „přirozenosti“ – jednoduše na datadisk do akční hry špička... Ačkoliv hlavní náplní misí v GTA bude vždy ježdění po městě a střílení, líbí se mi, jak z toho The Ballad of Gay Tony vymačkává maximum, občas se projedete po vodě, občas budete bojovat v interiérech a překvapivě hodně se budete pohybovat i vzduchem. Tím se dostávám k jednomu z doposud nejzábavnějšímu vedlejšímu úkolu – skákání s padákem z vyznačených míst ve městě. Prosté, ale úžasné, jen tak se proletět, prohlédnout si město z vrchu a pak ještě stylově přistát na jedoucím náklaďáku... Dokonce i řada jednoduchých činností, jako je „manažerování“ klubu, nebo domlouvání vaší ex, mě upřímně bavily a proto si dovoluji dát lepších 90%...

Celkově nebudu hodnocení průměrovat, protože druhý datadisk z balíčku je prostě výraznější a zkrátka za převládající kladné pocity a ryze subjektivní radost z návratu oblíbené hry – plác 85%.

HW: Minimum: Athlon 3200+/C2D 1.8 GHZ, 1.5 GB RAM, GF 7900/Ati X1900 / Doporučeno: C2D 2.4 GHZ CPU, 2 GB RAM, GF 8600/Ati 3850