Na Until Dawn jsem se těšil již od prvních preview. Hra slibovala nejen „skutečné“ dopady hráčských rozhodnutí, ale i to, že vytouženého svítání se nemusí dočkat ani jedna z hráčových postav (interaktivních filmů ála Heavy rain, u kterých je iluze dopadů rozhodnutí přesvědčivá, prostě moc nevzniká). Navíc mám určitou slabost pro osmdesátkové slashery. Z tohoto důvodu jde o jednu z prvních her, kterou jsem si na PS4 koupil. I tak jsem se k UD dostal až teď, a jsem i přes nemalá očekávání velmi příjemně překvapen.

Začnu nicméně tím, co se moc nepodařilo, a to je kamera. Hra je zobrazovaná stylem starého Alone in the Dark nebo Resident Evil, tj., kamera je jasně definovaná, takže svobodné rozhlížení příliš nehrozí. Nicméně hra postrádá akci ve stylu výše jmenovaných her, takže o zas takový zápor nejde (nestane se vám prostě to, že vběhnete „monstru“ přímo pod pazoury vlivem špatné kamery). Druhá výtka by asi obecně směřovala ke QTE, které ale v případě interaktivních filmů vnímám jako nutné zlo. Navíc se mi celkem úspěšně dařilo QTE zvládat (za celou hru jsem pokazil snad jen tři nebo čtyři znaky); oproti takovému Detroitu používáte totiž omezenější spektrum znaků, které navíc v určitých situacích (například šplhání) reprezentují konkrétní pohyby (takže se znak dá předjímat).

Kromě QTE vás čeká střelba (zpomalený mód, ve kterém musíte v časovém limitu zaměřit cíl a vystřelit), kterou vnímám víceméně neutrálně. Pozitivní je, že v některých situacích si můžete (musíte) vybrat z více cílů, anebo se rozhodnout nevystřelit (což je pro postup v příběhu několikrát naprosto legitimní volba). Třetí „akční“ mechaniku, kterou už vnímám jen pozitivně, je mechanika pro „skrývání se“. Ta spočívá v tom, že nesmíte pohnout ovladačem, jinak se prozradíte.

Velmi pozitivně hodnotím scénář (samozřejmě v rámci žánru), i když to na začátku vypadá, že hororové karty jsou jasně rozdané. Dvě sestry Hannah a Beth zemřou vinou „hororového monstra“, které reprezentuje psychopat s mačetou a plamenometem (a taky trochu vinou pranku svých kamarádů). Oficiálně však pouze zmizely a rok poté jejich bratr uspořádá na stejném místě, na odlehlé chatě kdesi v horách v Albertě, výroční večírek pro stejné osazenstvo. Hned zkraje se zdá, že stejný psychopat se tu stále ukrývá.

Začátek, pravda, není příliš originální a vlastně ani moc nezaujme. Zaměřuje se zejména na představovačku (na první pohled klasicky nesympatické skupiny postav). Cca ve čtvrtině hry se začne dít víc věcí, ale hra také zničehonic vrší motivy z jiných subžánrů (objeví se tu indiánské motivy, Oujia a duchové, pasti ála SAW, apod.) , takže jsem měl obavu, že výsledek bude opravdu přeplácaný. Jenže o pár zvratů později do sebe vše dokonale zapadne , protože se mimo jiné ukáže, že naprostá většina motivů plnila roli uzeného sledě k odlákání pozornosti, a to včetně (!) domnělého psychopata, který měl mít oběti na svědomí . K příběhu se nedá bez spoilerů říct nic zásadnějšího. Ale právě touha zjisti, co se vlastně děje, a jakou temnou minulost oblast Blackwood Mountain skrývá, mě po nemastném a neslaném začátku držela u hry takřka až do konce. Atmosféra je jinak dostatečně mrazivá, a vadily mi jen lekačky (což je obecně hodně laciný způsob, jak nahnat „strach“, resp. rozbušit srdce). Za zbytečná považuji intermezza s Dr. Hillem (jinak výtečný Peter Stormare), která na začátku spíš zdržují, a pak jen vyznívají do ztracena.

Pro mě osobně byly funkční i postavy. Ty jsou zprvu dost archetypální a nesympatické (jenže, kdo z pohledu třetí osoby kdy působí sympaticky ve chvíli, kdy jde kalit nebo afektovaně řešit své citové záležitosti, že?). Jenže většina postav si mé sympatie s postupujícím příběhem získala. Postavy se sice umí chovat hloupě, ale často je to v souladu s jejich (podotýkám, že proměnlivou) osobnostní charakteristikou kupříkladu Mike se po určité události pustí sám do pronásledování domnělého psychopata do starého opuštěného sanatoria, což je samozřejmě bláznovství, ale odpovídá to kontextu děje, a taky jeho osobnosti, která je definována slovy „odvážný“ a „zvědavý“ (což je i v reálném životě asi dost smrtící kombinace) , nebo vlastním rozhodnutím můžete jejich hloupost eliminovat a například se připojit ke skupině, namísto osamělého vyšetření tajemného zvuku. Specificky pak vystupuje Sam, jinak asi nejsympatičtější postava hry, která je celou dobu až nemístně nad věcí. Opět podotýkám, že postavy hodnotím kladně v rámci žánru, který určitou míru idiocie nebo přehnané odvahy předpokládá, aby vůbec mohl fungovat.

To, kdo nakonec přežije, záleží na vícero faktorech, a ne vše dokážete v rozhodné situaci zcela ovlivnit. Některá rozhodnutí se patrně projeví až o několik kapitol později (protože například to, zda kvůli vám jiná postava zariskuje a pomůže vám, záleží na tom, jaký vztah jste si s ní vybudovali), některá přežití spočívají na úspěšném zvládnutí QTE nebo „skrytí se“, ale některá přežití , zaregistroval jsem to například u Joshe, ovlivní i to, zda naleznete potřebné důkazy, nebo jste nalezli konkrétní předmět. Osobně jsem na první pokus (smířený s tím, že hra dopadne všelijak, a dám si případné repete) nakonec dovedl naživu k úsvitu všechny postavy až na Jessie.

Kromě snahy přežít hledáte také stopy, které kromě případného vlivu na vývoj děje, osvětlují pozadí několika událostí z minulosti. Dále nacházíte totemy, které odemikají část „tajného“ videa, konkrétně příběh tajemného cizince, onoho domnělého psychopata s plamenometem, který ve skutečnosti loví kanibalská wendiga, ale hlavně vám ukazují záblesky věcí budoucích. Celkem doporučuji je neignorovat, protože mi několikrát vize opravdu pomohla zachránit postavě krk.

Hra samozřejmě nesedne každému, pokud vás ale láká spojení interaktivního filmu s mysteriózním slasherem (i se všemi žánrovými neduhy), pak můžu Until Dawn vřele doporučit.