Free záležitost, která má propagovat Prahu. V tomhle kontextu je třeba hru hodnotit. Pro průměrně vzdělaného Čecha budou zajímavosti o budovách nebo osobnostech, které řešením puzzlů odemyká asi jen opakování, známého, zbývá proto ta logická část. Není špatná a na pár desítek minut zabaví, pokud budete fakt chtít plnit všechno, vydrží vám na nějaké dvě, tři hodinky. Je těžké to hodnotit jako standardní hru, protože tou tak úplně není. Ale proč to nezkusit?

Herní adaptace tří Kafkových děl, která je však příliš krátká na to, aby byla nějak vyčerpávající. Je to spíše taková upoutávka na Kafkovo dílo. Hře se však daří zachytit onu těžko popsatelnou kafkovskou atmosféru, čemuž napomáhá i jedinečné grafické zpracování. Ta +- hodinka, kterou s ní strávíte, bude zajímavá a zábavná. Hře by se určitě dala vytknout přílišná lineárnost nebo zpočátku poněkud neintuitivní ovládání. Celkově se však jedná o zajímavý počin a ojedinělý kousek, který stojí za ochutnání. Za zmínku stojí i skvělý český dabing, o nějž se postarali herci jako Jaroslav Plesl, David Novotný, Jana Stryková nebo Jiří Vyorálek.

Moje zcela subjektivní hodnocení je 7/10, samozřejmě v kontextu toho, že se jedná o jednohubku, která je k dispozici zdarma.

Requiem patří k těm druhým dílům, které nemají potřebu nějak zásadně sahat do toho, co fungovalo u jejich předchůdců. Každý hráč jedničky se tady bude cítit od začátku jako doma. Jistě, je tu několik nových věcí, za všechny jmenujme kuš, která umožňuje Amicii proměnit se v akční hrdinku. A vskutku, hra umožňuje méně trpělivým hráčům projít jí skoro čistým rubacím stylem, kdy šípy, kameny a hořlaviny prší na prostinké nepřátele s kadencí samopalu vzor 24. Ale vem to čert, tady jde o něco jiného. O co? O to, že story is the king! Macula je zpátky a sourozencům jde opět o všechno... Při hraní mě napadlo, že když v devadesátkách psali redaktoři herních časopisů o tom, že interaktivní filmy jsou sice fuj, ale jednou v budoucnu se hry a filmy budou skutečně moci propojit v jedno, měli nejspíš na mysli něco takového. Tohle je prostě dokonalý filmově-herní (nebo herně-filmový?) zážitek. Prostředí je prostě nádherné, scénář super, herecké výkony skutečně herecké, hudba skvělá... Pokud vás bavilo Innocence, Requiem si užijete také. Pokud chcete vědět, jak pokračoval příběh Amicie a Huga, jděte do toho. Pokud vás jednička nebavila, nebude vás bavit asi ani dvojka.

Komentář ke hře Plague Tale: Innocence píšu ve chvíli, kdy jí mám už několik měsíců dohranou, a právě se prokousávám druhým dílem. Už z toho je poměrně dobře patrné, že na mě tahle série udělala velký dojem. Jak je to možné, když má ta hra hned několik negativních vlastností, které ani já nechci nijak popírat (do nebe volající je především imbecilita AI)?

Často se v recenzích a komentářích objevuje, že tím hlavním lákadlem je příběh. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že to není úplně přesné. Ano, jedná se o příběhovou hru a ano, příběh má co nabídnout. Podle mého by ale bylo přesnější říct, že tím, co mě oslovilo nejvíc, byly postavy. Příběh jim vytváří pozadí a kontext, ve kterém rozehrávají své vztahy. Ale byly a jsou to především sympatie, které jsem si k hlavním postavám vytvořil, které z téhle hry dělají pro mě tak výjimečné dílo.

Už hodně dlouho se mi nestalo, abych k nějaké filmové/videoherní postavě tak přilnul jako k Amicii a Hugovi. Já je prostě chtěl provést tím hnusným a špinavým středověkem a ujistit se, že se jim nic nestane a všechno dobře dopadne. Tvůrci to se mnou zkrátka dobře skouleli a je mi fuk, že k tomu občas (zne)užili nějaké to klišé či emoce „na první dobrou“. To ostatní pak už pro mě hraje spíš druhořadou roli.

Nemá cenu se rozepisovat o dalších charakteristikách hry, stejně je všichni dobře znají a kolem se tu navíc nachází řada komentářů, které je představují mnohem lépe, než jak bych to udělal já. Přesto jsem ale cítil, že téhle hře tohle „vylití srdíčka“ dlužím. Koneckonců, málem jsem kvůli ní nechal čekat objednaný noční taxík na poznaňské letiště. Ale já to prostě už musel dohrát…

Ve starých středověkých symbolech a manuskriptech se ukrývá další děsivé tajemství, které – pokud se dostane do špatných rukou – může zničit svět tak, jak jej známe. Už to začalo a umírá první člověk. Kdo přijde té záhadě na kloub a zachrání svět? Indiana Jones? Robert Langdon? Ne, ne, tentokrát si krátkou sirku vytáhl třetí z party louskačů tajemství a středověkých šifer, George Stobbart. Takže popáté do akce Georgi…

Jsem fanouškem série Broken Sword a George a Nico mám tak rád, že jsem jim nakonec odpustil i to zatrolené 3D. Ve 2D ručně kreslené grafice ale stejně vypadají nejlíp a proto jsem se na pátý díl těšil. Dostal jsem se k němu až teď, ale rovnou řeknu, že jsem si ho užil. Chemie mezi Georgem a Nico pořád funguje, grafické zpracování je opravdu krásně nostalgické… co víc si přát?

Výhodou Broken Swordu je fakt, že se nikdy nebral příliš vážně. Díky tomu mu projdou i věci, které by si jinak dovolit nemohl. Příběh, že je přitažený za vlasy? Who cares? Že jsou některé pasáže nelogické? Tohle je Broken Sword, žádné Focaultovo kyvadlo, má to být především legrace a zábava… Někdy jsou ale přece jen obtížnější. Takový „hudební“ puzzle by byl pro lidi jako já bez známek hudebního sluchu, bez nápovědy prakticky neřešitelný. Celkově je ale obtížnost standardní, a navíc lze využít hintů, která vás mohou buď jen nasměrovat, tak vám řešení prozradit úplně.

Je to prostě BS jak má být, a fakt, že u jeho hraní nebudete mít stejné pocity jako z jedničky, připište na vrub tomu, že jste sami zase o něco starší. Moje čistě subjektivní hodnocení? 8/10.

Nemohu si pomoct, ale dosavadních 71 % mi přijde vůči Caesarovi II trochu nespravedlivých.  Relativně nízké hodnocení je pravděpodobně způsobeno tím, že Caesar II je z dnešního pohledu zastíněn třetím dílem, který má v paměti vícero hráčů, a který se stal víceméně kultovním. Podle mě ale třetí díl není lepší, naopak. Minimálně v kontextu doby, ve které obě hry vyšly, byl Caesar II inovativnější a zajímavější. Na svoji dobu (rok 1995) nabídl opravdu špičkovou SVGA grafiku a především úžasné herní možnosti. Oproti třetímu dílu bych potom vyzdvihl lepší podobu bitev, vrstvu správy celé provincie a v neposlední řadě absenci božstev, resp. jejich zásahů do běhu světa. To považuji za klad, mě se prostě ten prvek božstev ve třetím díle nelíbil. Pokud porovnáme délku evolučních skoků z prvního do druhého dílu a potom z druhého do třetího, vítězí podle mě ten první.

Současně ale přiznávám, že jsem možná trochu zaujatý. Caesar II byl totiž první hrou, kterou jsem hrál na své 486 DX2 poté, co jsme jí doma rozšířili RAM na úžasných 16 MB a přidali CD mechaniku a zvukovou kartu. První chvíle potom, co jsem tu hru spustil byly úžasné a dodneška je pro mě Caesar II srdcovka.

Jedna z těch her, které se nedočkaly širší popularity, pro mě se ale jedná o absolutní klasiku. Vzhledem k tomu, že jsem velký fanoušek kosmonautiky, svým tématem je pro mě hra splněným snem. Postavit se do čela amerického nebo sovětského vesmírného programu a snažit se, aby právě vaše vlajka zavlála na Měsíci jako první - co víc si přát? Co je na hře absolutně fantastické je dobový feeling. Používány jsou v maximální míře dobové filmové záběry, každé kolo začíná televizními zprávami (nejdřív ČB, potom barevné) s moderátorem "Carterem Walkritem" (v případě, že hrajete za NASA, v opačném případě samozřejmě hlásá zprávy jakási soudružka) což je jasný odkaz na nejznámějšího dobového hlasatele Waltera Cronkita. Skvělé je použití reálných jmen astronautů.

Hráč coby šéf programu rozhoduje o rozdělení financí do jednotlivých činností, určuje prioritní směry výzkumu a vývoje, v případě pilotovaných misí vybírá astronauty a skládá je do posádek (vzájemná "kompatibilita" borců je velmi významná) apod. Problémem hry je, že se brzy začne opakovat, to je ale u strategií tohoto typu poměrně běžný problém.

Pokud jste ale fanoušky kosmonautiky a/nebo historie, určitě do toho běžte.