Není to pro každého. I když se oproti předchozímu dílu podařilo výrazně zlepšit bojový systém, stejně se ve zběsilé nekončící akci nenajdou všichni. Košatý, mnoha symbolickými vrstvami protkaný příběh spoustu lidí zmate a odradí (tak jako mě napoprvé). Je to hrozná škoda, ale musí to být. Nier Automata je totiž především hra s jedinečným autorským otiskem - a je připravena za to zaplatit jakoukoliv cenu.

Prvním a asi i největším definujícím prvkem je prakticky stoprocentní soulad narativu a game designu. Ovládáte robotku 2B a všechno, co ve hře vidíte, slyšíte nebo děláte, je vysvětleno skrz její technické parametry. Uložená pozice? Záloha vašeho vědomí. Schopnosti a dovednosti? Různé programy, které zabírají paměť a musíte tedy optimalizovat systémové prostředky. Rychlé cestování? Prostě vaši mysl překopírují do nově vyrobeného robotického těla, které už je připraveno na místě. Jste v místě, kde zálohu vědomí nelze provést? Můžete si tak maximálně držet palce, ať náhodou neumřete, protože hru si zkrátka neuložíte. Zní to náročně a otravně? Není tomu tak. Hra obsahuje neskutečně robustní a přizpůsobitelný systém obtížnosti, který pokrývá celou škálu mezi "hra se prakticky hraje sama" a "uděláš jednu chybu a končíš". Vybere si každý.

Ohledně zpracování není hře co vytknout. Vizuální prezentace je sice poněkud jednodušší, ale tím skvěle přispívá k atmosféře vyprázdněného postapokalyptického světa (jen vizuálně, ne obsahem). Rozpadající se domy, kterými prorůstají masivní kmeny tisíciletých stromů vypoví o úpadku lidstva ještě poutavěji, než bohaté písemné prameny, které lze po světě porůznu najít. Hudba si zaslouží ještě speciálnější zmínku než obvykle. Není totiž jen zdobným šperkem, ale dynamickou součástí herního zážitku. Atmosferické skladby jsou nahrány v různě intenzivních verzích a hra mezi nimi dle potřeby plynule přepíná. Při průzkumu opuštěných ruin hraje jemná ambientní hudba, ale ve chvíli, kdy narazíte na nepřítele, přepne se hudba velmi přirozeně na bojovou verzi téže skladby. To pak dohromady tvoří tolik kombinací, že se vám hudba prostě nestihne omrzet.

S příběhem pracuje Nier: Automata více do hloubky než jen obvyklými dialogy a cutscénami - občas se narativ posouvá způsoby, které vám jiné médium než videohra nemůže nabídnout. Téma věčné a marné války se zrcadlí v neustávajících vlnách respawnujících se nepřátel, na které si lze zvláštním způsobem zvyknout. Téměř všechny vedlejší úkoly se nějak vztahují k tématu lidství a k různým projevům podobnosti mezi androidy a lidmi. A málokterý z nich přitom končí jasným vyústěním - tuto interpretační nálož hra nechá na vás. Velmi často tu najdete příběhovou složitost u postav, které byste jinde jen využívali coby obchodníky nebo zadavatele úkolů.

A pak tu je posledních třicet minut hry, které vám samozřejmě neprozradím, ale za sebe říkám, že šlo o jeden z nejsilnějších momentů ve hrách vůbec, v němž se poskládalo všechno, co mi předtím hra přednesla a poslední kolečko příběhového soukolí zapadlo do složitého celku s tichým, ale přesto tak nějak ohlušujícím cvaknutím.

Nier Automata je bez jakékoliv nadsázky mistrovské umělecké dílo, které má potenciál svého hráče přimět k zamyšlení, zaplavit skutečnými emocemi a možná i trošičku změnit. Protože to ve skutečnosti vůbec není o robotech a androidech.

Je to o nás.

Není to adventura, rozhodně to není RPG. Nejpřesnější by bylo zařazení mezi imerzivní simulátory, ale to by zas mohlo budit matoucí očekávání ohledně množství dostupných prostředků k řešení problémů (těch tu máte spíše méně, ale zato je lze použít v různém kontextu s různým výsledkem). Všechno škatulkování je nakonec špatně, Outer Wilds tvoří žánr sám o sobě, nic podobného tu totiž ještě nebylo.

Outer Wilds je precizně navržená hra o prozkoumávání vesmíru. A dělá to tak specifickým způsobem, že nesnese srovnání s ostatními tituly. Je to nejvyšší hora na čerstvě objevené planetě. Toliko lze prozradit bez spoilerů. A vyspoilovat Outer Wilds je jako zapálit Monu Lisu, tu škodu už nejde vzít zpátky. Proto se tu budu věnovat hlavně game designu a zpracování se snahou prozradit co nejméně (ale stejně - pokud funguje nějaké přesvědčovací kung-fu na dálku, jděte si to zahrát teď, bez dalšího čtení, bude to lepší, vážně).

Grafika je silně stylizovaná a sama o sobě neohromí, ale když začne zachycovat zajímavé úkazy a scény, dostaví se nad vizuálem neředěný úžas - a to častokrát i v celkem pozdních fázích hry. Hudba je poutavá už od hlavního menu a kromě toho, že je neskutečně atmosferická, je ve hře na mnoha místech neskutečně chytře použitá.

Létat vesmírem je složitá věc a hra vám v tomto ohledu jen máloco promine, ale naštěstí dostanete několik užitečných nástrojů, které ve vás při správném použití vzbudí pocit středně zkušeného kosmonauta. Také na mnoha místech najdete velmi podivně aplikovanou fyziku - ale ta podivnost je konzistentní. Lze se na ni spolehnout a se získanými znalostmi objevovat další kouty vesmíru o něco informovaněji.

Atmosféra a emoce jsou pak klíčovou složkou, která z Outer Wilds dělá výjimečný zážitek. Každé další zjištění má potenciál ve vás probudit přesně to nadšené dítě, v jehož kůži jsme v šesti letech chtěli být kosmonauty a objevovat nové věci. Outer Wilds vám to splní - ale nic nedostanete zadarmo. Překonávání překážek je naštěstí snad ještě zajímavější náplní hry než skládání kousků roztříštěného příběhu. A budete se po každém takovém úspěchu cítit neskutečně chytře a šikovně.

Podle aktuální statistiky si Outer Wilds chce zahrát 37 lidí. A já jim všem neskutečně závidím, protože narozdíl ode mě mají šanci si ten nádherně dětský úžas zažít poprvé.

Neskutečně potěšující výlet do druhoválečné Itálie, ve kterém asi tak nějak tušíme, že předepsaný příběh bude hrát vedlejší roli, ale o to víc je hráčský zážitek utvářen drobnými spontánními epizodami typu "zdrhám přes půlku mapy dvaceti naštvaným náckům a dochází mi munice". Audiovizuální zpracování je příjemné, u zvuku obzvlášť potěší možnost se podle něj v různých situacích poměrně spolehlivě orientovat.

Celkem se hra skládá z menšího množství misí, ovšem s obrovskou rozlohou (a variabilitou) jednotlivých map a naprostou otevřeností a nepřebernou možností různých postupů. Tady leží jeden ze stěžejních plusů - napínavá svoboda. Hra vás nijak neomezuje, kudy a kam se vydáte, ale výzva zosobněná přítomnými nepřáteli vás celkem přirozeně nutí vymýšlet nejlvýhodnější a nejbezpečnější cestu a tak zůstávat neustále ve střehu.

Hratelnost celkově stojí na možnosti dost přesně odhadovat rizikovost svých akcí a v každé chvíli tak tušíte, jak velký poprask váš výstřel způsobí. Samozřejmě není nouze o nepřijemná překvapení, ale nemáte při nich pocit, že vás hra nějak podvedla - prostě jste něco nebo někoho přehlédli. Gunplay pozvedá vysoko nad průměr jednak pestrá nabídka zbraní (osobně jsem ocenil přítomnost sten gunu), jednak robustní systém zaměřování ostřelovačské pušky, který snad každému hráči dokáže propůjčit pocit, že je elitním sniperem. Stealth funguje velmi přátelsky a jeho užívání narozdíl od jiných her působí přirozeně a nepoškozuje herní tempo.

V rozpacích zůstávám z hlavního příběhu, který spojuje jednotlivé mise a působí nadbytečně a občas na sílu posouvá některé postavy do pozice naprostých hlupáků. Zejména u závěrečného záporáckého monologu jsem se cítil opravdu trapně. Dejte to prosím pryč, hře to nijak neprospívá a skvěle napínavá je i bez přepálených skriptovaných scén.

Pokud ještě nejste úplně přejedení marvelovek nebo dokonce máte v jejich světě nějaké své oblíbence, se kterými byste rádi chodili na randíčka a vedli filosofické rozhovory, zbystřete. Firaxis tentokrát změnili svůj osvědčený gameplay loop a místo všesimulační strategie zvolili taktickou karetní bojovku, ale to neznamená žádné kompromisy v komplexitě strategických možností (ve specifických situacích se bitva stává až logickou hádankou). A hrozně dobře se inspirují. Z Diabla 3 převzali plynulý systém zvyšování obtížnosti, ze Slay the Spire většinu bojových mechanik, z XCOMu určitě poznáte chování některých specifických nepřátel (jen tady jinak vypadají) a především všechno to dohromady zapadá bez trčících drátů a ještě to skvěle vypadá. A vzhledem k zapojení známých firem Wynn & Boucher ladí ke každé možné situaci perfektně i hudba, ať už sbíráte bylinky v lese (nutno podotknout v tom nejkrásnějším lese, co jsem ve videohře kdy viděl), nebo bušíte do démonů. Slabinou zůstává potřeba si zvyknout na dvojtvářnost zdejší hratelnosti - když zrovna nebijete padouchy, máte k dispozici celkem velkou mapu k prozkoumávání a řešení spousty dalších záhad, nebo můžete porůznu kámošit s dalšími kolegy superhrdiny (jo, je to tak trochu Iron man dating sim) a to vám skoro určitě zabere víc času než samotné bitkaření. Hromada dialogů, kterou se můžete / musíte proklestit je napsaná vlastně až nečekaně civilně s vnímavým důrazem na wholesome netoxickou komunikaci, která u každé postavy vypadá trochu jinak a pokud se chcete vyvarovat trapasů, musíte své kolegy a kamarády pochopit a naladit se na jejich vlnu. To všechno mě vposledku bavilo skoro stejně jako kopání záporáckých zadků, ale zpočátku to prostě nemohlo nepůsobit rušivě. PC verzi také musím vytknout horší technický stav, kdy se neobejdete bez většího než snesitelného množství glitchů a bugů, to vše obalené nevalnou optimalizací. Ale pořád je to v mnoha ohledech chytrá, zábavná a sympatická hra, která vám umožní si pohrávat s managementem superhrdinského týmu. A je tam asi nejchytřejší (a s tématem hry nejvíce provázaný) závěrečný bossfight, co jsem viděl za poslední roky.