Když jsem byl mlád, ve smyslu jednociferného čísla, byl Starcraft první RTS , u které jsem se bál. Regulérně jsem zadržoval tělesné tekutiny. Po kultovních filmech a hře Aliens vs. Predator jsem Starcraft neviděl jinak než jako Aliens vs. Predator RTS . Zergové byli xenomorfové, mariňáci-mariňáci a Protosáci – predátoři. Z toho důvodu jsem vždy, zejména při hře za mariňáky, nadmíru spěchal s výstavbou své základny a obranných sil, abych ulevil své sevřené řiti. To, že mě tehdy udělalo Makro maniaka, který to v tehdejší lokální herně přes ulici dotáhl poměrně daleko.

Podobně jako Diablo, Starcraft má hutnou atmosféru, která je notně podpořená skvělým audio designem a hudbou, depresivním dystopickým prostředím a solidně odvyprávěným příběhem. Výbuchy granátů, rachot automatických pušek, čvachtání kyseliny a skřípání drápů a svištění protivzdušných raket, dokázaly vytvořit podmanivou válečnou sci-fi vřavu. A stejně jako Diablo i SC zestárl noblesně. Pořád se to hraje velmi pohodlně; obtížnost i zábava jsou vysoké. Mise jsou na tehdejší dobu různorodé. Hlavně mise bez stavění základny mi šponovaly nervy, neb každý krok, špatné rozhodnutí či pozdní rozkaz mohl znamenat konec a restart mise (nebo load tlačítko F10 velký kamarád).

Ač není SC tak zábavná jako Red Alert 2, tak epická jako Rome: Total War nebo tak brilantně vyvážená jako Warcraft III, pořád patří do mé RTS hall of fame. Starý Blizzard byl borcem ztepilým.