Společnost Atlus mám nejvíce spjatou s jejich tvorbou na PS2, kdy se jim podařilo vytvořit hned několik her jako bylo Nocturne/Lucifer's Call, Digital Devil Saga, Devil Summoner a v současné době jejich nejznámější a nejpopulárnější sérii Persona. Design monster a postav z pera umělce Kazumi Kaneka/Shigenori Soejimi, hudební stránku zase obstaral Shoji Meguro. Herní mechaniky točící se kolem verbování démonů, bůžků či různých folklorních bytosti na svou stranu a využití jejich silných/slabých stránek. Každá z her měla sice svůj vlastní příběh, ale svým výrazným uměleckým zpracováním a herníma mechanikama šlo poznat, že jde zkrátka o titul od Atlusu.

Příchodem HD konzolí Atlus přesunul své soustředění na konzole od Nintenda a na PS3 vydal jen experimentální plošinovku Catherine. Celkově šlo vidět, že jim dělá problém vytvářet velké a nákladnější hry. Více se hojil licencováním různých spinoff titulů právě pro oblíbenou Personu a dovršil to až vydáním plnohodnotného pátého dílu a následným vytvořením dalších spinoffů. Proto mě mile překvapilo oznámení Metaphor: ReFantazio.
Nejjednodušším způsobem popsat Metaphor by bylo přirovnat ho k právě k oné Personě. Konec konců na tom dělal úplně ten stejný tvůrčí tým. Mechanicky jsou si ty hry dost podobné. Opět exploitace silných/slabých stránek nepřátel, časový management aktivit, utváření vztahů se společníky, počasí ovlivňující chování nepřátel atd. Rozdílem je zasazení děje z moderního života středoškoláka do fantasy světa. Nebo jde o skutečný svět a ten náš je právě smyšlenou fantazií? 

Svět Metaphor jde popsat  jako když si japonec sedne v hospodě a dá hlavu  dohromady s nápady od ideologů Thomase Mora a Machiavelliho, esteticky pak z obrazů Hieronymuse Bosche. Dokonce některé scenérie mi připomínají svým stylem verneovky od Karla Zemana. 

Vše začíná vraždou krále, jelikož jeho syn a právoplatný dědic zemřel před lety a neexistuje jiný dědic je vyhlášen turnaj o nového nástupce, který by vedl už tak rozpadlý národ. Jinými slovy jde o volební kampaň, které se zúčastní i hlavní hrdina se svými společníky a vydá se na cestu po celém království. Víc nechci prozrazovat. Dějově jde o povedou kombinaci standardních fantasy klišé s pár originálními zvraty a nápady. 

Možná budu za kacíře, ale jako člověk, co nemá už čas trávit hodiny grindováním postav, tak oceňuju přístup Metaphor k tomuto věčnému problému rpgéček. Souboje s nepřáteli se spouští zaútočením na nich, při průzkumu dungeonů. Ale pokud level postavy převyšuje úroveň nepřítele o několik levelů, tak ho na místě zabijete a dostanete patřičné  zkušenostní body a dokonce předměty. Tohle eliminuje mnohdy otravné grindění, kdy výsledek souboje je jasný od začátku, ale musíte se proklikat přes útoky. Taky mi přijde fajn, že animace většiny útoků jdou přeskočit nebo zrychlit jedním tlačítkem a nemusím se na ně neustále koukat dokola. Krom levelu postav se ještě dají expit specifická povolání postav, takzvané Archeatypy. Těch je něco přes 40 druhů a každá z postav v partě, což umožňuje vymýšlet různé strategie v boji. Později se dokonce odemkne možnost přejímat až 4 různé skilly z jiných povolání, která nejsou zrovna aktivní. 

Na závěr bych chtěl i pochválit demo samotné hry. Pokaždé když už jsem si říkal, že ukázka skončí, tak se veselo jelo dál. Obsahuje úvodní tuturialový dungeon a částečně začátek prvního většího příběhového dungeonu. Celkem tedy odhadem nějakých 8 hodin z úvodu hry a následná pozice se dá převést do plné verze.

Man of Medan jde ve šlépějích Until Dawn. Staví na stejných základech a mechanikách. Opět sledujete osud několika mladých lidí, jak bojují s nadpřirozenými silami a snaží se přežít až do úsvitu. Opět děláte důležitá rozhodnutí, která ovlivní jejich životy. Opět sbíráte předměty jenž vyvolávají předtuchu budoucnosti a mohou dopomoci k šťastnému konci. A opět je děj doplněn o části s tajemným “vypravěčem”. Nic z toho nemám za škodu. Proč neudělat hru v podobném duchu, když u Until Dawn tohle všechno fungovalo a titul si našel své fanoušky včetně mojí osoby. 

Pomyslně smekám klobouk s nápadem vytvořit antologii her na téma hororových příběhů. Hororový žánr má svoji plejádu subžánrů a tímhle krokem se daří Supermassive games zabrousit potencionálně do tolika možností. Můžou opět udělat typický slasher, historky o prokletých panstvích nebo nějakou historku o zvrácenosti lidské povahy.
 
Bohužel samotné zpracování příběhu mě nezaujalo. Jednak vidím problém ve zvoleném formátu a snaze vydat více titulů v řadě ve stylu kratších povídek. Ač ten nápad je geniální, hra jde dohrát za nějaké čtyři hodiny, které nestačí na nějaké výraznější emocionální propojení s hlavní pětici hrdinů. Každá z postav je na začátku nějak zkratkovitě definována několika charakteristikami, ať jdou lépe zapamatovat a tušíte, jak budou reagovat na daná rozhodnutí. Ale postrádají nějakou tu hloubku, kterou si je člověk zamiluje a budete jim fandit do samotného konce. Něco co vás přišpendlí k obrazovce, sedíte na samotném okraji gauče a doufáte, že to každý z nich přežije. Protože chcete, aby onen zamilovaný pár měl vysněnou svatbu nebo zazobaný a namyšlený synek nabalil sexy kapitánku lodi. Nejlepší postavou se stává enigmatický vypravěč takzvaného kurátora. Jde o samotnou personifikaci smrti? Je sám jen podřízeným nějaké vyšší bytosti. Chce Vám přímo nějak ublížit, ale proč by se snažil dávat cenné rady během vyprávění? Možná i on bude mít nějaký svůj příběh, který jednou sdělí.
 
Potencionální plus vidím v režimu Movie Night, ale je závislé jestli máte další kamarády, co se mají rádi hororové filmy. Což není můj případ, ale dokážu si představit, jak je zábavné se ve skupině dohadovat, jaké rozhodnutí zvolit a nemusíte se úplně shodnout. 

Na interaktivní zábavu má taky tohle dílo nevyvážené tempo. Podstatnou část člověk stráví jen koukáním, sem tam dělá rozhodnutí s výběrem ze dvou možností. Explorační složka probíhá za pomoci filmové fixní kamery a opravdu se jí daří vykouzlit pocit stísněných prostor na opuštěné lodi z druhé světové války. A vůbec mi tenhle styl nijak nevadil. Naštěstí hra neobsahuje akční pasáže, ve kterých by se v téhle kameře hráč přímo pohyboval.  

Každopádně se těším, až vyzkouším další díly v sérii.

Nejvíce mě z počátku odrazovalo pomalejší tempo a těžkopádnost ovládání, které bylo navíc i umocněno zasazením úvodu do okolí zasněžených hor. A hra si fakt dávala na čas vysvětlit základy stopování, lovení atd. Tohle pokračovalo i po dokončení první kapitoly a cítil jsem, že spíš hraju dost lineární film, kde můžu sice hýbat s postavičkou, ale ve chvíli, kdy se odkloním od scénáře, vyústí to v nesplnění mise. “Arthure, schovej se za strom.” “Zastav povoz támhle na mýtině!” A člověk se musí postavit na specifické místo vyznačené žlutou barvou na mapě. Občas i některé příběhové mise jsou tak naskriptované, že uprostřed přestřelky postava nemůže vystřelit z pistole, protože to děj zrovna vyžaduje 

Druhým problémem bylo pro mě zasazení samotného děje. Nejsem velkým fanouškem pokračování ve chvíli, kdy děj má uspokojivý a uzavřený konec. Druhý Red Dead Redemption jsem si držel hodně od těla několik let. První díl byl pro mě i takový úvod do her v otevřeném světě. Zároveň mi uhranul dospělejší příběh Johna Marstona na cestě za vykoupením a klidnějším životem. Prostě něco jiného od zavedené GTA formule, která měla více satiričtějíší příběhy. Akorát dvojka není přímé pokračování, ale prequel. Asi by mě nenapadlo, že potřebuji vědět, co se událo před začátkem jedničky nebo kdo všechno byl členem gangu Dutche van der Lindena. 

Jsem rád, že jsem se mýlil a hra mě dokázala zaplést do svých spárů. Nebo spíš lasa? Dostalo se mi až zenového zážitku, přijal ono pomalé tempo vyprávění a vcítil se do role Arthura Morgana. Každé ráno vstával v kempu a vypomáhal se sekáním dřeva, krmením koní a snažil se přispět každý vydělaný dolar do společné kasy. A když už nastal večer sedl si ke společnému stolu, zahrál s někým partičku domina nebo si zazpíval u táborového ohně.  

Mapa RDR2 je úplným opakem “ubisoftích” map, kde při jejím otevření vyskočí 853 různorodých otazníčků, skrývajících sérii stejně opakujících aktivit. Místo hra nabádá k prozkoumávání světa. Kolikrát jsem potkal náhodného pocestného, který potřeboval pomoct. Některá setkání vedla k vtipné situaci, kdy šlo o přepadení a přišel jsem o koně. Jindy mě potěšilo, když o několik hodin později jsem potkal ve městě onoho pocestného, kterému jsem pomohl a poznává mě a ještě nabízí nákup v místním obchodu zdarma.

První díl Metal Gear Solid série je pro mě důležitým mezníkem ve vnímání videoher. Koncem 90. let byla moje zkušenost s hrami jen prostřednictvím televizních her pořízených z vietnamské tržnice. Rodiče mě vytáhli na nákup oblečení, jehož neustále zkoušení mě nijak nebavilo a jediným lákadlem bylo vyhlížet žluté kazetky, jejichž obal ne vždy čitelně reflektoval danou hru. Vlastně většinu her bych mohl popsat stylem: Postavička chodí zleva doprava, cestou střílí nebo skáče po nepřátelích a na konci úrovně nebo série úrovní čeká nějaký ten boss. Konec. Další level. Tentokrát vodní level. Bylo jednodušší pojmenovávat názvy úrovní podle toho, kde se odehrávají. Vodní level. Ohnivý level. Podzemní level. 

MGS jsem viděl poprvé při jedné návštěvě kamaráda ze základy, který vlastnil jako jeden z mála lidí v okolí PS1 a pořádal hromadné turnaje v hraní NHLka. Okamžitě mě pohltil onen filmový styl a snímání postavy z ptačí perspektivy, kde se kamera natočí, když se opře o zeď a jako by nahlíží za roh na nepřátele. Problémem však byla bariéra v podobě anglického jazyka a tak jsme zůstali uvěznění v “podzemním” levlu, aniž bychom tušili, že stačí počkat, až přijede výtah a můžeme pokračovat dále. 

Naštěstí hra obsahuje sérii virtuálních misí, jejichž náplň je už přímočařejší. Dostat se z bodu A do bodu B a nebýt zpozorován vojáky. Zkrátka, klasická hra na schovávanou. Až o nějaký pátek  a desítek hodin angličtiny později jsem mohl docenit i příběhovou stránku. Hlavnímu příběhu předchází i briefing v podobě sérii video pásek osvětlující cíl mise, které se dají spustit samostatně z hlavního menu a dodávají potřebný kontext. Obsazení základny, únos důležitých osob, hrozba v podobě jaderného útoku. Má to ten správný nádech akčního blockbusteru z 90. let ve stylu Mission Impossible nebo Smrtonosné pasti. Vše doplněno o záporáky, které mají kódové označení jako Sniper Wolf, Decoy Octopus a popisem se blíží těm klasickým bossům z “kazetkových her”. Dokonce i jejich střety připomínají klasiky jako Ninja Turtles nebo Castlevanii, kdy se během boje pohybují v naskriptovaných smyčkách a vyhlížíte jejich slabinu. Rozdíl je však v podání příběhu a jejich zakomponování. Každá postava má svou prokreslenou osobnost, motivaci proč proti vám bojovat, až je vám i skoro líto je porazit. Hlavní příběh není jen tím typickým filmovým béčkem, ale poukazuje i na hrozby jaderného konfliktu.

Hratelnostně je hra podobná oněm virtuálním misím, okořeněna příběhovou částí s několika akčními pasážemi, aby to nebylo jen o tom plížení.  Co se fakt povedlo je zasazení na aljašskou základnu a vtisknout ji uvěřitelnost, jelikož ji prolézáte celou a snažíte se najít, kde se skrývájí rukojmí a taky titulární zbraň hromadného ničení - Metal Gear.

Letos jsem se rozhodl hrát celou hru na Extrem obtížnost a získat Big Boss hodnocení. Podmínkou je dokončit hru pod tři hodiny, zabít méně než 25 nepřátel, použít maximálně jeden léčivý předmět, spustit 4 a méně poplachů a nepoužít continue.  Za největší výhodu jsem považoval mít možnost uložit hru až 80 krát, což mi umožnilo prakticky ukládat po průchodu každého kratšího segmentu. Nakonec tohle mě málem i stálo porušení tří hodinového limitu, jelikož do celkového času se počítají veškeré konverzace i filmečky. Filmečky se dají přeskočit, až na pár výjimek a samožné ukládání taky stojí pár vteřin. Nakonec před bojem s Metal Gearem jsem měl odehráno 2 hodiny a 30 minut a věděl jsem, že budou následovat tři nepřeskočitelné pasáže. Bylo to těsné a neuložit hru celkem 47 krát, dohrál bych v lepším čase než 2 hodin a 56 minut.
Samotný průchod základnou a vyhýbání se vojákům nebyl složitý. Naštěstí herní mechaniky fungují, jak v divadelní hře a všichni vojáci chodí stejně po daných cestičkách a lze se jim snadno vyhnout. Největší problém jsem měl s dvěma boss fighty. Tank - nedařilo se mi k němu přiblížit. Začátek boje zahajuje několika výstřely z kanónu. Druhým byl pak souboj s Ninjou, kdy hit boxy ne zcela fungují fér a nebyl jsem schopný ho zasáhnout. 
Jako nepříjemnou podpásovkou pak bylo doplňování životů nebo teda absence doplnění. Po každém boss fightu se zvýší Snakeovo celkové zdraví a zároveň se i automaticky doplní veškeré životy, tohle neplatí pro Extrem obtížnost. Vyléčení nastane až ve třech příběhových momentech v druhé půlce hry. 

Dohráno na emulátoru s RetroAchievementy.

Sega se rozhoupala a po několika letech žadonění fanoušků, včetně mojí osoby, vydala aspoň jeden z Japan only dílů Yakuzy. Možná za to má i svůj podíl nedávný úspěch Ghost of Tsushima a podobných her odehrávající se během éry samurajů a ukázalo se, že i západní publikum má o podobné historické kousky zájem. 

Musím ocenit snahu lokalizačního týmu za přidání slovníku historických pojmů. Funguje na podobném principu, jako Active Time Lore databáze z Final Fantasy XVI. Jen onen slovník není tolik sofistikovaný. Během určitého typu filmečků, když se vyskytne v textu daný pojem, lze stisknutím tlačítka cutscénu pozastavit a ukáže se příslušný popisek. Většinou se jedná o místopisné názvy nebo názvy různých spolků a uskupení. Bohužel neobsahuje úplně všechny dobové výrazy. Někdy z kontextu lze pochopil rozdíl kastovních tříd mezi člověkem, kdo je joshi nebo goshi . Jindy jsem si musel dopomoci internetem, ale nic, co by mi razantně pokazilo zážitek. 

Jinak k pochopení děje není nutné znát všechny předchozí díly celé série, jelikož se jedná o úplnou odbočku. Historicky je děj zasazen do druhé poloviny 19. století, do období Bakumacu. Zároveň jde o velký fanservice, jelikož veškeré hlavní postavy jsou ztvárněny herci z hlavní série. Komplexnost děje je typická “yakuzovina” obsahující plno zvratů, podrazů a tajných organizací. Akorát jsem měl pocit, že k úplnému užití si děje, člověk musí znát i onen historický kontext. V ději jsou vidět hrátky s událostmi, které se odehrávají trochu jinak nebo v jiném smyslu než udává historie. Třeba kolikrát dojde k odhalení identity postavy a asi to má být v daný moment šokující, ale já si jen říkal, kdo to zatraceně vlastně má být. :D  

Ishin je spíš remasterem než plnohodnotným remakem, který by nějak zásadně změnil herní mechaniky a snažil se přiblížit současným standardům série a víc si zachovává svoji hratelnost původní verze z roku 2014. Schází tomu ta vymazlenost moderních dílů, kdy postava volně přechází plynule mezi interiéry a exteriéry bez nahrávací obrazovky. Nebo absenci dabingu u vedlejších questů atd. Je to trochu takový dvojitý retro výlet do minulosti.
Největší změnou je výměna grafického enginu. Trochu mi ukápla slza, když se Sega rozhodla zbavit svého interního enginu a přejít na Unreal. Všiml jsem si jen podivného doskakování textur, když se načítá nová lokace, které bych spíše čekal na předchozí generaci konzolí. Sem tam jde i vidět, že některé modely postav jsou asi z původní verze Ishinu, ale jinak hra vypadá moderně. Hlavně se mi líbilo nasvícení nočního Kyota, kdy do ulic vycházejí lidi s lampiony a svítí si na cestu nebo když stojíte na zápraží ryokanu a skrz okenice se line  sluneční paprsky. Staří hry spíš prozrazují občas strnulé animace mimo hlavní filmečky.  

Celkově Ishin působí komorně svým obsahem. Dobové Kjóto není tak rozsáhlé oproti spletitým ulicím tokijské metropole z hlavní série. Nachází se zde pár čtvrtí, které se dají velice rychle projít z jednoho konce na druhý. Díky tomu aspoň rychle odsýpá hlavní příběhová linka. Vedlejší úkoly jsou zase správně vtipné, místy až absurdní s tím, co všechno hlavní hrdina zažívá při své snaze pomoct úplně každému. Mrzela mě jen repetitivnost úkolů, kde si budujete “přátelství” s místními obyvateli. Těch je něco kolem 20 (asi třetina z celkových úkolů) a jejich dokončení tkví v předání požadovaného předmětu. A to několikrát dokola, kdy probíhá i stejný dialog než vyexpíte přátelství na max a dostanete jiný předmět jako poděkování. Aspoň ty důvody jsou zábavné. Třeba místní žena čeká na manžela, až se vrátí z výpravy. Požaduje po vás různé druhy zeleniny a neopomene zdůraznit, jak chce pořádně tvrdou a dlouhou okurku. 

Což mě přivádí k vedlejší aktivitě, kdy dostanete možnost si pěstovat zeleninu na vlastním políčku, pěkně obdělávat půdu a hnojit ji pro rychlejší výsledek. Nejde o žádný komplexní simulátor farmaření ve stylu Harvest Moon nebo Stardew Valley, ale i tak jsem se vždycky těšil, až se po náročném plnění hlavního příběhu vrátím domů a zkontroluju, co vše se mi v mezičase stihlo vypěstovat. Získané produkty jde pak uplatnit ve vedlejších úkolech, prodat nebo i z nich vytvořit domácí jídlo v rámci minihry. 

Soubojový systém nabízí celkem čtyři bojové styly, které lze volně přepínat a samostatně i levelovat. Jedná se o Brawler, Gunman, Swordsman a Wild Dancer. Brawler je vlastně tradiční systém boje na pěsti a má obdobné kombo útoky. Gunman využívá čistě střelbu z pistole, kde se dají kombinovat různé druhy nábojů na třeba větší poškození nebo otrávení protivníků. Oba styly jsou dost situační a využíval jsem je jen, když hra přímo chtěla, jelikož nedávají takový damage jako zbývající dva. Swordsman se specializuje na útoky mečem, je více pomalejší, kdežto Wild Dancer opravdu připomíná baletní vystoupení, když se postava ladně vyhne ráně a kombinuje jak zmíněný meč i pistoli v jednom. 

Dohráno za 44 hodin. Splňeno 61 úkolů a vypěstováno mnoho okurek pro paní čekající na manžela :-)

Série Final Fantasy by se mohla přirovnat k bonboniéře z Foresta Gumpa. Nikdy přesně nevíte, co ochutnáte. Každý díl se snaží být jiným. Pokaždé se vydáte na cestu do světa, který nemá s tím předchozím dílem nic společného. Jednou navštívíte svět inspirovaný evropským středověkem, v dalším prozkoumáváte slumy pod moderním městem a v následujícím díle se ocitáte v roli prince jedoucího v autě na svatbu. Stejně tak i herní mechanismy nejsou vždy úplně stejné, až je úctyhodné, že si série drží své fanoušky. Samozřejmě tyhle neustále změny mají za příčinu různorodou oblíbenost dílů mezi fandy. A již je skoro tradicí, aby každý díl vyvolal, při svém uvedením, vlny nesouhlasu se změnami oproti předchozím dílům. XVI díl není v tomhle ohledu výjimkou. 

Příběhově je hra opravdu bohatá. Zdá se, že co se týká délky filmečků našel Metal Gear Solid 4 konkurenta. Podle slov tvůrců má mít na 11 hodin filmových scén a můžu potvrdit, že mnohdy jsem se jen díval na sled několika minutových záběrů. Pro milovníky dlouhého vyprávění a příběhů se může jednat o plus. :-)  

Sympatické mi bylo i pojetí samotného příběhu, kde se snoubí dospělejší pojetí a vyobrazení postav a světa v západním stylu, ale zároveň se nezapře úplně japonský původ. Hra je zasazena do světa zvaného Valisthea, kde pětice království bojuje o svá území, na kterých se nacházejí obrovská ložiska kouzelných krystalů. Na jejich existenci jsou lidé dost závislí, bez nich nejsou schopni vykonávat běžné činnosti jako je třeba rozdmýchání pecí pro kováře. Nebo nahrazují funkci studny, ze které si pak vesnice může čerpat vodu. Taky je můžou využít naprosto cool způsobem a zapalovat si s nimi cigarety. :D Jsou zde však dva alternativní způsoby, jak sesílat kouzla. Někteří lidé se rodí s “darem” používat kouzla bez pomoci těchto krystalů. Tihle lidé jsou perzekuování, uvrhnuti do otroctví a označeni tetováním na levé straně tváře. Ten druhý způsob je podobný s rozdílem, že daná osoba ještě může vyvolat Eikony, prastaré bytosti s obrovskou a ničivou silou. Chování k těmto takzvaným Dominantům, pak závisí, do kterého království se narodí. Jedno království se snaží tuto moc uchovat ve svém rodu, jiní si zase dané dominanty snaží koupit na svou stranu atd. Nemohl jsem se ubránit a vidět v tom paralelu podobnou mixu druhé světové, studené války a dokonce by se našlo připodobnění k Severní Koreji v podobě izolovanému totalitnímu království stranící se zbytku světa. Za mě nejvíce však příběh vynikal v lidských momentech hlavních hrdinů. Každý z nich je z pohledu světa, kde žijí, vyvrhelem, něčím nechtěným a sami pochybují o své existenci. Přesto se rozhodnou bojovat za změnu a nastolit nové pořádky. Bohužel tahle osobní rovina nevydrží úplně celou hru, byť je stále ústředním tématem. Někdy v půlce dojde na klasický boj dobra se zlem.  A následná  záchrana světa před globální katastrofou. :)  

Co se týče herní náplně, tak XVI díl opět vplouvá do akčních vod a přichází s jiným soubojovým systémem oproti XV dílu nebo remaku VII. Upouští od  akčního soubojáku mixnutého se zadáváním příkazů a více se soustředí na ono akčnějíší pojetí. Souboje jsou tak více založené na skillu hráče než statistik. Postava je plně pod vaší kontrolou a lze dělat vylomeniny jako je, že se nepřítel dá přeskočit tím, že mu skočíte na hlavu, odrazíte a seknete do zad. Nebo pomocí skillu jednoho Eikonů se vymrštíte směrem k létajícímu nepříteli a začnete ho mydlit ve vzduchu a následně srazíte k zemi. :-)  Všechno to vypadá velice efektně a kolikrát jsem se cítil jako bych hrál herní verzi Advent Children nebo Kingsglaive. Bohužel mi chyběl za celou dobu nějaký prvek, který by hratelnost postupně ztížil a vyžadoval po mně výraznou změnu taktiky. Hra jednotlivé speciální dovednosti postupně dávkuje a je možnost s nimi pěkně experimentovat podle sebe, ale nijak netlačí k jejich plnému užívání a střídání. Občas touhle jednoduchostí ztrácí příběhové bossy fighty na jakési vážnosti nebo osudovosti. Během souboje hraje emotivní, epická chorálová hudba a pěkně podtrhuje tón celé scény. Ale bosse udoláte základním kombem ze začátku hry a ani se u toho nezapotíte. A to mi přijde jako škoda.  

Bylo fajn po dlouhé době vidět svět, který není řešený obrovitánskou mapou posetou otazníčky a miliony úkoly k plnění. Jde spíše o menší mapy, znázorňující jednotlivé kraje pospojované úzkými cestičkami k sobě, kde sem tam se nachází nějaká ta postranní odbočka nebo větší prostranství. Líbilo se mi i zpracování vesniček či menších měst, kde jednotlivé postavy pronášejí dialogy a mají svoje menší aktivity. A na základně událostí v příběhu reagují na dění. Nejde o nic světoborného, ale bylo fajn pokaždé důležitější události sledovat, co na to místňáci. Bohužel mě zklamala absence nějakého opravdu velkého města, kde bych mohl prozkoumávat uličky a ztratit se v jeho útrobách aspoň na několik minut. I když v rámci světa taková místa existuji, jsou jen buď jako kulisa pro lineární akční pasáže, kde se nedá moc objevovat.  

Celková doba dohrání i s vedlejšími úkoly 60 hodin.

Assassin's Creed je pro mě jistý druh neřesti. Druhý díl spolu s Brotherhood považuji za srdcovku pro svoje zasazení do renesanční Itálie. A celkový nápad mixovat reálné události do fiktivního souboje asasínů s templáři je zkrátka zábavné sledovat. Připomíná to herní verzi knížek od Dana Browna. 

Hraní Valhally jsem však dlouho odkládal, protože Odyssey mě odradilo pro svou délku a tento díl měl být podle všeho ještě delší. A můžu potvrdit, že je opravdu rozsáhlejší. Dohrání celého příběhu mi zabralo okolo 90 hodin a to i s plněním částečně některých vedlejších aktivit.

Prvních několik hodin působí více než úžasně. Dokonce i působí svěže oproti předešlým dílům série a vzbudilo ve mě naději, že opravdu půjde o díl, který posune sérii zase dál. Začátek jsem strávil v nehostinném Norsku, kde každý krok znamená možnou smrt. Postava se brodí po kolena ve sněhu, těžko se dostává přes neprošlapaná cesty k cíli. A souboje s protivníky nejsou vůbec lehké. Je třeba se vyhýbat útokům nebo vykrývat je štítem, jinak nastane dost rychle smrt. Zběsilé mačkání tlačítek je k ničemu. Skoro to vypadalo, že se ze série stala nějaká survival hra. Bohužel tohle nadšení dlouho nevydrželo. Úvod se sice zdá obtížný, člověk si musí dávat pozor na staminu, která ubývá s každým útokem, ale s přibývajícím levely se postava stane docela přesílenou.

Příběhově má Valhalla taky slušně našlápnuto. Děj je zase tradičně vyprávěný ve více rovinách. Příběhová linie ze současnosti navazuje na DLC z AC: Odyssey. Hlavní hrdinové se snaží zabránit globální katastrofě a dostanou tajemnou zprávu s lokací v Nové Anglii, kde vykopou tělo vikingského bojovníka. Historická příběhová část se pak vypráví z pohledu Eivora, norského válečníka, který chce zkusit štěstí na lepší život v Anglii. Spolu s nevlastním bratrem Sigurdem založí kolonii v Anglii a postupně si získávají přízeň jednotlivých hrabství. Právě tenhle bratrský vztah bylo zábavné sledovat. I když obě postavy se zanjí již od dětstvi, jsou svým smýšlením odlišné a příběh staví na jejich vzájemných neshodách.

Kamenem úrazu byla pro mě samotná délka hry a její rozsáhlost. Každé hrabství má svou vlastní příběhovou linku a je opravdu nutné dokončit příběhy všech těchto krajů, aby se člověk dostal na samotný závěr hry. Tím trpí dost tempo vyrpávění. Dokončení každého kraje trvá někdy od 4-6 hodin a ne vždy se děj daného území trefil do mého vkusu. Kolikrát se mi stalo, že jsem se těšil, jak bude hlavní příběhová linka pokračovat a místo toho jsem musel projít příběh úplně jiných postav, který ne zcela souvisí s hlavní část příběhu. Zkrátka Eivor je dobrák a snaží se pomoct úplně všem. :-)

Vedlejší questy prošli změnou oproti předchozím dvěma dílům. Tentokrát došlo k jistému zjednodušení, ale dá se říct k dobrému. Jedná se o menší, kratší příběhy, které lze dokončit během pár minut a nenutí hráče překračovat celou mapu z jednoho konce na druhý. Pří hraní Odyssey se mi často stávalo, že jsem při plnění jednoho úkolu narazil na další a další a zamotal se do několika příběhových linek. :D Questy mívají většinou vtipnou příhodu nebo jsou i parodií na popkulturní dění či skrývají easter eggy na filmy nebo hry. Ale najdou se i takové, které mají vážnější tón. Třeba potkáte smrtelně raněného válečníka a je jen na vás o čem se s ním budete bavit než zemře.

Vrací se i lovení členů Řádu Prastarých. (The Order of the Ancients) Tahle činnost mě bavila nejvíce i po dohrání samotného příběhu hry. Někteří z řádu jsou odhaleni prostřednictvím hlavní dějové linky, ale většinu z nich musí hráč nalézt pomocí dostupných nápověd, které více nutí v prozkoumávání prostřední. Hra třeba nabádá, ať se vydáte na statek východně od města XY a na statku najdete vzkaz, který poodhalí lokaci člena. Nebo nápověda tkví v tom, že máte porazit ve městě XY hráče kostkové hry Orlog.