Poslední komentáře

Tahle hra zřejmě patří mezi ty nejklasičtější retro hry, ale já se o ní dozvěděl teprve nedávno. Koupil jsem ji v kolekci s několika ostatními hrami na Switch a je to poměrně zajímavá sonda do těch dávných časů, kdy se na CRT obrazovkách prohánělo pár uskupených pixelů, což mělo tvořit postavu. Tak jsem zkusil první díl (ze tří) ve verzi na C64 (ostatní verze jsou vizuálně mírně odlišné) a moje hodnocení dávám jako člověk nezatížený nostalgií.  

Zprvu jsem si musel zvykat na příšerně neintuitivní ovládání. Postava má pár základních pohybů pro přesun z jedné obrazovky do druhé, skok, několik chvatů a úderů, plus šikmé sebrání předmětu. Kombinace těchto pohybů se děje nejčastěji podržením tlačítka a zmáčknutím jednoho či dvou dalších tlačítek. A já strávil doslova první hodinu tím, že jsem se snažil sebrat u sochy Buddhy předmět, který tam nebyl. Proč? Protože sochou zobrazovaný předmět s nápisem „collect“ se týká pouze předmětu, který se má sebrat jako následující někde úplně jinde v lokaci. Takže super, mohl jsem si odpustit zoufalé hledání a zkoušení způsobu, jak sebrat neexistující předmět.

Dále jsem se trápil s bojovými komby a mlácením protivníků. Proč? Protože všichni variabilní protivníci ve hře mají jedno společné – nalepit se tělem na mého ninju a mlátit do něj hlava nehlava, přičemž z této blízkosti jsem se svými super zbraněmi většinou ani nedokázal způsobit zranění kvůli neschopnosti trefit jejich hitbox. Nakonec jsem asi po další kumulativní hodině zkoušení přišel na taktiku uhodit a zdrhnout na předchozí obrazovku, po níž se protivník přesunul zpět na své původní místo, a já jej takto repetitivně postupně udolal. Časem jsem se pak naučil zasahovat v pohybu i ty hitboxy již s pomocí lepších zbraní, ale trvalo to.  

Nejhorší bylo sbírání předmětů stylem pixel huntu, kdy jsem postavu třeba pětkrát pozicoval, než byl ninja schopen něco sebrat. A samozřejmě přeskakování přes potok po kamenech. V podstatě platilo, že jsem po každé úspěšné akci ukládal pozici, protože to jediné mě chránilo od mentálního kolapsu. A ještě že v téhle verzi je možnost ukládání. Hrát to na původním stroji, tak nevím, kam bych se dostal.  

Graficky i hudebně to na svoji dobu není vůbec špatné. Všude jsou takové ty titěrné a obdélníkové pixely tvořící jednoduchý funkční styl, melodie ohrává rytmicky pořád to samé a kompletně zahalený ninja se probojovává skrze 6 úrovní (nejhorší vizuálně je podle mě sklepení) k šógunovi, kterému nakonec ukradne nějaký svitek. Proč, to nevím. Cestou potká i pár zajímavých nepřátel (drak, pes), které je třeba porazit jiným způsobem. A musí sbírat různé problikávající předměty v přesném sledu, což zejména v první lokaci znamenalo hodně pobíhání. Časem se takto přesune z přilehlé zahrady do vnitřku šógunova hradu skrze měnící se obrazovky.  

Nakonec jsem to dohrál asi za 3 hodiny, což bylo o dost víc, než bych normálně musel. Teď už by mi to šlo rychleji. Taky jsem tahal videonávod, protože zejména v té první části jsem byl ztracený a nevěděl jsem, co mám vlastně dělat. Nicméně hotovo a jako kuriozita to bylo zajímavé. Jen bych to asi nedokázal hrát pořád dokola.

Herní výzva 2026 – 10. Hardcore: Dohraj hru, ve které hlavní postava po celou dobu skrývá svou tvář.

Adventury aktuálně moc nehraju. Vlastně skoro vůbec, ačkoliv to není zas tak dávno, co mě nějaká přitáhla k obrazovce noťasu. Naposledy to byla ujetá béčkovina Nippon Safes, Inc. Tentokrát jsem si zvolil zcela novou klikačku v klasickém duchu z českých luhů, a to LeMroshovo dobrodružství v pohádkovém království Lazy Kingdom, které mě zaujalo především tím, že vyšlo hned na Switch, a navíc v zábavném pixel artu a humorném tónu. Tomuto tipu vděčím patrně nějakým náhodným vlnám sociálních sítí. Hned jsem ji koupil i rozehrál Day one.  

A už za chvilku jsem se tak zasekl, že jsem nevěděl, jak dál; po chvíli marného snažení jsem hru odložil s tím, že si holt budu muset počkat na nějaký hotový návod, a šel jsem se věnovat backlogu. Uplynuly více než dva týdny, když mě napadlo zeptat se tvůrce na radu k progresu, a najednou jsem do toho zase naskočil, hra mě chytla a já se do toho pustil naplno. Sice mě pak čekalo pár dalších menších zákysů a jedna další rada, ale nakonec se mi přece jen poštěstilo, takže po nějakých 13-14 hodinách vítězoslavně projely titulky.  

Hra mě velmi bavila narozdíl od mnoha jiných point and click adventur, což přisuzuji vhodnému přístupu tvůrců. Totiž.
Dialogy a monology jsou zestručněné až na kost, takže hráč se nemusí prokousávat tunou textů, ale přitom je zachována dynamika a obsažený humor.
Probíhá četné střídání obrazovek, takže i v případě zákysu má hráč pocit, že hra nějak plyne kupředu. Naštěstí i LeMrosh se dokáže pohybovat rychlým dvojklikem.
Nejčastější interakce jsou vlastně jen základní tři (sebrat, použít/prokecat, omrknout) a kombinování v inventáři je omezeno jen na nejnutnější minimum.
Hra obsahuje stálou nápovědu, kdy jedním držením tlačítka se objeví vytečkované všechny aktivní prvky na obrazovce, což je totálně super.
No a osobně se mi hrozně líbí i použitý pixel art (jakoby mírně rozostřený), rytmická hudba, kompletní anglický dabing s českými titulky, a také humorné situace (ty spíše až ve druhé půlce) a občas i zajímavé twisty. Hádanky ve hře příliš těžké nejsou, je jich pár, ale dokážou zapojit mozek.

Moje osobní záseky spočívaly vlastně hlavně v mojí nepozornosti (v začátku jsem neprozkoušel všechno), nebo když jsem si v jednu chvíli neuvědomil, že mohu získat stejný předmět dvakrát na stejném místě (pak jsem ho dostal jen náhodou v zoufalé snaze opakovat všechny možnosti). I tak mě samozřejmě čekalo klasické zkoušení všeho možného na všechno nemožné, aby se aspoň něco někde stalo, nebo aby se ukázalo něco konkrétního v situaci, kdy jsem jenom tušil, co mám zhruba provést. Takže i přes dvě poskytnuté rady jsem na sebe náležitě hrdý, že se mi podařilo hrou projít teď, když ještě nejsou na světě žádné návody ke hře.

Příběhově se nejedná o nic velkého, zápletka je spíše taková hříčka. LeMroshovi je ukraden prsten a stopy vedou z přilehlých oblastí království divočiny a městečka do útrob hradu, kam se musí svým důvtipem dostat. Cestou potkává různé normální i trochu ujeté postavy nebo rovnou pohádková / fantasy stvoření a zvířátka, přičemž se do cesty připlete i jedna princezna. Občas jsou tam i nějaké nahotinky (i když celé pixelaté), ale není to sprosté či přisprostlé, ani hulvátské. Většinou toho postavy zas tak moc neřeknou, ale když už, tak mě interakce celkem bavila i skrze charismatický voice over.

Co říct závěrem? Zájemcům o humorné adventuření doporučuji. Hra je podle mě zábavná, a i přes nějaké potenciální zákysy dokáže udržet pozornost. Situace jsou hravé. Jakmile se příběh trochu rozjede, tak už vás může nevědomky dohnat k úvahám o hře i mimo hraní, kdy jednoduše přemýšlíte, co byste ještě tak mohli zkusit k dalšímu postupu.
Abych i něco vytkl, tak kurzor podle mě jezdí spíš pomalu a místy by se užila dotyková obrazovka. Při delším hraní se mi asi dvakrát stalo, že hra spadla, ale to naštěstí moc nevadí díky stále aktivnímu autosavu.
A ten LeMrosh se pořád nějak moc vymlouvá, aby nic nemusel dělat.

Metal Slug Tactics je Into the Breach. V podstatě bych z větší části mohl zkopírovat můj komentář odtamtud a mohlo by být hotovo. Nicméně Metal Slug Tactics se liší v několika přidaných detailech a opět platí, že je to ohromná zábava zejména pro ty, co mají aspoň trochu taktické buňky.
Jsem velmi rád, že jsem si hru pořídil, byť ta moje předobjednaná sběratelka od Pix’n Love došla zničehonic až po roce a půl čekání (tedy začátek května 2026) a já jsem si už mezitím myslel, že jsem naletěl nějakým podvodníkům, jelikož ona společnost nevydávala žádné updaty ohledně stavu výroby a jen dělala mrtvého brouka. A sběratelka je sice krásná, ale vnitřní krabice zanořená v piedestalu má od něj ohnutý a zkrabacený spodní okraj fólie a cover artu, což mě dost mrzí za ty peníze.  

Zpět ke hře. Stejně jako v Into the Breach, i tady je nádherně rozpohybovaný pixel art pro postavičky a jejich útoky, s nimiž je třeba projít až přes čtyři regiony (minimálně však aspoň dva) a zlikvidovat finálního bosse Mordena. A pak třeba znovu a znovu podle chuti, protože hratelnost je opět zaměřena na opakování s postupně lepšími možnostmi výbavy, plus třeba s jiným obsazením.
Hráč má v začátku k dispozici tři postavy a plněním podmínek se odemykají další; dohromady až osm postav do týmu, z nichž se vždy vyberou tři pro jeden průchod. Já jsem původní Metal Slug hry nikdy nehrál, takže s postavami jsem nebyl obeznámen, ale tady v Tactics mě bavily a každý průchod jsem si s nimi užíval.

Cestou se levelují a získávají nahodile útoky, pasivy, upgrady pro jednu ze dvou různých zbraní, mobilitu, peníze nebo přivolávací hračky pro celý tým. Všechno ve hře se nabízí skrze prvek náhody a hráč si sám vybírá z aktuální nabídky, co se mu nejvíc hodí a snaží se plnit podmínky a plánovat postup v krátkých různorodých misích (každý region nabízí tři mise dle výběru, po nichž se ukáže boss).  

Po prvním zpackaném průchodu, kdy jsem se učil mechaniky, se mi už zadařilo a posléze jsem vždy nechal funkční jádro s Eri a Fio, a třetího člena jsem vždy měnil, abych se s ním během průchodu lépe seznámil. Asi nejzajímavější průchod byl nakonec s Leonou, která dokáže vytvářet nebezpečné stínové klony.
Když se mi zrovna v nějaké konstelaci poštěstilo, tak jsem s její pomocí dokázal vymazat klidně půlku mapy, protože klony nejenže střílejí a vybuchují, ale taky zapalují oheň ve všech přilehlých políčkách. Se správnou kombinací schopností se pak z bojiště stalo ohnivé peklo, což bylo zábavné pozorovat. Ale bavilo mě to i s dalšími, třeba když jsem pomocí kooperace řetězil jednu akci za druhou během jediného tahu a opět jsem tím vypařil většinu nepřátel.  

Asi největší důraz je tady kladen právě na kooperaci všech postav, protože je žádoucí postavit se protivníkům tak, aby byli vymýceni společnými silami všech zúčastněných, zejména u bossů to platí dvojnásob. A pokud nějaký člen zrovna zaostává v palebné síle, tak třeba v pouštní oblasti se vyplatí nechat ho přeměnit nepřítelem v mumii, která má na jeden tah silnější útok (ale je z něj holt mumie).  

Takže za mě super. Koho bavilo Into the Breach, toho bude podle mě bavit i tahle povedená svižná tahovka. Myslel jsem si, že po prvních dvou hodinách budu mít hru dohranou a konec, ale zase mě to chytlo a nakonec jsem si dal průchod i s každou další odemčenou postavou (zrovna Leona musela přijít jako poslední), abych nahrabal nějaké achievementy a odemkl výbavu a schopnosti, takže nakonec v tom mám 40 hodin, hráno na Switchi 2. Při delším hraní mi hra asi třikrát zamrzla, ale naštěstí se postup automaticky ukládá snad po každé provedené akci, takže to vůbec nevadilo a hrou jsem velmi mile překvapen.
Nicméně v podstatě by bylo fajn, kdyby těch regionů ve hře bylo o něco víc, takhle je každý průchod nějak moc rychlý.

Hodnotím remasterovanou verzi pro Nintendo Switch (hráno na Switchi 2).
Jakkoliv jsem se na Berserii těšil zejména kvůli mnoha kladným ohlasům, tak po jejím dohrání už mohu s klidným svědomím prohlásit, že ze série Tales of můj prozatím spíše průměrný pocit nedokázala Berseria nijak moc pozvednout. Toto byla moje v pořadí pátá hra v sérii, takže jsem stále na jejím začátku, nicméně nelámu nad ní hůl a mám v plánu si zahrát ještě aspoň pár dalších. Berseria má skutečně slušný potenciál a dokázala mě zaujmout na několika místech, ale většinou to bylo střídavě nahoru a dolů, přičemž dole dokázala zůstat i celkem dlouho.  

Takže co s tím. Graficky je to na dnešní poměry těžký průměr, ale to mi nijak nevadilo. Hra oplývá úžasnými kreslenými anime scénkami, kterých je i s pěkným intrem 11 (většina z nich se ale spustí až někdy v druhé půlce, kdy se něco zajímavějšího děje). Samozřejmě nesmí chybět konverzační scény mluvících hlav po vzoru vizuálních novel (skity), jejichž celkový počet tu vylezl na 457, ale je rozdělen na tři kategorie: hlavní příběhové, vedlejší a ostatní. A že se toho řeší fakt požehnaně, opět jsem strávil fůru času jenom jejich čtením (hráno se skvělým japonským dabingem) a většinou mě to i bavilo, protože jako hráč jsem se z nich dozvěděl celkem zajímavé informace o reáliích světa, byl jsem pobaven vzájemným hašteřením postav i zaujat temnějším tónem v jistých situacích. Snažil jsem se je vyzobat všechny, ale i tak mi asi 16 skitů uteklo (drtivá většina se týká vaření, které jsem trestuhodně zanedbával).  

Hrál jsem na normální obtížnost, nicméně akční souboje mě tu stejně jako jindy nebavily. Zase tu je nějaký systém nabíjení speciálních útoků, řetězení komb, levelování titulů a uhýbání, ale protože je útočení závislé na počtu aktivních bodíků, které mi nepřítel dokázal často odebrat, tak jsem obecně nebyl dostatečně efektivní pro boj, nechal jsem těžkou práci většinou na ostatních členech týmu a jen jsem drtil dvě-tři tlačítka s normálními útoky, které se mi zdály nejlepší. Souboje pro mě nebyly nijak výrazně těžké, ale bylo jich hodně a v podstatě přituhlo jen s nějakými dobrovolnými minibossy. A potom taky v postgame dungeonu.  

Nejzajímavější je tedy příběh a jeho postavy. Svět je plný lidí měnících se záhadně v monstra. Nikdo neví, kdy to na koho přijde. Jako jediná ochrana před monstry se jeví organizace plná exorcistů – cvičených bojovníků a kouzelníků proti temnotě. Jedním z nich je i elitní exorcista Artur, strýček holčiny Velvet a jejího malého bratra Laphiceta. Artur se dokonce stal i mužem jejich dospělé sestry a o všechny se stará v zapadlé vesničce. Po krátké úvodní idylce ve hře se však změní kompletně všechno. Holčina Velvet, za níž hrajeme, je semleta nejhoršími možnými událostmi a prochází i zásadní fyzickou proměnou. Stává se tím, čeho se svět bojí nejvíc, a proto je na dlouhou dobu odklizena pryč, aby se nakonec vydala na cestu za pomstou.  

K sobě do party postupně nabere další členy silných odpadlíků, ale dokonce i někoho z řad nepřítele. Poznámka pro sebe ohledně postav: therion Velvet, příšerný šermíř Rokurou, prokletý námořník malak Eizen, manipulantka Magilou, skřet Bienfu, exorcistka Eleanor a Laphicet. Spolu pak tvoří opravdu nesourodou skupinku členů, jejichž cíle se však celkem příhodně prolínají, takže je pro ně výhodnější držet spolu.
Samotná Velvet je většinu doby chladná a odtažitá, a když už mi tím archetypem později začala lézt na nervy, tak se naplno projevila její křehká lidskost v momentě, kdy už měla jen krůček od mentálního zhroucení, což byla asi zároveň chvíle, kdy mě hra dokázala po opravdu dlouhé době zaujmout, jinak to bylo pořád to samé ve stylu zdržování a odbočování od hlavního motivu a kolikrát jsem od hry odešel, protože mě prostě část hry včetně těch soubojů moc nebavila a musel jsem si dávat pauzy. Příběhově to pro mě začalo být zajímavé možná až v poslední třetině.  

Jinak se mi relativně vzato líbil průzkum prostředí (i když nic opravdu význačného jsem nezaznamenal). Všude se povalují ke sběru nějaké dušičky, takže jsem si připadal jako vodník při povodni. Je jich potřeba ohromné množství k otvírání truhliček s Katz. Na konci hry mi i přes veškerou snahu zbylo pár zavřených truhel, s tím už moc nenadělám. Kromě dušiček se sbírají nějaké lesklé flíčky, ale v zásadě to byla zbytečnost, protože 99% všeho jsou nějaké zbytečné artefakty, které se vždy po 99 kusech prodají v obchodě za nějakou minimální částku.  

Vedlejší úkoly by se daly považovat za zajímavé, protože je jich doslova jen několik a v zásadě se týkají hlavně rozšiřování nějakých vedlejších příběhů postav. A většina toho se najednou objeví hromadně až před závěrečným dungeonem, kdy to dokáže zahltit.
To mi připomíná, že se tu objevilo cameo z Tales of Xillia, což bude asi patrně ten důvod vydání Xillie na Switch jen chvilku před Berserií. Každopádně většina vedlejších aktivit spočívá v rozhovorech s místními NPC, které jsou rovněž bohaté na konverzace. A pak tedy mlácení dobrovolných minibossů nebo porážení vln nepřátel na speciálních ostrovech (pokud vím, tak mám komplet).

Abych taky zmínil prvky mobility, tak jen stručně; běhání po svých, loď, částečný fast travel a hoverboard (hodně pozdě).

Jo, a taky je tu spousta miniher, ale ze všech mě bavila akorát karetní minihra, jenže jsem rychle přišel na to, že je řízena prvkem náhody (záleží na tom, jaké karty lízá protivník vs. hráč). I přesto se mi dařilo asi v 80% případů vyhrát. Jiné minihry jsou už docela blbosti, třeba třikrát za sebou trefit škleb obličeje NPC v měnících se grimasách, to mi vůbec nešlo.  

Hru jsem dohrál cca za 70+ hodin na levelech 134. Je to temnější hra s bolestnými tématy, ale dokáže se pustit i humorným směrem (třeba vtipná post game scénka v horkých pramenech). Akorát ji dost sráží místy nezáživná vata, kdy se příběh nikam neposouvá a místo toho se kličkuje všude možně, jen ne přímým směrem k cíli. Postavy jsou v zásadě fajn, většinou tedy dané archetypy dobrosrdečných zloduchů, nicméně dokážou občas vyvolat i zajímavější reakci nebo emoci. Strašně moc mezi sebou kecají, jak je v sérii zřejmě zvykem.
Prostředí a průzkum je asi ok, ale mnohokrát je nějaká cesta zablokovaná, protože tam se ještě hráč nemá dostat, a to mě zlobilo. Hádanky jsou tady na rozdíl od Symphonie vskutku symbolické, třeba super silnou bariéru vztyčenou nepřítelem lze zrušit tlačítkem doslova pár kroků od bariéry, lol.
Inu, je to potenciálně dobrá hra, ale má své slabiny. Osobně se mi zatím více líbilo takové Tales of Graces, ale budu se časem poohlížet i dál.

Na trojku jsem byl zprvu celkem zvědavý, protože mě zajímalo, jakým způsobem se naváže nebo nenaváže na minulý díl v sérii. Nakonec si tedy od dvojky udržuje asi dvousetletý příběhový odstup, což je nejspíše dobře. Předchozí postavy zmizely v dějinách historie, aby je nahradily zcela nové (byť jedno důležité cameo se přeci jen našlo). Přibylo pár nových monster (údajně z hlavní série, ale zas tak moc jich není, snad ani ne 10) a silnějších variant, několik vylepšených funkcí a drobné mechaniky navrch, nicméně jinak se zajetý model hratelnosti nijak neliší od zbytku série a většina zůstává při starém.  

Asi největší změnou je nový svět k průzkumu. Graficky vypadá zhruba přijatelně, avšak poměrně často jsem narážel na neviditelné zdi. Pokud se na příkrých skaliscích nevyskytovala plošina, do kopce jsem se nedokázal vyšplhat. Mobilita je tedy zase poměrně dost omezená. Na dracích se dá pouze glidovat, o opravdovém létání nemůže být řeč (ke stoupání se mohou využít větrné víry, ale ty jsou jenom někde). Asi nejzásadnějším upgradem v mobilitě je tu pejsek Canyne, ke kterému jsem přišel až později díky postupu v příběhu. Tento tvoreček je na zemi úžasně rychlý, dokáže šplhat na určené kolmé stěny, a také se prohrabávat děrami v podzemí. Ke stávajícím „HMkům“ je vhodné přidat ještě nějakou potvoru na plavání, lávové oblasti tu (aspoň zatím) nejsou. Svět je poměrně pestrý a mimo domovské hradiště hlavní postavy hra nabízí celkem čtyři lokace (na můj vkus by měly být ještě větší, než jsou) a několik krátkých dungeonů.  

Na začátku jsem si vytvořil hlavní postavu prince (z výběru kluk/holka), v jehož kůži jsem hru dohrál (a kupodivu to není tichý protagonista). V podstatě se tu řeší hlavně existenční hrozba pro dvě sousedící království. Kromě toho našeho (Azuria) je tu království Vermeil, které se v případě nouze nebojí uchýlit k agresivní politice. Nicméně z něj pochází princezna, která je rozumnější než všichni ostatní dohromady.
Svět je ohrožen tajemnou krystalizací, která postihuje krajinu a vše živé v ní, přičemž zrovna Vermeil to odskákal dost brutálně, takže má pádné motivy ke svému nevybíravému jednání. Jedno vede k druhému a protože princ je zároveň monstie rangerem, tak se kolem něj vytvoří skupinka přátel a posléze vyrážejí do světa (vždy jeden z volitelných přátel dělá asistenta v boji). Aby toho nebylo málo k řešení, tak je tu ještě zmizelá princova matka, jeden napůl odpadlý kamarád a dračí dvojčata, z nichž jedno má právě princ (Ratha z traileru), což bokem podsouvá jakousi osobnější zápletku.  

Boje probíhají tahovým způsobem, který je identický s předchozími díly. Tři různé typy útoků, kdy jeden má výhodu i nevýhodu proti těm ostatním a v soubojích se navzájem přebíjejí. A samozřejmě nabíjení silnějších kinship útoků, kdy postava vyleze na hřbet svého monstra. Jako parťáka jsem měl takřka permanentně bojovnici Koru, jíž jsem si rychle oblíbil ze dvou důvodů. Jednak rychle přebírá aggro, čímž mě mnohokrát ochránila před silnými útoky, a jednak jako jediná dokáže jediným explozivním šmahem efektivně zničit i všechny odolné barelové felynes najednou (expy, expy, ňam ňam).  

Celé bitevní jádro i mechaniky se pochopitelně točí kolem monster, mlácení monster a kradení vajec z doupat. Tady je teď nově šance na doupata s dvěma hnízdy, což poměrně usnadňuje sběr a kompletování sbírky. Kromě normálních monster jsou tu i silní bossové (krystalizovaná feral monstra) a invasive monstra, jejichž porážením se odemykají další druhy monster, a samozřejmě Elder Dragons v end game (každá lokace má nějaké své a zejména jisté duo potvor ve společném souboji mi dalo hodně zabrat).  

Přibyla i novinka v podobě jednoduchého vylepšování statistik monster, což vítám (zůstalo i genové inženýrství s tím, že je to snadnější a dárci genů dokonce zůstávají ve stáji). A taky záchrana ekosystémů, kdy se do přírody vracejí vzácná monstra, a ona se pak podle ranku objevují v doupatech silnější, případně v příšerkových alternativních variantách. Je to docela zajímavé, ale po chvíli dost únavné, protože to vyžaduje farmení mnoha vajec. Proto asi jako jediná věc, co mi ve hře nakonec chybí, jsou ještě nějaké ty vedlejší varianty některých monster.  

Hra nabízí celou řadu vedlejších úkolů (téměř všechny zahrnují mlácení příšerek) včetně „větších“ úkolů plněných individuálně s princovými parťáky. Tyto úkoly se objevují v příběhových předělech a pokračuje se s nimi přes několik „kapitol.“ Ale jsou za ně i dobré posilovací odměny nebo upgrady právě pro parťáky. Obsah těchto vedlejších úkolů raději nehodnotím. Jo, a vrátilo se hledání 100 prasat, které jsem nemusel dřív a nemusel jsem je ani tady. Nicméně se mi to nakonec povedlo (posledních pár podle návodu), spolu s tím jsem udolal všechny endgame „superbosse“ v každé lokaci, většinu svých draků jsem měl po změně týmu na levelech 90-99 a všechny vedlejší úkoly mám splněné (taky jsou velmi dobrým zdrojem zkušeností). Zajímavé je, že úplně zmizel multiplayer.  

Monster Hunter Stories 3 je zhruba průměrnou mainstreamovou zábavou, která neurazí, ale těžko zaujme něčím novým, a když už, tak je toho jen velmi málo. V podstatě jsem měl v mnoha momentech pocit déja vu.
U finálního příběhového bosse celkem poskočila náročnost, musel jsem se na něj ještě poměrně dlouho připravovat (v podstatě téměř úplně vyměnit svůj původní tým za nový) a občas i v postupu hrou bylo znát, že musím někde něco nagrindovat. Nicméně postavy jsou docela sympatické, pořád se něco děje a všichni spolu mluví, je přítomen i příjemný japonský dabing.
Na Switchi 2 hra jede celkem dobře, jen je vidět na animacích monster v dálce, že se pohybují trhaně, aby se ušetřilo na snímcích. A taky mi vadí, že hra vyšla fyzicky celá jako GKC.
Hru jsem dohrál za 90 hodin. Kdo má rád draky a jízdu na potvorách, tak tady má celkem dobrou příležitost. Ale mám pocit, že téhle sérii ty tři díly bohatě stačily a další už ani moc nepotřebuji, protože je to vlastně stále to samé se stejnými monstry.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 90 hodin
Všechny vedlejší úkoly
Všichni Elder Dragons poraženi
Hledání Poogies komplet 100/100 

Věděl jsem, že mě to pokémoní stavění bude bavit, ale nečekal jsem, že mě to chytne až tak moc, že se od toho nebudu chtít odlepit. Pokud máte aspoň trochu stavitelské buňky, tak s tímhle dopadnete možná stejně jako já. Navíc jsou tam ti Pokémoni, že ano. Celkem zásadní roli v pozadí ale hraje i mystérium zmizelého lidstva, což je další aspekt, který nutí zejména pokémoní fanoušky postupovat dále, protože ač je místní svět k nepoznání, velmi rychle zjistíme, že se nacházíme ve starém známém regionu Kanto z první generace.  

Hra nás vrhne v kůži probuzeného Ditta do vyprahlé krajiny, kde již dlouho pobývá osamocený, stařičký profesor Tangrowth. Má zašedlé výhonky, na hrudi zavěšené brýle svého původního lidského opatrovatele a k výhonku na hlavě přilepený „normal TM“ připomínající doktorský stetoskop. Ten je náhlou přítomností nové živé duše potěšený a s Dittovou pomocí teď může realizovat svůj záměr vybudovat vhodné místo pro Pokémony, a tím případně přilákat zpět lidi, aby se navrátili. Součástí příběhu je samozřejmě i snaha dozvědět se, co se s lidmi a Pokémony vlastně stalo. To se děje prostřednictvím rozesetých zápisů a deníků.  

Ditto a Tangrowth se navzájem postupně učí ovládat pozůstatky lidských technologií, časem objevují i kouzlo elektřiny a z mrtvé pustiny nakonec roste velký živý ekosystém, kam se navracejí Pokémoni. Hra je sice přirovnávána k sérii Animal Crossing nebo Minecraft, ale upřímně, v začátku jsem si připadal spíš jako v Subnautice, když nikde okolo nebyla živá duše a já musel v okolí dolovat první nerosty, abych měl materiály ke craftění. I atmosféra tomu byla trošku podobná a odlehlé kouty vyschlé země u oceánu působily zlověstně.

Ditto se však rychle adaptuje díky svým schopnostem. Učí se zalévat žíznivou půdu, sekat dřevo, drtit horninu, vypěstovat trsy vegetace (aneb jak se vyhnout slovnímu spojení „pěstování trávy“), a podobně. Časem získá kolem 10 různých dovedností včetně zásadního usnadnění mobility, plus využívá četných schopností okolních Pokémonů. Například zapálit oheň neumí, k tomu si musí přivést ohnivého Pokémona místo zapalovače, což mě poněkud zamrzelo.  

Hlavním motivem je tedy přetváření přírody, stavění příbytků a pokémoních habitatů na stovky způsobů. Habitat je přirozené prostředí unikátní pro každého Pokémona (obvykle vzniklé spojením několika prvků dohromady, třeba lavičky a popelnice; květinového záhonku a vodní louže, apod.), přičemž vznikem tohoto habitatu také instantně vzroste šance, že se tam onen Pokémon časem ukáže. Ve hře se takto může zrekrutovat od každého druhu pouze jeden Pokémon (Pokémoni se tu nevyvíjí).
A samozřejmě jsou tu i nějaké unikátní formy jistých Pokémonů exkluzivní pouze pro Pokopii, ty jsou pak vázané na konkrétní lokace a jsou součástí příběhových úkolů. Pokédex pak v základní hře čítá 300 příšerek. Sice se to nezdá moc, ale budovat jejich habitaty zabere celkem fůru času, pokud se pro to hráč rozhodne. Kapitola sama o sobě jsou fosilní nálezy, které je nutno po kouskách nacházet, kompletovat a stavět jako stavebnici.  

Nicméně kompletace koster nikdy není zcela zajištěna, nálezy jsou dílem náhody, a proto hra v tomto pomáhá vcelku unikátní mechanikou. K dispozici je foťák, který má v sobě item mód pro focení objektů. Po zpřístupnění 3D tiskárny v pokécentru si tam hráč může nahrát jakýkoli vyfocený objekt, a ono mu to ten předmět vyrobí – třeba jedno z fosilních křídel Aerodactyla, které chybělo mně. A kde jsem si to vyfotil? V jiné hře jedné hodné holčiny, která mi zpřístupnila svůj svět skrze multiplayer a já jsem si tam tu hromadu kostí nafotil, protože ona je měla u sebe komplet. Jen díky tomu jsem mohl zkompletovat pokédex, protože až do dnešního dne jsem to křídlo u sebe nenašel. Já jí za to zpřístupnil svůj svět a ona si zase vyfotila jinou fosílii, kterou jsem měl vystavenou já. Parádní spolupráce, která se mi líbí.  
EDIT: Ok, po třech týdnech jsem se ještě vrátil něco k tomu dopsat. Existuje teď velmi užitečná stránka pokovisit, kde hráči sdílejí své světy s ostatními a dá se tam jednoduše monitorovat každý předmět ke koupi (a taky denní razítka podle hodnoty). Zrovna se mi za uplynulý týden takto podařilo sesbírat všechny recepty ke všem chybějícím předmětům a běžně si vydělávám slušný obnos za komplet alba s razítky Mewa, takže paráda a ohromná pomoc od komunity.

Jak se do světa vracejí živáčci, přestává stačit prostor v lokaci. To je vyřešeno postupným odemykáním dalších lokací světa Kanto (snad nebude vadit, když prozradím, že úvodní lokace se nachází v místě původního Fuchsia City). Těch lokací je dohromady pět a jen prozkoumat je zabere hodně času, nicméně osobně bych byl radši, kdyby byl počet lokací navýšen aspoň na dvojnásobek.
Zas na druhou stranu, hra má takto otevřená vrátka k rozšiřování skrze DLC a bonusové eventy. Stále je tam co dělat a stále jsou někde k objevování nějaké skryté prostory. Je teda fakt, že mimo hlavní lokace existují i Dream Islands – náhodně generované ostrovy, kam vás zaveze Drifloon. Každý reálný den je možno jeden z nich navštívit a sbírat tam materiály, recepty, předměty, zápisy, informace o chybějících habitatech a podobně. Na další den už jsou ostrovy zase vyresetované. Pokud hráč cílí na kompletaci všech zápisků a předmětů, pěkně si na nich pobude.  

Hra neobsahuje žádné souboje. Vše se odehrává skrze přátelení s příšerkami a vylepšování jejich komfortu, čímž se zvedá úroveň každé oblasti, maximum je aktuálně 10. Pokémoní habitat je fajn jako základ pro jejich spokojenost, ale Pokémoni mají přece jen raději pohodlí lidských domečků, takže je žádoucí jim poskytnout střechu nad hlavou ideálně v kombinaci s vybavením, které dále požadují, aby byli maximálně spokojeni se svým prostředím.
Ona stavení se také vyskytují v různých velikostech, takže přerostlou legendu například nenacpete do malého pelechu, kam se teoreticky vejde jen malý Pokémon typu Scorbunnyho. A kde stavět? Úplně kdekoli, protože všude se dá terén vybourat anebo zase vystavět, a to i ve vzduchu (někteří hráči stavějí celé vzdušné ostrovy).
Já jsem nakonec jeden barák ze srandy postavil na vršku aktivní sopky, kam bylo nutné zavést lanovku.
K rychlému přelítávání nad oblastmi jsem zase všude vybudoval jeden vysoký centrální vodopád, skrze nějž se vyletí jako šipka nahoru do oblak a přepne se na glidování. Je ohromující, jak moc se dá v takové hře vyřádit a co všechno lze stavět. Tady asi objevuji Ameriku z jiných her, ale je to poprvé, co mě tento druh hry zaujal četnými stavebnicovými možnostmi, vizuální stránkou a příběhem dohromady.  

Když ještě trochu nakousnu ten příběh a ohlédnu se za nedávným překvapivým vydáním her FireRed a LeafGreen na Switch, tak lze vidět mezi těmito hrami vzájemné spojitosti (bylo vydání právě těchto her opravdu náhoda…?), zejména co se týče samotného profesora Tangrowtha. Tentokrát raději do spoileru…
Ve hře se přes deníkové zápisy dozvíme o jistém vědci, který se kdysi spřátelil s Tangelou, působil na ostrově Cinnabar a zvědavou Tangelu věnoval své vnučce. Tento vědec je patrně Move tutor z FRLG působící právě na ostrově Cinnabar. Nosí tam typické brýle, jeho vnučka má Tangelu, kterou hráči klidně vytraduje, a na ostrově se v první generaci Red/Blue/Yellow také nachází „normal TM“ Metronome, jenž by třeba mohl být právě to, co má profesor Tangrowth zamotané na hlavě. Anebo je všechno tohle jen velká náhoda a nic z toho neplatí, to ať si každý přebere sám. 

Ještě jsem chtěl zmínit sbírání audio CD, což je taková blbůstka, ale potěšila mě. Kromě fosilií, relikvií  a dalších všemožných nálezů se dají najít hudební CD s klasickými melodiemi napříč různými pokémoními hrami. CD je možné vložit do přehrávače anebo do Rotoma, a ono to pak omílá oblíbené skladby až do omrzení. A já jsem si to hrozně užíval, když jsem si to mohl pustit třeba k tomu craftování, úplně z toho cáká nostalgie na všechny strany.  

Tak jo, už končím. Příběh jsem odehrál asi za prvních 30 hodin, ale pak jsem se věnoval všemu dalšímu.
Úspěšně jsem zkompletoval pokédex (včetně běžného Tangrowtha, jako poslední mi chyběli Volbeat a modrý Shellos) a dostal za to diplom. Všechny legendy, co šly najít a ubytovat, jsem ubytoval. Postavil jsem tři obří chrámy, plně jsem vybavil dva domky jenom pro sebe, vybudoval jsem lanovkovou síť v Palette Town, posadil jsem barák na vrchol lávového vulkánu, prošmejdil a prokutal jsem snad každý kout, navštěvoval jsem hry ostatních hráčů a fotil předměty, vycraftil jsem asi bambilion věcí a vytěžil a přeměnil tuny materiálu. A úžasně jsem se u toho bavil.
I přesto, že hra vyšla jako GKC, jsem rád, že jsem se do toho pustil, a jsem si jistý, že ještě nějakou dobu budu hru zapínat, i kdyby jen kvůli eventovým monům (právě teď během psaní jede exkluzivně bonusová Jumpluff linie, chystá se Sableye a kdovíco ještě).
Jsou tedy i věci, co by se tomu daly vytknout, třeba dlouhé nahrávací obrazovky mezi lokacemi, omezený inventář, dlouhá doba stavění větších stavení nebo limit najednou zobrazených Pokémonů v oblasti, ale dá se s tím žít. Momentálně jsem v tom utopil 160+ hodin a ani jsem si toho pořádně nevšiml. Hlavně bych prosil další obsah.  

P.S.: Záhada žlutého Shellose!

Edit: 8.4.2026 - Dnes se mi podařilo zkompletovat všechny recepty ve hře, yay.
Edit: 9.4.2026 - A dneska dokonce padl i poslední chybějící artefakt, nádhera.
Edit: 12.4.2026 - A nakonec konečně i poslední magazínový zápis v Human Records. A je to!

Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green. 

Herní výzva 2026 – 5. Dohraj hru, do které v jejím průběhu jakkoliv zasáhne jiný živý hráč.  

Vezmu to stručně. Crymachina je hra plná AI postav a monster. Není tam ani jeden člověk. Celé se to odehrává v hodně vzdálené budoucnosti v útrobách nějaké obří lodi, která ovšem není nikdy zobrazena zvenku, a v níž se skrývá ponurý temný kovový svět poskládaný do jakési megastruktury plné nekončících chodeb a hladkých zdí zanořujících se do temných propastí.
Tento svět je obýván především jednoduchými entitami Cherubim (generičtí nepřátelé); po nich několika vyššími AI monstry – bossy (tzv. Dei ex Machina), kteří jsou rozděleni podle funkce a spravují svá „teritoria,“ a konečně hlavní holčičí postavy - AI v syntetických tělech (tzv. E.V.E.): Leben, Mikoto a Ami, které vytvořila Enoa, revoltující Dei ex Machina proti stávajícímu systému.
Jejím cílem je dosáhnout na podstatu lidství a nechat své svěřenkyně stát se „opravdovým člověkem“ (skrze sběr ExP bodů), díky čemuž si zajistí přežití a svrchovanost nad všemi AI entitami (AI nikdy nesmí ublížit člověku). Opravdový člověk to ale samozřejmě nemůže být, je spíš něco jako forma s podvrženým ID.  

Jediné, co se mi na hře možná trochu líbilo, je melancholická hudba. Hra samotná se jinak nepovedla snad po všech stránkách. Před rozehráním jsem od toho neměl moc velká očekávání, ale k mé velké nelibosti jsem dokázal být neblaze překvapen množstvím obsažené kvantity.  

Hra je prakticky ve všem nekonzistentní. Anime stylizace se zdála být zprvu zajímavá, ale rychle se mi přejedla a většina postav posléze začala působit vyloženě ošklivě.
Prázdné prostředí megastruktury střídající klaustrofobní chodby a otevřené propasti se opakuje a recykluje s celými oddíly od začátku do konce, nuda a šeď.
Souboje spočívají v tom nenechat se trefit, jinak jste v drtivé většině případů KO, zatímco obíháte nepřítele a snažíte se ho upižlat – později jsem přišel na to, že je lepší útočit pouze zbraněmi nad rameny (na dálku), vyboostovat tento typ útoku, a takto zničit asi 99% všech podivně vypadajících monster.

Všechny dungeony se odehrávají v krátkých lineárních koridorech (instance nejčastěji na 2-5 minut) s několika málo monstry po cestě a bossem na konci. V případě smrti se musí celý koridor opakovat včetně všech animací a vybraných odměn po cestě.
Zbytek hry se odehrává v hubu Imitation Garden, umělém prostředí vytvořeném Enoou. V reálu je to jen statická obrazovka - stoleček s křesílky okolo, kde nehnutě posedávají postavy a formou mluvících hlav spolu komunikují v záplavách textu (aspoň mají plný japonský dabing).
Zde se taky vylepšují postavy v naprosto neintuitivním systému (pomocí bodů ExP a EGO), kdy ale stejně hráč netuší, jaké konkrétní statistiky se skrývají za kryptickými termíny, a že jich je požehnaně.

Námět vypadal zprvu trochu zajímavě, ale vyklubal se z toho opravdu nezajímavý příběh, maximálně povrchní a podivné dialogy v kombinaci s klišovitým dějem a nelogickými zvraty, plus teda časem i přehnaně otravné až nesympatické postavy, a to, prosím pěkně, všechny tři (čtvrtá Enoa je někde na hraně). Navíc je jedna z nich stále zobrazována na vozíku. Proč? Netuším. Někde to bylo zmíněno, ale byla to jen neurčitá výmluva. Pro příběh to nemělo žádný význam. A příběhové finále mě akorát naštvalo svojí nulovou logikou a stejně k ničemu převratnému nedošlo.

Obsah je repetitivní a nikdy se nemění, nepřátel je taky jen několik a taky se opakují, všechno se opakuje. Všechno je povrchní, generické, nenápadité, bez duše, bez citu a bez estetiky. Ústřední téma spíš jen tak prošumí a postavy mezi sebou většinou nic důležitého ani neřeší, anebo řeší jako náctileté děti bez špetky fantazie.
A na Switchi 2 zřejmě nedošlo k optimalizaci, obraz je v konturách pixelatý a zrnitý.
Hru nedoporučuji, za mě je to ztráta času. Dohráno asi za 17 hodin po titulky, na zbytečný post game mě rychle přešla chuť.  

Herní výzva 2026 – 4. Hardcore: Dohraj hru, ve které je AI hlavní antagonista nebo protagonista.    

Hodnotím verzi The Ivalice Chronicles pro Nintendo Switch/Switch2.

Před mnoha lety, kdy jsem se hrami zabýval pouze okrajově, jsem měl Final Fantasy Tactics za klasický spin-off, který nemá s původními hrami nic moc společného. Až později jsem zjišťoval, jak moc jsou ty světy rozsáhlé a rozkouskované do mnoha menších, navzájem propojených celků. Dvanáctka je rovněž tento případ, a to jsem ji hrál jako moji první FF hru v celé sérii. Po ní jsem hrál ze stejného světa navazující spin-off Revenant Wings, ale ta mi moc nestála za komentář a nemohu říct, že bych si ji nějak moc užil, takže jsem světu Ivalice zavřel dveře před nosem. A ty jsem díky tomuto modernímu vydání Tactics zase otevřel.
Škoda, že v době vydání hry jsem se kvůli jisté nešťastné události nemohl hraní příliš věnovat, a tak mě v těšení podporovala aspoň hutná sběratelská krabice.  

Od dění Final Fantasy XII uběhly stovky až tisíce let. Svět Ivalice, v jehož kulisách kdysi hopsal po boku Ffamrana mied Bunansy mladíček Vaan, leží v prachu zapomnění. Krajinou se totiž prohnala blíže nepoznaná kataklyzmatická událost, během níž vymřely snad všechny rasy kromě lidí. Ti se nakonec zřejmě nějak vzchopili, přežili zkázu a začali opět budovat civilizaci na pohřbených troskách dávných království. Kdysi vyspělé technologie létajících lodí, mocných zbraní a technik se postupně staly mýty a legendami. Lidstvo se krůček za krůčkem znovu vyvíjelo, města rostla, objevovaly se znovu kamenné tvrze a pevnosti… a hle, jsme tady zas. Typický středověk plný hradů, podzemních chodeb, bájných příšer a tajemných kouzel. A uprostřed toho všeho Ramza, nenápadný hrdina zmítaný osudem a bojem za správnou věc.  

Ramza je jedním z několika dětí slovutného rodu Beoulve. Jeho otec Barbaneth měl před ním dva syny Zalbaaga a Dycedarga s první manželkou, zatímco Ramza a jeho milovaná sestra Alma pocházejí z lůna druhé manželky. Mezi sourozence přibyly i dvě další osiřelé děti z řad obyčejného lidu – schopný mladík Delita Heiral a jeho sestra Tietra. Ramza se s Delitou přátelil a oba si dali za cíl stát se rytíři. První kapitola však začíná ve chvíli, kdy k tomu má Ramza ještě daleko.
Svět má za sebou vyčerpávající padesátiletou válku, jeho otec se pomalu blíží ke konci života a ve vzduchu jsou cítit politické tlaky, mocenské plány, nepokoje bouřících se davů v důsledku špatného zacházení, tajná spiknutí, organizace, vraždy, únosy, a do toho všeho se objevují zkazky o kouzelných kamenech obdařených velkou mocí… Ramza se brzy ocitá v nepříznivé situaci a jeho život se obrací naruby, ale o detailech již pomlčím, protože to bych jinak musel sepsat celý román.  

Hra obsahuje všemožné doplňkové indicie o historii světa (Ivalice je v překladu zvláštně uvedeno jako království), všelijaké zápisky kronik, vede stále aktualizovanou encyklopedii všech postav a vzájemných vztahů i popis míst a termínů. Je to celkem potřeba, protože hra v rozhovorech postav chrlí jeden název za druhým a pokud hráč hraje poprvé jako já, tak se bude jen těžko chytat a spíše se bude topit v záplavě odkazovaných jmen a událostí.
V tomhle (a vlastně prakticky i ve všem ostatním) je hra velmi podobná Tactics Ogre: LUCT, kterou jsem si před časem také mohl zahrát, proto jsem měl občas tendence právě s ní srovnávat. Final Fantasy Tactics navíc přidává i různé artefakty (nalézané skrze vedlejší úkoly) odkazující na časy dávno minulé, nebo dokonce i na ostatní FF hry v sérii. Pro ty, co zajímá historie světa, je to opravdu slušný materiál ke čtení a osobně celou tuto kronikářskou funkci cením.  

Hra však primárně exceluje v zábavné hratelnosti. Skrze roztomilé postavičky poznáváme celou řadu variabilních povolání. Šel jsem do toho naslepo, takže jsem nevěděl, do čeho naskočit přednostně a jakým směrem vyvíjet povolání. Ono to totiž funguje tak, že levelováním základních povolání se postupně odemykají další, až nakonec se hráč může dobrat těch nejzajímavějších. Pochopitelně se dají mimo souboje libovolně měnit. Každé povolání má hromadu schopností, které se zase odemykají za získané JP body, a že je jich potřeba fakt hodně, což mě na tom všem velmi mrzelo.
Například na Ramzovi jsem za celou hru vymaxoval jenom tři (z devatenácti možných), čtvrté jsem měl někde v půlce a občas jsem jenom leveloval něco jiného kvůli jistým unikátním dovednostem. Dovednosti a povolání se totiž dají do jisté míry kombinovat (!), čímž mohou zejména později vznikat opravdu zajímavé variace. A tím pádem jsem zas u toho, co mě ohromně baví ve hrách typu Octopath Traveler, takže super. Kombinace a budování supersilné armády jen z několika členů týmu. Samozřejmě typicky za cenu toho, že v začátku nikdo skoro nic neumí, takže brzo všichni padají jako mouchy. Ale nevadí, časem se to srovnalo a už mi to šlo docela dobře (hráno na normální obtížnost).  

I tak jsem měl ale ve hře dva velké záseky, kdy mi trvalo několik hodin daný úsek přejít.
První z nich nastal v úplném závěru třetí kapitoly (duel proti Wiegrafovi a následná potyčka s jeho armádou příšer), který skokově navýšil obtížnost a já do toho samozřejmě vletěl nepřipravený. Ale nakonec se mi to podařilo.
Druhý zásek spočíval v mojí urputné snaze ukrást Genji armor set (z boje proti Elmdorovi a jeho dvěma potvorám, všichni mi stále dávali oneshot-KO). Po velmi dlouhém snažení jsem však zjistil, že potřebuji speciální dovednost, abych vůbec mohl začít krást, a po dalších nezdařených pokusech jsem přišel na to, že ve hře je bug, který celou akci efektivně znemožňuje! Normálně se mi ke hrám na Switchi automaticky stahují updaty, ale tady z nějakého důvodu nikoliv, a musel jsem ho tedy stáhnout manuálně (day one patch). Teprve pak jsem zase mohl zkoušet další pokusy, až to nakonec po další šílené snaze vyšlo. Tento moment považuji za dosažení mého nejvyššího herního vrcholu a vše ostatní už poté byla v podstatě hračka, včetně finále hry.
Z Ramzy se stal nakonec schopný aritmetik, jehož dovednost překonávala vše ostatní. Ale i další členové týmu se postupně vypiplali, zejména bojovnice Agrias mi zachraňovala kůži poměrně často. Do finále jsem vběhl i s dalšími random postavami, co jsem měl od začátku, takže děkuji i Denstonovi, Reynerovi a léčitelce Adelaide. Postavy jsem měl před vstupem do finálního dungeonu na levelech 48-52 (po dohrání hry se stav věcí vrátí zpět před tento dungeon včetně ztráty levelování, což je teda škoda).  

Potěšilo mě, že časem se k mojí armádě připojovaly i další zajímavé příběhové a vedlejší postavy (třeba Cloud z FFVII) včetně automaticky se množících barevných chocobů. Snažil jsem se plnit všechny vedlejší mise a jen asi třikrát jsem se záměrně věnoval grindu, i když pro příběh grind zas tak moc potřeba není. Nicméně hráč, který má v plánu vymaxovat všechna povolání, musí zřejmě počítat s mnoha a mnoha hodinami navíc. Já jsem dohrál hru asi za 65 hodin, a to jsem to bral ještě velmi, velmi pomalu.  

Tactics má příjemnou atmosféru a stylizaci, moc pěknou hudbu, možnost urychlování animací pomocí držení tlačítka, slušný fantasy příběh s dvanácti zodiac kameny, in-game soundtrack a rozšíření skrze kroniku světa. Nelíbilo se mi, že řada kouzel se moc nedala uplatnit a i ta obyčejná se mnohokrát míjela účinkem (miss).
Ve hře funguje autosave na čtyřech pozicích, z nichž tři mapují poslední tři provedené akce, ale taky se stále přepisují, takže reálně hráč může zkusit štěstí v aktuální akci opakovaně celkem dvakrát. Tohle má lépe udělané to poslední Tactics Ogre: LUCT, kde se dá vracet v soubojích v čase do poměrně daleké minulosti a libovolně zkoušet situace znovu včetně větvení alternativních odboček.
Final Fantasy Tactics má mnohem menší, skromnější mapy (ale hezčí), takže lépe odsýpají.
Bylo to hezké, zase se podívat jednou do světa Ivalice. Závěr hry na mě zapůsobil docela nostalgicky a Ramza si mě v jeho tažení za spravedlností dokázal získat. Taky má skvělý japonský dabing (a podivnou anglickou lokalizaci se snahou o dobovou mluvu). Obzvláště hezké jsou animované scény s chocoby, doporučuji na ně každopádně mrknout.  

No, tímto se mi uzavírá další dlouho plánovaný rest. Jsem velmi rád, že se mi podařilo získat Genji armor set. Avšak musím ještě vyjádřit lítost nad tím, že ze hry byl vypuštěn kousek obsahu z delší verze hry. Zároveň se mi tímto dohráním otevírají další kousky, které bych tedy měl někdy také odehrát ze stejného světa včetně takového Vagrant Story.

Ale to už bude příběh pro jiný den…

Myslím, že většina hráčů FF7 zná Yuffie. Většina asi taky zná její příjmení Kisaragi, ale víte také, jaký je význam slova Kisaragi? Je to japonské slovo označující druhý měsíc v roce, únor. Jenže ne v klasickém kalendářním a funkčním značení, nýbrž ve starém poetickém názvosloví, které poukazuje na přechod z chladného období do teplého, evokuje změnu a přerod nového života v přírodě. Jaká náhoda, že jsem toto DLC odehrál zrovna v únoru, takže jsem si mohl dovolit tento netradiční úvod.
A nejen to, příběh jsem dohrál náhodou navíc dnes, 14. února, což také znamená vzpomínku na Vincenta Valentina. Proč? Protože celé tohle rozšíření vypadá jako prolog k Dirge of Cerberus, kde je rozjetý příběh zakončen za přítomnosti několika postav právě z FF7R + INTERmission, přičemž Yuffie v obou případech figuruje jako přímý svědek pohnutých událostí.  

A teď pěkně popořadě. Rozšíření se vlastně skládá ze dvou kapitol, kde ta první se odehrává ve slumech Midgaru a propojuje dění s první částí Remaku. Ta druhá zase výrazněji propojuje dění Remaku a Dirge of Cerberus, respektive ukazuje události před ním. Ale DoC už jsem si vůbec nepamatoval.
Ve chvíli, kdy se mi na obrazovce objevila jedna z vedlejších postav, jsem si řekl: „hele, tohohle jsem už někde viděl.“ Takže jsem si pustil dávno zapomenuté scény s tou postavou a postupně se mi to vracelo…
Nero, Weiss, Hojo, Omega, Vincent a Yuffie. Protomaterie a chaos forma. Hojova obsese Vincentem, Nerova bratrská láska k Weissovi, tragický osud několika z nich a Yuffie, která opět za pomoci uniká ze spárů smrti.

Yuffie tady má navíc k ruce Sonona (nová postava), aby spolu nakonec infiltrovali Shinru během dalších událostí. Sice je to sympoš ve stylu big bro, který chce chránit Yuffie jako svou malou zemřelou sestřičku, nicméně má jen málo prostoru, na kterém svede jen to nejdůležitější.
Yuffie se přitom celou dobu chová jako bláznivá, ztřeštěná rozumbrada, ale v dobrém. Často mě bavila svými projevy, a to už přitom trochu vyrostla od Crisis Core. Nutno podotknout, že jsem hrál v japonském znění (její angličtinu jsem si na zkoušku pustil z nahrávek, ale tam je dost mimo roli, jak jsem čekal).

No a měl jsem zase velký problém s anglickou lokalizací. Po docela špatné zkušenosti z Remaku jsem teď dával trošku větší pozor, a odhadem tak 70-80% (z toho, co jsem pochytil) překladu zase nesedělo. Někdy dokonce tak, že se úplně měnila celá větná skladba, například místo tázací věty „Co má tohle znamenat?“ se psalo „Tohle je divné.“ Nevím, proč tohle mají Japonci zapotřebí (nebo je jim to jedno) a opravdu hodně mi to vadí, protože jinak jsem si hru celkově užil. Aspoň jsem jim to vytkl v Nintendo reportu.

Takže Yuffie se nejdřív dostane do Midgaru, kde chce pátrat po Avalanche, a také má záměr získat nějakou super materii. A aby měla co dělat, tak má k dispozici hned v úvodu dvě minihry. V jedné hledá a sbírá rozmístěné letáky (moc mě nebavila), v druhé hraje interaktivní auto battler Fort Condor, která si mě hned získala a okamžitě jsem investoval pár hodin, abych ji dokončil před vším ostatním, což se mi povedlo. Opravdu jsem se dobře bavil, narozdíl od jejího předchůdce v originálu.  

Teprve pak jsem připojil dalšího člena týmu a spolu jsme vyrazili do Shinry, kde už začalo po všech stránkách poměrně přituhovat. Ještě, že jsem hrál zase na normální obtížnost. Také tamější minihru s devastací boxů jsem absolvoval po několika pokusech v té základní variantě. Hard obtížnost prozatím odkládám, na to nemám odvahu.  

Příběhové zakončení dopadlo obecně zhruba, jak se dalo čekat, a opět to byl hodně kinematografický zážitek, na Switchi 2 moc pěkný. Nicméně v závěrečné animaci mi hra zamezila v cvakání screenshotů. Taková drzost!
Příběh jsem tedy dohrál asi za 15 hodin a vzhledem k okolnostem se nabízí myšlenka, že by se snad mohl chystat i nějaký remake Dirge of Cerberus…? Nevím, ale teď už bych se tomu asi ani moc nedivil.
Tak teď to pokračování hry na Switch 2, prosím.

Sice jsem přišel pozdě na párty, takže už budu jen těžko něco dodávat k záplavě ostatních komentářů (ostatně cokoliv dalšího tady by stejně bylo jen nošení dříví do rozlitého mléka), nicméně na druhou stranu tady (v tento moment) z nějakého prazvláštního důvodu chybí komentář k povedené verzi na Switch 2, takže z jistého pohledu jsem tu i de facto první a jdu tuto skutečnost napravit.  

V prvé řadě jsem rád, že spekulace zmiňující vydání Remaku na konzoli Switch 2 (ještě dlouho před jeho vydáním) se ukázaly být pravdivé, a čekání se mi proto vyplatilo. Co se mi moc nevyplatilo, je vydání hry ve formě game key card, kterou osobně nesnáším, ale protože se hra tohoto objemu nevejde na klasickou fyzickou kartu, tak ji musím trpět. Ale aspoň jsem ji koupil levněji z druhé ruky.  

Hra samotná vypadá na Switchi 2 skvěle (totiž, nemám srovnání s ostatními platformami), hraje se taky skvěle, plynule a rychle; ale díky tomu vizuálu a pohybovému střihu ji spíš vnímám jako interaktivní film, a proto mě celou dobu táhl především místy pozměněný příběh, a nikoliv hratelnost. Taky jsem každou chvíli cvakal screenshoty. K příběhu vlastně přispívají i drobné události z Crisis Core a později Dirge of Cerberus (tedy pokud to chápu správně z toho, co mi hra ukázala).  

Takže dál. Hudba je famózní, ikonické melodie zazněly. Prostředí vypadá úchvatně, slumy a okolí s kostelem jsem si užíval, stejně tak vlakové vrakoviště, Shinru, šplhání v šílených výškách s mrazivým výhledem pod nohama nebo honičky na těžkotonážních motorkách. Postavy jsou takové, jaké by měly být, ale…!  

Hrál jsem s parádním japonským dabingem a hrozně mě rozeštvávalo, když mi titulky psaly něco úplně jiného, než co reálně říkaly postavy (totiž z toho mála, co si ještě pamatuju ze studií...). Tohle mi vlastně vadí ve všech velkých překladech japonských her a i tady to bylo místy jako pěst na oko. Například postava A řekne japonsky: „Pospěš si,“ zatímco titulky píšou: „Budu tam na tebe čekat.“ A podobných příkladů je plno. Tak jasně, normálního člověka to trápit nebude a ani nemusí, ale když už si toho všimnu, tak mě to vytrhne ze sledování hry.
A to ani nezmiňuji výrazy (často vulgární), které z originálu úplně převrací charakter některých postav, což mě bolelo nejvíc. Achich ouvej.

Postupem hrou jsem se snažil plnit všechny vedlejší úkoly, prozkoumával jsem všechno, sbíral všechno, jak to mám ve zvyku. Tím pádem jsem si prošel i přes pár zajímavých miniher, ale jedna z nich úplně vyčnívá nade všemi svou obtížností – a to se týká především ovládání na Switchi 2, jak jsem se později dočetl – házení šipek na terč.
Získat příslušné skóre během 7 tahů se mi podařilo asi za necelé 3 hodiny zkoušení. Páčky joy conů jsou totiž nechutně citlivé a sebemenší výchylka vystřelí kurzor klidně přes celý terč někam na druhou stranu. Z nějakého důvodu se to týká jenom téhle minihry. Inu, sice se mi to nakonec nějakým zázrakem podařilo, ale mnohem později jsem právě narazil na diskuze, kde se toto docela hodně řeší, a hráči tam doporučují používat jiné ovladače k snadnějšímu zdolání této minihry.  

Hru jsem hrál na normální obtížnost bez zvýhodňovacích bonusů, příběh prozatím asi za 45 hodin. Druhé zahrání na hard prozatím neplánuji, přeci jen moc nemám talent na akční souboje, a i tak jsem tady musel občas něco opakovat. Ale osvědčený systém s materiemi mě relativně bavil a jsem rád, že se daly vymýšlet zajímavé kombinace.
Hra mě nostalgicky vrátila do časů mojí střední školy, kdy jsme si původní film pouštěli s kamarádem na hodinách výtvarky a analyzovali jsme skladbu záběrů (a samozřejmě Tifu s Aerith). Tak teď mě zajímá, jak to celé bude pokračovat, i když dneska už to vnímám jinak a střízlivěji (jakože dokázal bych se bez toho remaku i obejít, ale ještě dám šanci rozuzlení)... No, a na ty holky se fakt pořád dobře kouká.
Tak pokračování snad začátkem léta.

EDIT - komentář k DLC: INTERmission.

Herní výzva 2026 – 1. Dohraj hru, ve které do hratelnosti jakkoliv zasáhne jedoucí vlak.  

Nepomyslel jsem si, že bych si ještě někdy pořídil a zahrál nějakého Maria, ale stalo se. Naposled jsem ho hrál jako kluk v těch prvních pixelatých verzích na PC, takže teď jsem naopak sáhnul rovnou po jednom z nejlépe hodnocených titulů na Switch (panejo, příští rok 2027 bude mít 10 let od vydání). Upřímně jsem dostal vlastně to, co jsem čekal. Mario je jednoduše dosti chytlavá skákačka a hračičkování v promyšlených světech, ale zoufale mu chybí zajímavější příběh, který se tady stále veze v těch stejných kolejích bez šance na nějaký zvrat nebo vlastně i cokoliv atypického.  

Bowser zase unesl Peach a hned s ní plánuje svatbu. Cestuje s ní na létající lodi skrze nespočet různých lokací, krade z nich předměty jako přípravu na svatbu (třeba šaty, kytky, jídlo…) a Mario ho samozřejmě pronásleduje, tentokrát s pomocí kouzelného klobouku z kloboukového království. Díky přátelskému klobouku totiž dokáže mentálně ovládnout nepřátele a skrze ně si pomáhat v cestě kupředu. Taky se ten klobouk dá vrhat před sebe, takže je z něj dokonce zbraň, nebo nástroj. A vůbec je takový hodně multifunkční.  

Když to shrnu hodně stručně, tak hra je vlastně o sbírání tuny různě barevných půlměsíčků, mincí a fialových objektů, za něž se odemyká postup dál, anebo si za ně Mario pořídí oblečky, jichž je ve hře asi tak bambilion. Mario stále musí řešit rébusy a hádanky, dostávat se na ukrytá místa a odkrývat cokoliv, co je schované. Musí se vyhýbat útokům, likvidovat nepřátele a bossy, a přitom využívat pomoci ovládnutých bytostí nebo objektů. Třeba hned s úvodním T-rexem je sranda, ale ten nemá k dispozici dost velké pole působnosti a navíc za chvíli zmizí. Podobné je to s každou větší potvorou, třeba se střelou z kanónu. Takže ne se vším se dá do sytosti vyhrát, což je velká škoda. Jinak je ale potenciál slušný, a hlavně velmi variabilní.  

U hry jsem strávil kolem 20 hodin času. Nejvíc se mi líbila plážová oblast s chobotničkami plivajícími vodu, anebo třeba velký hrad. Po titulcích jsem si ještě nějaký čas sbíral všechno možné, odemkl a vyběhal jsem si první post game bonusovou úroveň s několika bossy za sebou bez možnosti vyhealování, ale na druhou bonusovou úroveň už jsem neměl motivaci (mám teprve 301/500 potřebných půlměsíčků). Navíc ty hádanky už se začaly hodně opakovat.
Je to však nápaditá, opravdu nadprůměrná hra a celkem rozumím tomu, proč to lidi baví, princip otevřeného hřiště je taková variace na Switchovou Zeldu, nebo v případě těch těžších miniher něco jako Final Fantasy X/X-2. Akorát to není nic moc pro mě. Rád jsem si zase zkusil takovou skákačku (výzva je výzva), nicméně už se těším na nějaké příběhové JRPG.  

Herní výzva 2026 –  2. Dohraj hru, která je v TOP 20 některého z hlavních žánrů na Databázi her.  

Phantasy Star patřila mezi ty hry, co ležely až někde na samém okraji mého zájmu. Občas jsem si na ni vzpomněl a pak na ni zase zapomněl. Až když jsem akorát před nedávnem o Vánocích (2025) náhodou zapnul Nintendo eshop, tak na mě vyskočila právě Phantasy Star ve speciální edici Sega Ages (krásný název, funguje i pozpátku), co vyšla exkluzivně pro Switch a byla ve slevě. Normálně bývá za cenu nějakých 175 Kč, já ji ve vánočním výprodeji koupil za 35 Kč s využitím několika zbývajících slevových bodíků.
Je tedy velká škoda, že hra vyšla pouze digitálně, podle mě by si zasloužila i vydání v krabičce, ale zase na druhou stranu je to ve všech ohledech spíše drobnější hra. Navazující díly série poté vyšly na Switch v souhrnné kolekci Sega Mega Drive Classics (50 her), kterou jsem si následně také pořídil.  

Překvapilo mě, jak moc pokrokový byl ten první díl ve své době. Relativně živý pixel art s trochou snahy obstojí i dnes, v hlavní roli holka, krokovací dungeony s plynulým pohybem, ukládání kdekoli a hudba, i když omílá dokola stále to samé, kupodivu jde víceméně poslouchat.  

Příběh je úplně klasický a je to jen takové fantasy ve sci-fi kulisách. Slečna Alis přijde o svého bratra Nera, který byl zavražděn tyranským mocipánem Lassicem, jelikož věděl příliš mnoho. Ale před svým skonem ji ještě pověřil úkolem najít silného válečníka Odina (takový uhlazený týpeček), aby mohl být pomstěn.  

Města mají vypadat jakože futuristicky (kupole místo domů), k mobilitě se později odemknou třeba vozítka typu hoverboard, land rover, pojízdný ledoborec nebo robot zajišťující meziplanetární dopravu mezihvězdným letounem (se super animací odletu z planety a příletu na jinou planetu). Střídají se planetární terény (lesy, skalistá poušť a ledovcové pláně) v rámci jednoho hvězdného systému, a samozřejmě všude jsou četné krokovací dungeony s nekončícími chodbami, pastmi a nepřáteli.  

Souboje jsou tahové a vadilo mi v podstatě jen to, že v případě více nepřátel byly mnou působené škody rozprostřené náhodným systémem v zásadě rovnoměrně, takže vždy až do poslední chvíle stále ještě útočili všichni nepřátelé a nikdo ještě zcela neodpadl. Osobně bych byl raději, kdyby se eliminoval nejdřív vcelku jeden, pak teprve druhý, třetí, čtvrtý, atd. Nicméně nejčastěji jsem potkával jednoho nebo dva nepřátele najednou.  

V začátku jsem také zprvu asi dvacetkrát umřel, než jsem přišel na to, že se nemám příliš vzdalovat od své základny. Pustil jsem se tedy nejprve do menšího grindu, abych si postupně vysloužil nějaké levely a peníze na nákup nejlepšího vybavení (ono taky v partě je jenom Alis a až později se parta rozroste na čtyři členy). Ale po tom počátečním zpomalení už to jde dobře.
A tady musím pochválit onen Ages mód, který přidává do hry rychlejší pohyb, redukuje počet náhodných soubojů (kolikrát až celkem drasticky) a zobrazuje přehled o partě, plus minimapku včetně políčkové automapy uvnitř dungeonů, což ohromně zlepšuje orientaci v jinak monotónním prostoru uzavřených chodeb. K dispozici má tato verze hry také jakýsi bestiář, přehrávač hudby, různé vizuální změny v displeji, nebo třeba vysvětlivky k nasbíraným předmětům v inventáři, který je tady relativně malý, ale stále o něco větší než v jiných hrách, a neměl jsem s ním tolik problémů.  

Postavy mají určitou hodnotu many, nicméně ta není nijak moc velká, rychle odejde a je lepší si ji šetřit na občasné healy. Vyloučil jsem proto její užití skrze útočná kouzla, takže ve výsledku jsem celou hru prošel pouze s mlácením či střílením klasickými zbraněmi.
Teprve ve finále u prvního závěrečného bosse se to změnilo a tam jsem se na delší dobu zasekl, jelikož dungeony před ním jsou dlouhé a mně akorát u jeho dveří málem došla mana. V jednom případě jsem ho i porazil, ale pak už jsem neměl energii na teleportační kouzla, což by ovšem zcela znemožnilo můj návrat zpět, takže jsem se musel znovu hecnout z té pozice před bossem, teleportovat se na základnu (tam, kde naposledy použijete oživení v kostele), vyhealovat partu a dobelhat se dlouhými chodbami opět až k bossovi, a teprve pak jsem ho mohl sundat s dostatkem many, přičemž jsem si nechal něco i na teleport zpět. Pak je tam ještě jeden boss, ale to už je spíš formalita.  

Takže co závěrem? Jsem rád, že jsem si mohl tuhle hříčku zahrát. Sice bych se bez návodu daleko nepohnul, ale nebylo to zas tak moc dlouhé, jen ten začátek a závěr mi hru trošku prodloužil na něco přes 13 hodin. Jinak se to hraje celkem dobře a svižně bez nějakých větších zákysů, vypadá to k světu a líbí se mi celá tato edice Ages. Na hru z konce roku 1987 celkem fajnovka a pro Switch jako dělaná.  

Herní výzva 2026 – 7. Dohraj hru, která vyšla v desetiletí tvého narození.  

Octopath Traveler 0 je z hlediska této série velmi unikátní záležitost, která mi připravila řadu příjemných zážitků. Než se ale vrhnu k samotné hratelnosti, musím krátce zmínit souvislosti s vydáním na Switch a také stručné srovnání s jejím původním inspiračním zdrojem, tedy mobilní hrou Champions of the Continent, kterou jsem nehrál.  

Pro zájemce o hraní na Switchi nebo Switchi2 je tento odstavec. Hra vyšla ve fixních verzích pro oba systémy a zatímco verze pro Switch (tu jsem si pořídil i já) se dá hrát i na Switchi2, neexistuje pro ni žádný upgrade pack, takže hra na dvojce vypadá a hraje se stejně jako na jedničce. Rozdíly mezi oběma verzemi jsou jen minimální - rozlišení, rychlost, snímkování a počet stavitelných objektů ve vesničce (vyšší počet je stejně zbytečnost a reálně není moc velká šance k celému využití). Verze pro Switch vypadá jakoby mírně rozostřeně a verze pro Switch2 má ostřejší kontury, ale ze srovnávacích videí se mi stejně víc líbí verze pro Switch, jelikož k celkové estetice, která záměrně rozostřuje zadní a přední plán scenérie, se podle mě lépe hodí. Nahrávací obrazovky by tedy na jedničce mohly být rychlejší, to je pravda.
Stejná situace platí i pro demoverze. Nejprve jsem hrál verzi pro Switch2, ale posléze jsem zjistil, že není kompatibilní s verzí pro první Switch (nedají se do ní převést uložené pozice), takže jsem hrál hru znovu od začátku. Čili na to pozor a předem promyslet koupi té verze, kterou chcete hrát (pro dvojku krabička bohužel vyšla jen jako GKC).
Ke hře se ještě dá dokoupit digitální balík s drobnými bonusy do hry (boost pro zkušenosti a body povolání) plus digitální artbook, jenž se aktivuje na stránce Square Enixu v hráčově účtu. Ale je to ten stejný artbook, co vyšel i v hardbacku v japonské sběratelce (která je mimochodem opravdu fešná a v poličce se mi její přítomnost líbí, ale zase v ní není přiložená hra, ta se musí koupit separátně).  

Teď k tomu srovnání s Champions of the Continent, protože od ní se Nula opravdu hodně liší, ačkoliv přejímá její nejdůležitější součást. COTC je mobilní gacha hra, o níž mnozí tvrdí, že je grindovací, oproti Nule využívá spíše základní systémy; formou updatů je stále rozšiřována a hráč si tam mohl nasbírat až stovku(!) hratelných postav. Momentálně sestává ze dvou rozsáhlých příběhových arců podle kontinentů, z nichž první arc Champion of Orsterra (ta stejná Orsterra jako v jedničce) tvoří veškerý obsah Octopath Traveler 0. Ten druhý se přesouvá do Solistie (ta Solistie ze dvojky), vypráví zcela jiný příběh s jinými postavami, zatím ještě snad není ukončený a jako takový není součástí Nuly.
Nicméně Octopath Traveler 0 celý ten původní arc vzal a zásadním způsobem změnil – postavy zkrouhl ze stovky na nějakých 36, zrušil mikrotransakce a ty nahradil celou řadou vedlejších úkolů, přidal nepřátele, lokace, příběhové linky, hudbu, dabing, zamíchal soubojovým systémem (v boji se teď používají dvě řady postav, takže celkem osm), a v neposlední řadě bylo přidáno stavění vypálené vesničky Wishvale. Prostě paráda.
Snad jen ta převzatá mobilní grafika už dneska působí oproti předchozím dvěma hrám jako smutný krok zpátky, ale hratelnostně a příběhově vše vynahrazuje. Celkově vše odpovídá původní atmosféře obou Octopathů, neboť napsané a zahrané je to přesně tím stylem, na nějž jsou fanoušci jako já zvyklí, takže jsem se do hry bez problému ponořil.

A nyní konečně něco o hře samotné. Hráč si vytvoří jednoduchou postavu a vrhne ji do mírumilovné vesničky Wishvale, která má už za chvilku lehnout popelem, protože místní elitní zlouni prahnou po jakýchsi prstenech moci, z nichž jeden se má nacházet právě ve Wishvale. Krvavý masakr přežije pouze hrstka vesničanů, která se rozprchne do celého světa a na několik let smutné spáleniště zeje prázdnotou. A právě v troskách nasáklých krví začíná hutný příběh hráčova šampiona. Cílem je znovu postupně vystavět vesničku, sehnat zpět staré i nové obyvatele, ale také procestovat kontinent, potrestat záškodníky, odhalit tajemství mocných prstenů a nakonec se postavit i největšímu zlu.  

Z příběhového hlediska je hra poměrně obsáhlá. Kombinuje rovnou několik příběhových linií (vždy po třech) poskládaných z několika dílčích kapitol. Hráč procestuje pevninu, moře, kousíček podzemí i nadzemí. Všude je stále co dělat. Sbírání materiálu na stavbu, otvírání truhel, odemykání lokací a zpřístupňování nových mechanik. Z vedlejších úkolů se především rekrutují nové postavy, a jelikož Orsterra je pořád ta známá Orsterra, ale dřívější, tak je také možné získat i všechny staré známé postavy z prvního dílu, což se mi velmi líbilo a rád jsem je zase jednou provětral.  

Stavění vesničky se jeví poměrně zjednodušeně a není tam moc větvených možností. Vesnička se vyvíjí daným směrem podle postupování v příběhu, takže na zásadnější stavby se vždy musí stejně – postavy se na něčem dohodnou, hráč sežene materiál a stavba je pak automaticky postavena na předem daném místě. Větší volnost přichází až mnohem později, když se dá stavět větší počet obytných domečků a odemkne se i přemisťování unikátních budov.
A do domečků je nutné umístit rekrutované vesničany, z nichž každý nějakým způsobem přispívá k rozvoji – buď daruje hrdinovi nějaké předměty, nebo ovlivňuje produkci předmětů ze záhonků, ze stájí, a tak podobně. Hráč se musí jednou za čas vrátit a vybrat nadílku ve vesničce, případně se zdarma vyléčit nebo ukuchtit nějakou laskominu. Předměty jsou časem lepší a užitečnější.
Například obchodní centrum zajišťuje obchodní vztahy s již navštívenými městy a náhodně prodává jejich unikátní zboží (některé z nich jsou potřeba pro úkoly a jinde se sehnat nedají). Skvělým místem je tréninkové dojo, kam hráč může ustájit své nepoužívané postavy (až 12), aby tam získávaly nějaké úrovně, když zrovna leveluje svou partu kdesi ve světě. Nebo upgrade kostela zajistí odemykání uzamčených truhel. A tak.
Kromě budov se může stavět celá řada doplňků a okrasných prvků, zejména jsem ocenil boosty na příjem expů a bodů do povolání.  

Soubojový systém je v základu stejný jako v dřívějších dílech série (objevování slabin nepřátel, sražení štítu a načasovaný hromadný útok), ale přináší hlavně dvě velké změny.
Tou první je bojová parta složená z osmi postav po dvou řadách. V každém kole bojuje pouze frontální čtveřice, nicméně normálně se mohou postavy v párech vedle sebe libovolně prohazovat, takže když třeba jedna postava vyčkává na příjem bodíků, druhá může útočit naplno. Navzájem se mohou všelijak pasivně doplňovat, čímž vzniká ohromné množství přístupů a kombinací v už tak bohatém variabilním soubojovém systému.
Ta druhá změna spočívá v nastavovaných pasivech, které tu fungují trošku jinak než dříve, a opět tomu všemu přidávají další obří rozměr. Pasivy se tady sbírají jako užitné předměty a přiřazují se postavám jako oblečení. Jenže! Získané body povolání je kromě jiného možné investovat do duplikování již naučených dovedností vytrénovaných postav, hra z těch dovedností vytvoří předmět a jakákoliv jiná postava je poté může na sebe navléknout a také danou dovednost používat v několika slotech (říká se tomu master skills). Wow! Nemám slov. Geniální tah, úžasné!
Ve chvíli, kdy se tato možnost ve hře odemkne (cca třetina hry), nastávají bitevní orgie, syslení bodů, zběsilé levelování, hra s dovednostmi, no prostě totální horečka, při níž mě ohromně začal bavit i grind. Postupně jsem si vycepoval jakési funkční jádro party uzpůsobené zejména k farmení právě těchto JP bodů, kterých je tedy potřeba slušné množství, protože se jimi odemykají jednak volná místa pro ty pasivy, jednak jednotlivé skilly u každé z těch 36 postav (přičemž pouze hlavní hrdina může měnit povolání) a navrch jednu unikátní silnou dovednost či útok přiřazený každé postavě.
Jinými slovy, taktikové se tady mohou velmi dobře realizovat a volnost v přístupu a kombinování absolutně dominuje všemu ostatnímu. Minimálně já jsem se velmi dobře bavil. Škoda, že hra vyšla až nějak tři týdny před koncem roku 2025. Spolu s Xenoblade Chronicles X mi přinesly asi nejlepší herní zážitek.  

Hra je rozsahem pocitově o trošku delší než každý předchozí díl, ale nevadilo mi to. Jen je více zaměřený na lore Orsterry a všechna ta falešná božstva, která už moc nemusím. Více mě bavily počáteční příběhové linie s trojicí psychopatů, jejich bažení po prstenech, a později mě více zaujaly politické čachry mezi královstvími, různé pikle a zrady, nájezdy armád a podobně. Ale finále zase nabídlo na pohled pěkné, nápadité lokace.
A závěr je zase něco úžasného. Sice se mi nějak podařilo přeskočit normální ending a spustil se mi true ending, ale to jsem posléze napravil, protože hra umožňuje dobrat se k oběma libovolně. True ending je totálně epická záležitost. Svrbí mě to všechno vypsat, ale ne, nesmím.
A po odehrání obou se zpřístupní ještě dobrovolný superboss, který mě však během chvilky rozsekal na cucky i přes všechny moje nastavené ochrany. Tak toho si možná dám někdy jindy, pokud bude chvilka a chuť. Hra je mimo tuto část však poměrně vstřícná a kolikrát se dají vymýšlet úplně bombastické buildy, s nimiž lze během chvilky odpařit vše, co stojí v cestě.  

Octopath Traveler 0 dělá čest svému názvu. Postupoval jsem pomalu, vychutnával si farmení bodů, vše jsem prozkoumával, interagoval jsem s NPC s cílem obrat je o všechno, co měly u sebe, rekrutoval jsem vesničany i všechny postavy do party, plnil jsem všechny vedlejší úkoly, stavěl vesničku a poslouchal jsem u toho známou líbeznou hudbu i skvělý japonský dabing. Bohužel mi hraní na chvíli přerušilo DLC k Legends Z-A (jakkoliv mě taky bavilo), a i když jsem neměl vždy tolik času na hraní, těšil jsem se na návrat do Orsterry a prožívání dramatických osudů.
Upřímně doufám, že se bude zase někdy pokračovat, protože Octopath se pro mě stal velmi jednoduše milovanou sérií.

„Marvelous!“

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 145 hodin
Všechny postavy a jejich interakce komplet 36/36
Všechny skilly všech postav na max
Všechny vedlejší úkoly (kromě superbosse)
Všechny upgrady ve Wishvale 
Všichni minibossové a truhličky komplet

Jelikož se původní hra Legends: Z-A o rok opozdila a vyšla až letos (říjen 2025), tak si zřejmě vedení řeklo, že by bylo dobré vydání DLC uspíšit, a proto jej k překvapení všech přesunuli z konce února následujícího roku zpět na první polovinu prosince 2025. Je to obsahem poměrně bohaté rozšíření, stále je co dělat a z porážky nejtěžšího bossfightu bude mít každý hráč radost, ale závěrečnou cílovou rovinku v post game zkazili úplně zbytečně nejhorší možnou mechanikou náhody (se kterou se naštěstí budoucí hráči nebudou muset potýkat ve chvíli, kdy se otevře Home, anebo se spolehnou na čilé tradování).  

Ale postupně. Rozšíření přidává do hry tzv. Hyperspace pokédex, jehož součástí je 132 dalších (již známých) Pokémonů, k tomu asi 27 starých i nových mega evolucí (z nichž v tuto chvíli některé ještě nejsou kvůli budoucím eventům dostupné) včetně Hoenn weather tria. Rozhodně cením, že rozšíření nabídlo chycení všech dříve těžko dostupných legendárek z 6. generace, kde ústřední protagonista Hoopa vězel zamknutý jako džin v lahvi až doposud. Ty ostatní se horko těžko dostávaly i do Switchových her, ale vždy spíš jen tak mimochodem, nebo také jako odměna v Home (Magearna), což nemělo ten správný efekt. A samozřejmě je paráda, že Hoenn trio si uchovalo své primordial evoluce, a i pár novějších legendárek dostalo taky své nové mega evo (Zeraora i Magearna evo tady vypadají celkem k světu), a to skrze vedlejší mise. Mise se celkově rozrostly z původních 119 rovnou na 200, k nim přibyly tři speciální.  

Příběhově to není zas tak špatné. Ansha, dceruška jedné známé postavy, má Hoopu, který dokáže cestovat mezi prostorem, a tak se najednou ocitla na střeše hotelu v Lumiose s cílem vypátrat a chytit jednu silnou legendárku. K tomu jí samozřejmě dopomůže tým MZ, ale ten má taky najednou co dělat s prolínajícími se dimenzemi a musí odvrátit další nebezpečí hrozící celému Lumiose a možná i celému světu, takže se hodně cestuje do bublin hyperspace dimenze, kde se zhmotňují jakési alternativní výseky města s bílošedou patinou. Lumiose samotné mě tam nijak extra nebavilo, ale kochat se městem stejně moc nejde, protože odtikává časomíra, po níž se hráč automaticky vrátí zpět, a tím pádem má co dělat, aby posplňoval podmínky, za něž získává body potřebné k postupu dál, a také hyper berries. Je fajn, že jsem konečně pro ty bobule našel nějaké využití, dá se z nich totiž craftit materiál (donuty) různého druhu a zaměření usnadňující pobyt v dimenzi.  

O donutech to vlastně celé tak nějak je – Ansha vyrábí donuty, které posilují schopnosti Hoopy, a Hoopa je sežere a boostem otvírá náhodně rozmístěné trhliny pro hráče. Postupně se odemykají lepší možnosti pro craftění lepších donutů. Delší časomíra, vyšší levely (protože v dimenzi mají Pokémoni level třeba až 200), konkrétní pasivy pro danou instanci (boost elementu do útoku nebo naopak do obrany, vyšší šance na různé předměty, shiny, chytání, vyšší výskyt příšerek, atd atd.), bohužel zrovna ty pasivní atributy se generují náhodně, což nedělá moc velkou dobrotu. Celkově je kombinace autosave + RNG v této hře dosti nepřejícná. Mizí z toho hratelnost a přichází nelítostný grind, ale o tom více za chvíli.  

V dimenzích se vlastně nachází vše, co hráč potřebuje – tedy nové Pokémony. A protože mají kolikrát o dost vyšší levely, musí se nějak srovnat i level vlastní party, což se taky děje skrze ty donuty. Donut přidává partě instantně fixní levely navíc po celou dobu trvání trhliny, takže základem úspěchu je postupovat v příběhu tak, aby se krok za krůčkem zvyšoval level party natolik, aby se nakonec mohla měřit i s těmi nejsilnějšími (obvykle s mega evolucemi). Bojovat proti takovým je radost i teror, podle toho, jak má hráč schopnou partu i zručnost sám v bitevní vřavě uhýbat útokům. Tentokrát jsem už rezignoval na klasické předměty věnované svým Pokémonům a rovnou jsem všem v partě rozdal mega kameny, abych zvýšil bojeschopnost, protože souboje jsou už kolikrát dost výzva.
Nejen, že jsem mnohokrát sám umřel během souboje, ale taky jsem občas nedokázal dávat takové poškození, aby se to stihlo během časomíry. Naštěstí je hra poměrně shovívavá a během bojů nabízí i záchytné checkpointy, takže hráč nemusí vše začínat od začátku… totiž, až na finální souboj, kde nic takového není. Tam jsem musel opakovat celý boj stále dokola, než se mi podařilo se s tou zelenou potvorou vypořádat. A to ani nemluvím o šíleném množství bodů, které bylo nutné nastřádat, abych se za ní vůbec dostal. Ale podařilo se a byl to upřímně nejtěžší pokémoní souboj, který jsem kdy absolvoval a kdy jsem si ze srdce přál, aby byly ty zatracené souboje zase tahové, jak to mám rád.  

No a po finále přišla post game spolu s novou mechanikou (spíš teda staronovou), která se zove special scan. Pokud pominu nutnost některé pokeše vytradovat k vývinu (třeba Feebas), pak druhý atypický způsob, jak se dostat k vzácnějším kouskům, je použít tenhle scan, který se vždy po nastřádání bodů jednou aktivuje v kanclu u mafiánského bosse Corbeaua (několik legendárek, Frigibax linie, Porygon linie a Rotom), a pak se musí znovu sbírat body na další scan. Scan může najít trhlinu s chybějící legendárkou nebo s ultra vzácným Pokémonem, ale většinou najde jen „odpadní“ trhlinu (s nepotřebnými Pokémony). Aplikuje se na mapu a vyznačí na ní místo s takovou hezčí trhlinou (mapa je jinak stále posetá vyznačenými trhlinami a každá trhlina ikonkami prezentuje, co se v ní nachází za příšerky, a pokud jsou ikonky zašedlé, tak zrovna chybí v pokédexu).  

Jenomže tady právě přichází ten kámen úrazu. Nelze žádným způsobem ovlivnit výsledek scanu, a ten výsledek je skrytě definován přesně v tom momentu, kdy hráč dosáhne na možnost provést scanování skrze nasbírané body, což se stane ještě někde v předchozí trhlině před návratem do skutečného Lumiose, jinými slovy nelze těsně před scanováním uložit hru a zkoušet opakovaně RNG s cílem změnit výsledek scanu. Protože tento scan, to je (v mém případě) cca jedna legendárka z 10-15 úplně zbytečných generických instancí, které je poté nutné tak jako tak absolvovat (aspoň z nich padají vzácné předměty pro vývin, třeba Auspicious armor nebo Malicious armor pro Charcadeta, ale stejně...). Ach jo. Jenom na tomhle jsem strávil posledních 30 hodin ze 70, abych pochytal posledních 5 legendárek a Rotoma. Rotoma jsem stejně nenašel a nakonec se mi ho s někým podařilo vyhandlovat v tradu za Gimmighoula. Blažení jsou ti, kteří budou mít k ruce zpřístupněný Home, jinak je čeká nekončící grind, grind, grind.
Inu, tím pádem mám pokédex i všechny vedlejší mise konečně komplet, takže dohráno a teď už si budu maximálně tak grindovat v online pvp nové kameny a vyhlížet čerstvé eventy (kdepak je mega Garchomp Z? EDIT: už je doma!).

Mimo special scan mě hra bavila včetně vedlejších misí s ostatními legendárkami. Za příběh jsem ochotný dát slušné hodnocení, ale za ten scan zase strhávám. Takže nakonec asi takový mírný nadprůměr, a to jsem možná ještě štědrý (ale když se blíží ty Vánoce...).
Jo, celkově většina těch vedlejších misí je tak na 3-5 minutek, ale najde se pár chuťovek, co mi daly zabrat, třeba 133 (řetěz soubojů s galarským Farfetch’dem proti těm kantonským kachnám), nebo ze stejného ranku souboje finálních evo startérů proti typově zvýhodněným protějškům). Čili pro tento rok mám konečně vypokešováno. Myslím, že kdo kdy chtěl v Pokémonech nějakou větší výzvu, tak ji tady má.
Zajímavé na tomto rozšíření je také to, že se jím doplnil kompletně celý national dex napříč všemi hrami určenými na první Switch, takže se ten pokédex dá složit z různých switchových her - tedy kromě Spindy z BDSP, který se kvůli chybě s procedurálně generovaným vzorem nedá přetáhnout do Home.

Netuším, zda se mám těšit na příští titul Champions, nebo si raději zahraju blížící se Pokopii (vlastně tu asi určitě, fan-teorie z temného pokémoního postapo mě totiž silně navnadily), ale za rok-dva by měla každopádně přijít generace 10, první mainline hra bez zátěže prvního Switche, na což jsem nejvíce zvědavý.
 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Původně jsem neměl v plánu pouštět se do her s gacha prvky, ale když zrovna člověk nemá moc času, pak i taková hříčka tohoto typu přijde vhod. Trošku jsem byl i oblouzněn nostalgií z Pokémon Shuffle nebo Picross, které už na dnešní konzole nevycházejí, ale před nějakými 10 lety jsem je pravidělně hrával asi po dobu dvou-tří let, než se mi je podařilo dohrát. Friends je ale po vzoru dnešních mobilních her už někde jinde.
Na první pohled líbivá, roztomilá hra s přemírou aktivit, nicméně pod tím naleštěným povrchem se skrývá vlastně jen vyprázdněná slupka, která toho zas tak moc nenabízí, rychle unaví a hráč má pocit, že cenovka hry by měla být někde na třetině aktuální částky. Tento komentář proto budiž hlavně varováním.  

Hrál jsem na Switchi2, kupoval jsem kompletní bundle. S velkým sebezapřením jsem stáhl digitální verzi, hra kombinuje tlačítka a dotykovou obrazovku. Oběma způsoby se hraje dobře, dá se u toho pohodlně sedět nebo i napůl ležet třeba na gauči a zprvu byl celkem fajn pocit se u toho po dlouhém dni uvelebit, i když hra působí dojmem, že je určena pro ty nejmenší.
Hráč se ocitá v městečku Think Town a z nějakého důvodu má obří zamotanou kouli textilních vláken, což je potřeba rozmotat, a to rozmotávání se děje prostřednictvím široké škály nejrůznějších miniher s omezeným časem. Vždy to jsou tři náhodně vybrané sety miniher a na každý set připadne jedna minuta času. Prvních několik úrovní působí zcela primitivně, ale jak se hráč vyšplhá na úroveň 8-9 (maximum), tak už pořádně přituhuje. Doteď jsem nepřišel na některá možná řešení.  

Minihry jsou všelijaké a je jich tu na 50 druhů, ovšem nejhorším nepřítelem je ta časomíra. Nedokážu už asi posoudit, které z nich mě potrápily nejvíc, zato si pamatuju hodně obměňovaných motivů – hádání tvarů, běhání v bludišti, práskání balónků, spojování článků, porovnávání počtů, umisťování předmětů na správné pozice, doplňování obrazců, bourání kamenů a podobně.
Za minihry hráč dostane nějaké náhodně zvolené klubíčko nití (podle typového pokémoního elementu) a klubíčka se potom vhodí do automatu, který vyplivne nějakého náhodného poké-plyšáka. Pokud hráč dokázal získat za lepší výsledky kvalitnější klubíčko „pretty,“ pak má ještě určitou šanci, že mu automat daruje jednoho plyšáka navíc. No a ty plyšáky si buď může nechat pro vlastní sbírku či na výzdobu pokoje, anebo je lze třeba darovat někomu dalšímu ve vedlejších misích, za což dostane nějaké body „přátelství“ a nábytek (haha).  

Jelikož je hra v podstatě nekonečná a nemá žádný realistický cíl, tak jsem si jako dohrání stanovil splnění všech vedlejších misí (kromě několika denních, co se stále opakují) a získání plyšového Koraidona a Miraidona, kteří mají v základu šanci na získání pouhé 1%. Což by byla s náhodně generovanými odměnami čirá šílenost.
Naštěstí jsem přišel na malý exploit, který umožňuje Switch2 skrze redownload save file z cloudu, takže když jsem nedostal, co jsem chtěl, stačilo znovu stáhnout save file a zkoušet štěstí opakovaně. Hru jsem takto zakončil asi po 20 hodinách, nicméně musím konstatovat, že už v půlce začala být hra i se všemi minihrami poměrně repetitivní.

Vadilo mi, že se musím zbavovat mých těžce vydobytých plyšáků, když jsem je dával obyvatelům Think Townu, přičemž výměnou jsem dostával jen pofidérní poličky nebo pelechy, a k tomu body přátelství, jejichž vymaxování na úroveň 10 mi nedalo vůbec nic na oplátku. Celkově se mi zdá, že se mě hra nesnaží ničím ohromit a udržet mě u ní.
Pokédex čítající 150 plyšáků je nazvaný jen jako Katalog; dekorování pokojíků je možná roztomilé pro děti, ale jinak kompletně zbytečné a maximálně se to tak dá někomu ukázat přímo na obrazovce. Veškerý obsah se tedy točí pouze kolem miniher a sbírání plyšáků, což je samo o sobě dost o ničem.
Nějaké zakončení vedlejších misí nebo rámcová zápletka tu prostě není. Přitom by stačilo trošku víc poladit obsah, navrhnout odměny a přidat něco, co bych jako hráč ocenil - třeba vilu na kopci plnou mých vzácných plyšáků, kterou bych mohl sdílet s internetem. Bohužel, takhle celá hra vyhnívá do prázdna, škoda mluvit.
A ta přemrštěná cenovka tomu taky nepomáhá, křičí z toho cash grab.  

A jak se zjistilo, cash grab tomu sedí naprosto přesně, protože – světe, div se – Pokémon Friends je kompletně přesnou předělávkou dřívější mobilní hry stejného vývojářského studia Wonderfy s názvem Think! Think! Game for Kids. A když píšu „přesnou předělávkou,“ myslím tím i všechny dodané rébusy přejaté na chlup 1:1, jen místo původních neurčitých postaviček jsou tam Pokémoni (například místo žabiček tam sedí Froakie).
Více v tomto videu.
No, tak takhle teda ne, The Pokémon Company. Přestaňte prznit pokeše podprůměrnými rychlokvašky a dejte jim konečně důstojnou podobu, kterou si i spin-offy zaslouží (jakože už by to zase něco lepšího chtělo). Logické rébusy jsou fajn pro přemýšlivé nadšence, ale to samotné nestačí. Uvidíme, co přinesou Champions a já budu doufat, že do té doby nebudu muset řešit další mrtvolu v domě.

Jedna z těch menších her, které jsem si pořizoval jen díky prvnímu letmému pocitu, že to vypadá „celkem hezky.“ A taky to vyšlo od Super Rare Games v krabičce na Switch. Čas od času si od nich něco koupím a schovám si to na hektičtější časy, kdy si nemohu dovolit hrát něco většího, a to pak jen uždibuju z backlogu. Ta chvilka se naskytla teď před koncem roku – a co je to teda zač?  

Svět Terra je obydlen fantaskními bytostmi, z nichž nejpočetnější jsou antropomorfní zvířata spolu s lidmi. Jako zdroj energie pro každý malý i velký spotřebič slouží magické krystaly, které se normálně sklízejí na polích venku, ale ty najednou nejsou, zmizely. Takže společnost je náhle na pokraji zániku, tím spíš, že se stupňují útoky mechanických robotů. Mágové přicházejí o svou živnost také, a někdo s tím bude muset něco udělat. Ten někdo je pochopitelně hráč a jeho parta herních postav.  

Není možné si vybrat nebo vytvořit vlastní postavu. Místo toho se podle příběhu ovládá nejdřív jedna postava, pak další, pak už dvě dohromady, a tak dále, až je jich nakonec celkem šest, a hra je zvláštním způsobem míchá do soubojů. Vždy jsou tři postavy bojové (ty jsou neměnné) a tři podpůrné, a ty podpůrné se pokaždé náhodně smíchají s těmi bojovými, čímž vytvoří bitevní dvojici, a tím dochází ke vzájemnému ovlivňování elementálních bojových kouzel. Ale spíš to funguje jako takové „rozšíření“ seznamu kouzel pro každou z bojových postav.  

Souboje jsou poměrně dost jednoduché (tahové se zobrazenou posloupností útočníků), cílem je srazit štít nepřátel (řadoví nepřátelé mají tři body štítu a bossové kolem 6+) a poté je dorazit (obyčejný útok strhne jeden bod, zvýhodněný účinný dva body), jelikož bez štítu už jsou namydlení, a hlavně je to výrazně zdrží v dalším tahu. Pak už hráč jenom střídá individuální a plošné útoky. Je to opravdu jednoduché, ani žádná výzva se nekoná, expy naskakují rychle (sčítají se a pak přibudou najednou v kempu po vyspání).  

Problém je, že tahle hra má vcelku pomalé tempo, nezajímavé ploché postavy, nepříliš zajímavý svět i zápletku (s ještě horším rozuzlením), hromadu zbytečných vedlejších úkolů bez řádné odměny (když už, tak možná nějaké drobné, ale fakt jen drobné) a nakonec mě zklamala i průměrná grafika (2D pixelové postavy + nic moc 3D svět) s průměrnou hudbou. Snad nikdy jsem nehrál průměrnější hru, než je Terra Memoria. Mám sotva pár hodin po dohrání a už jsem stačil zapomenout jména většiny hlavních postav. Za 3 dny už ani nebudu vědět, o čem hra vlastně byla.

No, nějak se mi podařilo posplňovat všechny ty vedlejší úkoly, ale trošku toho lituju, protože mi to vlastně prakticky nic nedalo a hru mi to natáhlo asi na 15 hodin. Zábavnější byly jen některé souboje s bossy, občasné puzzly a možná stavění vesničky, a jinak je to celé jen o proběhnutí mapy a vysbírání upgradů pro postavy (na konci měly postavy level kolem 80).
Nakonec ta hlavní zápletka se vyřešila vlastně jen tak mimochodem a hráč má spíš jakože zjistit něco víc o každé z těch šesti postav, ale upřímně mi bylo zcela jedno, kdo má co za osobní problém, protože k osobnostnímu růstu kohokoliv v partě stejně nikdy nedošlo.

Hru jsem hrál na Switchi2. Asi dvakrát hra zamrzla na loading screenu a doteď mám před očima podivně trhanou animaci pohybu. Pokud chcete nějaké kratší, opravdu nenáročné RPG, pak to klidně zkuste, ale jinak bych za sebe doporučil neztrácet s hrou čas.

Turista vystoupil z vlaku, vyšel před nádraží a hned se dal do řeči s cizí atraktivní dívkou, která ho zmerčila a líbezně oslovila. Slovo dalo slovo a cestovatel se nechal zlákat, aby s ní odešel strávit noc do zvláštně zastrčeného hotelu nedaleko. Jelikož hormony mládí pracují, dalšího dne byl navíc uvrtán do místního Battle royale.
Začátek mého herního příběhu je jako vystřižený z pera asijského mainstreamového autora; pokud jste viděli třeba korejský seriál Bargain, pak jste si možná všimli několika podobností s atraktivní dívkou a zastrčeným hotelem, seriál však příběh obohacuje o přepadení turisty a vyhrocený plán odebrat z jeho těla drahocenné orgány, což tedy ve hře zrovna jako na potvoru chybí.
Vskutku, herní hotel Z je podivnost sama o sobě, ale ne tak moc velká podivnost, aby se v něm proháněly krvelačné gangy po boku kupců orgánů. Jednou velkou podivností je dlouhověký obr AZ a jeho černá kytička, Pokémon Floette.  

Pokémon Legends Z-A pokračuje ve vlastní osobité pokémoní sérii. Tentokrát jsme v regionu Kalos, pět let po událostech z her X a Y, konkrétně v hlavním městě Lumiose City, jež prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. A bohužel, za jeho hranice se hráč nikdy nedostane (schválně se po ukončení tutorialu zkuste vrátit na nádraží a odjet pryč). Ne, Lumiose se stalo pastí a nechce pustit, podobně jako jáma v Písečné ženě. Ale aspoň si tu můžeme hrát na Spider-mana a běhat po střechách, lešeních a temných uličkách, a bojovat po nocích s běsnícími monstry. Což je v podstatě celý popis hry v kostce. Ale dobrá, rozvedu to.  

Druhý díl Legends tedy omezuje pole průzkumu, dokonce zachovává třeskutou absenci skákání hlavní postavy z prvního dílu, ale naopak hru ozvláštňuje retro zážitkem právě šesté generace – mega evolucemi. Mega evoluce je takový ten dočasný typ evoluce, co se dá použít pouze v boji, někteří šťastní Pokémoni ji mají dokonce hned ve dvou různých verzích, občas jim i mění typové zaměření a prostě je to víc cool, silnější a samotný vývin vypadá jednoduše efektně. Hra sice nepředstavila žádné nové Pokémony, nicméně to vynahrazuje zcela novými 26 mega evolucemi (3 z nich lze získat exkluzivně pouze v oficiálním ranked online pvp žebříčku Z-A Royale. Prvním z nich je právě teď, kdy toto píšu, v aktuální sezóně Greninjite) a dvěma novými formami stávajících Pokémonů (uvidíme, s čím ještě přijde DLC). Pokédex má prvotně ve hře prostor pouze pro 230 Pokémonů, což je téměř o 10 méně než v Legends Arceus, ale taky už má svůj vlastní mega pokédex!

Soubojová mechanika v podstatě zůstala podobná. Pokémon bojuje a spolu s hráčem mohou oba schytávat zranění. Pokud si hráč nedá pozor na svou postavu, tak to znamená KO a teleport k poslednímu navštívenému pokécentru. Jako startéra si na začátku vybere jednoho z tria Chikorita, Tepig a Totodile, kteří se nakonec také dočkali vlastní mega evoluce, a je to po 25 dlouhých letech paráda vybrat si jako startéra právě Totodila nebo Chikoritu.
Během klasických soubojů se poté nabíjí mega ukazatel a po jeho naplnění lze kdykoli spustit mega evoluci pro kohokoliv ze svého šestičlenného týmu, pokud má onen Pokémon svůj adekvátní mega stone. Po vyprchání mega evo se dá mega ukazatel opakovaně nabít a spustit znovu.
Během soubojů s mega bossy je pak ještě nutné sbírat mega úlomky vypadávající z nepřátel po úderech. Celé to působí poměrně dynamicky a akčně, takže hráč ani nemá moc možností se nudit.
Také je dobré zmínit návrat alfa Pokémonů, kteří přidávají na variabilitě příšerek a během hráčových nízkých úrovní se stávají obávanou hrozbou.

Díky mega evolucím se však naskytla další výhoda – Pokémoni teď mají prostor na předměty, takže jim konečně trenéři mohou něco vrazit do držení a zajistit si nějaké přilepšení, pokud zrovna není po ruce mega stone.
A odkud se ty mega stony berou? Většina nákupem za peníze, či výměnou za mega shardy (které se povalují po městě a je možné je likvidovat jako rudu pro sběr), několik z online pvp bitev a zbytek porážením příběhových mega bossů. Způsobů je tedy víc a hráč je bude spíše získávat postupně přirozeným postupem.

Co plnění pokédexu? V Legends Arceus šlo získat přímo ve hře všechny Pokémony chytáním, tady to úplně nejde. Asi pět Pokémonů je nutno vyměnit pro vývin. Plus pár dalších s vzácnějším výskytem, pokud na ně hráči během hry nenarazí. Ale například Geodude linie tu zcela chybí, takže Golem ostrouhal. Potěšilo mě, že pár dalších startérů je ve hře k dispozici a je možné je pochytat, některé z nich až v post game na vysokém levelu.

Graficky bych hru označil za průměr, ale především kvůli tomu, že město vypadá tak nějak všude stejně, málokdy dokáže překvapit něčím novým a rychle se okouká, je monotónní. Modely postav a příšerek ale působí celkem živě a na některé je i radost pohledět. Například detektivka Emma se díky jejím polovičním přednostem okamžitě stala meme materiálem, mega Starmie hvězdou (doslova) pokémoního světa a Chikorita zřejmě zažívá svou druhou mízu.
Škoda těch opakujících se textur na barácích (údajně bylo dataminingem zjištěno, že prvky na domech byly minimálně v úvodní oblasti úplně zredukovány, aby hra lépe běhala na konzoli). Na Switchi2 jsem však nezaznamenal žádné technické poklesky, což je oproti prvnímu Switchi příjemná změna, celkově jsem si na něm hru užil.  

Co dál? Město je plné překážek. Na některé je třeba povolat Pokémony, jiné se musí překonat vzduchem (obvykle skokem ze střechy), jelikož se postupně odemyká lepší mobilita – tedy kotoul a krátké zhoupnutí ve vzduchu. Případný ošklivý pád ze střechy na zem je zmírněn mobilem postavy, jenž je ovládán pohotovým Rotomem. Všude se něco povaluje a je dobré sbírat kde co, mnohokrát se dá leccos použít jako měna pro získání důležitých předmětů.  

Také se vrací střídání dne a noci, což je většinou fajn a někdy na pěst. Na pěst tehdy, když jste zrovna udolali silného Pokémona, kterého chcete chytit, ale ouha – během házení pokéballem se zrovna mění noc na den vizuálním předělem, takže přijdete o pokéball i o Pokémona, který se buď změní na jiného, nebo dojde k jeho respawnu.
Každopádně ve dne můžete chytat ve vyznačených zónách příšerky (zóny časem přibývají), a v noci zase v jiných zónách bojovat proti dalším trenérům, získávat skóre a za skóre povolenky k souboji s bossy žebříčkových ranků soutěže Z-A Royale (která ve skutečnosti neobsahuje všechna písmena abecedy, ale jenom několik vybraných, což možná někteří hráči ocení, protože to výrazně ušetří čas, ale mě to příliš nepotěšilo, takže za to strhávám body).  

Vedle relativně zábavného gameplaye (tady záleží na tom, jak moc to komu sedne) se mi docela líbil i příběh a implementace některých známých postav, což dohromady dokonce mírně zlepšilo můj nemastný pocit z předchozích her XY.
A jak se mi hrálo? Na začátku jsem si vybral Totodila, který se ukázal být vhodnou volbou. Prakticky celou hru jsem prošel výhradně s ním a sypal jsem do něj všechny zkušenosti, což mi pomohlo zejména v závěru hry.
I když byl často overleveled, stejně dokázal sem tam schytat pěknou pecku a KO. Asi ve třech případech jsem proto musel měnit Pokémona během soubojů s mega bossy (typicky typová nevýhoda). A teprve ve finální fázi už jsem měl co dělat a bylo nutné oživovat pomocí léčiv.
Během postupu hrou jsem plnil i všechny vedlejší mise (dohromady 119), nicméně až v post game je možné odemknout pár posledních a taky se tam hra mění v grindfest (těch pár přeskočených ranků během hry se najednou objevilo tady, a to všechny najednou), což mi nebylo moc po chuti. Po splnění všech vedlejších i hlavních úkolů jsem se pustil i do online ranked pvp (čtyři hráči v aréně proti sobě), což je někdy docela mela a sranda. Nejprve kvůli exkluzivnímu Greninjitu na ranku K, pak jsem se ale hecnul a dokázal jsem se vyšplhat až na A, kde vítězoslavně končím hru a ještě se zřejmě v budoucnu vrátím pro další odměny.
Je pěkně vidět, že co jsem vytýkal PLA (absenci online pvp), tak tady nemusím a budu doufat, že komunita hru udrží při životě déle než jejího předchůdce Arceuse. A budu ještě vyhlížet DLC.
Taky jsem neodolal a pořídil jsem si hromadu objednávkových bonusů ke hře z celého světa, třeba figurky, lampu, deštník, piny, odznáčky, holo samolepky, stojánky, pouzdro, artbook, guidebook + další merch, a taky tři herní japonské magazíny. Eh.
Jinak příběh jsem dohrál cca za 35 hodin a komplet asi za 50.
EDIT: Ok, věnoval jsem se tomu ještě mnohem víc i potom, abych zkompletoval další věci, ale už nejsem schopen říct, kolik reálně hodin navíc v tom mám.

Na úplný závěr si ještě dovolím zmínit poznatky plynoucí z druhé části Teraleaku těsně před vydáním hry:
Game Freak skutečně původně plánoval jako druhý díl Legends Johto (dokonce ve dvou verzích) a pak z nějakého důvodu otočili, popřeházeli priority a změnili region na Kalos, zatímco spekulace se stále ještě točily kolem Johta. Ostatně obrazy upozorňující na Johto zatím smutně mlčky sedí někde na stěně v Detektivovi Pikachu Returns.
Za rok-dva už tu snad konečně bude generace 10 a podle všeho se máme na co těšit; jako vážně, snad. Nicméně ještě zajímavější budou ty další hry a lineup do roku 2030 (měl jsem tu teď o tom delší text, ale radši jsem to pak smazal. Prostě kdo ví, ten ví). A já budu doufat, že to v Game Freaku zase nějak nezmotají a neseškrtají. Tak.  

EDIT: Komentář k DLC zde.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50 hodin včetně post game
Pokédex 231/231, Hyperspace pokédex 132/132, Mega pokédex 93/93 (včetně DLC)
Všechny vedlejší úkoly komplet
Mega Zygarde + Eternal Floette
+Edit o pár hodin později:
Mable's research komplet 50/50
Colorful Screws komplet 100/100
Všichni dostupní mega Pokémoni Alpha

 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Takže i já jsem naskočil na vlak Trails her, nyní v pěkně vypadajícím remaku první hry celé ságy, a zároveň tedy i do prvního dílu pomyslné trilogie Liberl arcu (podle stejnojmenného království). Zatím ještě nejsem rozhodnutý ohledně mého hodnocení. Hra má svoje dobré i horší momenty a stejně jako u Xenoblade Chronicles, i tady to vypadá, že je potřeba mít zážitek z dalších dílů, abych mohl získat optiku příběhového celku. První díl na mě působí váhavě a spíš jako zdlouhavé seznamování s postavami a světem.
Před vydáním hry jsem také odehrál demo s celým prologem, přenesl jsem si z něj uložené pozice do plné hry, a zakoupil příjemný upgrade pro Switch2 za pouhých 25 Kč.  

Ústřední zápletka sleduje rodinku Brightů. Mamka už není, ale je tu oddaný otec Cassius s dceruškou Estelle, která v mládí získá adoptovaného bratříčka. Nevlastní sourozenci Joshua i Estelle se o mnoho let později ucházejí o pozici bracerů, což je taková pořádková organizace, jejíž členové plní zakázky s cílem pomáhat občanům v nouzi, a zároveň tím oba následují stopy svého otce, elitního bracera, jehož zná prakticky celý svět. Během bohatého prologu se hráč seznámí s domovinou obou sourozenců a plní úkoly ve městě i okolí, aby poté vyrazili na cestu do dalších regionů. Cestou se seznamují s dalšími postavami a nabírají další členy do party, která je ale často (možná až příliš) proměnlivá.  

Přiznám se, že příběh mě po většinu hry moc nebavil. Nic nikam pořádně nevedlo a vše se v podstatě točí jen kolem plnění zakázek. Záhada z konce úvodního prologu se vlastně ani nijak uspokojivě nevyřeší a celý příběh skončí ve chvíli, kdy se konečně začne něco zajímavého dít, což je ale až úplně v samotném závěru. Záporných postav je jen pár a ti zdatnější řadoví nepřátelé mají na obličeji generické masky, takže obličejové mimiky si hráč příliš neužije. Zajímavější je ono spiknutí na úrovni deep state, jenže než na něj dojde, tak je většina hry pryč. Tempu hry neprospívá ani způsob košatých konverzací a zdlouhavých cutscén, kde odhadem 80% působí jako odklikávací vata. Plnění bracerských zakázek považuji za tu zábavnější část hry, i tam je to však padesát na padesát, zda to bude hráče bavit, protože leckdy jsou to generické úkoly typu dones a zabij (taky záleží na tom, jak koho baví souboják), a jindy zase běhání z místa na místo, hledání něčeho a opět košaté mluvení s NPC postavami.  

Musím ale pochválit skvělý dabing (bohužel neúplný), který enormně přispívá k charakteru postav. Zejména pak úvodní duo, naivka Estelle a ještě více pragmatický Joshua, jenž je k mému velkému překvapení dabován herečkou Natsumi Fujiwarou, která má ohromný výrazový rejstřík (třeba Damian Desmond ze Spy X Family nebo Ult z Pokémon Horizons, plus spousta dalších postav z anime i her). A Joshua s jeho chladnou invencí a bystrou dedukcí zní skrze její hlas neuvěřitelně cool. Joshua je podobou i charakterem vlastně takový druhý Sasuke, a stejně jako on se postará o jeden stejný zvrat jako v Narutovi, což je docela vtipné. Jen díky tomu jsem vlastně zvědavý, jak se zápletka bude vyvíjet dál.  

No a teď ten souboják. Ve hře se dá přepnout z akčního na tahový. Akční mi vůbec nevyhovoval a zpočátku mi každý souboj trval hodně dlouho, tím spíš, že postavy ještě byly slabé a z akčního souboje se stalo jen jakési pižlání nepřátel. Expů z nich padalo jen minimálně, takže ve výsledku jsem se vyhýbal generickým nepřátelům, rychlým během jsem prošmejdil všechny přírodní koridory, vysbíral truhličky a bojoval pouze s bossy nebo minibossy v truhlách. Během první půlky hry jsem měl i smůlu na některé souboje (hráno na normální obtížnost), některé z nich jsem tedy musel několikrát opakovat, než se mi zadařilo. Ale jakmile jsem se dobral k lepší výbavě, upgradům kouzel a lepším postavám do party zhruba v polovině hry, už to šlo docela dobře.
Zásadní upgrady se uplatňují pomocí orbmentů, což je de facto systém kouzel a jejich vylepšování na skromné mřížce, kam se vkládají elementální kuličky na způsob materií, a ty přidávají postupně lepší kouzla a s nimi i statistiky. Druhá půlka hry a zejména finální část se tedy hrála lehce, ani závěrečný boss už si ani neškrtl (měl jsem v partě jako další Zina a Titu). A je teda fakt, že během hry jsem se pořád víc těšil na tahové souboje, protože kolikrát už těch konverzací bylo nad hlavu.  

Co říct na závěr? Heh, netuším. Docela mě zaujal potitulkový trailer na další pokračování, který vypadá více zábavněji a každopádně bych rád odehrál aspoň tuhle trilogii, než se začnu ohánět nějakým definitivním hodnocením – je totiž možné, že jej časem změním.
Jako nováčka v sérii mě to zatím příliš neohromilo a ani moc nevidím důvod, proč by ohromit mělo, nicméně vím, že některé milované série je potřeba nechat uzrát, případně trávit s nimi více času anebo rovnou hodnotit až po několika kapitolách příběhu, takže si to nechávám otevřené.
Nicméně je tu přítomno velké množství vaty, terén mimo města je všude stejný, zbytečně moc se mluví, přičemž postavy nejsou vždy namluvené (například v dialogu několika postav mluví hlasem jenom jedna postava a ostatní jenom posílají textové zprávy) a tempo hry je většinou rozvleklé.
Fajn je hudba, samotný dabing postav, vizuální bojové efekty a ony tahové souboje, které mě nakonec i začaly bavit.
Hru jsem dohrál s postavami na levelu 49 asi za 57 hodin, kompletoval jsem všechny vedlejší úkoly, vysbíral snad všechny truhly, plus dosáhl na nejvyšší rank. Kupoval jsem sběratelskou verzi hry se steelbookem.
Jo, a doporučuji v nastavení nastavit fixní mapu, aby se neotáčela, jinak snadno dochází k dezorientaci.

S remakem třetího Dragon Questu v moderní formě HD-2D jsem dlouze otálel, což se týkalo především problému cenzury, ale také poměru kvality a obsahu, který se mi za plnou cenovku zdál docela na hraně. Nakonec jsem to všechno překousl, hru jsem pořídil po dlouhém hledání a čekání z druhé ruky,
a začal jsem hrát na Switchi2. Naštěstí akorát chvilku předtím vyšel free update zlepšující rychlost
a plynulost, takže se mi lépe hrálo.  

Nejdřív trochu k té cenzuře, která se vlastně týká hlavně původních promo artworků Akiry Toriyamy,
a kromě nich taky změny v označení hlavní postavy na genderově neutrální appearance A nebo B.
Cenzuru v artworku předváděné válečnice, která byla dříve spoře oděná a nyní má na sobě nevkusné spodky, jsem bral nejprve jako neúctu vůči dříve zemřelému Akirovi, jenž s tím už nemůže nic dělat.
Na druhou stranu někdo jako on by se tím asi vůbec nezabýval, přeci jen se nejedná o žádnou důležitou postavu a Akira má na kontě stovky postav. Taky je třeba si přiznat, že v mnohém přitvrdilo ratingové hodnocení her a holt už dneska neprojde to samé, co v dřevních dobách herních konzolí, takže řekněme, že změny v zahalování kůže dokážu pochopit a přejít.
Co stále nedovedu pochopit, je ono zaměňování označení postav za nějaké neutrální výrazivo, tím spíše, když se ve hře vlastně vůbec nereflektuje. Totiž, naštěstí. Při tvorbě postavy si hráč vybere jednu ze dvou možností a následně mu hra řekne, že se hraje za hrdinu v rámci Appearance A, a za hrdinku jakožto Appearance B. A pak už se Appearance A nebo B ve hře nikdy neobjeví a hra si jede to svoje „You are my hero / heroine.“ Haha, co? Jak, proč? Nerozumím té logice, ale jsem rád, že to není horší.
Tolik asi k cenzuře.

Takže jak to celé vypadá? HD-2D kabátek RPG hrám sluší, ale tady se mi zdál jaksi příliš 3D. Z prostředí už úplně zmizel jakýkoli náznak 2D a všechno je zcela trojrozměrné kromě pixelatých spritů postav
a příšerek. Navíc celé okolí působí velmi plastickým dojmem, což mě osobně moc nebavilo a raději bych se vrátil do tradičnějších kulis Octopath Traveler. Ale v rámci možností to funguje a šlape. Taky se povedly nostalgicky znějící melodie (kromě těch fidlátkových, co znějí jako zacyklená opera, to se nedá dokola poslouchat), a rovněž je super oživující japonský dabing (dabuje tam několik známých herců či hereček i z jiných RPG her a anime).  

Příběh je holt velmi klasický s jednoduchou zápletkou. Hráč se vydává se svou postavou po stopách zmizelého otce Ortegy, jenž v zápalu boje zahučel do chřtánu smrti. Cestuje přes všechny kouty světa (očividně inspirovanými opravdovými kontinenty), řeší epizodické problémy královských měst a bojuje proti velkému zlu.
A pak proti dalšímu, a pak dalšímu… všichni to znají. Motivy bývají obvykle více pohádkovější
a přímočařejší než v jiných hrách, ale v jednoduchosti je krása, že.  

Cestou je třeba sbírat milion ukrytých věcí jako třeba mini medaile, odemykat mobilitu a nacházet univerzální klíče otvírající různobarevné dveře. Nacházet příšerky a s nimi pak bojovat v arénách (asi nejlepší zdroj peněz).
A samozřejmě dbát na patřičnou výbavu (ale doporučuji výbavu nekupovat ve městech a nosit jen to, co se najde venku, protože peněz moc není a každé další město zvětšuje nabídku i ceny). Pokaždé, když se mi otevřel nový způsob dopravy na nová místa, jsem obvykle trávil pár hodin cestováním a věnoval se sbírání všeho v dosahu.  

Asi nejzábavnější na hře je systém povolání postav. V úvodní fázi si hráč najme či vytvoří tři další postavy do týmu (takže dohromady má čtyři) s nějakým povoláním. Ty si může jakkoliv levelovat
a kdykoliv je může změnit na jiné (v lokaci Alltrades Abbey), ovšem s tím, že se resetuje level na 1
a zachová si naučená kouzla a ability ze všech předchozích povolání. Osobně jsem za hru protočil několik povolání na všech třech postavách (hlavní postava je fixní a nedá se měnit), takže každý nakonec uměl téměř všechno. Nicméně chybí tomu určitá hloubka a to kouzlo všelijakého kombinování jako v jiných hrách, takže zábavné je to spíš jen tak napůl.

V prvních dvou třetinách hry je poměrně obtížné rozumně levelovat postavy, leze to celkem pomalu
a grind taky trvá, ke konci se to razantně zlepší. Na druhou stranu obtížnost není nijak vysoká (hrál jsem na normál) a ani superboss, kterého je třeba porazit několikrát, mi nedal nijak moc zabrat. Jakmile jsem ovšem vlezl s nabušenými postavami do dungeonu v závěrečném Trialu, raději jsem odbíhal ze soubojů a vyhýbal se jim.

Co na závěr? Jako remake je DQ3 asi dobrý. Ale to je tak všechno.
Místy je repetitivní, ničím extra nevyčnívá a nostalgicky asi může potěšit starší fanoušky hry. Dohrál jsem to asi za necelých 55 hodin. Občas se mi líbila hudba a určitě musím pochválit dabing. Plus je fajn, že remake má v sobě relativně svižný bonusový post game obsah. Taky mě potěšilo, že mohu urychlit animace soubojů.
Z hlediska HD-2D her bych dal určitě přednost jiným než tomuto, ale navazující díly 1 a 2 si možná zahraju. Nebo možná taky ne. Uvidím.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 55 hodin
Arus level 70
Mini medaile komplet 110/110
Monster aréna komplet rank 11
Temple of Trials + Grand Dragon komplet 

Zhruba tři a půl roku mi trvalo, než jsem se po dohrání dvojky pustil do restuhodné jedničky. Není zcela ideální hrát tyto hry takto na přeskáčku, ale má to svůj důvod. První díl na 3DS jsem dlouho neměl a v jistou chvíli se už nedal vůbec nikde sehnat. K zahrání dvojky mě nalákal Charllize po jejím vydání v roce 2021 (a já ji zahrál krátce po Novém roce během 2022). Poté jsem začal nezávazně koukat po prvním dílu na 3DS, ale hledání trvalo dlouho, předlouho. Uběhl nějaký ten pátek a nakonec jsem do toho praštil a objednal jednu kopii z ebaye. Krátce nato ohlásili vydání remasteru na Switch, a já se tedy rozhodl počkat na novou verzi. A opět nastalo dlouhé čekání; nikdo nevěděl, kdy to má vyjít. Pak se nějak záhadně objevily krabičky v USA, zatímco Evropa nic, a pořád nikdo nevěděl, jestli a vůbec to vyjde i v Evropě.
Po dalším čekání jsem do toho opět praštil a objednal si americkou verzi z ebaye.
A hádejte, co se stalo pak… akorát měsíc poté ohlásili vydání evropské edice v létě 2024. To mě trošku rozčarovalo a znechutilo (protože americké hry mají na obalu nevkusné černé „E“), takže jsem hru odložil na neurčito s tím, že si ji třeba brzo zahraju na Switchi 2, abych měl ze hry lepší zážitek.
No, a k tomu došlo ještě po dalším roce a něco od vydání evropské verze, takže tento komentář konečně sepisuji nyní, léta Páně 2025.  

Nebudu to zbytečně protahovat. Dvojka je v podstatě úplný klon jedničky, až na to, že jednička je ve všem zaostalejší. Má méně příšerek ke sběru (ale i tak jich je dost), graficky to žádný zázrak není (ale remaster je teda na míle hezčí než 3DS, to je pravda), příběh je v podstatě to samé (něco způsobuje agresivitu potvor, jen to má jinou barvu), lokace jsou si typově opravdu hodně podobné (některá zákoutí mi navozují déja vu), minimapka je ve větším záběru nepoužitelná (ukazuje pouze malý výřez), všechna prostranství jsou jen užší nebo širší koridory, souboje opět probíhají skrze repetitivní kámen, nůžky, papír. No a sběr vajec v hnízdech potvor je stále dosti otravný způsob sbírání příšerek ("prosím, ať už mi teď konečně vyjde to RNG!")…
Nakonec ani nevím, jestli je dobře nebo špatně, že jsem hru hrál takhle na přeskáčku, ale bylo aspoň fajn zažít začátky některých postav, které jsem znal z dvojky již jako odrostlejší a atraktivnější. Jen Navirou stále balancuje na hraně dotěrnosti. Ale létání, běhání a překonávání terénních překážek na dracích je pořád docela cool.  

Buď jak buď, hru jsem odložil jako dohranou v okamžiku, kdy jsem dosbíral i poslední vejce do sbírky, abych tím zkompletoval všechna Monsties ve stáji. Postava má level 58. V monsterpedii mi chybí ještě jedna potvora, což je v podstatě superboss hry, ale nejde z něj získat vejce a musel bych na něj ještě dlouho grindovat v rozsáhlém repetitivním post game obsahu a to mi za to moc nestojí (navíc ve dvojce jsem si něčím podobným prošel a tam to má větší smysl). Stačí mi, že jsem musel horko těžko projít zatím přes 30 pater bitevní věže, abych dostal to poslední vejce.

Vyběhal jsem řadu otravných úkolů a opět velkou část času strávil v podzemních doupatech, kde jsem se dokolečka snažil získat některé vzácné Monsties (hromský Rajang). Jo, taky je tu taková minihra na schovávanou skrze celou hru, která naštěstí ve dvojce není – hledání prasat v oblečcích, za jejichž kompletaci je odměna ve formě většího prasete (taktéž jedno z Monsties). Hrome, kdo tohle vymýšlel…?

Abych nebyl úplně kritický, tak jednička má zase na rozdíl od dvojky (mimo klasické cutscény) asi čtyři plně CGI animované scénky, které vypadají dost na úrovni. Všechny animace lze přehrávat v domečku hráče v bedně (lol). Remaster pak nabízí i řadu bonusů jako galerii artworků nebo soundtrack, takže to je příjemné obohacení.
Hru jsem hrál s bohatým japonským dabingem, který pokrývá odhadem 90% hry.
Jo, na Switchi 2 to běží pěkně plynule.

A teď teda můžu vesele čekat na tu trojku…  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 53 hodin
Všechna Monsties chycena: 67/67
Úkolový řetěz od krále (víčka) i od Channelera (ukazování chycených příšer) komplet
Všechna Poogies (prasata) komplet: 100/100 

Hned úvodní scéna mi připomněla Subnauticu. Vesmír, zachycení signálu, výbuch na lodi a pád dolů k planetě s oceánem písku. Bum. Mladík BIOS má dost velkou smůlu, ale taky štěstí v neštěstí. Dostane hoverboard (funguje i jako jetpack), keytaru na obranu a může začít nejen s průzkumem planety, ale taky s pátráním po ztracené lásce NOUS, která tu uvízla dlouho před ním.  

Zbytek hry mi svou hratelností dokola evokoval Zeldu na Switch. Pár odemykatelných schopností, řešení terénních puzzlů v místních dolech (trialy) i na povrchu, sem tam nějaká potvora, překonávání výškových překážek, sbírání materiálů na craftění a hlavně ono ikonické surfování na písečných dunách.
Skutečně příhodná hra pro Dunemastera.  

Hra je znázorněna velmi stylizovaně, barvy hrají značně sytými odstíny a místy vypadá jako pastelový obraz. Moc se mi nelíbí samotný design postav, který má částečný příklon k manze, ale skončil někde na půl cesty a zejména obličeje působí v aktuálním hybridním stavu poněkud nepřirozeně. V bonusových materiálech se také nachází několik kapitol stejnojmenné evropské mangy, nicméně jsou v ní zobrazeny jen některé ukázkové situace ze hry a autorovi se příliš nedaří střídat různé pózy, rozhodně se však dá ocenit snaha a píle.  

Takže BIOS naskakuje na svůj hoverboard a levituje s ním nad zemí. Když vyjede nad horní okraj duny, může se od ní odrazit větší silou a doletět dál a rychleji. Když u toho provádí ve vzduchu různé kejkle, odraz opět zesiluje. Zprvu je mobilita omezená, ale postupem času a s lepším craftěním různých částí hoverboardu se dokáže dostat do úctyhodných výšek a dálav; a je to opravdu úžasný pocit z rychlého pohybu, zejména když se pomocí jiného typu povrchu odrazí a vyletí až nad vrchol nejvyšší věže.  

Planeta totiž není zcela neobydlená. Probíhala tu těžařská činnost a my se pomocí vedlejších úkolů a uložených zpráv dozvídáme, že s planetou je cosi špatně. To potvrzují i nálezy rozesetých kazet od NOUS. Je potřeba aktivovat všechny místní věže, odkrýt jimi území na mapě a nějak se dostat pryč z planety. K tomu je vhodné odemknout různé schopnosti jako třeba ovládnutí mysli monstra nebo spojení dvou objektů vzájemnou gravitační silou. Mimo to se dají sbírat všelijaké písně, graffiti designy, styly, fotky, materiály, body do rozvoje skillů (jedním z nich je užitečný fast travel k věžím) a úkolové předměty. Je třeba se připravit na tři různé problematické povrchy – na infikovaném povrchu hapruje ovládání, kovový automaticky přitáhne hoverboard i na kolmé stěně a při jízdě na vodě se BIOS neutopí (jistý záznam prozradí, proč se ve vodě nedá normálně plavat).  

Kromě toho existuje celá řada aktivit, jimž je možno se věnovat. Dost mě bavilo lovení písečných červů a věnoval jsem se i závodům skrz portály. Naopak jsem vynechal všechny časované trialy s hledáním zářivých koulí. Bylo zábavné hledat způsoby k odemykání truhliček, aktivaci vrtných plošin a vůbec ty rébusy v dolech (zvláště mě potrápilo dálkové posouvání zelené kostky pomocí manuálně řízených posuvníků někde na vzdálené protější stěně). A nejlepší je asi vystřelování z věží do dálek.
Ale přiznávám, že k mnoha úspěchům mě dovedl wall bounce glitch, bez něhož by se mi hra asi dost protáhla.  

No, prostě planeta Cebete je takové hřiště a je jen na hráčovi, jestli si tu prodlouží pobyt dobrovolnými aktivitami, nebo zda si to co nejrychleji střihne do finále (do pár hodin). Já jsem si vyzkoušel všechno možné a bavil jsem se, i když v druhé půlce se mi planeta okoukala a začala působit stereotypně. Taky ovládání hoverboardu není vždy úplně nejlepší. Líbila se mi lehce stísněná, opuštěná atmosféra prostředí, vysloužil jsem si všechny vymaxované díly pro hoverboard a pořád jsem někde něco hledal a zkoušel způsoby překonávání překážek (třeba gravitační prak je sranda).
Příběh mě zas tak moc nechytl, ale taky jej nepovažuji za nezajímavý.
Hrál jsem to na Switchi 2 a nevšiml jsem si žádných technických problémů. Jen jednou mi hra spadla a jednou se nějak divně zasekla, ale díky čilému autosavu se stav hry udržuje v aktuálním režimu, což je fajn. Myslím, že fanoušky Zeldy a Subnauticy by hra mohla zaujmout.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50+ hodin
Skilly komplet
Věže: 15/15
Doly: 31/31
Závody: 14/14
Loviště: 12/12
Záznamy (vedlejší úkoly): 6/6
Poznámky: 11/11
Aktivity: 50/50
Časované trialy: 1/86
Kazety: 50/50
Fotografie: 15/15
Styly: 74/100
Designy: 32/34 

Vydání remasteru na Switch provázely velké komplikace. Dokonce větší než na jiné konzole. Hra trpěla silnými propady fps, padala úplně, dialogy byly usekávány, vypadával zvuk, postavy mluvily jiným hlasem, některé útoky nefungovaly, byli tam neviditelní nepřátelé, loading screeny trvaly neúměrně dlouho, pozadí skitů chybělo, textury chyběly, přechody mezi lokacemi nebyly plynulé, plus pár dalších věcí. Navrch k tomu hra běží ve 30 fps místo původních 60 fps, což někteří lidé špatně nesou.
Schválně jsem si hru zahrál na Switchi 2, abych se mrknul, jak to na něm vypadá. A vypadá to opravdu krásně, po chybách a nedostatcích ani památky, vše je spravené. Tedy až na to, že někde zřejmě dochází k úniku paměti (typický jev pro některé hry třetích stran na Switchi), takže mi během hraní asi pětkrát hra spadla a jednou zamrzla. Kdyby měla hra autosave, tak by se nic nestalo, ale ve dvou případech jsem přišel o drahocenný postup v hádankových dungeonech, které jsem zrovna prošel a opustil, ale ještě neměl možnost uložit pozici, což jediné mě tu z technického hlediska více zlobí. Ale jinak je vše rychlé, plynulé a mechaniky fungují, jak mají.  

A teď už k jádru. Grafika hry používá příjemné barvy, ale poměrně chudé textury a prostředí, které mě příliš nebavilo prozkoumávat. Vše působí jakoby prázdně a bez invence, což bylo nejvíce patrné ve městech. Šťastnou výjimkou jsou dungeony, kde se naopak dá krásně vyhrát a v nich mě naprosto bavilo zkoumat každý kout a přicházet na řešení sofistikovaných rébusů a hádanek. K tomu pomáhá prsten, který normálně střílí ohnivou kouli, ale v dungeonech se jeho funkce mění podle situace. Obzvláště jsem si užil zatopený les Ymir s vábničkou zvířat.  

Postavy jsou designově někde napůl cesty k chibi a v první chvíli jsem si myslel, že jde o děti. Až později jsem pochopil, že ústředním hrdinům je kolem 17 let a pouze jsem se nechal zmást zvolenou stylizací. Hrál jsem s povedeným japonským dabingem a nakonec jsou to zase postavy a jejich vzájemné vztahy, které ze všech sil udržovaly moji pozornost, protože na nich hra především stojí. Máme tu Lloyda Irvinga, horkokrevného šermíře, jehož vychovával nevlastní trpasličí otec. Společnost mu dělá kamarádka z dětství Colette a intelektem nadaný půlelf Genis s jeho dospělou sestrou Raine, která slouží ve vesnici jako profesorka. Brzy se přidává tajemný žoldák Kratos a mnohem později třeba osiřelá dívka Presea, odsouzenec Regal, kunoichi Sheena nebo sukničkář Zelos. Díky dabovaným lavinám skitů není nouze o vzájemné popichování a dialogy, takže celé hraní je významnou měrou oživováno a bavilo mě sledovat, jak postavy mezi sebou hovoří.  

Místní svět Sylvarant je to samé, co svět Aselia v Tales of Phantasia, jen asi dlouhá staletí v minulosti. Sylvarant navíc není jedináček, ale o tom raději pomlčím. Nachází se ve velkém úpadku; zdroj planetární energie many vysychá, což se děje v pravidelných cyklech. A tak je nutné zvolit Vyvoleného, který se vydá na cestu po světě, očistí jej a nakonec zregeneruje. Teď padla volba na Colette, s čímž se ale Lloyd těžko smiřuje. Svět je navíc sužován tyranskou armádou Desianů, kteří unášejí nevinné občany do speciálních táborů, kde se děje… něco, o čem nemáme vědět. Prostě nebezpečí na každém kroku.
A protože se zrovna náhodou semele něco, v čem má prsty Lloyd (a Genis), tak je příhodně vyhnán z vesnice a může se taky dát na cestu k záchraně světa s nejbližšími společníky. Příběhová zápletka na první dojem moc nedává, nicméně později se přece jen trochu rozběhne zajímavým směrem a naruší klasický námět i dalšími tématy, mimo jiné třeba rasovou diskriminací a pronásledováním (elfové vs půlelfové vs lidé). Sice některé zvraty působí poněkud přihlouple a naivně, avšak nějakým kouzlem si dokáží zachovat jakousi míru atraktivity. Po závěrečných titulcích už jsem byl ale rád, že mám hru dohranou, protože místy to stejně působilo trochu rozvlekle (například když došlo potřetí k únosu stejné postavy, tak jsem nahlas zasténal).  

Co souboje? Soubojové obrazovky se odehrávají v mini 3D arénách, kde se všichni pohybují a řežou do sebe navzájem. Opět jsou ryze akční a příliš mě neoslovily. Zase je tu nějaký systém titulů, uhýbání a vykrývání ran, upgradování vlastních útoků pomocí četného používání, poměrně rychlé spalování many. Většinu hry jsem byl zřejmě mírně podlevelovaný a v úplném finále hry jsem měl snad kolem 10 levelů deficit (levely 70-74). V jednu chvíli mi začali dělat problémy silnější bossové, ale přišel jsem na to, že stačí dát do týmu Raine a manuálně spamovat její plošné healy, díky čemuž problémy přestaly existovat. Naopak nejsilnější boss byl už jiná káva a trvalo mi mnoho neúspěšných pokusů, než jsem přišel na způsob, jak ho zdolat. Ale podařilo se.  

Oproti Tales of Graces se mi tu líbila mapka světa, po níž se dá běhat, bohužel mi ten pohyb dlouho kazily nějaké černé bloby symbolizující nepřátele, ti jsou obzvláště otravní, spawnují se přímo před nosem a stále se pletou pod nohy.  Trošku je možné si vypomoci nasednutím na psíka Noishe, avšak nejlepší upgrade přijde někdy v poslední čtvrtině – letouny, s jejichž rychlou mobilitou  vzduchem se dá veškeré havěti na zemi vyhnout. Fajn.

Závěr - hru hodnotím zhruba průměrně. Nezdálo se mi, že by zestárla příliš dobře, ale musím připustit, že má své kouzlo. Všude jsou truhličky ke sbírání a rébusy v dungeonech k řešení (některé fakt dobré), v partě se stále něco děje a dochází ke střídání a zvratům, všude nějaké vedlejší úkolíky (zadařilo se mi vymaxovat obnovu Luin pomocí hromady peněz, na což jsem obzvláště hrdý). Je dobře, že hra eviduje dosavadní průchod a snad vždy jsem díky tomu věděl, kam mám jít dál, což mě tedy potěšilo. Odehrál jsem to akorát za 60 hodin na normální obtížnost a ani nebylo nutné se snažit o shlédnutí všech skitů (většinu jsem viděl). Jo, a musím pochválit i pěkné klasické anime animačky, i když jsou snad jenom čtyři (předpokládám, že pocházejí ze seriálové adaptace). Trošku horší dojem mám z toho občasného padání a absence autosavu. Ale jinak celkem pohoda.

Sice jsem to původně neměl úplně v plánu, ale právě Freedom Wars Remastered jsem odehrál jako první hru na Switchi 2. Je to samá akce a chvíli mě i bavilo třískat do plechových monster, ale především mě zaujal neobvyklý setting hry, protože podobný jsem osobně ještě nezažil.  

Hráč si vytvoří postavu hříšníka. Hříšník je člověk, který měl tu smůlu, že se narodil do naprostého dna kastovní dystopické společnosti a od narození je automaticky odsouzen na milion let do věznice, protože svým mrzkým životem se stal přítěží sotva přežívajících zbytků lidstva v nějaké daleké budoucnosti. Aby odčinil své hříchy a jednou mohl opustit svou vězeňskou celu, musí svádět líté boje o cenné zdroje surovin proti kovovým obrům a proti ostatním týmům hříšníků z konkurenčních panoptik (měst).

Na začátku hry zahlédneme postavu hráče během souboje; svobodu má téměř na dosah, ale dostane hutný políček do hlavy, načež ztratí paměť, což je závažný hřích, neboť takové poškození těla je neodpustitelné z hlediska vzájemné prospěšnosti. Co naplat, hříšník se vrací na začátek výkonu trestu a začíná hezky od nuly (vlastně naopak, od milionu). Má k dispozici osobního androida – v mém případě androidku - (také postava vytvořená hráčem), který dohlíží na jeho přestupky a klidně mu nasolí další desítky či stovky let k jeho trestu, pokud překročí svá práva. Například chůze o více než pěti krocích nebo ležení na zádech, pokus s někým promluvit, dlouhotrvající neaktivita a podobně. Hříšníkův postup je důsledně zaznamenáván a sledován příslušnými bdícími orgány, přičemž důležité zprávy shora jsou hříšníkovi komunikovány prostřednictvím roztomilého animovaného medvídka, zdejšího maskota systému. Android naštěstí také pomáhá v boji proti nepřátelům.  

Vězeňská šichta tedy spočívá v přijímání bojových misí a jejich úspěšné plnění znamená jednak zisk drobného snížení trestu, jednak příjem kreditových bodů (vězeňská měna), a jednak také materiál všeho druhu. Za body si hráč kupuje práva, výhody, vybavení a upgrady pro sebe, či levely pro své NPC kumpány. Materiál se dále vyměňuje za měnu a snížení trestu, ovšem slouží i jako důležitá součást craftovací mechaniky. Pozor - jakmile si hříšník ponechá z misí ty nejvzácnější suroviny (určené systému) pro sebe, hned má na kontě další stovky let odnětí svobody.  

Příběhová kampaň je složená z pomyslných kapitol, respektive funkčních úrovní, kdy maximum je 8 plus post game, a hráč se tam postupně propracovává přes základní mise, které jsou navíc prokládány příběhovými aktivitami ústředního týmu hříšníků. Na pozadí bitek jde totiž o několik jistých záhad, které mají hráče vtáhnout do dění světa, o němž ale kvůli věznění hlavních a vedlejších postav nic moc neví. Snad jen to, že existuje nějaká vyšší společnost "On High," která je prosté spodině zapovězena. A místní šéfka vám ráda zajistí, abyste na své vyhřáté místečko v cele nezapomněli, protože červi jako vy se na světlo jen tak nedostanou. Nutno podotknout, že příběh sice odvypráví svoji část (která je ve výsledku dost zmateným gulášem a je vidno, že na události mělo navázat buď nějaké DLC či sequel s vysvětlením, co že se to vlastně stalo a proč), nicméně neznamená to, že hráč dosáhne pro svého hříšníka na ono vytoužené osvobození.  

Ve chvíli, kdy jsem dokázal uspět ve všech vedlejších aktivitách a splnil čyři dodatečné úkoly v post game, mi můj ukazatel zobrazoval zbývajících 680,000 let trestu, které bych už musel pouze grindovat v nějakém šíleném grindovacím slogu, a to mě teda nehne. Navíc ta odměna za to nestojí. Totiž plavecký úbor pro postavu, přičemž svoboda ve skutečnosti nikde, haha. Ale jinak to byla celkem sranda.  

Takže co ty souboje? Základem úspěchu jsou dvě různé zbraně, které jsem osobně dvakrát vymaxoval skrze upgrady (po levelu 5 se resetují na silnější základní zbraň), ovšem získat k nim potřebný materiál na craftění není zrovna lehký úkol. Nezkoušel jsem tedy online kooperace s ostatními hráči, které jsou údajně snadnější, ale po mnoha neúspěšných pokusech se mi nějak zadařilo a nakonec jsem celou hru přeci jen prošel jen s týmem NPC.

Důležité jsou i augmentovací vlastnosti postavy, a to samé dokonce platí i pro používané zbraně, které díky tomu sílí spolu s postavou. A neměl bych zapomenout na multifunkční trnové lano, kterým disponuje každá postava v týmu. Jednak se s ním dají překonávat výškové překážky a jednak taky podtrhávat velká monstra, aby na chvilku spadla k zemi. Z potvor vlivem bušení odpadávají jednotlivé části brnění a kostry, které se sbírají jako materiál.  

A teď tedy to, co se mi zas tak moc nelíbilo. Mise jsou totiž opakovány v několika málo typech uzavřených arén a po chvíli se rychle okoukají. Monstra mají obvykle nějakou šílenou hodnotu zdraví a trvá dost dlouho, než se upižlají, někdy přicházejí ve vlnách. Situace se navíc zhorší, když jsou na scéně dvě potvory najednou, nedejbože rovnou tři, pak se z arény stává hřbitov a hráč má co dělat, aby včas oživoval padlé spolubojovníky. Potvory mají navíc schopnost unést hráčova androida a pakliže po jeho zajmutí nedojde k jeho okamžitému osvobození v krátkém časovém limitu, android je nadobro unesen a je třeba jej osvobodit skrze speciální misi. Je teda fakt, že některé mise s osvobozováním unesených civilistů mě bavily.
Každá mise má taky svůj daný časový úsek (nejčastěji asi 45 minut) a nestalo se mi, že by počítadlo někdy dosáhlo na nulu, zato může snadno dojít ke zpackané misi, pokud se přesáhne nějaká míra v počtu úmrtí. Můj subjektivní dojem ale nejvíce kazí ta určitá repetitivnost – opakující se prostředí, opakující se potvory, opakující se mise… stále to samé bez šance na sebemenší změnu. Což tedy může někomu vyhovovat, ale mně už se to zejména ke konci dost zajídalo.

Každopádně je fajn, že remaster má teď i anglický dabing (já jsem ho po úvodní části přepnul na japonský), na Switchi 2 jede krásně plynule (údajně ale na prvním taky) a strávil jsem ve hře něco přes 50 hodin, takže to jde. Nevím, jestli bych dokázal hru někomu doporučit; snad jen příznivcům akčních her v netradičním zasazení, kterým nevadí jistá repetitivnost. Nejčastěji jsem čítal přirovnání k Monster Hunter sérii, čímž to zakončím.

Herní výzva 2025 – 8. Dohraj hru, ve které hraješ za vězně, a nebo za osobu, která následkem svých činů skončí ve vězení. (Hardcore)