Existují remastery žádané, očekávané a dlouho předem hypované, z kterých se nakonec vyklube jen prachsprostý tahák peněz (GTA: Definitive Edition, Warcraft III Reforged, Crysis Remastered apod.) a naproti tomu se jednou za uherský rok objeví remaster, o kterém dopředu věděla snad jen hrstka skalních fanoušků a který snad ani nebyl zapotřebí… A přesto se nakonec ukáže, že je to právě on, který dokázal vdechnout dané hře nový život. Asi tušíte, kam směřuji – Quake remaster přesně do téhle kategorie patří.
Originální Quake z mého pohledu odstartoval určitý konkurenční souboj v tehdy nejpopulárnějším žánru stříleček s pohledem z první osoby. Byl nasazen proti Duke Nukem 3D a troufám si říct, že při nejmenším v našich končinách souboj jednoznačně prohrál. Quake, jakožto hra z dílny Johna Carmacka, byl revoluční především v grafice a v soutěžení, a to jak v multiplayeru, tak v singleplayerových speedrunech. Našinec z 90. let však raději něco, co si mohl vzhledem k přítomnému humoru s úsměvem na rtech vychutnat na své obstarožní „486 dé iks“.
Quake již půl roku po svém vydání obdržel poměrně zásadní mod (nebo chcete-li port) GLQuake, který z něj dělal nefalšovanou 3D hru s nevídanými efekty a úžasnou rychlostí a plynulostí. Nač tedy remaster? Inu, stačí vylepšit hru světla a stínů a Quake vypadá tak, jak byste to snad ani nečekali. Nejde totiž o nic převratného, na první pohled a s vybledlými vzpomínkami totiž skoro nic nepoznáte. Vše se odehrává v nostalgickém duchu 25 let staré klasiky, ale přesto v detailech je hra najednou mnohem příjemnější na oko. Quake remaster je jako emulátor moderních stříleček. Dosáhnout toho úžasného vývojářského ekvilibria, kdy je zachován duch původní hry, a přesto grafika působí tak nějak zvláštně „vyspěle“ a přirozeně, to se podaří málokomu…
Quake se stále hraje skvěle, ne-li líp. Jako první přišla na paškál epizoda Dimension of the Past, kterou MachineGames vytvořili již v roce 2016 při příležitosti 20. narozenin Quake. Epizoda je kratičká, určitě pod 2 hodiny, ale za to představuje čistý koncentrát typického Quake. A to jak z hlediska designérského (na jednu stranu unikátní gotický feeling, na druhou stranu mírnou fádnost opakujících se chodeb), tak z pohledu vyšší obtížnosti.
Zbrusu nová Dimension of the Machine na to jde od lesa. Prakticky byste ani nepoznali, že se jedná o Quake, neboť epizoda disponuje širokou barevnou paletou a naprosto odlišnou estetikou než cokoli, co jste doposud v Quake viděli. Každá „dimenze“ (mise) je graficky originální a troufám si říct, že ždíme z enginu maximum. Už žádná omezení, co se týče rozlehlosti, ani množství nepřátel (připomeňme, že kvůli tomu, že Quake skládal monstra z polygonů, nebylo možné jimi na počítačích z 90. let zaplavit obrazovku). Nová epizoda má prakticky jedinou slabinu – chtěl jsem původně napsat, že je příliš dlouhá, nebo chcete-li repetitivní, ale tím to není. Stačilo by přidat ze dva nové unikátní nepřátele a bylo by všechno jako v nebi. Nebo v pekle? Problém totiž není design, či hratelnost, ale fakt, že musíte zabíjet pořád ty samé potvory. Myslím, v rozmanitosti monster je dodnes Doom II jedna z nejlépe navržených FPS... A na všechno ostatní je tady Quake remaster.
Originální Quake z mého pohledu odstartoval určitý konkurenční souboj v tehdy nejpopulárnějším žánru stříleček s pohledem z první osoby. Byl nasazen proti Duke Nukem 3D a troufám si říct, že při nejmenším v našich končinách souboj jednoznačně prohrál. Quake, jakožto hra z dílny Johna Carmacka, byl revoluční především v grafice a v soutěžení, a to jak v multiplayeru, tak v singleplayerových speedrunech. Našinec z 90. let však raději něco, co si mohl vzhledem k přítomnému humoru s úsměvem na rtech vychutnat na své obstarožní „486 dé iks“.
Quake již půl roku po svém vydání obdržel poměrně zásadní mod (nebo chcete-li port) GLQuake, který z něj dělal nefalšovanou 3D hru s nevídanými efekty a úžasnou rychlostí a plynulostí. Nač tedy remaster? Inu, stačí vylepšit hru světla a stínů a Quake vypadá tak, jak byste to snad ani nečekali. Nejde totiž o nic převratného, na první pohled a s vybledlými vzpomínkami totiž skoro nic nepoznáte. Vše se odehrává v nostalgickém duchu 25 let staré klasiky, ale přesto v detailech je hra najednou mnohem příjemnější na oko. Quake remaster je jako emulátor moderních stříleček. Dosáhnout toho úžasného vývojářského ekvilibria, kdy je zachován duch původní hry, a přesto grafika působí tak nějak zvláštně „vyspěle“ a přirozeně, to se podaří málokomu…
Quake se stále hraje skvěle, ne-li líp. Jako první přišla na paškál epizoda Dimension of the Past, kterou MachineGames vytvořili již v roce 2016 při příležitosti 20. narozenin Quake. Epizoda je kratičká, určitě pod 2 hodiny, ale za to představuje čistý koncentrát typického Quake. A to jak z hlediska designérského (na jednu stranu unikátní gotický feeling, na druhou stranu mírnou fádnost opakujících se chodeb), tak z pohledu vyšší obtížnosti.
Zbrusu nová Dimension of the Machine na to jde od lesa. Prakticky byste ani nepoznali, že se jedná o Quake, neboť epizoda disponuje širokou barevnou paletou a naprosto odlišnou estetikou než cokoli, co jste doposud v Quake viděli. Každá „dimenze“ (mise) je graficky originální a troufám si říct, že ždíme z enginu maximum. Už žádná omezení, co se týče rozlehlosti, ani množství nepřátel (připomeňme, že kvůli tomu, že Quake skládal monstra z polygonů, nebylo možné jimi na počítačích z 90. let zaplavit obrazovku). Nová epizoda má prakticky jedinou slabinu – chtěl jsem původně napsat, že je příliš dlouhá, nebo chcete-li repetitivní, ale tím to není. Stačilo by přidat ze dva nové unikátní nepřátele a bylo by všechno jako v nebi. Nebo v pekle? Problém totiž není design, či hratelnost, ale fakt, že musíte zabíjet pořád ty samé potvory. Myslím, v rozmanitosti monster je dodnes Doom II jedna z nejlépe navržených FPS... A na všechno ostatní je tady Quake remaster.
