K pokračování Písků času jsem byl od začátku skeptický. Na konci minulého roku jsem odehrál Zapomenuté písky, které měly být jakýmsi předělem mezi prvním a druhým dílem novodobé trilogie, ale v podstatě by bylo úplně jedno, kdybych si je střihl až na konec. To, čeho jsem se u Válečníka bál, se bohužel dostavilo, a to ještě ve větší míře, než jsem čekal.

Ta temnější atmosféra mi vůbec nesedla a celou dobu jsem se slzou v oku vzpomínal na ve všem lepší dobrodružství s Farah. Navíc neustále hraje příšerná hard rock metalová hudba, která se k Princovi vůbec, ale opravdu vůbec nehodí a při jejím ztlumení dojde i ke ztlumení dabingu, což je hodně nešťastné. Hra také obsahuje řadu bugů. Tu jsem propadl texturou, tady jsem se zase zasekl na laně a jinde Princ při běhu po zdi spadl na bodáky, i když k tomu nebyl absolutně žádný důvod. Ani konzoloidní kamera nepotěšila a zařídila mi řadu smrtí hlavně při otravných naháněčkách s Dahakou nebo při překonávání pasáží s rozpadajícím se prostředím.
 
Všemožné pasti a různé způsoby, jak se jim vyhnout, mi sedly již v předchozím dílu a i možnost několikerého trvalého zvýšení života je super. Horší to bylo s blouděním, které nastalo především poté, co jsem se dostal do místnosti s několika východy. Souboje jsou takový průměr, ale různé odrážení od zdí, shazování nepřátel do propastí nebo jejich všemožné porcování je nejen efektní, ale i efektivní. Jen kdyby se na některých místech neobjevovali noví a noví nepřátelé stále dokola.

Sekundární zbraně jsou až na výjimky vcelku zbytečné a skoro nic nevydrží, ale k házení a následnému omráčení nepřátel slouží dobře. Výjimkami jsou především speciální ukryté kousky, které jsou nezničitelné a přidávají nezanedbatelné bonusy. Raymanova bílá rukavice a maketa plameňáka umožňují srážet nepřátele k zemi, plyšový medvídek při každém úderu doplňuje zdraví a meč světla je nejsilnější sekundární zbraní vůbec, ale kompenzuje to ztrátou života s každým výpadem. Já jsem si nejvíce oblíbil brankářkou hokejku, která je tak akorát silná a nemá žádnou negativní vlastnost. Navíc kde jinde se k ní mimo NHL a možná ještě bláznivé série Dead Rising dá dostat?

Je tu zakomponována mechanika s dvěma časovými rovinami a zpočátku je vcelku fajn. Ke konci však už bylo to procházení stále stejných, i když pozměněných lokací spíše nudné. Naštěstí nečekaná proměna v Písečný přízrak hratelnost trochu oživila. Přesto se mi už dlouho nestalo, že bych aktuálně hranou hru často odkládal a radši dělal něco jiného. Prince jsem po čase spouštěl jen s cílem posunout se zase o něco dále, ale vůbec jsem se na hraní netěšil, a to je špatně. I tak někdy Dva trůny určitě pokořím, ale v současné době se na ně ani netěším. To spíše na zajímavě vypadající reboot z roku 2008 s cel shadingovou grafikou.

Finální souboj je pěkný opruz. Warrior Within má dvě různá zakončení a já se kvůli své posedlosti posbírat, co se jen dá, dostal k tomu těžšímu, ale dle všeho správnému a samotnými vývojáři zamýšlenému konci. Samotný konec je dobrý, ale ten souboj už absolvovat znovu nechci, alespoň ne hned a před Dvěma trůny si dám delší pauzu.