Osobně strašně nemám rád (subjektivně) hry s teenagerskými hrdiny, kdy mi připadá, že jsou napsaný jako neořezané tužky z penálu. Nebo si hrají na high-school drama a nedejbože musical.

Postavy z Oxenfree taky nejsou žádní géniové, ale působili na mě lidsky. Dovedl jsem do nich vcítit. Souznít s nimi, i když někdy byly dialogy vachrlaté, kdy některé možnosti by se hodili spíš nějakým starším ústům.

Dialogový systém je geniálně osvěžující, kde dialogy jsem vnímal jako skutečnou konverzaci. "Jako ze života"
A moc se těším, až si někdy dám tuhle hru znovu a budu celou dobu mlčet.
Bohužel trochu nevýhodou tohoto systému je časový stres, kdy si někdy nestačíte přečíst všechny možnosti.

Nene, tohle nemůže až takhle dobré.

Ale ono je. Atmosféra, která se dá krájet. Plot twisty, které vás budou trápit a budete nad nimi přemýšlet ještě dlouho po dohrání. "Arkanovská" art direkce a skvělý soundtrack.

Ten pocit samoty na vesmírné stanici, kdy nevíte, jestli támhle ten hrníček není mimozemšťan je k nezaplacení.
Ten pocit, že je vám strašně moc líto nějaké absolutně neznámé postavy, která před vámi leží mrtvá, ale předtím jste ji nikdy nepotkali.

Immersive sim, kde je vše dovoleno a můžete taktizovat až do aleluja.

Aftermath pokračuje přímo po konci původní hry a musíme trošku více pomoci

I když hra využívá arény a de facto i kus příběhu z původní kampaně, bavil jsem se náramně, nový hrdinové opět mají svěží schopnosti. Příběh měl spád a napěchovaný napětím a nemohl jsem přestat hrát, dokud neskončil.

MK11 a Aftermath není nic nového, žádná revoluce, ale používá osvědčený recept a vaří velmi dobře, že tenhle nášup zhltnete na první dobrou. Dobrý pocit zaručen.

"Nápad jistě dobrý, výsledky nebyly dobré."

Tenhle citát od českého velikána sedí na tohle zklamání roku jak zadek na hrnec.

Geniální myšlenka časové smyčky a hřišťátka, kde byste si mohli dělat co chcete a vymýšlet bizarní řešení pohřbívá chatrný děj a mátožnost postav. A taky to, že z hřišťátka si můžete půjčit jen bábovičky a lopatičku použít jen tu a tam.



Za hru mě napadlo několik řešení, jak problémy vyřešit, ale hra mi to nedovolila. Nebo ještě hůř. Už jsem věděl jak to vyřešit a měl jsem pocit, že jsem již všechno nutné našel. Ale dialogová možnost jinde.

Na hlavu je také úplný konec, který nedává smysl a osobně jsem čekal, že přijde ještě jeden twist, který ten poslední vysvětlí. Nepřichází.

Nezachraňuje to ani hvězdný dabing, na kterém je trochu slyšet, že herci asi neměli tolik času na samotné nahrávání nebo za to může režísérská chyba.

Roztomilá pixelartová adventurka, která stojí a padá na popkulturních nebo historických referencích. Nechybí i trochu toho Lovecrafta.

Bohužel tyhle klišé, ze kterých si hra dělá legraci, vás začnou po čase pěkně štvát, ale naštěstí hned po tom hra skončí kvůli kratšímu hernímu času.

Je to oddechovka, ale nečekejte složitou detektivní práci nebo propracovaný příběh.

Jestli milujete deketivky, izometrické RPG a new weird, tak vám vynadám, jestli jste tuhle hru ještě nehráli.

Tohle příběhové mistrovské dílo, s geniálními dialogy, které vás buďto rozsápou svým humorem nebo totálně rozkopnou, až z nich dostanete úzkost a depresy, je NUTNOSTÍ pro každého, který rád přemýšlí, má rád příběhové hry a nevadí mu číst - a nebo díky verzi The Final Cut s plným dabingem poslouchat.

Sice na začátku začínáte s největším herním klišé - amnézií - ale božínku, jakou! A co budete prožívat! A kolik toho budete dedukovat a ohledávat... a... a...

Zahrejte si to prosím

Z RDR 2 vám spadne brada. Ve všem. Míra detailu v herním světě je až absurdní a postavy na vás budou reagovat, když nebudete mít dostatečně teplé oblečení nebo jen když do někoho vrazíte nebo někomu odseknete.

Svět RDR 2 budete věřit, že je to živoucí svět.
Navíc svět, který ještě před "nextgen" konzolemi vypadá "nextgen".

I když nejsem fanoušek divokého západu, hru jsem si užil a mrazilo mě v zádech při každém příběhovém zvratu a postavy si zamiloval nebo je z duše nenáviděl. Je to lidský příběh. Který můžete okořenit ještě tím, že se budete chovat jako nevycválané hovado a vrah nebo jako čestný pistolník. I když...

Hraní trilogie Mass Effect a zejména druhého dílu bylo jako se vrátit do vaše oblíbeného místa na dovolenou.
Potkáváte známe lokace, které jste si zamilovali.
Potkáváte staré přátele.
Všechno vás objímá.

To dělá všechno remaster a objímá vás ještě více vylepšenou grafikou, která je na nové generaci konzolí znát a tak jsem si užil remaster na velké televizi, kdy originál jsem zažíval na malém notebooku.

Legendary edice mě taky nabídla všechny DLC, které jsem při vydání originálu minul, takže došlo i na (pro mě) nový obsah a nová dobrodružství a nové přátele.

Pro veterány série, nutnost nejen z nostalgie.
Pro nováčka - naprostá nutnost!

Moje první setkání se značkou Company of Heroes.
Jako veterána Warcraftu, Starcraftu a Age of Empires byl pro mě hodně svěží přístup k žánru, kde se tolik nedává důraz na stavění základy, ale spíše na taktiku. V tom upozadění tkví vlastně i jediná moje výtka, kdy by bylo možná fajn ty základny úplně vyhodit. Zbytečně rozptyluje a hráč musí odbíhat od akce, aby pár těch stanů, které vypadají všechny stejně, zachránil protože v nich produkuje jednotky. Na budovy jsem vždy klikal stylem pokus omyl, protože jsem si nikdy nezapamatoval, kde se trénují jaké jednotky.

V jinak super kampani kulhají stealth mise, protože pro stealth zde chybí jakékoliv mechaniky. A vy i hra, tak nějak předopkládáte, že víte, kdy je vás vidět a kdy ne... Třeba...

U Draugen člověk nesmí čekat žádnou složitou adventuru.
Je to de facto walking simulator.
Chutná příběhová jednohubka, pokud máte rádi tajemné severské detektivky.
Nečekejte žádnou dlouhou herní dobu.

Atmosféra se dá krájet, poplakáte si u hudby, budete se kochat grafikou, ale příběh je trochu předvídatelný a skončí trochu uspěchaně.
O to ale jsem víc zvědavý na pokračování