Warcraft 2 nebyl mou první RTS-kou. Tou byl Warcraft 1, nicméně byl první RTS, kterou jsem jako teenager dohrál. Dostala se mi tehdy do rukou pirátská původní verze z léta páně 1996. Zvukovku jsem neměl, takže nevím, zda hra nějak zvučila. Videa byla vyripovaná a jelikož se jednalo o původní verzi, nešlo ukládat skupiny jednotek do paměti. Přesto mě hra pro mě netypická chytla a rád jsem vyhlazoval s Orky lidstvo a následně osvobozoval Azeroth od Zelené Hrozby. Když přemýšlím, co mě na hře tak chytlo, byla to asi primárně kouzelná grafika a s ní spojené dobrodružství ve fantasy světě, v 90. letech to ještě poměrně neprobádané oblasti zábavního průmyslu.

Následně se mi mnohem později dostala do ruky Battle.net edice, kde ukládání jednotek možné bylo a já nechápal, jak jsem kdysi mohl hru dohrát bez něj. Z obou pokusů si pamatuji, že pozdní mise mi přišly poměrně obtížné, což již při aktuálním dohrání neplatilo. Tutéž vytuněnou verzi jsem dohrál i dnes po půlnoci. Po dohrání Warcraftu 3 jsem zjistil, že série má i nějaký příběh, nicméně jen jeden platný konec, a to ten za lidi.

Z dnešního úhlu pohledu hra trpí všemi možnými neduhy RTS her. Slabá AI vlastních i cizích jednotek, stejné jednotky na obou stranách, stejné či podobné mise na obou stranách či nepoužitelnost některých jednotek (ano, mluvím o vás, footmani a sapéři). Co však hra oproti svému nástupci přinesla, je pocit opravdového střetu armád. Zatímco trojka se zaměřovala na střety minimalistických skupin omezené drastickým limitem na počet jednotek, dvojka nám dovolí vybudovat početné šiky a s nimi následně decimovat protivníka. Když tedy on totéž neprovede dřív nám. Už jen skupinka pěti dvakrát vylepšených balist je síla, se kterou se musí počítat.

Co se týká v předchozím odstavci zmíněných chyb, není s čím polemizovat, byť ne vždy to je na škodu hratelnosti. Jednotky se rády zasekávají o stromy, řeky, nepřátelské armády se při pozemním útoku trhají a jednotky dorážejí k ataku postupně (vepředu rytíři, po jejich likvidaci doběhnou lučištníci a se zpožděním se dokolébá nakonec i balista či dvě). Podobnost map je taktéž jednoznačná. Zatímco první čtyři spíše tutoriálové mise jsou jasnou kopírkou, i následný průběh nabídne oběma stranám stejné úkoly. Lidi i orky tak čeká útok přes řeku po mostech, eskortní mise bez základny, zrada a boj proti armádě vlastní rasy, start s armádou bez zdrojů s nutností vylodění či jedna totální vodní bitva. Odlišnosti jednotek je dosaženo až na nejvyšším stupni vývoje při použití kouzel. Za orky jsem se nikdy nenaučil pracovat s bloodlustem, protože než očaruji větší počet jednotek, původní postupně o očarování přicházejí. K srdci mi nepřirostl ani death knight, přestože když se s ním umí pracovat, skýtá až děsivou sílu. Oproti tomu lidský "polymorph" je perfektní záškodnické kouzlo a není příjemnějšího pocitu, než postupně protivníkovi "uhlodávat" nejsilnější jednotky.

Přestože jsem hru spíše kritizoval, je pro mne zakladatelem RTS v podobě, jak jsem na ně zvyklý. Oproti prvnímu dílu přišlo totální vylepšení v grafice i v ovládání (již zmíněné jednodušší grupování a následně i ukládání skupin jednotek). Přestože hra příjemně zvučí, opakující se motiv postupně začne být otravný, tady by neškodilo přidat na variabilitě herní hudby. Oproti tomu filmečky jsou dodnes mňamózní. Warcraft 2 je jiný než Warcraft 3, je to však skvělá a dodnes hratelná strategie, mluvíme-li tedy o Battle.net edici. Kdo nehrál, mohu jen doporučit. Nyní mě čeká datadisk, na kterém jsem si minule nepěkně vylámal zuby.