Deus Ex

Že je podle mne Deus Ex hra nepopíratelné kvality, vám bude zřejmě už podle mého hodnocení jasné. Nechci se tu zbytečně ohánět superlativy, takže to shrnu velmi krátce: Už jsem se smířil s faktem, že nic preciznějšího si v životě nezahraji. Deus Ex je hra v porovnání se vším ostatním naprosto asymetrická, propracovaná od niterných detailů až po makro rozhodnutí v game designu. Za celou dobu, co se věnuji hraní počítačových her, jsem nenašel nic jiného, co by se byť jen pouhým našlápnutím rovnalo vypilovanosti zdejšího virtuálního světa; ať už jde o politický či cyberpunkově filosofický podklad, všechno funguje tak, jak by mělo. Mozaika osudů jednotlivých postav, kdy každá má k něčemu motivy, nic není ani zdaleka černobílé, ve vzduchu je cítit dým konspirace a vládních machinací; v čele pak hráč, jenž si na to utváří svůj názor.

Naprostá volnost – jak s přihlédnutím na gameplay, tak i co se voleb týče – pohladí hráče na duši. Fungující a navzájem se od sebe diametrálně odlišující RPG vlastnosti, které vám umožní projít si hrou, jak sami uznáte za vhodné, jsou tu samozřejmostí. Grafické zpracování mě zejména díky své stylizaci přijde oslnivé i dnes, o výborném soundtracku ani nemluvě. Ať už jde o koncept či pouhé zpracování, jednoduše nenacházím k Deus Ex příměr.

Přidávat další oslavný komentář k této hře je možná zbytečné, ale stejně se neudržím. Jedná se totiž o ukázku skvělého řemesla na všech frontách. Za základní kámen úspěchu této hry je obecně považován příběh a ztvárnění světa, s čímž nelze nesouhlasit. Síla onoho světa spočívá zejména v tom, jak děsivě blízko je naší realitě a dnešním politickým problémům. Scénáristé ještě před událostmi z jedenáctého září či před epidemiemi SARS, ptačí chřipky a bůhvíčeho ještě rozehrávají skvělý příběh, který jakoby pozdějším událostem z oka vypadl. Konspirační teorie, kdy vlády (Unatco, MJ12, whatever) používají strašáka terorismu a chorob k omezování svobody a ke kontrole občanů, působí deset let od vydání hry velmi aktuálně. Pravděpodobně i aktuálněji než v době vydání.

Další lahůdkou je level design. V tomto je Deus Ex dosud nepřekonán, volba možností postupu zde má opravdu vliv na celou misi a není to pouze PR kec jak to velmi často bývá u jiných her. Nejde pouze o volby stealth/hacker/rambo v samotných bojových misích, ale i úžasně propracované drobnosti v každém koutku levelů. Můžete si vyslechnout spousty rozhovorů, číst e-maily, knihy a vstřebávat informace, které nejsou vždy pro příběh podstatné, dotvářejí však dojem živého světa kolem vás.

Deus Ex pochopitelně není dokonalá hra. Za jeho největší neduh považuji konec, o kterém hráč rozhoduje až v závěrečné misi, umělou inteligenci (spíš umělou demenci) a trochu slabší tempo v druhé polovině hry. Hra není nijak extra dlouhá, přesto by ke konci potřebovala vyškrtat pár pasáží a trochu zhustit děj.

Pokud to shrnu, Deus Ex je povinnost pro milovníky RPG a nejen pro ně. I deset let od vydání je to stále výborně hratelné a příběh zraje jak dobré víno.

Jelikož se na DH nějaký ten pátek pohybuji, nemohlo mi uniknout, jaké hry se tu řadí mezi nejoblíbenější. Nebylo těžké zjistit, že jednou z takových her je z hlediska hodnocení RPG Deus Ex, jejíž 100% výrazně září téměř u každého druhého hráče. Po určitých technických potížích a nadějném přesvědčení, že podobné hodnocení by se třeba mohlo třpytit i u mě, jsem se do hry pustil.

Ze začátku mi vadila horší grafická stránka, s níž bylo nutné počítat, ale postupem doby jsem si na ni zvykal a nakonec usoudil, že na 10 let starou hru to zase tak špatné není a obzvlášť ve venkovních lokacích byla grafika na slušné úrovni. Za chválu stojí poměrně zajímavý příběh, který má svoji posloupnost, ucházející atmosféra a také především hudební doprovod, z něhož jmenuji zejména úvodní soundtrack, který na hru patřičně navnadí.

Hra se dá hrát jako čistá akce nebo jako stealth akce, přičemž já jsem ze začátku okusil variantu první. To, co jsem měl možnost při akčních scénách vidět, mi ovšem nepříjemně vyrazilo dech. Když totiž došlo na přestřelku, protivníci přede mnou nepřirozeně poskakovali jak v dětském animačním programu a přestože jsem si zbraně snažil vylepšovat jak se dalo, tak i po několika úspěšných zásazích byl docela problém je poslat na onen svět. Tahle častá trapná estráda, která mě znechucením téměř srazila na kolena, mě přivedla na to, že druhý herní styl by pro mě mohl být o něco lepší. Tento styl určitě lepší je, navíc je mému vkusu o něco bližší, jenže pokud jsem se na něj výhradně zaměřil, hra zase postrádala tu správnou šťávu a začala být ukrutně rozvleklá, nezáživná a neskutečně nudná a veškeré klady, které jsem na ní našel, šly astronomickou rychlostí do háje. Navíc mi začalo připadat, že s přibývajícím počtem odehraných kapitol je grafika čím dál rozplizlejší a její design bych přirovnal ke hře party předškoláků s vodovkami.

Co tedy s touto situací dělat? Přestože se mi jevila jako takřka neřešitelná, hrou jsem i tak se skřípěním zubů a zlostným syčením postupoval s koňskou dávkou trpělivosti po kouscích dále v domnění, že všechno má svůj čas a že mě hra přece jen chytnout musí a nakonec třeba i pohltí, jak se tomu stalo u většiny nejen místních hráčů. Jenže ta opěvovaná parádní atmosféra s mocným příběhem, kvůli čemuž možná přestanu i dýchat, se nějak nedostavovala, resp. zůstala na té průměrné hodnotě, jak jsem ji vnímal na samém začátku hry. Značná trpělivost, kterou jsem se hrou měl, tak pověstné růže nepřinesla, všechen zanedbatelný zbytek kladů mi ze hry nenávratně zmizel a nutit se dál ve hře pokračovat tudíž přestalo pro mě mít sebemenší smysl, jelikož ze hry mi v paměti utkvělo jen pár věcí – ošklivý design, otřesné přestřelky a velmi pomalý a nudný průběh. Oproti tomu zůstal poměrně pěkný příběh, který mi však záživnost hry nijak výrazně nezlepšil.

Co dodat? Dal jsem nějaký ten měsíc hře čas a párkrát se k ní pokoušel vrátit a znovu jí tu šanci na úspěch u mě dát, jelikož i tací mezi hráči byli a dodnes na hru vzpomínají s úctou. Výsledek? Možná ještě horší dojmy než na začátku. Důvod? Možná jej znám. Hrát totiž tuto hry tak před třemi až čtyřmi roky, myslím, že její šance u mě obstát by byly velké, jelikož do té doby jsem mnoho her neznal a tato hra by byla pro mě něco vymakaného, se spoustou nových herních principů, které by mě i možná učarovaly, ale dnes mi její kvality naprosto unikají a vím, že již nenávratně unikly. Přes toto všechno, co jsem o hře napsal, chápu, že si ji leckterý hráč oblíbil, ale ať už ji kdokoliv hrál před lety či v nedávné době, těch častých 100%, které hráči hře udělují, mě poněkud zaráží.

Když jsem tuhle hru hrál poprvé, vůbec mě nezaujala a během první hodiny jsem ji odinstaloval - takže souhlasím s tím, že při rozjezdu je třeba trpělivosti.

Pak mě něco osvítilo. A já si ji nainstaloval znova a dohrál a ještě teď mi běhá husí kůže. Hra je to stará devět let a odvážím se tvrdit, že nebyla překonána ani s dnešními herními technologiemi (hra, která se její dokonalosti přibližuje asi nejvíce je podle mě Vampire: Bloodlines).

Skvělý příběh, hezký soundtrack, vypracované charaktery všech postav, možnost volby - ovšem pozor, ne ve stylu, že vám hra řekne : "tak a teď si vyber dobro nebo zlo", ale prostě nastane určitá situace a je na hráči, jak se k ní postaví - ve své době to bylo něco neuvěřitelného.

Samozřejmě, nic není dokonalé - AI je skutečně slabá, odnášení mrtvol nemá smysl - někdy to ani nejde, protože pravým tlačítkem myši nejdříve mrtvolu prohledáte a pak ji teprve můžete odnést - ale když se vám její výzbroj nevejde do inventáře, musíte ji tam nechat ležet nebo si složitě vyhazovat věci z inventáře - stejně pobaví fakt, když se před vámi objeví nepřítel, zíráte na sebe, vy se schováte za roh a on si zabrblá "hm, to se mi asi něco zdálo" :-)

Jenomže to mi při prvním hraní vůbec nevadilo. Mrtvoly jsem poctivě odnášel a až při třetím projetí jsem si všiml, že to nemá smysl. Jde o to, že mě hra tak vtáhla, že to snad ani není možné.

Po obloze táhnou děsivě vyhlížející temná mračna. Důsledek ekologické katastrofy, nad kterou už lidstvo dávno mávlo rukou. Budovy chátrají. Písmena v neonových
nápisech blikají - nikdo je neopravuje. Všude se válejí vraky aut a černé pytle s odpadky, které nikdo neodváží. Mezi nimi se beze strachu prohánějí krysy. Na láhvi piva je místo viněty jen nápis: "sem přilepit vinětu" a tyčinky jsou z recyklátu. Na téměř prázdných ulicích hlídkují silné policejní oddíly. Jsou po zuby ozbrojené a zbraně mají odjištěné. Teroristi jsou všude. Socha Svobody na Liberty Islandu je bez hlavy. Teroristi ji utrhli náložemi. Sotva policie rozbije jeden oddíl NSF, objeví se další. Jako drak, kterému dorůstají hlavy. Ale i v tomto světě žijí obyčejní lidé. Chodí do práce, baví se, dívají se na televizi a je jim jedno, že svět má nějaké problémy. Svět přece vždycky měl nějaké problémy. Jenom kdyby nebyla Šedá smrt.

Nová doba přinesla novou nemoc. Nedá se léčit, jen zmírňovat utrpení, než... než nemocný zemře. A zemře jistě, protože lék není. Někteří hlupáci tvrdí, že vláda lék má, ale tají ho. Takový nesmysl. Přece kdyby vláda lék měla, tak ho lidem dá. Při každé epidemii se v minulosti objevovaly takové hloupé fámy, které vyvolávaly jen nepokoje. Když zemřít, tak jako člověk. I když je vážně divné, že na Šedou smrt umírají jen chudí. Neví se, že by zemřel nějaký politik, nebo filmová hvězda. Asi mají tihle bohatí štěstí, ale budiž jim přáno, zaslouží si ho. Nějaký těžký pracháč poslal miliony dolarů na provoz bezplatné kliniky, kde ošetřují nemocné na Šedou smrt. Pomohl jim, jinak by kliniku museli zavřít. Je vidět, že to je dobrý člověk, který to myslí upřímně.

U Sochy Svobody vláda zřídila centrálu UNATCO. Je to mezinárodní policie, která pronásleduje teroristy po celém světě. Špičkoví agenti, kteří pro ni pracují, se dobrovolně vzdali svých soukromých životů a podstoupili náročné operace, které jim do těl implantovaly mechanické augmentace, nesmírně zlepšující jejich schopnosti v akci. Stali se z nich napůl roboti. Obětovali se pro společnost a společnost nikdy nezapomene na jejich zásluhy. Prý už je v akci i úplně nový druh agentů, kteří mají v těle místo mechanických augmentací nanotechnologie. Miliony mikroskopických robůtků kolují v jejich tělech a dávají jim úžasné schopnosti. Od těch nových agentů si velení UNATCO hodně slibuje, teroristi z NSF jsou už teď vyřízení. Jenže, místo aby se NSF schovali někam do díry, tak ZASE napadli a obsadili Sochu, jen kousíček od samotné centrály vedení UNATCO! Drzost. Ale také vhodná příležitost, aby si UNATCO vyzkoušelo v akci nového agenta. Agenta jménem JC Denton.

Takto nějak začíná Deus Ex, jedna z nejlepších sci-fi 3D akcí s prvky RPG, jakou kdy kdo vymyslel. Hra se odehrává v blízké budoucnosti, kde se hráč ujme osudu agenta organizace UNATCO, JC Dentona. JC je policista na svém místě, to co řekne platí a na zločince dokáže být pěkně ostrý. Zároveň je to ale rovný chlap, který by nikdy neudělal nějakou levotu. Nebojí se jít do sporu s nadřízenými, pokud je přesvědčen, že má pravdu. Dokáže si získat ty nejchudší na ulici, kteří mu pak často prozrazují důležité informace. Ale jeho policejní práce, to je jen úvod k něčemu většímu. Deus Ex dává hráči příběh, který si svou silou nezadá s kvalitním filmem. Emocionální síla hry nespočívá v tisíckrát použitých filmových frázích. Není tam žádný srdcervoucí příběh lásky, žádné zamilované novinářky a podobné romantické součástky béčkových filmů. Síla hry spočívá (kromě mnoha jiného) v překonávání strachu ze sebe sama. Přemoct strach z pádu do neznáma, zahnat pohodlné myšlenky, které našeptávají: "nech to být, zařaď se a tvař se, že se nic nestalo - zapomeň. Máš dobrou práci, pěkný plat, lidi tě obdivují - o to všechno přijdeš!" Jenže když do toho nepůjde ani JC, který je pro to speciálně vycvičen, tak kdo?

Hra v ničem hráče neomezuje. Skoro každý předmět se dá na něco použít, stačí jen popřemýšlet. Kovové krabice? Můžou posloužit jako schody, když se šikovně
naskládají. Nebo jako hradba, za kterou se JC schová a může odtud střílet. Nebo může krabici někomu shodit na hlavu, pokud se trefí. Fantazii se meze nekladou, Deus Ex je zábavné herní pískoviště. Grafika hry vypadá na první pohled nehezky, ale ponurá šedá grafika se bezvadně hodí k charakteru hry, neměnil bych ji. Zbraně poskytují dokonalý pocit za střelby a když člověk najde barevnou krabičku se zbraňovým vylepšením, má radost jako malé dítě.
Deus Ex je dokonalé souznění ponuré grafiky, povznášející hudby a chytlavé hratelnosti.
Hrát Deus Ex je jako skočit za parného letního dne do osvěžující tůně, ponořit se až na dno, a obklopen vodou ze všech stran, nechat se kolébat pohyby vody sem a tam.
Je málo her, které mají ten dar, vtáhnout člověka do děje tak, že vnímá skutečný život jako sen.
Deus Ex k nim patří.