Pradávný a téměř zapomenutý relikt mého herního života.
Zatímco Icewind Dale bylo prvním RPGčkem, co jsem hrál, Rage of Mages bylo první RPG, co jsem kdy viděl. Tehdá to hrál taťka na našem starém kompu, přičemž mně to připadalo jako ta nejepičtější věc na světě. A jelikož jsem měl v hlavě ještě pár útržků vzpomínek na některé mapy a situace, rozhodl jsem se, že je zas dám dohromady.

S hrou jsem si užil poměrně dlouhé chvíle frustrace, protože jsem se ji pokoušel hrát čistě jako samostatné RPG, nikoliv jako RPG s prvky real-time strategie. To znamená, že před každou misí jsem se v onom hub městě, kam hráč automaticky chodí doplnit zásoby, úplně vykašlal na najímání dočasných žoldáků, protože jsem je považoval za příliš velký drain svých těžce vydřených peněz, které jsem spíše investoval do kupování lepšího vybavení svých hrdinů. Chyba. Velká chyba. Protože nehledě na to, co svým rekům navlečte na sebe, většina nepřátel bude vždy o krok před vámi. Takže je docela trapný, když mého válečníka, kterému jsem koupil celou sadu adamantinové zbroje za cca nějakých jeden milion(!), rozseká na cucky pár debilních banditů s průměrným lootem. Žoldáky jsem začal najímat až v posledních třech misích, přičemž pokles té obtížnosti byl rázem velice znatelný. Jinak prozkoumávání herních map je vcelku zábavné, má to vlastně podobný feeling prvnímu Baldur´s Gate (s menší mírou komplexity).

Ještě než začnu o soubojovém systému, je nutné říct, že lze změnit celkovou rychlost hry. Na původní normální rychlosti se postavy tááááááááááááááááhnou naprosto úmorným tempem, oproti kterému působily i túry ve Spellforce jako štědrý fast travel. Pokud hru zrychlíte na nejvyšší rychlost, postavy se hýbou s poměrně uspokojivou rychlostí, ale souboje jsou někdy až moc ujetý. Nelze zde moc strategizovat a hráč bude na některé situace zkrátka příliš pomalý. Kouzla čarodějů jsou docela fajn, ale naprosto dementně se používají. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem omylem upálil k smrti zbytek svých hrdinů, případně nechtěně uzdravil nepřítele. Souboje tak mnohdy nejsou vůbec uspokojivé a jsou poměrně chaotické. Na druhou stranu mě ale překvapilo, že AI nepřátel je na onu dobu poměrně slušná. Byť mi to mnohdy moc nehrálo do karet.

Příběh a dialogy postav šly jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nic extra. Prostě najít pár kouzelných předmětů a porazit zlé zlo. Normálka. I když překvapila mě zrada jedné z mých hero čarodějek někde za polovinou. Mrzelo mě to, protože to byla moje nejoblíbenější postava, kterou jsem si jako jedinou pamatoval ještě z doby, kdy to hrál táta. Ale na druhou stranu je fajn, že k tomu hra měla koule.  

Rage of Mages je ve výsledku vlastně jen taková jakž takž hra. Užil jsem si s ní notnou dávku frustrace, ale bylo i pár fajn momentů, kdy mě hraní opravdu bavilo. Navíc si osobně myslím, že té hře částečně vděčím za svou následnou lásku k infinty engine titulům, které jsem objevil o pár let později, protože mi Rage of Mages svým stylem v určitém smyslu připomínaly.
A za to jí jsem vděčný.