Balatro je naprostá pecka, dopaminová bomba. Trošku mi připomíná nedávné Vampire Survivors. Taky z ničeho nic, maličký projekt jednoho vývojáře.

Hra stojí na silném základu klasického pokeru, ale skvěle ho posouvá dál. Postupně si vylepšujete svůj balíček o speciální vlastnosti. Levelujete účinek výherních kombinací. A hlavně sbíráte uhozené žolíky, zvyšující bodový výnos.

Hrajete vždy tři blindy, dva základní, třetí je boss. Snažíte se v omezeném počtu tahů dosáhnout dostatečného bodového zisku. Tohle všechno v osmi po sobě jdoucích úrovních. Propracovat se až do té poslední už ale dá pořádnou práci. Bez dobrých karet a hlavně silných žolíků to nepůjde.

Skvělá karetní jízda. Po dvou dnech se mi konečně povedlo vyhrát s mým kaťatovým žolíkem +58 Mult.

Chains mi ležely ve wishlistu neskutečných deset let. Až nedává konverze pro Switch byla tím pravým impulzem, aby mé adventuro-chtivé palce spočinuly na Joy-Conech. Jak to dopadlo? Těch pár večerů jsem si neskutečně užil. Hra si mě získala. Jede ve stylu nejlepších adventur ze staré školy. Do ručně malovaných obrazovek bylo vloženo neskutečné úsilí a množství práce. Těšil jsem se na každou další lokaci. 

Co se týče mechanik — klasická adventura. Neinovuje, jede ve starých kolejích. Jen tu a tam lehce zpříjemňuje dnešnímu hráči. V devadesátých letech vás hra nezřídka vypustila do velkého množství obrazovek a vrhla po vás obrovské množství předmětů. Člověk pak týden běhal tam a zpátky a zkoušel vše na vše. Jak se říká, frustrace byla součástí hratelnosti. Tyhle pocity už ve vás páni a dámy z Deadalicu vyvolávat nechtějí. I když, i v Chains jsem zažil dvě, tři místa, kdy jsem si už říkal — já fakt už nevím @#$@%. Ale většinou se pohybujete v lokacích do pěti obrazovek. Předmětů do deseti a kombinace v drtivé většině logické. 

Hlavní hrdnina Geron je inteligentní, logicky uvažující, mladý sympaťák. Jeho společnice pak do dvojice vnáší nepředvídatelný, esoterický prvek. (Svatební cesta do Jillí :D) Příběh je fajn, není tak hluboký, abyste nedohlédli na dno, ale šlape jak hodinky. Hraje na temnější strunu, hra má momenty, které rozhodně nejsou pro děti. 

Jediné, co mi bylo v prvních chvílích trnem v oku, byly animace obličejů.  Postavy jsou krásně prokreslené. Ale při bližším pohledu působí při řeči toporně. Ale zvykl jsem si. 

Podtrženo sečteno, skvělá hra, jdu skočit do druhého dílu Memoria. A pak zkusím The Pillars of the Earth. Díky Chains jsem zase chytil adventurní slinu. 

Btw. Hra mi lehoulince zahrála na nostalgickou notu. Je ze stejného vesmíru německého dračáku (Das Schwarze Auge) jako RPG Stíny nad Rivou. 

Konverze na Switch bez problémů, titulky pěkně velké, dobře čitelné. Podporuje i dotykové ovládání.

Dohráno. Po více než dvě stě hodinách v základní hře, DLC Srdce z kamene a O víně a krvi se uzavřela poslední kapitola herního Geralta. Co cítím? – silně ambivalentní pocity, smutek z toho, že jsem na konci, radost ze vzpomínek na jeden z nejlepších herních zážitků, které jsme měl tu čest zažít.

Ano, hraji už skoro třicet let. Myslel jsem, že jsem definitivně odsouzený k teskným, nostalgickým povzdechům nad tím, jak byly hry tenkrát o tolik lepší než dnes. Ale ejhle, stalo se něco, čemu by moje staré, cynické já ještě před rokem nevěřilo. Během hraní jsem zjistil, že se z polohy – jeden z nejlepších herních zážitků posouvám do – nejlepší hra, co jsem kdy hrál.

Popisování, co za tím vězí bude nošením dříví do lesa, je to v textech všude okolo. Stejně si v krátkosti neodpustím. Fantastický příběh, skvěle napsané postavy, perfekcionisticky propracovaný herní svět. Svou troškou do mlýna přispěly i vzpomínky na knižní sérii, které hra vzdává čest. Díky vývojářům z CD Project RED, klobouk dolů, všechna čest.

Nádherně, ručně malované obrazovky. Dýchne na vás atmosféra severských legend. Útesy bičované ledovým mořem, vikingská vesnička zející prázdnotou, všudypřítomné runové kameny, lesní oltáře, pohřební mohyly. Prostředí plné magie, přitom vytvořené s důrazem na historickou věrnost.

Příjemná jednohubka. Herní doba kolem tří hodin. Spíše lehčí obtížnost. Málokdy budete mít v inventáři více než dva předměty. Pár dobrých logických hádanek.

Klasický problém Bethesdy... krásná forma a pochybný obsah.

Fallout trojka těží z nádherné grafiky, první hodiny jsem doslova žasl. Časem přichází lehké vystřízlivění v podobě stále se opakujících schémat. Neherní postavy jsou nevýrazné, příběh nezajímavý a questy (až na dvě, tři výjimky) nudné. Hra vás dle trendu "zábava pro všechny" doslova vede za ručičku. Každý vám všechno podrobně vysvětlí, na požádání ještě jednou a podrobněji, nevznikne žádný prostor pro šlápnutí vedle nebo použití mozku. Škoda.

Nejsem fanatickým příznivcem prvních dílů a nad skuhráním fanoušků jsem se lehce pousmíval, ale po dohrání jim musím dát za pravdu. Fallout 3 se příliš nepovedl. Určitě se dá hrát i dohrát a celkem se bavit, ale prvním dvěma dílům nesahá ani po kotníky. Ty totiž těží ze skvěle napsaného příběhu, postav a questů, které tvoří živoucí a podmanivý herní svět. Fallout 1 a 2 tak fungue i dnes, kdežto trojka po zestárnutí grafiky nebude mít co nabídnout.