Po delší době se vracím ke svým herním zpovědím. Začátkem března došlo k mé transformaci z Homo sapiens sapiens na Homo habilis (s občasnou reinkarnací na Homo erectus) a já se úspěšně vydal do období Paleolitu. Mé obavy z jedovatého internetového smogu se rozplynuly, protože série Far Cry nabídla něco víc, než reskin předchozího dílu.

Vyzvednuvší nosič dřímající v mé brašně jedouc do mého příbytku, byl nedočkavě vložen do mechaniky, aby se ikona pazourku, po nepříliš dlouhé době, stala součástí mé herní plochy. Dvojklik, aktualizace a jdeme na to! Začínat novou hru je vždy takový rituál plný očekávání. Stylové intro, Far Cry motiv a menu je před Vámi. Špetkou nejistoty jsem okořenil svou herní chvilku, když byl ukazatel grafiky nastaven na Ultra. Po krátkém úvodním filmečku, horlivě hltajíc dech beroucí mamutí panorama, mé obavy pominuly, jelikož Far Cry Primal je skvěle optimalizován.

Co se grafického kabátku týče, tak je čím se kochat. Hra vychází z předchozího dílu, nicméně je daleko atraktivnější a na přírodní úkazy rozmanitější, takže ve výsledku působí jako hezčí. Virtuální plochou nešetřili a pokud se rádi procházíte, bude stále co objevovat. Titul nabízí principiálně stejné mechanismy jako Far Cry 4, s tím, že zde se konečně logicky ukotvily. Konečně po tolika letech působí crafting jako logická záležitost a musíte sbírat, vyrábět a vylepšovat, protože si to nikde nekoupíte. Přišlo mi opravdu vtipné, že se musela série Far Cry přenést až do pravěku, aby se konečně pro ní typické vlastnosti staly důležitými, potřebnými a zábavnými.

Krom výroby zbraní, pomůcek a jejich vylepšování je tu již známý lov. Opět disciplína, která zde logicky zapadá a jejíž krutost Vám tolik nevadí. Je možná značným alibismem zabíjet a stahovat z kůže zvířata ve hře z pravěku s menším pocitem viny než v Himalájích současnosti, ale věřte, že k Paleolitu to patří. Jako novinkou je drezůra místní fauny. Ochočit lze zdatného pomocníka ze zvířecí říše, který na povel zabíjí zvířata jiná, členy nepřátelských kmenů a na procházkách po okolí úspěšně odhání okolní havěť.

Hlavní dějová linka je obecně kritizována, nicméně já zatím nemám problém. Nečekal jsem příběh plný zvratů a příliš sofistikovanou zápletku, takže si užívám celkem stylovou linku doprovázejíc mě krásným světem mamutů a šavlozubých tygrů.

Závěrem bych to celé shrnul. Pokud jste měli obavy z kopie, reskinu a ždímaní značky, tak je zažeňte. Mohlo to celé dopadnou daleko hůře. Vývojáři si dali velkou práci s tím, aby naroubovali na byť možná podobnou mapu jako z Far Cry 4 nový svět, který si velmi úspěšně žije vlastním životem a v určitých mechanismech předčí své předchůdce. Dostanete kupu zábavy v atraktivním prostředí, jen pozor na fakt, že pokud zrovna nemusíte tuto herní sérii, ucítíte její charakteristický odér na napříč celým titulem, což se vzhledem k samotnému názvu dalo čekat.

Pokud máte zájem povídám na téma Far Cry Primal ve svém audiovstupu
http://hrac0.webnode.cz/audiovstupy/audiovstup-8/

Příjemné hraní přeje Hráč 0

Vždy se snažím hodnotit hru po prvotním hraní, v průběhu a po dohrání. Jedná se totiž o různé pohledy, které se ne vždy shodují. Jsem cca po 6 hodinách hraní a proto dokáži hodnotit ve fázi rozehranosti.

Vezmeme-li v potaz předchozí díl, tak se jedná o pokračování, které se nese v téměř stejném duchu, až na menší drobnosti. Dobře tomu tak. Díl z roku 2013 znovuzrodil umírající značku a dal jí ryze dospělý charakter. Z dětinské silikonové hopsačky (mám starou Laru rád) se stal příběh plný vážných témat, reálného utrpení a pokud by místo hlavní představitelky obsadili jinou postavou a celé to vydali jako novou značku, možná by v tom nikdo Tomb Raidera nehledal.

Pokračování mladé archeoložky to nemělo vůbec jednoduché. S prvními ukázkami a záběry z hraní mi přišlo, že opět po třech letech opakujeme to stejné v méně atraktivním prostředí fádní Sibiře. Byl to omyl. Od prvních minut hraní dostáváte ten příjemný pocit dobrodružství, které, co si budeme povídat, v herním PC žánru chybí. Prostředí je vymodelované s péčí a působí velmi atraktivně. V tomto ohledu bych řekl, že PC port jednoznačně vyhrál nad konzolemi a nebál se přidat trochu té grafické šťávičky a je to rozhodně znát. Osvětlení, vykreslení detailů a obecná koncentrace textur (omlouvám se pokud je to špatné spojení slov, nicméně víte, co myslím) oproti XONE verzi, která je vizuálně stejná jako z hry roku 2013. Ostatně kupoval jsem edici, kdy byl v ceně i titul předchozí, takže budu po dohraní Rice of the Tomb Raideru porovnávat rozdíly.

Samotné hraní včetně vylepšování zbraní, předmětů, postavy a schopností zůstalo příjemně stejné. Tak jako máme rádi nějaký film, kvůli hercům, prostředí, zápletce a žánru, tak nás potěší pokračování, které se neodchyluje od nastavené kvality, jen dává konečnému spotřebiteli další porci toho, co si žádá. Dovolím si tvrdit, že kdyby tento díl vydali v roce 2013 a letos jsme dostali díl předchozí (se zohledněním grafických úprav), nebude to v ničem problém. Oba tituly stojí silně vedle sebe a dávají hráčům perfektně řemeslně odvedenou práci, která definuje Áčkové hry. Jediný problém vidím v dalším pokračování, protože pokud nám opět za tři roky naservírují stejnou krmi, tak se obávám, že už to nebude to pravé ořechové, ale to je hudba budoucnosti, která nemění nic na faktu, že nám rok 2016 začal velmi podařeným titulem, který zpříjemňuje studené zimní večery ještě studenější Sibiří!

Hráč 0
http://hrac0.webnode.cz/

Včera jsem měl tu čest dohrát emoční dílo zasazené do herního světa. Bezpečně mohu podotknout, že kvalitou příběhu lze celou hru postavit bez okolků vedle skvostů jako je Bioshock Infinite. Nápad se ovšem snoubí ještě s provedením a herními mechanismy a Vy budete dlouho vzpomínat na takový prožitek. S menšími úpravami bych pojal toto dílo, beze strachu z výdělku, jako film nebo seriál.

Skvěle napsané postavy, perfektní dabing, inteligentní způsob využití časových rovin, jeho přetáčení a cestování v něm, jsou jako perfektně namazaný stroj, který šlape. K tomu originální, bezpochyby krásná grafika (i když můj stoprocentní šálek kávy to nebyl) a máte ve výsledku, po dohrání, blažený pocit, že Váš koníček opravdu není pro malé děti.

Hra vybízí k diskuzi, člověk nad ní musí přemýšlet a rozhodně nezapadne v propadlišti herních dějin. Svým způsobem i nastavuje kladný pohled na epizodické hraní (nemám ho rád), protože zde smysl má.

Každému nemusí sednout zasazení do prostředí dospívající dívky, ale věřte, že to velmi rychle překonáte. Vřele doporučuji a těším se na další počin studia!

http://hrac0.webnode.cz/

Je tomu opravdu dávno, kdy má hráčská ruka naposled řídila osud hlavního protagonisty,ale vím zcela jednoznačně, že Bioshock Infinite je hrou hluboce zarytou v mém srdci. Určitě máte seznam titulů, které považujete za osudové, něčím si je budete pamatovat a patří do Vašeho zlatého fondu. Výjimečnost je dána pocitem, že Vás hraní obohatilo a to se stalo mě v případě Biohsocku.

Vždy jsem propagoval příběh. Žádné jednoduché, tisíckrát ohrané kostry, ale propracovaný, zamotaný, složitý a nápaditý scénář, který Vás utvrdí v tom, že něco podobného byste jen tak nestvořili. Ten pocit, co nastane po dohrání takového příběhu (nebo shlédnutí filmu), je neopakovatelný a obohacující. Pokud je péče při tvorbě hlavní dějové linie taková, že si jí dovedete představit jako zajímavý filmový počin, všechna čest. K tomu musím připočítat (zároveň se přiznat), že jsem po dohrání hry vyhledal stručný popis děje celého titulu, abych se ujistil, zda jsem to pochopil správně... a to mě dostalo.

Mám rád mysteriózní filmy, časové roviny i trhliny a tudíž si mé srdce pošušňávalo. Nebudu podrobně hodnotit herní mechanismy, principy a ostatní prvky, které tvoří samotné hraní, to je totiž z celého díla to nejprůměrnější. Chci vyzdvihnout pocitovou stránku, příběh a kouzlo světa. Málokdy chodím pomalinku s kochavým nutkáním lokacemi a vlastně ani nechci, aby se něco stalo, chci jen nasávat prostředí a meditovat. Pamatuji si na moment, kdy poprvé otevřelo své brány nebeské město a já oněměl. Stejně tak se mi vryla do paměti pláž u moře a to to jsou ty momenty, které vyjímají hru ze všednosti dneška a zasazují jí tam, kam sama vstoupila, do nebe. Elizabeth je jednoznačně jedna z nejcharismatějších ženských postav v herních titulech a jako průvodce posouvá vyprávění o kus výše.

Závěrem jen připomenu, že rozšíření hry (DLC, datadisk), bylo pro mne jedno z nejpovedenějších a konkurovat mu může jen Zaklínač 3. Pokud toužíte po světě virtuální originality v uměleckém grafickém skvostu a taky si tak trochu zastřílet, doporučuji zaměřit hráčské oko na tento cíl.

Vydávat každým rokem to samé je troufalé a drzé. Vezmu stejnou kostru, potáhnu ji novým kabátkem a hurá máme tu nový díl, tentokrát v jiném městě. Než se Vám ohřeje v PC nebo konzoli, už čtete, že další bude v "xy". Assassíni jsou dílo, které svou repetetivností právoplatně přejídá hráče a i zarytý fanoušek musí cítit pálení žáhy. Je tedy velmi dobře pro značku, že aktuální díl Syndicate se v zásadě povedl a další nás čeká až v roce 2017, kdy možná zažijeme oproti Unity skutečnou revoluci.

Cesta krabičky s nosičem tohoto titulu byla pro mne velmi složitá a trnitá. V podstatě se dá říci, že jsem k ní přistupoval vlažně ala z nouze ctnost. Loňské Unity mělo příšerný začátek v žalostné optimalizaci a trpký konec v bezbřehé plochosti. Nemůžeme se tedy divit, že oznámení Syndicate evokovalo pocity Unity v Londýně. Dalo by se říci, že měl titul velmi těžký balvan předsudků v hráčské obci a tudíž i nelehkou prezentační úlohu. Trhal si někdo šaty při prvním oznámení, těsně po vydání Unity... těžko. O to více překvapující kvality vyplavaly hraním napovrch. Překladatelský servis mě přesvědčil, že raději investuji své peníze do česky lokalizované hry než-li naopak. Ty ostatní na které jsem se těšil, musí počkat až na vydání češtiny a pak si je možná koupím (zvlášť, když mě zajímá příběh).

Se zavěšenou pamětní mincí z leštěného hliníku vedle TV, jsem se ponořil do světa Viktoriánské Anglie. A ono... ono to funguje. Hned na první pohled je evidentní, že ploché postavy byly nahrazeny sympatickou dvojicí sourozenců a nějak to od začátku plynule šlape. Paradoxně mě nejvíc na sérii obtěžovala ta tíha assassinského údělu, všechny osudové záležitosti, rada starších sedících, když nebylo co na lžíci a jiné destiny momenty, které byly klišoidní až hanba. Zde naštěstí nejsou. V podstatě mám pocit, že hraji za bratra a sestru, co se vydají souhrou náhod do Londýna a každý má své choutky a motivaci dělat to, co dělá, prostě přežít a žít. Je tu mírná esence mýtických prvků, je tu politika, jsou tu vraždy, ale tentokrát servírované jako sladěný talíř, kde je maso, omáčka a příloha v takovém poměru, že po dobu konzumace Vám nic nepřebývá ani nechybí. Šéfkuchař to sladil v rámci možností série velmi chutně. V současné době mám otevřenou celou mapu, splněny sběratelské aktivity (které mě bavili - což v Unity moc nefungovalo viz. otevření unikátního assassinského obleku) a příběh rozehraný tak, že mě zajímá jak to celé dopadne (a to se mi u této série nestalo již hodně dlouho). Je pro mne důležité, že budu tento talíř dojídat s chutí. Nečekal jsem lahůdku mistrovské úrovně, ale v tom co měli nabídnout neudělali zásadní chybu.

Ačkoliv jsme mohli na internetu vidět srovnávací videa s Unity a je třeba vzít v potaz, že vizuál prodělal menší downgrade, není to nic zásadního. Vzhledem k tomu, že je zjevná péče v propracovaném Viktoriánském Londýně a titul slouží jako interaktivní virtuální turistický průvodce, kde se můžete hodiny kochat dokonalou architekturou a všemi pamětihodnostmi dané doby, nelze vyčítat absenci zaplněných ulic lidmi a fakt, že většina budov má uzavřené interiéry. Krásně se na Syndicate kouká a zaslouží velkou čest za excelentní převedení města do hráčského světa.

Jsem rád, že budu vzpomínat na posledního Assasína, jako na toho dobrého, že si rok odpočinu a mohu se těšit na nový díl zasazený do Číny.

Hráč 0

Dlouho jsem přemýšlel o této hře, abych správně vystihl pocit, který ve mě vyvolala. Série GTA doprovázela můj hráčský život již od prvopočátků. Nejdříve jsem okusil jeden z prvních dílů (přiznám se bez mučení, nevím zda jedničku či dvojku) a to u mé sestřenice, která mi titul prezentovala jako přejíždění lidí ve městě. Následoval díl Liberty City, který již nastavil klasický 3D model a v podstatě principy městské akce až dodnes. Tok času mě odnesl k dílu dalšímu - Vice City, což bezpečně ukotvilo touhu po této sérii v mém srdci. Jízda na motorce, svěží svět, poctivá gangsterka, helikoptéra (jojo pamatuji si jako dnes, když jsem to s kamarádem z vysoké konzultoval u piva ve tři ráno v nonstopáči). Následně GTA San Andreas jako počin pro můj PlayStation 2, byla jasná volba. Jak jsem se navztekal s gamepadem při střílení a jízdě v autě, no hrůza. GTA IV bylo pro mne jednoznačně nejhorší a také jako jediné nedospělo zdárného konce pod taktovkou mých hráčských schopností. Modlil jsem se, házel do kasičky v kostele příspěvky, meditoval a vyhlížel ježíška - díl pátý. A on, sice po dlouhé době, přišel....

Jak přistupovat ke hře, která dostává všude jen superlativy? Je to velice těžké. O to více potěší, když necítíte pocity zklamání. Zvědavost nad zvolenými třemi postavami byla silná a první pochvalu zaslouží právě tento mechanismus. I když jsem četl o tom, že střídání postav je plynulé a dobře nastavené, vlastní zážitek to nevynahradí. GTA V má jednu velmi důležitou vlastnost, která bohužel většině konkurence chybí... je originalita k přístupu. Tak jak jsou v příběhu nastaveny postavy, je příkladem, že někdo přemýšlel a vytvořil něco, co není samoúčelné natahování herního času, nýbrž propracovaný příběhový mechanismus. Navíc je prostor pro tři životy (světy), mezi kterými můžete přepínat, pokud se Vám chce změnit prostředí a zamezit stereotypu (což se tu paradoxně nestává ani s jednou postavou). To jakým způsobem nastupují postavy postupně na scénu je opět neokoukané, netradiční, vtipné a nápadité.

Věřím postavám jejich životy a to je podstatné. Málokdy se vidí, že mají hlavní protagonisté své problémy, špatné vlastnosti, syndromy dneška, rodiny atd. Kdybych chtěl přehánět, tak řeknu, že se jedná sociální sondu do tří odlišných vrstev společnosti a je uvěřitelná. Svět, který vytvořili je osobitý, originální a hlavně mám konečně pocit, že si někdo nesedl na odpoledne k počítači a napsal to první co ho napadlo a dal tomu vznešený název "scénář". Takto dle mého názoru vzniká 90% televizní produkce a bohužel se to často promítá i ve hrách.

Vizuální stránka je opravdu vyvedená. Poprvé mám pocit, že GTA může být hrou neosekanou, na míru detailů bohatou, na obličeje postav propracovanou a nekompromisně krásnou. Chodíte po městě a prostě se kocháte. Voda, lokace a hlavně hustota detailů snad ve všem od odpadků počínaje k detailům aut konče. Je to hra, kdy jsem hrdým majitelem PC.

Obsah misí je rovněž produktem originální mysli. Nejvíc mě fascinovali úkoly, kdy jsem řešil svoje rodinné problémy a vlastně nebylo nutné střílet ani zabíjet. To je ten pocit, kdy se do her dostávají prvky, které jinde proběhnou v rámci animací, ale zde jsou součástí hraní a to mě baví. Ze začátku se Vám opravdu dlouho nestane, že se nějaká mise ve své konstrukci opakuje a to je sakra osvěžující. Navíc geniální princip loupeží (heistů), je to proč máme tak rádi gangsterky. Tohle funguje a tohle baví.

Na závěr trocha kritiky. Upřímně mi vadilo v tomto téměř dokonalém světě, že občas máte ve městě pocit kulis. Opravdu by neškodilo otevřít nějakou hospodu, hernu či klub a trochu hráče inspirovat k šmejdění městem. Další výtkou jsou peníze a jejich vydělávání. Je to těžké a je jich málo. Ano je motivující si vydělávat peníze, když neleží na ulici, ale chuť ke koupi budov je minimální. Burza byla na můj vkus zbytečně komplikovaná a hledání různých způsobů rychlých výdělků na internetu mě brzy omrzel. Skoro bych řekl, že si město úplně žádá o nějaký propracovaný mechanismus, jak zhodnotit své peníze a trochu je začít točit. Ostatně i heistů je na můj vkus málo (nehodnotím online).

Hry jako GTA V nastavují standardy ostatním titulům a můžeme jen doufat, že se konkurence poučí!;-)

Pojednání o Zaklínači 3 (z blogu Hráče 0)

S příchodem dlouho očekávaného třetího dobrodružství Sapkowskiho světa, se linula světem internetu taková masážní vlna, že by všem trollům narovnala jejich skoliózy. Je to efekt, který ve mně vyvolal spíše negativní pocity, jelikož jsem se bál, že za všemi těmi trailery a gameplay bude nakonec velké zklamání. Jak hloupé toť uvažování, plné zbytečných předsudků.

K trojce se váže již dospělý a vyrovnaný přístup mé hráčské duše. Ačkoliv jsem se opravdu výsostně těšil na onen titul a samozřejmě ho v dostatečném předstihu předobjednal (ovšem až po ustálení věčně odsouvajícího se data vydání), tak půlnoční prodej minul mé fanouškovské zapálení. Nakonec i den, kdy jsem tuto záležitost dřímal ve svých pažích, nebyl dnem prvního dlouhého hraní. S kamarádem jsem vyrazil na jedno chlazené, zatímco moje drahá a k mým koníčkům ohleduplná žena, měnila DVD nosiče při domácí instalaci. V mírně nachmeleném stavu po návratu z restauračního zařízení, má nepříliš pohybově jistá ruka konečně spustila onu věc.

Každý start nového zaklínače je něčím magickým. Logo sem, logo tam, intro v tradičním omalovánkovém stylu a meditující Geralt v menu. S pošetilostí mě vlastní, jsem nastavil všechny grafické hodnoty na max a spustil hru. Je až s podivem, jak se věci opakují. Samozřejmě, že hodnota framerate nebyla podle mých představ a snad i na chvíli jsem si říkal, ono to zas tak zázračně nevypadá. Tento pocit mě provází nejen u Zaklínačů. A už tolikrát se stalo, že prvotní nemastnost, neslanost, se posléze proměnila v lásku na první (druhý) pohled. A naštěstí se tak stalo i u třetího pokračování Zaklínače. Aktualizace grafických ovladačů, nastavení nejrůznějších vyfikundátů (listoví, vlasy, krajina atd.), kdy zprvu nevíte, co vlastně znamenají jednotlivé posuvníky a jak ovlivní samotný vizuál a nějaký ten patch, nakonec stabilizovali hru natolik, že jí více méně hraji na max a jsou to orgie.

Bez jakéhokoliv nátlaku mohu říci, že je to to nejhezčí, co jsem zatím hrál. Atmosféra prostředí je natolik démonicky pohlcující, vše žije a tetelí se, lidé okolo Vás mají svá trápení a žijí si životy strastiplnými i veselými. Takhle vypadá svět ve světě. Jak se pozná změna k lepšímu ve smyslu změny konceptu hry? Jednoduše, nepocítíte jí, ona je tam tak samozřejmá, že ji přijmete a víte, že je to tak dobře. Je to jako s herními prvky. Jednou Vám hra naservíruje něco, co jste předtím neviděli a vy si na to tak zvyknete, že to příště musíte mít zas. A tak se dělá pokrok. Otevřený svět byl skvělý krok vpřed. Jestli je hnacím motorem současných her jejich příběh, tak Geralt a jeho svět v třetím pokračování, má pod kapotou motor z Ferrari. Nejde snad ani o příběhovou linku, jako o dokonalou propletenost všech těch malých velkých epizod dějících se všude kolem. Není malých rolí a není malých příběhů. Tak nasycený svět se vidí málokdy. Obrovský kus práce stojí za scénáristy třetího Zaklínače a já jim za to děkuji. Je to hra, která si zaslouží koupit a nezaslouží ilegálně stáhnout.

Hrací dobou je to obrovské dílo nekonečných rozměrů, které není nijak uměle natahováno, ono jen žije v ohromném měřítku, o kterém by si mohly konkurenční tituly nechat jen zdát. Jestliže odehraji dvacet hodin a mám stále pocit, že jsem na začátku, klobouk dolů mistři vývojáři. Nemá cenu mluvit o českém dabingu (proč proboha), nemá cenu mluvit o všech těch prvcích, které máme rádi, jsou tu a jsou skvělé, nemá cenu mluvit o Klepně, ano je tu a já vím, že je to tak dobře, má cenu mluvit o těch nadpozemsky uhrančivých momentech, kdy se otíráte o pocit virtuální reality, protože tomu všemu věříte a dřímáte v rukou něco, co není dětskou hrou.

Rozhovory, postavy, drobné niance odehrávající se v zdviženém obočí či tónu hlasu, Vás ujišťují, že existuje ve vesmíru svět, který Vy prostřednictvím herního média, můžete alespoň na chvilku ovládat. Když při rozhodování, co odpovím osobě, která je mi ve hře blízká se s pocitem nejistoty rozhoduji tak, abych toho posléze nelitoval, nebo pokud se mě pohne koutek úst vzhůru při dvojsmyslném laškování Geralta s nějakou jeho oblíbenou čarodějkou, jsou to momenty, kdy se posouvá hranice her na úroveň filmů a seriálů. Věříme jejich postavám a příběhům, což je největší čest pro toto médium.

PS. Tento text vznikl léta páně 2015 během tropického léta a byl psát na listy starého sešitu na nejrůznějších místech Orlické přehrady. Sloužil jako povinnost Hráče 0, sdělit světu jeho názor na jednu z nejúžasnějších her, které měl čest hrát. Celý text týkající se všech zaklínačů naleznete na blogu Hráč 0.

S pozdravem Hráč 0

Předem mého komentáře bych rád pochválil digitální cestu tohoto rozšíření. Velmi pohodlně jsem ho koupil přes muve.cz a to za slušný peníz, což mě motivuje k další koupi.

K samotné hře... Jen málokdy mám motivaci po dohrání hlavní příběhové linie včetně vedlejších misí, hrát a hlavně kupovat rozšíření (dlc, datadisk, říkejme tomu jak chceme). Zaklínač od prvního dílu v tomto ohledu funguje skvěle. Srdce z kamene je ucelený příběh, který těží z mechanismů dohrané hry, rozšiřuje jí, doplňuje a přitom nijak nezasahuje do hlavního příběhového motivu. Nerecykluje, neopakuje, nenudí. Všechno je příběhově nové, odkloněné a s velkou péčí zpracované. U jiných her se takto kvalitně zpracovaný děj nevidí ani u hlavního příběhového základu, natož u datadisku. Zaklínač 3 pro mne byl něco jako áčkový seriál. Vzhledem k délce a kvalitě ho nemůžu přirovnat k filmu, ale spíše k poctivému seriálu, kde hltám každou novou sérii a datadisk je jako příjemná odbočka od dějové line seriálu, kterou jako fanoušek hltám stejnými doušky. Myslím, že série Zaklínače v čele s třetím dílem, nastolila laťku herních příběhů hodně vysoko a velmi se těším na "O víně a krvi".
Hráč 0
http://hrac0.webnode.cz/