Metroid Dread pro mě bylo první setkání se sérií Metroid, takže jsem moc nevěděl, co od toho čekat. A hra mě bavila, opravdu bavila. Vlastně mě bavila tak, že jsem ji dohrál dvakrát na obtížnost normal, z toho jednou se 100% itemů. Rozhodně bych někdy rád zkusil ještě obtížnost hard a boss rush. 

Co se obtížnosti týče, tak už obtížnost normal je celkem výzva. Bossové vám v souboji žádnou chybu neodpustí, stačí pár zásahů a můžete souboj opakovat znovu. Naštěstí je hra celkem benevolentní v rozmístění checkpointů a za neúspěch vás nijak moc netrestá. Také musím zmínit, že ovládání je velmi dobře zvládnuté. Hlavní hrdinka velmi plynule reaguje na vstupy z ovladače a člověk má pocit, že ji má opravdu plně pod kontrolou. Každému útoku ve hře se dá vyhnout, chce to jen přijít na způsob jak, a umět ve správnou chvíli správně zareagovat. Nebude to asi pro každého, ale mě bavilo tyto způsoby hledat a překonávat překážky, které před vás hra staví. Se ztrácením v úrovních jsem problém neměl. Přišlo mi, že vás hra vždy chytře ale nenápadně vede tam, kam máte zrovna jít. Jediné s čím jsem trochu bojoval byly shinespark hádanky, které hra moc dobře nevysvětlí a samy o sobě jsou celkem hardcore. Ale zase jsou nepovinné.

Kromě klasických bossů se ve hře nachází opakující se pasáže s roboty E.M.M.I. Tito roboti mají sice roztomilé jméno, ale střety s nimi mají spíše horrorovou atmosféru a mě vždy dokázaly spolehlivě zvednout tepovou frekvenci. Ne nadarmo má hra podtitul "Dread". Tito roboti vždy stráží předem dané oblasti, ve kterých vás nelítostně nahání a vám nezbývá nic jiného než utíkat. Naštěstí se karta vždy obrací a z lovce se stává kořist. Když pak E.M.M.I. vyřadíte, je to super pocit a vy si můžete zase na chvíli vydechnout.

Ačkoliv nejsem žádný fanoušek sci-fi, tak se mi příběh překvapivě líbil. Je sice dost jednoduchý a cutscén je tu pár, ale ono to úplně stačí. Naopak je vidět, že těch pár cutscén je velmi dobře zpracováno a působí opravdu filmově. Taky určitě stojí za zmínku způsob, jak hra při boji s bossy plynule přechází do in-game cutscén, ve kterých ale neztrácíte kontrolu a můžete pořád střílet rakety. Přišlo mi to jako super způsob, jak ukázat cool cutscénu a zároveň nenarušit tempo souboje s bossem.  

Metroid Dread se mi opravdu trefil do noty. Už chápu, proč je Metroid tak populární série, a těším se až si vyzkouším nějaký další díl.

Tuto hru jsem hrál jako malý kluk a je to asi jedna z prvních her, co jsem kdy hrál. Nikdy jsem ji ale nedokončil, a tak jsem se k ní po letech vrátil.

Hrál jsem PS1 verzi, takže jsem se vyhnul všem technickým problémům, které má dnes hra na PC. Hru jsem dohrál na 100% a musím říci, že jsem si to užil. Byl to příjemný návrat do minulosti. Hra je celkem jednoduchá. Běháte s Buzzem po jednotlivých úrovních a sbíráte Pizza Planet tokeny a občas se objeví nějaký boss. Jediné s čím jsem občas zápasil bylo ovládání, když je třeba někam vyskákat. Například vyskákat k bossovi v úrovni Alleys and Gullies pro mě bylo výzvou jak tehdy tak i teď.

Co mi na hře přijde opravdu povedené jsou jednotlivé úrovně. Není jich sice moc, ale každá se mi vryla do paměti. A to díky pěkné grafice a hlavně skvělému soundtracku, který byl vytvořen přímo pro hru. Samozřejmě se to nedá srovnávat například s dnešní konkurencí skákaček od Nintenda, je to přeci jen hra z roku 1999. Ale já musím říci, že jsem se u ní i dnes opravdu bavil. I po tolika letech má hra pořád svoje kouzlo.

Druhý díl počítačového Harryho Pottera je víceméně ve všem lepší než ten předchozí. Harry se naučí nová kouzla a znovu se pustí do prozkoumávání Bradavic, které jsou podstatně větší než v prvním dílu.
Novinkou jsou kouzelnické souboje, které jsou vcelku zábavné. Famfrpál je lehce vylepšený oproti předchozímu dílu, pořád ale není moc zábavný. Hlavní náplní hry jsou ale příběhové úrovně, které jsou opravdu nápadité a je velmi zábavné je prozkoumávat. Mě obzvláště baví objevování tajných místostí, které jsou občas velmi dobře skryty.
Komu se líbíl první díl, toho dvojka rozhodně neurazí.

Kdo by čekal, že chorvatský Croteam vytvoří takto skvělou logickou hru?! Já tedy ne. A že ta hra je opravdu skvělá. Pro mě je to srovnatelná pecka, jako třeba Portal 2, či The Witness.
Ačkoli by se dalo The Talos Principle přirovnat k Portalu od Valve, přeci jenom tam taky běháte od hádanky k hádance a občas je tam nějaký ten příběh, je to vlastně dost odlišná hra. Hádanky se zde zaměřují hodně na prostorovou orientaci a jsou celkem nápadité. I když mi párkrát přišlo, že některé hádanky byly jen o tom zopakovat to, co už člověk jednou udělal. Ale momenty kdy člověk poprvé nahraje svou kopii, skočí na ní a nechá se někam donést, jsou prostě nezapomenutelné. Pak jsou tu také bonusové hvězdičky, které jsou schované až pekelně dobře a k jejich nalezení budete muset myslet hodně "out of the box", což mě velmi bavilo.
Hra vypadá moc hezky a jednotlivé prostředí mají skvělou atmosféru. To je z velké časti soundtrackem, který je tak dobrý, že si ho občas jen tak pustím na Spotify.
Co je ale na hře úplně nejlepší, je její příběh, který mě osobně donutil přemýšlet nad složitými tématy lidstva, vědomí, realitou, atd. Příběh v Talos Principle má opravdu hloubku a myslím, že ten kdo se do něj ponoří neprohloupí a na konci ho čeká velmi pěkné zakončení.

Přijde mi, že v dnešní době jsou hry stále větší a komplikovanější. Mapy jsou čím dál rozlehlejší, questů je více, a cutscény jsou dvakrát tak dlouhé. Asi proto jsem si Untitled Goose Game na Switchi tak užil.
Ve hře hrajete za husu, můžete kejhat a brát věci do zobáku. Postupně procházíte městečkem a snažíte se splnit úkoly ze svého to-do seznamu. To většinou znamená, že děláte naschvály obyvatelům města a kradete jejich věci. Ti jen chodí sam a tem a marně hledají, kam jim jejich věci schovala ta zpropadená husa. O vtipné situace v této hře opravdu není nouze. Je neskutečná zábava sledovat, jaké situace dokážete v této jednoduché hře vytvořit.
Hra je kratičká, dá se dohrát i za jeden večer. To vůbec ale nevadí, jedná se prostě o takovou milou jednohubku, která jistě neurazí. Ba naopak, mě přímo rozesmála. Untitled Goose Game tak jasně dokazuje, že v jednoduchosti je krása.

Na první hru ze série Harry Potter mám hezké vzpomínky z dětství. Pamatuji si krásné prostředí Bradavic, spoustu fazolek, a to že jsem měl velký problém vyhrát souboj s Malfoyem. Když jsem hru zapnul nyní po letech, zjistil jsem, že kouzlo Bradavic tam stále je, fazolky taky, jen toho Malfoye jsem porazil skoro s prstem v nose. :)
Bradavice jsou stále prostě kouzelné. Všechny ty kouzla, chodby, truhly a skryté místnosti jsou fakt super. Skoro to vypadá, že Bradavice byly vytvořeny jako ideální místo kam zasadit skákačku. Hra je celkem dost variabilní. Obsahuje například stealth pasáž, či několik boss fightů.
Co ale zestárnulo je ovládání, které je dosti tuhé. Famfrpál je spíše otrava než zábava. Animace a cutscény jsou... no... dost hrozné, ale o tom ta hra vlastně vůbec není.
Celkově je to prostě příjemná skákačka s Harry Potterem. Z dnešního pohledu už to není nic extra, ale rozhodně neurazí. ;)

Braid je hrou jednoho vývojáře, Jonathana Blowa. Jedná se o hru tak krásnou a zajímavou, až se mi těžko vymýšlí, co mi na ní vlastně vadí. Všechno to totiž dohromady funguje zatraceně dobře.

Ve hře hrajete za Tima, který se snaží najít princeznu. Příběh je vyprávěn skrze krátké úryvky textu, které bývají hodně abstraktní, a je tak trochu diskutabilní, zda Braid vůbec nějaký přiběh má. Mě ale upřímně příběh (který je asi o atomové bombě, filosofii a vědě, ale kdo ví?!) až tak nezajímá. Co mě ale přímo nadchlo jsou samotné hádanky a mechanismy manipulace s časem. Braid sice může ze začátku budit dojem, že se jedná o plošinovku, je to ale ryzí logická hra, a na přesném skákání tu skoro vůbec nezáleží.

Levelů ve hře není moc, což by mohlo někomu vadit. Ono to ale vůbec nevadí, naopak je skvělé, že každý level je jiný a myšlenky hádanek se neopakují. Pokud si chcete herní čas prodloužit, zkuste posbírat všechny hvězdičky, které jsou tak ďábelsky skryté, že jsem se o jejich existenci dozvědel až po dohrání hry. Je až fascinující, jak zajímavé situace dokáže Braid vytvořit kombinací základních jednoduchých mechanismů. K tomu všemu hraje úžasná hudba, která se ke hře navíc děsně hodí. Soundtrack je vlastně tak super, že si ho často jen tak pouštím. A navíc to všechno tak krásně vypadá.

Jonathan Blow se s Braidem trefil přímo do černého. Vytvořil hru, která ovlivnila celou herní indie scénu, a která se mně osobně zapsala nesmazatelně do paměti. Kéž bych se tak mohl vrátit v čase, a zahrát si to znovu poprvé.

Overcooked je velmi zábavná hra o vaření, kde se více lidí v coopu snaží splnit přicházející objednávky. To by mohlo znít jednoduše, avšak každý level (kuchyň) před vás staví specifické výzvy. Ať už budete balancovat na ledové kře, či přebíhat s talířem mezi náklaďáky, nudit se určitě nebudete. A nebojte, levelů je dost, a jsou pořád šílenější a šílenější (a těžší a těžší).

V coopu je hra neskutečně zábavná. Jen si dejte pozor aby nerozvrátila vaše přátelské vztahy, až budete na toho druhého křičet ať sakra krájí rychleji, a že už měl tu polívku dávno mít (nebo až to bude ten druhý křičet na vás) :D.

Pokud se tedy před monitorem nepobijete, dostanete super hru, u které máte chuť se pořád zlepšovat. Za což mimo jiné může chytlavá hratelnost a také dobře nastavená obtížnost, kdy hra není úplně lehká, ale s trochou cviku, se dá každý level dokončit na tři hvězdy. A až jednou konečne dokončíte tu hroznou úroveň, o které se vám snad už v noci i zdá, na tři hvězdičky, budete z toho mít ohromnou a nefalšovanou radost. (Má osobní nemesis je level 6-3)

Hra je také velmi jednoduchá na ovládání, takže jde o ideální hru, kterou si zahrát s někým, kdo hry jinak nehraje. A ještě jsem nenarazil na nikoho, komu by se Overcooked nelíbilo. S přítelkyní jsme hru dohráli na 100%, a to myslím jasně dokazuje, jak moc zábavná a chytlavá tato hra je.